Kdyby nevystřídal jazyk dneška plynule jazyk zítřka, tak i kdyby byly odhalovány střípky reality sebelépe a sebevybroušeněji, jazyk dneška má ještě jeden důležitý limit, kvůli kterému by v dnešní realitě vznikla obrovská díra. Popisuje totiž obvykle jen to, co je vidět a co se nachází ve vnějším světě. Zcela ale postrádá funkční prostředky pro popis toho, čemu říkáme vnitřní stavy.
Ještě to řeknu možná trochu jinak. Jazyk dneška je jazykem, který odhaluje vlastně jen vnější, viditelné věci, a to tak, že začíná popisovat to, co už je díky změně reality beztak vidět. A nejčastěji zůstává u odhalování toho, co je vlastně bezpečné a status quo potvrzující. Paradoxně to lidi, kteří objevují kouzlo jazyka dneška, udržuje v komfortní zóně. Dřív se každý překřikoval a mohl si bez opory v realitě vyvracet či potvrzovat vlastní či cizí názory, ale realita si žila vlastním, odděleným životem. Teď, když se to začíná spojovat, přináší jazyk dneska často jakýsu pocit uspokojení. Hele, to co jsem si myslel nebo řekl, mi potvrzuje realita. Jasně to vidím a mám z toho dobrý pocit. A tak mě to svádí k tomu pohybovat se na tomto „venkovním“ hřišti, ale nesekat trávník a nezavlažovat na hřišti „domácím“. Jinými slovy, i mnoho alternativně založených a chytrých lidí nedokáže často odolat a věnuje obrovskou spoustu času „řešení“ toho, co se děje v politice a ve světě, ale už jim nezbývá pak tolik času na to, co se děje v nich samotných, anebo v neviditelné části reality, která přitom všechny ty změny a eskapády jako na horské dráze „řídí“ a vyvolává. Je to nejen bezpečnější, ale i příjemnější. Snadno se tam utíká…
Politika je totiž velmi bezpečné bojiště a projekční místo. Emoce se tam odvádějí ven a hněv, strach nebo naděje se projikují a projektují na zástupné figury. Nikdo se pak už nemusí ptát: „Co to říká o mně? O nás? A o světě?“ Politika je jako kolektivní ventil, kde se upouští pára a tlak.
Jenže jak jsme si ukazovali v první části lednové Šifry – která jako celek de facto kreslí nejen mapu přítomnosti, ale začíná načrtávat mapu budoucnosti, abychom se v dnešní i zítřejší a rychle se měnící realitě mohli orientovat a věděli v každém okamžiku, kde jsme, kam míříme a co nás čeká za dvěma či třemi rohy –, pokud nebudeme umět pojmenovat a pochopit to, co se děje nám samotným, a rozumět tomu, proč se to děje a jak se mění celý svět, může to mít velmi nepříjemné důsledky. A to kvůli tomu, že jak realita uhání kupředu a elektromagnetické pole se zjemňuje, neřešené problémy se kumulují a vnitřní, a tím i společenský tlak v kolektivním poli roste. A roste. A roste.
Kde je jazyk dneška jazykem rozporu, který odhaluje, je jazyk zítřka jazykem souladu, jenž nabízí orientaci. Tam, kde první nabízí úlevu a únik, druhý vyžaduje odvahu a porozumění.
A k tomu, co se děje pod povrchem, kam není vidět, proč se něco děje či kam věci směřují nebo s čím souvisejí, už jazyk dneška nesahá a potřebujeme k němu jazyk zítřka. Takový, jakým jsme například ty „neviditelné“ vnitřní stavy a souvislosti popsali v úvodu Šifry.
To, že něco není vidět, ale neznamená, že to neexistuje. A že to je hůře pozorovatelné navenek, není důkaz, že to tam není. Jen důkaz, že je to potlačené. Jazyk včerejška to jen pomohl krásně přikrýt, ale jazyk dneška to už nedokáže, protože poukazuje na to, že slova, která to popisují, nesedí s tím, co je vidět navenek. Když je někdo plný tenze, napjatý jak stranu, vyhaslý jako stará sopka či nas*aný jak brigadýr, může stokrát říkat, že je v pohodě, ale jen zdůrazní to, že to tak prostě není. A jazyk zítřka to pak dokáže zachytit.
Protože tam, kde jazyk dneška je jazykem rozporu, který odhaluje, je jazyk zítřka jazykem souladu, který nabízí orientaci. Tam, kde první nabízí úlevu, únik nebo ukazování, druhý vyžaduje odvahu, osobní zodpovědnost a porozumění.
Takže ano, můžeme si tleskat a užívat, že jsme si všimli třeba toho, že – řečeno s Karlem Krylem – máme na Hradě místo krále klauna. Řečnická otázka ale zní: „Co myslíte, bude to stačit?“
Je to jinak
U jazyka zítřka se opět nemění slova ani věty, ale jeho funkce. Jazyk zítřka totiž ladí s realitou. Nepřináší tedy jiná slova, ale jiný způsob jejich používání. Jazyk už není nástroj přesvědčování ani vysvětlování, ale otvírání, vynášení na povrch a směřování. Jazyk už realitu nesupluje ani nepřekrývá, ani ji pouze neprotíná, ale snaží se ji zachytit v pohybu a celistvosti. A držet s ní krok, ne jen zpětně reagovat a čučet, co se stalo. Probíhá, stejně jako skutečnost, v reálném čase. Protože věci, které jsou skutečné, nepotřebují vysvětlování, ale stačí si jich všimnout.
