Petr Pavel, který si vyložil ústavu po svém a tak, jak se mu zrovna politicky hodilo – přestože je v ní jeho pravomoc pojmenována velmi jasně a nic o tom, že má dovoleno nejmenovat ministra, jenž se mu nelíbí, tam není –, zdůvodnil chystané odmítnutí ústavní povinnosti v podobě nejmenování Filipa Turka ministrem mimo jiné těmito slovy: „Prezident je hluboce přesvědčen, že člověk s tímto chováním a vystupováním nemůže být ministrem vlády ČR, a předpokládá, že ho z těchto důvodů předseda vlády na ministra nenavrhne. Předseda vlády je povinen chránit ústavní hodnoty. Pokud by toto očekávání nenaplnil, je povinností prezidenta tuto roli naplnit.“
Neboli ještě předtím, než porušil ústavu, nám nejvyšší ústavní činitel vysvětlil, že to, že to udělá, vlastně znamená „chránit ústavní hodnoty“. Takže nám svým porušením ústavy vlastně zařídil, aby byla ústava ochráněna. To tady ještě nebylo. Jako kdyby někdo chránil banku před zcizením hotovosti tím, že se v noci navrtá do jejích trezorů, odveze ji k sobě domů, a ještě přibere zlaté cihly. A pak by se hájil u soudu tím, že kradl proto, aby ochránil vlastnické právo.
To je něco neuvěřitelného a z hlediska nedostatku soudnosti zcela nepředstavitelného a nevídaného. Ale možná je to jen další logický posun v kariéře bývalého komunisty a vojenského generála ve výslužbě s nepříliš rozvinutým myšlením, který byl dnes podle „liberálů“ instalován na Pražský hrad proto, aby chránil demokracii. A divit se tomu je zbytečné. Navíc on přesně ví, co dělá, a dělá to vědomě, záměrně – pouze spoléhá na to, že to svými kostrbatými argumenty jazyka včerejška, jimiž se snaží zakrýt pravý stav věcí, nějak obhájí a že mu to projde. A nutno říct, že ze svého pohledu nedoufá úplně neopodstatněně.
Když byli totiž premiér Andrej Babiš a vicepremiér Petr Macinka novináři dotázáni, zda na prezidenta podají takzvanou kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, která by jako jediná mohla úředně „rozseknout“, zda si prezident může nebo nemůže dovolit takto kreativně měnit a uzpůsobovat ústavu, oba to odmítli. Ale proč, když ústava je na jejich straně a za normálních okolností by museli vyhrát? „Dokud to není někde jasně dáno, tak to umožňuje prezidentům, ale i ostatním hráčům fungovat poměrně flexibilně a nacházet si tam interpretační skulinky, které vyhovují zrovna jim,“ okomentoval to pro Český rozhlas politolog Petr Just.
Klíčem je ale ono „za normálních okolností“. Leccos totiž může – pěkně mezi řádky – naznačit titulek článku, který se objevil 18. prosince loňského roku na serveru Česká justice a jehož název zněl: „Prezident Pavel dokončil obměnu Ústavního soudu. Funguje jako tým, pochvaluje si.“ Petr Pavel se v něm – sebeodhalujícím jazykem dneška a s bezelstností sobě vlastní – de facto přiznává: „Během svého zatím necelého tříletého období jsem jmenoval 13 z 15 ústavních soudců a musím říct, že mám velmi dobrý pocit z toho, jak se nám společně se Senátem Ústavní soud podařilo sestavit.“ A přesně z toho důvodu, jak dobře se prezidentovi podařilo soud sestavit, se premiér Babiš a vicepremiér Macinka snažili kompetenční žalobě za každou cenu vyhnout.
Jako by někdo chránil banku před zcizením hotovosti tím, že se v noci navrtá do jejích trezorů a odveze ji k sobě domů. A pak by se hájil u soudu tím, že chránil vlastnické právo.
Protože ústava sice stojí na jejich straně, ale nemusel by na ní stát Ústavní soud. To ostatně naznačila již podezřelá ochota prezidenta Pavla tuto žalobu podstoupit, resp. jakákoli absence strachu z ní. Za normálních okolností by totiž od soudu, jenž by měl teoreticky ústavu chránit před politiky, a ne politiky před ústavou, musel odejít jako zpráskaný pes nebo to ani k soudu nenechat dojít. Ale on – se svým drzým čelem – skoro vypadal, že se tam těší.
„Pokud už to chtěl Filip Turek nebo Motoristé, potažmo premiér coby ten, kdo ústavně navrhuje ministry, nějak řešit, cesta by spíš byla přes kompetenční žalobu, které je ostatně otevřený i prezident. V několika svých vyjádřeních řekl, že by bylo vhodné, aby vznikla nějaká interpretace. Tu může dát právě jen Ústavní soud, k němuž by kompetenční žaloba směřovala. Řekl by, kde jsou mantinely prezidentova počínání,“ řekl též Českým rozhlasem výše citovaný politolog Petr Just. A jsme doma...
