Faktem je, že lidé se v současné chvíli dělí na dvě hlavní skupiny. Všichni se sice snaží tvářit, že mají jasno a věci pod kontrolou – ať už ti, kteří stojí za „vědeckým pokrokem“, nebo ti druzí, kteří brojí proti „zločinným elitám“. Ale pod povrchem obě kategorie začínají cítit totéž: že se svět rozpadá na úrovni smyslu a přestává to držet pohromadě. Drží se sice svých „starých“ přesvědčení, ale trhliny v obraze se objevují i tam, kde by je člověk nečekal.

Jedna část si myslí, že systém pracuje a má pracovat pro lidi. Věří (skoro) všemu, co se jim shora předloží, a výměnou za podporu očekávají, že z toho něco budou mít. Dobře to vyniklo třeba za covidu. Podporovali celou tu šaškárnu, tvářili se, že to není směšné, i když bylo, nebo tomu skutečně věřili, neboť se o sebe báli a doufali, že ten stejný systém, který hrozbu uměle vytvořil a vyvolal kolem ní hysterii, je ochrání. A taky proto, že to bylo pohodlnější než se zamyslet nad tím, čemu nebo komu může taková megashow sloužit.

Výměnou za podporu a mlčení pak očekávali hmotné i nehmotné výhody. Třeba za dlouhou domácí dovolenou, příspěvky na neexistující činnost či jiné sociální dávky, bonusy, podpory, dotace či programy. A v nehmotné rovině vsadili na to, že když si nechají píchnout pochybné injekce, vyšvihnou se ve společenském žebříčku na pozici lepších občanů první kategorie. Budou moci cestovat, chodit do hospody, do práce a kam budou chtít, a ještě se budou moct cítit dobře, protože je za to vládci pochválí a poplácají po ramenou. Navíc za to dostanou průkazku či pas s razítkem, kde to bude černé na bílém. Jak to dopadlo a jak krutě naletěli (ač si to zatím zoufale nechtějí připustit a snaží se držet iluze do posledního dechu), asi není třeba zdůrazňovat. Přesto zavřeli oči a věří dál…

Tito lidé navíc velmi záhy, podporováni štvavými mediálními oportunisty, rozpoutali vlnu nenávisti proti občanům, kteří si v rozhodování uchovali míru osobní svobody a hru na roušky a injekce sabotovali nebo vůbec nehráli. Ať už to bylo proto, že se o sebe báli – přesně z opačného důvodu než ti, co se tečkovali, nebo proto, že se jim nelíbil ten tlak a již z principu byli proti. 

Tohle rozdělení přetrvalo i po covidu, jen se přelilo do války na Ukrajině či domácí politiky, kde se ještě víc vyostřil střet liberálních progresivistů, kteří budují neexistující iluzorní svět, a konzervativnějších oponentů, kteří jim v tom chtějí zabránit a raději by udrželi podobně iluzorní svět starý, takzvaný normální svět plný jistot a nostalgie po časech, které jsou již dávno pryč a nikdy se již nevrátí.

Asi nemá cenu zastavovat se u těch, kteří tomu všemu věří, neboť doufají, že problémy, který tento systém vytvořil, stejný systém nějak smysluplně vyřeší tak, aby oni nemuseli nic dělat ani měnit. Protože komu není rady, tomu není ani pomoci. A kde nic není, ani smrt nebere. (I když ta v těchto vodách loví poslední dobou až nápadně často, že?)

 Mnohem zajímavější je v tuto chvíli druhá strana bojovníků proti systému, jejíž řady se velmi rozšířily právě po covidu, kde začala být absurdita stále viditelnější i pro ty, kteří se o politiku a podobné věci do té doby neměli důvod nějak více zajímat. Ti se pustili do Systému velice zhurta. Každou chvíli demonstrují, zakládají různé facebookové skupiny, fóra, nebo dokonce politická hnutí, a kritizují a kritizují a nadávají a nadávají.

Zatímco „věřící“ je štítivě označují různými  nadávkami, z nichž označení konspirační teoretici, antivaxeři či dezoláti patří mezi ta mírnější (bráno v našich končinách), „nevěřící“ a protestující naopak ty poslušné označují pohrdavě jako ovce nebo tupce.

Zatímco obyčejný člověk manipuluje partnera, kolegu či dítě, elita manipuluje společnost. Zatímco jeden člověk lže, aby měl klid, jiný lže, aby udržel moc. Liší se měřítko, princip je ale stejný.