Jazyk zítřka popisuje a vnímá i nejistotu, přechody, vnitřní stavy i to, ještě není „hotové“, ale už je to na cestě. To, co lidi třeba už i cítí, ale nedokázali by to pojmenovat. Důsledkem používání jazyka zítřka je pak to, že slova „sedí“, i když popisují něco, čemu třeba nemusí ještě všichni rozumět. Že rezonují. Posluchač či čtenář neví, proč to tak je, ale cítí, že je to pravda. Protože slova a věty jazyka zítřka nejsou efektní, ale jsou pravdivá. Neslibují a falešně neuklidňují, ale drží a ukazují směr. Jazyk zítřka tedy není silnější než jazyk dneška, ale je přesnější.
Ale pozor, v žádném případě to neznamená, že by jazyk zítřka měl jazyk dneška střídat nebo nahrazovat. Potřebujeme oba dva. Protože abychom dokázali popsat pravý stav, musíme nejdřív odhalit, co bylo skryto. Jazyk dneška učí vidět a jazyk zítřka učí se v tom orientovat.
Tímto vývojem si prochází a prošla samozřejmě i Šifra, proto to teď může ukazovat. Vy, kteří ji čtete od začátku nebo třeba od covidu, ten posun a vývoj jistě cítíte, byť by třeba člověk nevěděl, jak to popsat. Od samého začátku, tedy od roku 2015, Šifra mluvila jazykem dneška. Od začátku Šifra odhalovala, pojmenovávala rozpory, bourala a zpochybňovala oficiální narativy a snažila se vracet slova k realitě. V tehdejším poli a proto, že byla doba taková, jaká byla, to znělo trochu jako jazyk zítřka. Působilo to poněkud exoticky, někdy radikálně, až to mohlo znít občas jako jazyk zítřka, protože okolí bylo ještě hluboko v jazyce včerejška. Funkčně to byl ale vždy jazyk dneška – jazyk odhalení.
Jazyk zítřka už není nástroj přesvědčování ani vysvětlování, ale otvírání, vynášení na povrch a směřování. Realitu nesupluje ani nepřekrývá, ani ji jen neprotíná, ale snaží se ji zachytit v pohybu.
Dokonce si i vyzkoušela oba jeho póly. Někdy mluvila klidně, jindy hodně nahlas, a někdy se dokonce hněvala. A pokud pustila do svého jazyka v raných vývojových fázích emoce nebo měla pocit, že není slyšet, a tak je třeba víc křičet, sklouzávala občas k onomu zmiňovanému „egovému“ modelu jazyka dneška. Kdy se ukazuje, jak je něco (všechno) špatně, ale jakmile je to řečeno příliš emotivně nebo bez odstupu a lepší orientace v prostoru, může to působit lehce depresivně. To ale nebylo tím, že bych ztrácel naději nebo nevěřil, že se to někdy otočí, ale protože jsem to už cítil v kostech, ale byl jsem smutný a zoufalý, že to většina lidí ještě nevidí nebo nevnímá. A tak jsem se to snažil urychlit a vyburcovat. Smyslem ale vždy bylo ukazovat „hele, lidi, dívejte se, je to jinak“.
Pak jsem ale pochopil, že to je úloha pole, regulovat si tempo změn a rychlost vývoje lidí i reality, ne Šifry. Ta se má starat o to, aby ukotvila svůj tón a mohla držet klid a směr i ve chvíli, až ho jiní začnou ztrácet. Proto musela včera mluvit jazykem dneška a dneska musí mluvit jazykem zítřka (nebo dokonce jazykem duše), i když to je často náročné, osamělé a lehce úzkostné. Ale když chce někdo popisovat a zachycovat proces změn, přechod z jednoho cyklu do druhého a velkou planetární transformaci, těžko by to mohl dělat zpětně. Nebo teprve hledat jazyk ve chvíli, kdy už to běží.
To by pak mohlo vypadat jako v tom vtipu, kdy přijde zadrhávající muž k doktorovi, a na otázku, co ho trápí, odpoví: „Mně … nechce stát…“ – „Ano, chápu, tady máte recept na pilulku, na shledanou, prosím, další…“ Pán vyjde před ordinaci, kde se ho známý ptá, jak pochodil a co mu doktor poradil. „Mně … nechce stát ... vyplatit důchod, a ten vůl mi na to předepsal prášky.“
Postupně se ale stalo něco zásadního. Nestačilo už jen ukazovat, co je špatně, nestačilo demaskovat a nestačilo „mít pravdu“, zvlášť když v dřívějším poli měl často pravdu ten nejukřičenější a nejhlasitější, v mainstreamu i v alternativě. Ale bylo potřeba hledat orientaci. Protože jakmile přišel covid, tak sice mnozí teprve začali objevovat kouzlo jazyka dneška, ale to bylo funkční jenom pro věci související bezprostředně se zdravotní stránkou věci. Rouškami či nerouškami, vakcínami či nevakcínami, lockdowny či vycházkami, ale ne pro zachycení toho, že jde o něco mnohem hlubšího než virus či nevirus.