Proč nechce dostat spor s prezidentem až na úroveň Ústavního soudu, naprosto brilantním a učebnicově správným použitím jazyka dneška odhalil v lednovém pořadu Interview ČT místopředseda vlády a šéf strany Motoristé sobě Petr Macinka: „Možná si pan prezident od toho slibuje, že když Ústavní soud plně jmenoval lidmi jemu blízkými nebo blízkými jeho vidění světa, tak možná si tímto způsobem v podstatě říká, aby mu Ústavní soud přidal nějaké kompetence.“
Proto Motoristé podle Macinky nechtějí riskovat a rozehrávat hru o změnu kompetencí, ale přejí si raději zachovat současná pravidla, jelikož vůbec není jasné, jak by zdánlivě jasný spor dopadl. Liberálové se sice hned ozvali, že Ústavní soud je přece nezávislý a nestranný, ale o tom lze po zkušenostech s érou Pavla Rychetského – mimochodem též v demokrata metamorfovaného komunisty – s úspěchem pochybovat.
Dlouho na sebe pochopitelně nenechala čekat ani reakce z Hradu – s tím, že „zpochybňování ústavních institucí, nestrannosti senátorů nebo vybraných ústavních soudců považuje prezident republiky za krajně nevhodné a jakékoli tvrzení o domluvě či dohodách s ústavními soudci prezident zásadně odmítá“. Macinkova slova přitom prezident označil za politický faul. Předseda Motoristů ale na takovou nahrávku na smeč přímo čekal: „Bere-li to pan prezident jako můj politický faul vůči němu, pak já zase mohu vnímat to, co dělá, jako jeho ústavní faul vůči výsledkům sněmovních voleb.“
Na první pohled by se mohlo opravdu zdát, že to prezidentu Pavlovi – i za cenu naprostého sebeodhalení a porušení ústavních pořádků – nakonec prošlo, prochází či projde až příliš hladce. Již teď je ale zřejmé, že ne úplně tak hladce, jak si možná myslel, a že výsledný efekt může být zcela jiný než plánovaný. Realita – a s ní ani jazyk dneška – totiž vůbec nejsou na jeho straně.
Loajální demokrat
Podle očekávání prezident Pavel jmenování Turka ministrem, se kterým dorazil na Pražský hrad předseda vlády Babiš, odmítl. Ten, i když se často chová jako hulvát a rapl, zřejmě tentokrát poslechl své poradce a vystupoval velmi umírněně, protože pochopil, že méně může být někdy více. Po setkání s prezidentem tak nenadával ani neodsuzoval jeho kroky, ale jen klidně oznámil: „I když jsem se hodinu snažil pana prezidenta přesvědčit, aby byl nad věcí, spáchal dobrý skutek a dal panu Turkovi šanci, tak to odmítl.“ Tím opět elegantně ukázal na to, kde nebo v kom je skutečný problém. Ne v Turkovi a jeho kauzách, ale v umanutosti hlavy státu, která se pasuje do role morálního arbitra, jež prezidentu republiky nepřísluší.
Obzvláště takovému, jakým je Petr Pavel, který se svým „přeběhnutím“ z pozice agenta Východu (kdy byl hodnocen jako „třídně uvědomělý a politicky vyspělý, napomáhající prosazovat vedoucí úlohu komunistické strany mezi podřízenými, dobře zabezpečující bojovou pohotovost jednotky a odvádějící ,vytrvalou, obětavou a příkladnou práci‘) do role do agenta Západu (kde je chválen v podstatě za tutéž uvědomělost a politickou vyspělost, napomáhající prosazovat vedoucí úlohu USA a Evropské unie ve světě a odvádějící vytrvalou, obětavou a příkladnou práci, jen v opačném gardu) z pronášení jakýchkoli morálně hodnotících soudů diskvalifikoval sám.
Ale jako by mu fiasko s „ochranou ústavy“ bylo málo, odmítl se spokojit s tím, že dosáhl svého, a snažil se to ještě přikrýt další vrstvou líbivých a realitu zamlžujících prázdných slov. Všimněte si, že tohle různí darebáci, manipulátoři či všichni ti, kteří vědí, že něco porušili, provedli či zkrátka udělali něco špatného, používají velmi často. Nestačí jim, že to udělali, ale ještě u toho chtějí dobře vypadat a vyžadují po druhých, aby je za to snad chválili.
A takhle to udělal i náš PePa, kterému bylo málo, že dosáhl svého a Turka nejmenoval ministrem, ale snažil se kromě dílčího vítězství v politické bitvě ještě pasovat do role vítěze morálního. A tady tvrdě narazil.