A právě mnoho těchto alternativních „rebelů“ by na moje tvrzení, že Systém lze měnit jedině „zevnitř“, nikoli „zvenku“, rozhodně a někdy i militantně namítlo: Problém přece není v nás, obyčejných lidech, my jsme super. My chceme žít normálně, my vidíme, že je to špatné, a chceme tvořit svět, ve kterém nebudou covidy, války ani ženy s dlouhými ptáky.

Problém je přece ve zločinnosti elit, v iluminátech a v zednářích, v neoconech, zelených a progresivistech, v Bruselu a všude jinde než u nás, protože elity nedělají nic pro lidi, ale chtějí je naopak zotročit. A manipulují jimi a lžou jim. A lidi jsou proto chudáci a jejich jednoznačné oběti. Takhle to vesměs vidí ta domněle „probuzenější“ část lidstva. Jenže potíž je v tom, že něco vidět už dávno nestačí.

Obzvláště v době, kdy se díky změně vlastností elektromagnetického pole zrychluje doba. A kdy to, co kdysi trvalo měsíce nebo roky, se teď děje během dnů, někdy i hodin. A kdy se to, co vzniká v neviditelné, nehmotné části reality, velmi rychle projevuje v té části hmotné, kterou vidíme a která se manifestuje v běžném světě a jeho fungování.

Zákon rezonance se nyní v podstatě stává zákonem jednoty: svět už neodpovídá se zpožděním, ale současně. A tak všechno, co vyšleš – myšlenku, čin, rozhodnutí –, se velmi rychle začne zrcadlit v okolí. Rychle poznáš, na čem jsi: funguje, nefunguje; zatím funguje, ale už to drhne...

Dřív byl mezi příčinou a následkem prostor (čas), teď se ten prostor zmenšuje, protože vibrační hustota se mění. Realita se v nové době stává přesnou jako zamlžené zrcadlo, které náhle někdo vyčistil – už neodpouští nevědomost, ale odměňuje vědomost. A tak se zákon rezonance, který říká, že to, co vyšleš, také dostaneš, teď neprojevuje už jen jako nějaký skrytý a neviditelný duchovní princip, ale jako praktický fyzikální mechanismus nové doby. A to jsme teprve na začátku!

Snažím se tím říct jen to, že boj se systémem nefunguje úplně stejným způsobem, jako nefunguje ani tupá poslušnost a loajalita. Protože – a ukazuje se to stále zřetelněji – se druhá, protisystémová skupina, samozřejmě nevědomě a paradoxně s dobrým úmyslem, stává součástí toho stejného problému, nikoli jeho řešením.

A to proto – a bohužel si to jen málokdo uvědomuje –, že víra v systém a boj proti systému jsou pouze dvě strany téže mince. Obě skupiny – ať už ti, kteří „věří ve stát a instituce“, nebo ti, kteří „bojují proti elitám“, totiž „fungují“ na úplně stejném principu: přenechávají odpovědnost někomu jinému.

Jedna skupina říká: „My jsme občané, ti nahoře se o nás postarají.“ A ta druhá se vzpouzí a rozčiluje: „My jsme oběti, ti nahoře nám ubližují.“ V obou případech je ale společným jmenovatelem pasivita. Jedni se schovají za důvěru, druzí za odpor. Ale v obou případech se vyhnou skutečné vnitřní práci, jejímž těžištěm je – úplně se to bojím říct nahlas – pochopení svého vlastního podílu na tom všem.

Když se na to podíváme z vyšší perspektivy, tak to celé funguje jako uzavřený kruh: „elity“ existují jen proto, že většina lidí se vzdala své moci. A „oběti elit“ existují proto, že potřebují někoho, kdo za ně nese vinu. A tak se svět točí dál – jen s jinými nálepkami. Včera „komunisti“, dnes „globalisti“ a „kapitalisti“, zítra „zotročení umělou inteligencí“… Vždycky tam je ten stejný vzorec a archetyp: projekce nevědomí směrem ven.

Kolektivní stín

Ten rozdíl mezi skutečně probuzeným člověkem a bojovníkem proti systému leží právě v jednom podstatném a ze všech nejdůležitějším detailu: probuzený už nikoho neobviňuje. Vidí hru, chápe její pravidla a ví, že jediná cesta z matrixu nevede přes boj, ale přes proměnu vědomí neboli schopnost vnímat a uvědomovat si realitu a činit dobrá, zralá a vědomá rozhodnutí. Protože když to shrneme a trochu zjednodušíme, tak celý systém – globální, politický, ekonomický, mediální – není de facto nic jiného než projekce kolektivního stavu vědomí lidstva. Nebo v tomto případě spíše jeho nevědomí. A ten stav se nezmění tím, že ukážeme na viníka, ale tím, že přestaneme sami být jeho součástí.

