Pokud tedy neprovádí kontroly kotlů na pevná paliva revizní technik kotlů, protože ten má v popisu práci něco úplně jedno, musí si překvapená čtenářka i hlavou kroutící čtenář položit minimálně dvě znepokojivé otázky. Ta první by zněla: „Tak kdo tedy?“ A ta druhá: „Jak se vůbec může stát, že na kontrolu kotle chodí revizní technici kotlů, kteří na to nemají oprávnění?“

Začněme tou jednodušší, protože i když to vypadá strašně složitě a zamotaně a lidi z triviálního předpisu dokázali udělat hotový cirkus, zákon to formuluje velmi přesně a jednoznačně. Tam chyba není. No uznejte, co může být tak těžkého na pochopení věty „každý provozovatel spalovacího stacionárního zdroje je povinen provádět pravidelně nejméně jednou za tři roky kontrolu technického stavu a provozu zdroje“, a to „prostřednictvím fyzické osoby, která byla proškolena výrobcem spalovacího stacionárního zdroje a má od něj udělené oprávnění k jeho instalaci, provozu a údržbě (dále jen „odborně způsobilá osoba“)“. S tím, že tato odborně způsobilá osoba je uvedena v databázi odborně způsobilých osob podle § 17a zákona o ochraně ovzduší a o proškolení odborně způsobilé osoby by měl výrobce spalovacího stacionárního zdroje vystavit doklad, ve kterém uvede minimálně název a sídlo výrobce (příp. zmocněného dodavatele výrobce), identifikační údaje o oprávněné (proškolené) osobě, seznam typů spalovacích stacionárních zdrojů, na které se oprávnění vztahuje a dobu platnosti oprávnění?

V zákoně i metodice ministerstva životního prostředí je mimochodem explicitně napsaný i název té databáze, kde si může provozovatel kotle snadno najít kontrolora dle vlastního výběru, a to podle značky kotle, ale i dojezdové vzdálenosti. Když dáte název „databáze odborně způsobilých osob podle § 17a zákona o ochraně ovzduší“ do internetového vyhledávače, odkaz na ni najdete během tří vteřin. 

V zákoně, podpořeném precizní metodikou, tedy není nikde nic složitého ani právnicky nejednoznačného, jen nekomplikovaně formulovaná povinnost. Tady by nemohl kličkovat snad ani soudruh prezident, který se svým přítelem po boku dokáže ohnout a účelově i jednoduchou větu v ústavě, která předepisuje, že prezident jmenuje ministry na návrh premiéra.

Ač bývá kvalita zákonů různá a možnost se v nich ztratit nebo něco špatně pochopit nikoli neobvyklá, zákon o ochraně ovzduší mezi žádné legislativní zmetky nepatří. Tu větu musí pochopit zkrátka každý průměrně inteligentní občan, a to jak z řad odborníků, tak obyčejných laiků.

Neplatný papír

Potíž tedy není ani v zákoně, ani v Evropské unii, a ani v těch nahoře, na které se s oblibou všechno svádí. Naopak. V zákoně o ochraně ovzduší i metodice ministerstva životního prostředí je to jasně napsané a Evropská unie se do toho nemontuje a upravuje jen podobu nových kotlů. Ale protože se odborníci ani laici – obecně lidé – neřídí fakty ani realitou, ale svými názory, představami, iluzemi a tím, co se říká a co si pod různými slovy představují, skoro nikdo to netuší, neřeší a nezabývá se tím. Všichni tak sice dodržují nějaké povinnosti, ale nikdo neví jaké, protože je začnou dodržovat, aniž by si zjistili, co mají vlastně dodržovat, a aniž by u toho MYSLELI. Kdyby si totiž někdo ty dvě věty přečetl, nemohli by u nás masivně kontrolovat kotle v domácnostech revizní technici kotlů, kteří mají dělat něco úplně jiného. A to jen proto, že někdo zahlédl v názvu jejich odbornosti slovo kotel. Je to podobné, jako kdybyste si objednali tlačenku a vepřové kotlety od rappera Řezníka…

Takže žádný revizní technik, který řeší  parní a kapalinové kotle a provádí u nich tlakové zkoušky či kontroluje bezpečnost těch, ale odborně způsobilá osoba, vyškolená výrobcem kotle a uvedená v databázi!

