Mohlo by se zdát, že když se jazyk dneška uchopí pevně a konstruktivně, nakonec bychom s ním mohli pohodlně vyžít, nebo ne? Tak na co budeme potřebovat nějaký jazyk zítřka, neřkuli jazyk duše? Nač to zbytečně komplikovat, když se nám realita tak pěkně odhaluje, a to směrem dovnitř i ven?

Což o to, odhalovat umí jazyk dneška díky měnící se „kosmické“ konstelaci dobře a v této fázi je nezbytný. Ale přesto, že má ve své „světlé“ poloze svoji nezastupitelnou funkci, jeho problém je, že nikam dál už nevede. Poměrně rychle tak naráží na své limity. A to nikoli proto, že by byl špatný nebo fungoval „málo“ či „slabě“, ale protože mu nepřeje doba. Či přesněji řečeno, doba a okolní elektromagnetické pole se mění tak rychle, že jim jazyk dneška prostě přestává stačit, a i na maximu svého potenciálu zůstává o vrstvu níž, než by bylo potřeba. Hned to vysvětlím…

Chci tím vlastně říct, že jazyk včerejška je uzavřen, tam není o čem. A že jazyk dneška je velmi důležitý, ale trochu připomíná slavnou scénku z Troškovy komedie Slunce, seno, jahody, kde projíždí kolem Hoštic motoráček do Volyně a mladá průvodčí na cestující pokřikuje, že jim jenom přibrzdí, protože „nezastavujeme, máme zpoždění“.

Největší sílu měl nebo mohl mít paradoxně tehdy, když světu despoticky vládl jazyk včerejška. Tehdy ale nebyl ještě tolik v módě ani nebyl tak účinný, protože se těžko prokazovala jeho platnost a v konkurenci jazyka včerejška to měl velmi těžké. Lidi totiž nebyli tehdy ještě tak schopni či ochotni platnost jeho slov ověřovat a validovat, a tak mu pečlivěji naslouchat, neřkuli jej integrovat do svého života.

Přednost dostávaly věty, které lépe zněly, bez ohledu na to, jak moc nebo málo odpovídaly realitě. A tak se často stalo i to, že co se tvářilo jako jazyk dneška, protože to vypadalo, že to odhaluje realitu, splynulo s jazykem včerejška. Protože se to sice snažilo něco odhalovat, ale často to taky nebylo přesné nebo to pokřivovalo realitu také, jen v jiném směru. A nemuselo to být mnohdy ani úmyslně, jen se v „zamlženém“ hustém poli bylo těžší orientovat.

To hlavní, co dokáže a kde je zároveň jeho strop, je tedy to, že s mírným zpožděním umí zachytit a popsat to, co už je vidět a co už se stalo. 

Zde je ale třeba rozlišit, zda se člověk pokoušel poznávat či odhalovat realitu a jestli měl poctivý záměr, anebo zda to pro něj byl obchodní plán. Speciální kombinací byl v tomto ohledu obal jazyka dneška s obsahem a metodami jazyka včerejška.

Mám s tím dokonce velmi silnou osobní zkušenost, proto o tom mluvím. Znal jsem zhruba před třinácti lety jednoho týpka (teď už ho naštěstí neznám), který se tvářil jako průkopník jazyka dneška. Chtěl dělat projekt, který bude ukazovat, že to, co se píše v mainstreamu, není pravda, a že to všechno může být jinak. Vystupoval uhlazeně, mluvil přesvědčivě, zněl uvěřitelně, a když založil jeden alternativní server, vypadalo to jako skvělá a nová cesta. Až o pár let později mi začalo být zřejmé, že tomu člověku vůbec nešlo o to, aby něco odhaloval.

Jeho jazyk dneška byl sice atraktivní, ale postrádal spojení s realitou. Ten člověk byl vnímavý a cítil dřív než mnozí ostatní, že se mění doba, ale viděl prostě jen díru na trhu. Pochopil už tehdy, v čem je jazyk dneška důležitý. Bylo mu ale jedno, co publikuje; jeho zajímalo jen to, aby našel co nejatraktivnější clickbaitový titulek, aby mu na něj kliklo co nejvíc lidí a on dostal peníze z reklamy.

Někde našel nějakou slátaninu, přeložil ji, a i když jsem mu říkal „hele, tohle je nějaká blbost, tohle vůbec není pravda“, jen se zasmál a stejně to zveřejnil. To byl celý jeho byznysplán, a nutno říct, že úspěšný, protože funguje v nezměněné podobě dodnes. On už ale nepůsobí jako průkopník ani odhalovač, ale pomalu doznívá jako ozvěna a ztrácí se v chaosu bortících se kulis, informačního šumu a prázdných slov starého světa, protože jazyk dneška bez opory v realitě splývá s nefunkčním jazykem včerejška. Takže čtenář, který je citlivý na manipulace i ohýbání reality a rád by se dozvěděl něco nového nebo se zorientoval, chodí už dávno jinam.   