To když se loajální komunista pokusil národu vysvětlit, co podle něj znamená loajální demokracie. Demokratický právní stát je podle prezidenta „oprávněn požadovat po veřejných funkcionářích splnění požadavku (politické) loajality“. Podle jeho přesvědčení však Turek svým jednáním principy této loajality a s nimi i hodnoty ústavního řádu zpochybňuje, což mu dává pravomoc ho do funkce nejmenovat. Protože relevantní není jen to, zda jsou osoby ve veřejných službách skutečně loajální, ale i zda se jako loajální jeví veřejnosti; vznik pochybností o této loajalitě pak prý „podrývá důvěru veřejnosti nejen ve veřejné služby, nýbrž i ve stát samotný“. Je pravda, že v politické loajalitě vedoucím režimům prezidentovi těžko může někdo konkurovat.
Prezidentovi nestačilo, že dosáhl svého a Turka nejmenoval ministrem, ale snažil se kromě dílčího vítězství v politické bitvě ještě pasovat do role vítěze morálního. A tady tvrdě narazil.
Ale přesto toto odkrytí prezidentských myšlenkových pochodů nijak obhajitelně nevysvětluje, proč by Filip Turek – i se všemi nedostatky, domnělými či skutečnými prohřešky či limity, jež nejsou a ani nemají být předmětem tohoto textu – z ústavního hlediska neměl být ministrem, neboť v České republice o tom, kdo obsadí či neobsadí vládní posty, rozhoduje mandát voličů vzešlý z parlamentních voleb, ne rozhodnutí generálního tajemníka. Či v tomto případě prezidenta republiky, jenž nám o sobě takto brutálně odhalil něco jiného, než oč se snažil.
Z tohoto úhlu pohledu se přímo nabízí otázka, zda toto zdánlivé vítězství, jež nebylo ani moc důležité a nic z pohledu Hradu ani vlády neřeší, nezavání spíše porážkou a oslabením toho, kdo se snažil posílit.
Těžko totiž říct, proč se prezident tak moc zasekl zrovna na Turkovi… Pokud na ministerstvu zahraničí, kam původně mířil, aktuálně sedí předseda Motoristů, a na ministerstvo životního prostředí, kam chtěli Motoristé Turka uklidit v rámci vstřícnosti vůči Hradu, jenž jej v Černínském paláci nechtěl, by si dosadili třeba sněhuláka, na jejich politice a hlavně na realitě, kterou se prezident Pavel pokusil „zrušit“, to nic nemění.
Výmluvné bylo v tomto ohledu vyjádření Petra Macinky poté, co spolu s vládními kolegy veřejnosti oznámil, že byl Filip Turek jmenován vládním zmocněncem pro Green Deal. Macinka nejprve upřesnil, že i po ustavení Turka zmocněncem bude nadále ministerstvo životního prostředí řídit on sám (Macinka), tedy jako dvojministr, a že jde podle něj o technické řešení, ne ústavní. Jinými slovy, když prezident porušuje ústavu, nemůžeme udělat Turka ministrem ústavně, ale pouze technicky. Turek tak prý bude koordinovat klimatickou politiku mezi resorty, věnovat se bude také vyjednávání s jednotlivými odbornými skupinami, zaměří se na ekonomické dopady uvažovaných změn a zastupovat bude Česko na některých unijních a mezinárodních jednáních, což povede k Macinkovu určitému „odbřemenění“, protože současně vede resort zahraničí. Přeložit se to dá ale i jinak. Turek bude fakticky ministrem a bude řídit hlavní agendu, a když mu bude chybět pravomoc něco nařídit, zrušit, zavést a podepsat, zavolá Macinkovi. Ten za ním přijede do Vršovic, dají si oběd, Macinka podepíše připravené dokumenty a pak se opět rozejdou každý do své práce.
Klíčová ale byla Macinkova nenápadná věta, řečená v té nejlepší podobě a formě, jakou jazyk dneška nabízí: neagresivní, výstižné a důvtipné, neboť zůstává částečně nedořečena, ale řekne vše podstatné. A v perfektním souladu s realitou i to, co nelze říct „na plnou hubu“, a tak nemůže být popotahována. A ještě má v sobě zakódován „vítězný“ vzkaz na Hrad: „Filip Turek zdědí na ministerstvu kancelář po exministru Petru Hladíkovi z KDU-ČSL…“
Inu, s čím kdo zachází, tím také schází. A pokud se liberálové pohoršují, že je to obcházení zákona, neměli by si stěžovat u Motoristů, kteří jednají podle reality, ale na Hradě, jenž se ji snaží měnit. Jak – vybroušeným jazykem dneška – napsal komentátor Erik Best: „Bez smlouvy a platu bude holt Turek muset řídit ministerstvo stejně, jako Petr Kolář řídí Hrad.“