No jasně, neboť smyslem kontroly není kontrolovat samotný kotel a jeho kvalitu či bezpečnost, to se dělá před jeho certifikací a uvedením na trh, ale jak se používá. Jak říká metodika: „Cílem kontroly technického stavu a provozu je ověřit, zda je kotel instalován, provozován a udržován v souladu s pokyny výrobce a povinnostmi provozovatele spalovacího stacionárního zdroje podle zákona o ochraně ovzduší.“ Protože „kvalitu spalovacího procesu zásadně ovlivňuje technický stav zdroje, stav spalinových cest, kvalita paliva a způsob obsluhy zdroje“.

Tohle není bizarní historka ze života nebo chyba v matrixu, tohle je situace, která nese a zhmotňuje všechny znaky civilizačního rozpadu.

A jsme doma… „Pravidelné kontroly teplovodních kotlů na pevná paliva se provádějí za účelem minimalizace dopadu jejich provozu na životní prostředí. Tyto kontroly jsou tedy primárně zaměřeny na hledání skutečností, které mohou významně ovlivnit množství do ovzduší vypouštěných emisí. Primárně nesouvisí s bezpečností provozu kotlů, i když závěrečný protokol může obsahovat nějaké doporučení. Oprávnění k provádění těchto kontrol uděluje oprávněné osobě podle zákona o ochraně ovzduší výrobce kotle. Je to logické, protože kontrola probíhá na základě vizuální prohlídky, nikoliv měřením. Výsledek kontroly je tak do značné míry dán subjektivním názorem kontrolora, který by tak měl vycházet z praktických zkušeností s provozováním kontrolovaného typu kotle a se znalostí optimálních podmínek pro jeho provoz. Odborně způsobilá osoba (OZO), jak zní oficiální zákonné označení oprávněné osoby, pouze zjišťuje skutečný stav provozovaného zařízení a výsledek kontroly zaznamenává do příslušného dokladu o kontrole,“ vysvětloval již v roce 2018 prezident Asociace podniků topenářské techniky Zdeněk Lyčka.

A dodal: „Pokud provede pravidelnou kontrolu kotle podle §17 odst. 1 písm. h zákona o ochraně ovzduší kdokoliv, kdo není k tomuto oprávněn výhradně výrobcem kotle, je tato kontrola z pohledu tohoto zákona neplatná. Například já, přestože vlastním kulaté razítko znalce v oboru teplovodních kotlů na pevná paliva, nemohu bez příslušného osvědčení od každého konkrétního výrobce pravidelnou kontrolu provádět, i když bych v případě soudního sporu byl oprávněn vypracovat znalecký posudek na tento kotel i na výsledek kontroly.“

Takže teoreticky by i znalec v oboru s příslušným razítkem mohl provádět i kontrolu kotle, stejně jako by ji mohl provádět i revizní technik kotlů – ale jen kdyby byl zároveň proškolen konkrétním výrobcem příslušného kotle a byl uveden v databázi ministerstva životního prostředí jako odborně způsobilá osoba.

Běžel jsem se tedy hned podívat, jestli ten konkrétní technik, co přijel na revizi kotle k našim příbuzným, i když to měla být ve skutečnosti kontrola, a co si vymyslel povinnost akumulační nádrže, není náhodou uveden zároveň v databázi. Protože kontroly samozřejmě může za určitých okolností provádět i revizní technik, ale jen když je zároveň odborně způsobilou osobou uvedenou v databázi. Ale tenhle chlap to tedy rozhodně nebyl. Takže, slovy prezidenta Asociace podniků topenářské techniky a znalce v oboru teplovodních kotlů, kontrola tímto jelimanem byla z pohledu zákona neplatná.

Takže si to celé ještě jednou shrňme. Přišel nám kontrolovat kotel člověk, který není v databázi odborně způsobilých osob a nemá k takovému kontrolování oprávnění od výrobce kotle. To jsme samozřejmě v tu chvíli ještě nevěděli. Poté špatně provedl kontrolu a odmítl napsat kladný posudek, s tím, že máme povinnost mít namontovanou akumulační nádrž, protože to slyšel na školení. Ukázalo se ale, že taková plošná povinnost neexistuje a zákon jsme neporušili my, protože nádrž mít nemusíme, ale on, protože nám zatajil, že nemá právo takovou kontrolu vůbec provádět.