Dnes, kdy začíná jazyk dneška fungovat, protože mu pomáhá vynořující se realita, ale už paradoxně nemůže držet krok s dobou, protože ta ho předehnala. Už proto nemá moc realitu ovlivňovat a měnit. To hlavní, co dokáže a kde je zároveň jeho strop, je tedy to, že s mírným zpožděním umí zachytit a popsat to, co už je vidět a co už se stalo. Ve chvíli, kdy už se realita projevila i ve své hmotné části. V podstatě tedy jen zpětně reaguje na to, co se už stalo, a s čím nelze dělat nic jiného než to konstatovat či pojmenovat. Jazyk dneška je vlastně jakýmsi svědkem rozpadu starého systému. A to ve třech různých rovinách.

Sebeodhalující část, kdy se mluvčí snaží již nefunkčním jazykem včerejška maskovat skutečnost a jeho slova neodpovídají realitě, a tedy s ní nejsou v souladu, je jasná. Popsali jsme si ji velice barvitě. Dokonce v ní vládne přímá úměrnost. Čím více ten, kdo ho používá, tlačí na pilu a čím hezčí slova volí proto, aby zakryl své pravé úmysly, nebo čím „vznešeněji“ zakrývá pravdu či přepisuje realitu, tím silněji a rychleji se metamorfuje v jazyk dneška, který tento rozpor odhaluje.

Čím hezčí slova prezident používá pro přepisování reality, tím silněji se ukazuje jejich prázdnota a rozpor se skutečností. To je zákon a nedá se obejít. Pole už neumožňuje tyto rozpory skrývat a realita nejde rozpustit v mlze ani schovat do sklepa. Kdo kecá příliš, je to o to víc vidět, kdo kecá o něco umírněněji, může ještě leccos „uhrát“, ale trend je zřejmý…

Ukázali jsme si ale i to, jak dobře může odhalit jazyk dneška realitu, pokud zvolí odpovídající tón a použije se správně. Tak, jako to v předchozím článku předvedli analyticky přesný Erik Best či rétoricky zdatný a důvtipný Petr Macinka. Tento jazyk odhaluje proto, aby se dalo jednat a posunout se a aby bylo možné vyřešit nějaký problém. Někdy je takový jazyk dosti sarkastický, ironický, tvrdý a nepohodlný, ale je nosný a skutečnost mu poskytuje zpětnou vazbu, protože vrací slova realitě, demaskuje, ukazuje rozpor a boří iluze. Prostě funguje. Pracuje v reálném terénu, odhaluje či drtí nebo se vrací jako bumerang. Protože není teoretický, ale konkrétní, tvrdý a nezpochybnitelný.

Jeho odvrácenou stranou je ale to, že není příliš tvořivý a obvykle není ani schopen nakouknout dál. A to ani ve své optimální podobě. Jen se ohlíží zpět a říká: „Jé, hele, podívejte, jak je to v háji.“ A v tom se skrývá i jeho reálné riziko, protože to často vede k cynismu, hlučnosti, ztrátě nadhledu či únavě a až jakési vyprázdněnosti. Protože pokud jen dokola popisujete, co každý vidí, tak než to popíšete a vyjmenujete, realita už je zase o kus dál.

A to ani nemluvíme o jazyku dneška, pokud pouze popisuje zjevné, ale nejde mu ani tak o realitu a její pochopení nebo zlepšení a poznání situace, ale posilování vlastního ega a pozice a povyšování se a navážení do těch, kteří nejsou tak chápaví a osvícení.

Tento druh jazyka dneška, kdy vše je špatně a všichni lžou, není ve spojení s realitou, ale jen s vlastním egem, jež má potřebu si něco dokazovat. A to platí i tehdy, pokud má pravdu. Protože rozhodující už dnes není to, co jazyk říká. Ale to, jestli na něj realita odpovídá.

To je takové to „já vidím, vy ne“, „vy jste takoví a makoví, ale já jsem správně“ – z každého takového příspěvku na sítích čiší pýcha, nadřazenost a nulová zpětná vazba. No tak jsi řekl, jak jsi chytrý a ostatní blbí. A co dál? Jen ticho a prázdno.

Jazyk dneška zvládá být silný tehdy, když ho realita bere vážně a rezonuje s ním. Jakmile slouží k tomu, aby se někdo cítil výš, stává se prázdným a nefunkčním jako jazyk, který realitu nikdy neviděl.

Už od covidu sleduji se zájmem jednoho takového borce, kterému v době pandemie narostla křídla a sebevědomí. Začínal tím, že dokázal rozpoznat nesoulad mezi covidistickou propagandou a medicínskými tvrzeními, jež používala a jež se postupně ukázala jako přinejmenším chybná.