Proto Šifra kromě odhalujícího jazyka dneška přidala postupně i jazyk zítřka, protože začala hledat a nabízet orientaci, klást otázky „co s tím?“, a hlavně „kam nás to vede?“ a „jak se podle toho zařídit?“. No a když před dvěma roky začala mluvit o cyklech, kontextu, hlubších souvislostech, horizontálních i vertikálních, tak přestala poprvé reagovat, ale začala směrovat. A tady někde se rodil jazyk zítřka.
Ten je stále pevně ukotvený v realitě, ale už není tvořený opozicí, ale mapováním a prošlapáváním nového prostoru. Ten jazyk dneška přitom z Šifry nikam nezmizel, jen se na něj jazyk zítřka jako kdyby navrstvil. Jazyk zítřka si totiž bere to nejlepší a nejfunkčnější z jazyka dneška, ale přidává navíc parametry, které mu chybí.
Jazyk zítřka pak k přesnému popisu a úplné orientaci v dnešní přelomové době získává vše podstatné, až na jednu jedinou poslední „součástku“, aby to celé mohlo fungovat a zapadnout. Jako šém do Golema.
Zvídavá čtenářka i odkrývání tajemství chtivý čtenář již možná tuší, jakého „nářadí“ se naší výpravě za smyslem a poznáním muselo dostat, abychom v té nejdůležitější chvíli, kdy se láme chleba, neuvízli někde v časoprostoru. Jako třeba slavná dvojice z kultovního britského komediálního seriálu Červený trpaslík, jenž se – nikoli náhodou – odehrává nahoře, tedy v kosmu.
Dave Lister původně pracoval jako obsluha vozíků v supermarketu. V té době se také zapletl do několika trestných činů, jako je nedovolená sklizeň automobilů či krádež postelí z hotelových pokojů. V 17 letech založil hudební skupinu Degen a spol., jež se proslavila písní Ohm. Jeho kolega Arnold Rimmer se vyjádřil v tom smyslu, že když tuto píseň hráli v nemocnici, lidé v kómatu se probudili, zabalili si kufry a co nejrychleji nemocnici opustili.
Po několika letech opustil Lister své místo obsluhy vozíků, protože se nechtěl stát otrokem své kariéry. A aby unikl dalšímu ze svých četných průšvihů, vstoupil do Vesmírného sboru a stal se členem posádky těžařské lodi Červený trpaslík, kde začal pracovat jako třetí technik čili ten nejposlednější člověk na lodi. Jeho nejbližším nadřízeným byl právě Arnold Rimmer, s nímž zažíval mnohé konflikty.
Krátce po jeho nástupu na Červeného trpaslíka se zjistilo, že Lister propašoval na loď kočku, a protože ji odmítal vydat ke zneutralizování, byl potrestán 18 měsíci ve stázové komoře a ztrátou platu. Jenže během trestu způsobil nešika Rimmer při opravě tepelného štítu nehodu, jež vedla k zamoření lodi radioaktivním kadmiem a následnému úmrtí celé posádky. Palubní počítač Holly proto propustil Listera ze stáze až za 3 miliony let, když se radiace rozptýlila na přijatelnou úroveň. A aby ho jako posledního člověka ve vesmíru udržel při zdravém rozumu, vytvořil mu holografickou projekci Arnolda Rimmera. Toho sice Lister nesnášel, ale z celé posádky s ním promluvil nejvíc slov, tak co už. Společnost mu dělá ještě Kocour, příslušník humanoidního druhu, jenž se v útrobách lodi vyvinul za ty miliony let z propašované kočky.
Nejvíc mi v srdci utkvěl díl s názvem Bláhová naděje, kde se Lister, jenž touží po návratu na Zemi, odmítá smířit s tím, že se civilizace rozpadla a celá lidská rasa je dávno vyhynulá a biologicky i evolučně zanikla. V nejlepší scéně proto Lister znovu mluví o naději, že lidstvo někde přežilo, že se vyvinulo a že „to dopadlo dobře“.
Jeho víra v návrat, smíření a lepší svět je sice lidsky pochopitelná, ale objektivně naivní a mimo realitu, neboť lidstvo mělo miliony let, dostalo technologii, čas, vědu i rozum, a přesto selhalo a pohořelo na těch nejzákladnějších věcech.
A právě to, že naděje je to možná hezká, ale ne racionální, opodstatněná a podepřená zkušeností s lidstvem, se palubní počítač Holly snaží Listerovi vysvětlit typickým suchým, cynicko-logickým humorem: „Za ty tři miliony let chovám bláhovou naději, že lidstvo přestalo válčit, vyléčilo všechny nemoci a zjednodušilo formulář daňového přiznání.“