Jelikož to ale skoro nikdo neví, jaké jsou povinnosti mít nebo nemít akumulační nádrž, ani to, že kontroly neprovádí revizní technik kotlů, ale osoba proškolená výrobcem kotle a uvedená v databázi, kdybych se do toho nevložil já a pro příbuzné ty informace nedohledal, tak už někde shání stará paní nádrž a falešný Vrchní, prchni dál objíždí kraj a kasíruje za neplatné revizní zprávy.

Lidi mají povinnost. Na jejím základě vznikl trh. Někdo na něm poskytuje službu. Ta služba se jmenuje jinak než povinnost v zákoně. Zákazník to nepozná. A technik to ví, ale nepoví...

A to celé se odehrává jen proto, že zde vznikl jazykový a systémový podvod, který má jasnou posloupnost. Lidé říkají kontrole revize, resp. myslí si, že revize je kontrola. Přesně jak říká expert Zdeněk Lyčka: „Zákon o ochraně ovzduší ukládá pravidelné kontroly kotlů, ovšem všeobecně se nepřesně hovoří o revizích kotlů. Pro běžného občana, který samozřejmě nezná zákon o ochraně ovzduší do detailů, je tedy normální, že si v okolí hledá technika, který by mu provedl revizi kotle. A kdo jiný by to měl být než revizní technik kotlů, který musí mít vysokou úroveň kvalifikace?“

Když revizní technici zjistili, že jim volají od vzniku zákonné povinnosti zájemci o revizi kotlů, ačkoli se má u kotlů provádět kontrola, myslíte, že lidem řekli, že se pletou? A že jim řeknou „promiňte, ale já nejsem v databázi odborně způsobilých osob na kontrolu kotlů, musíte si najít někoho, kdo tam je“? Nikoli. Nejdřív se kontrola měla provádět jednou za dva roky, od roku 2018 je po novele zákona stanovena kontrola po třech letech. Revizní technici se ale zachovali stejně jako Josef Abrhám v roli knihkupce Dalibora Vrány, kterého si jednou v černém obleku v restauraci spletou s vrchním, a on si tak založí novou živnost.

Lidé tedy říkají kontrolám revize. Revizní technici v záměně pojmů zavětřili obchodní příležitost a chytili se omylu jako „trhu“. Výsledkem je systém, kde kontrolují lidé, kteří na to nemají kompetenci, a ještě šíří nesmysly ze školení. 

A to by byla ta lepší varianta, že o tom podvodu, resp. v tom, že nechávají žít lidi v omylu, revizní technici vědí. Ono je také možné, že o tom, že na provádění kontrol nemají právo, ač mají razítko revizního technika, někteří ani netuší. Nedivil bych se tomu. Nepřečetli si zákon, začalo se mluvit o nutné revizi kotlů, lidi jim kvůli tomu volali, tak to začali provádět. Tohle není bizarní historka ze života nebo chyba v matrixu, tohle je situace, která nese a zhmotňuje všechny znaky civilizačního rozpadu. Lidi mají nějakou povinnost. Na jejím základě vznikl trh. Někdo na něm poskytuje službu. Ta služba se jmenuje jinak než povinnost v zákoně. Zákazník to nepozná. A technik to ví, ale nepoví, nebo neví a koná. Stát, který zavedl povinnost kontrol, to nekontroluje.

I když by ta kontrola, správně provedená a začleněná do fungujícího systému, dávala smysl, zmutovalo to kvůli absenci myšlení i funkčních opravných mechanismů do stavu, kdy se kontrola dělá hlavně proto, aby byl papír. Ale ve chvíli, kdy by ten papír měl něco znamenat, zjistí se, že je prázdný.

Protože papír, který stát požaduje, sice existuje, ale je právně neplatný. To je dokonalá simulace funkčnosti, jejímž výsledkem je kromě neplatné kontroly systémová iluze řádu, pod kterou už nic není. Jenom prázdno a zmar.  

‍