Jeho síla spočívala v tom, že to dokázal – na rozdíl od různých militantních odpůrců – formulovat klidně, věcně, výstižně a přesvědčivě. Opravdu tehdy odvedl kus dobré práce, a protože byl dost vidět, vzrostla mu tehdy popularita a počet sledujících.

Jenže jak šel čas a covid skončil, začal se vyjadřovat ke všemu, ale zároveň k ničemu. Tak, jak se doba posouvala a komplikovala, jeho jazyk dneška ztrácel svou původní sílu, vycházející ze spojení s covidovou realitou, a místo nějaké tvořivé práce a vývoje se začal zacyklovat v posilování vlastních pozic. Najednou už nešlo o to ukázat, jak něco je nebo není, či jak to být má nebo nemá, ale on už skoro pokaždé píše jen o tom, jak to dávno říkal, jak lidi špatně volili, tak ať si teď nestěžují. Předtím nadával na Babiše, pak na Fialu, teď znovu na Babiše a nově třeba na Motoristy. Protože jeli na Ukrajinu, protože podpořili Kalouska do nějaké rady, protože mají zmocněnce pro Green Deal, i když je Green Deal třeba okamžitě zrušit… Každý přitom ví, že něco takového jen tak zrušit nejde, protože než se změní směrnice, předpisy a zákony, které mohou otočit kormidlem, trvá to roky. 

I kdyby dokázal jazyk dneška odhalit cokoli, pořád je to takový jazyk, který se vymezuje, ukazuje, odhaluje a stále na něco reaguje. A tak je vždy o krok pozadu, ale nic nestaví a netvoří. 

Každý den pak křičí o tom, že si lidi za vše můžou sami, protože jsou idioti a nic nepochopili, i když on jim to říkal, a tak pořád dokola. Ale jak by mohlo pomoct, že by ve volbách vyhrál někdo jiný, když tu nikdo jiný stejně není, to už se člověk nedoví. Prostě lidi jsou kreténi a já vám to každý den čtyřikrát připomenu.

Přijde mi a trochu to z toho jde cítit, že je ten dobrý muž vlastně ohromně rád, jak všechno vidí, a jak to ti druzí nevidí, ale tímto onanistickým konstatováním jakékoli jeho řešení vždycky skončí. Tento egoistický, hodnotící a silně se vymezující typ jazyka dneška je – a ukazuje se to stále jasněji – úplně stejně prázdný jako jazyk včerejška. Jen používá trochu jiný tón.

O krok pozadu

Pokud k němu ale nesklouzneme a osvojíme si druhou, funkční polohu tohoto jazyka, a přitom si udržíme schopnost nadhledu a odstupu, kdy nezůstaneme jen u odhalování a křiku, co vše je špatně, brzy si uvědomíme, že si s jazykem dneška nevystačíme a nutně potřebujeme ještě nějaký jiný. Ten, který Šifra nazývá jazykem zítřka.

Dobré je, že tento jazyk právě na funkčním jazyku dneška může stavět. A že z něj přímo vychází a roste. Stejně plynule, jako se jazyk včerejška dokázal transformovat do jazyka dneška. A tak jako není nový jazyk dneška, protože je to jazyk včerejška vystavený nové realitě, nový není ani jazyk zítřka. Jestliže jazyk dneška má dvě možné podoby – prázdnou čili egovou („já vidím, ty ne“) a funkční a odhalující (ve vztahu k realitě), tak právě ten druhý má potenciál růst a jazyk zítřka z něj přímo vychází.

I kdyby dokázal jazyk dneška odhalit cokoli, pořád je to takový jazyk, který se vymezuje, ukazuje, odhaluje a stále na něco reaguje. A tak je vždy o krok pozadu, ale nic nestaví a netvoří. To sice není úplně málo, ale není to ani dost.

Jazyk dneška, ať ho vezmeme v jakékoli jeho poloze, by se dal – stejně jako celá dnešní doba – označit jako důležitá přechodová fáze. A jedině pokud zůstaneme u té jeho nejsilnější a nejfunkčnější polohy, která je pro dnešní dobu nesmírně důležitá, může se plynule zrodit jazyk zítřka.

Jazykem zítřka se tento jazyk dneška může stát až ve chvíli, kdy přestane jen reagovat a odhalovat, ale začne sloužit orientaci. Tedy když přestane být o tom, kdo má pravdu a čí názor je lepší, ale začne řešit, co se skutečně děje a jestli s tím dokážeme být v kontaktu a porozumět tomu v širším kontextu. Anebo jestli si pořád povedeme svou a budeme křičet a odhalovat, ale nebudeme naslouchat a rozumět souvislostem. To je přesně okamžik zrodu jazyka zítřka. Abychom se mohli zorientovat, museli jsme nejdřív něco odhalit.

Jazyk zítřka také stojí na realitě, ale jiným způsobem. Už ji nepoužívá jako nástroj a zbraň, ale jako kompas.

‍