Ano, na povrchu to skutečně vypadá tak, že elity vytvářejí pravidla, která lidem ubližují. Ale to je jen projev, ne příčina. Když se na to podíváme z větší výšky, uvidíme jiný obraz: elity nejsou tvůrci systému, ale symptomem kolektivního (ne)vědomí společnosti. Je to totiž extrémní manifestace téhož vědomí, které v menší míře nese i většina běžných lidí. Rozdíl je pouze v měřítku, ale ne v podstatě.

Zatímco obyčejný člověk manipuluje partnera, kolegu nebo dítě, elita manipuluje společnost. Zatímco jeden člověk lže, aby měl klid, jiný lže, aby udržel moc. Zatímco někdo ukradne pár stovek či lízátko, jiný si přivlastní celé státy. Princip, který to umožňuje a živí, je ale stále stejný – nevědomost, oddělenost, strach, lhostejnost, absence citu…

Elity jsou jen zvětšeným zrcadlem kolektivního stínu. Kdybychom jako celek „nevibrovali“ na úrovni manipulace, sobectví a pohodlného mlčení, nemohly by vůbec existovat elity, které tyto kvality zosobňují a reprezentují. Protože svět je fraktální – nahoře se vždy ukazuje to, co vibračně převažuje dole. Elity jsou symptomem, nikoli příčinou. Ony jsou „výkonným orgánem“ kolektivního nevědomí.

Stejně jako vlna není zdrojem moře, ale jeho pohybem. Politické, ekonomické, mediální, finanční či gangsterské elity se objevují jako koncentrace, zhmotnění energie, která odráží dominantní vibrační nastavení lidstva. Pokud je většina lidí v apatii, pasivitě, je hloupá a o nic se nezajímá, moci se ujmou cynici. Pokud je většina lidí v chaosu a nic nechápe, vynoří se manipulátoři. Ale pokud se většina obyvatel – nebo aspoň kritické množství lidí, které by dokázalo svým frekvenčním vyzařováním „vylepšit“ pole –, stala lidmi vědomými, objevili by se moudří vůdci. Nebo alespoň ne takoví zoufalci, které tam frekvenční „generátor“ generuje teď. Elity jsou totiž zrcadlem, nikoli motorem.

Pokud je většina lidí v apatii, pasivitě, je hloupá a o nic se nezajímá, moci se ujmou cynici. Pokud je většina lidí v chaosu a nic nechápe, vynoří se manipulátoři...

Elity ve skutečnosti svět neřídí. Jen hrají roli, kterou jim napsalo kolektivní nevědomí. Roli ředitelů. Ale pokud by se to nevědomí začalo probouzet, scénář se velice rychle začne sám přepisovat.

Bojovníci proti systému mají samozřejmě pravdu, když říkají, že pravidla jsou zvrácená. Ale mýlí se, pokud se domnívají, že jejich změnu lze vynutit zvenku.

Protože zlo v systému není špatná struktura, ale špatná frekvence, na které systém „frčí“. Když je nízké kolektivní vědomí a pole toxické, můžeš změnit zákony a vyměnit politiky třeba desetkrát, ale za pár let se objeví totéž v jiné podobě. A bude to tak dál, dokud se nezmění frekvence vědomí těch, kteří ten systém živí.

Takže na hypotetickou otázku, zda by fungoval svět lépe, kdyby fungovaly lépe elity, by byla překvapivá odpověď: dlouhodobě nikoli. Protože i kdyby se zítra nahoru dostali samí čestní lidé, většina by je za pár let semlela drtičkou kolektivního nevědomí – svým strachem, tlakem, očekáváním, egem, nenávistí či vztekem. Systém by si je buď „přetvořil k obrazu svému“, nebo by je to zlomilo a odešli by, ale pole by v obou případech zůstalo stejné.

Žádné triky

A tady se dostáváme k pravému významu a podstatě skutečné změny: zatímco politická revoluce mění formu, duchovní revoluce mění frekvenci. Proto i to všechno, co se teď ve světě děje – ten zmatek, rozklad autorit, kolaps institucí – není žádná tragédie, jak to vnímá většina lidí, ale korekce reality. Prostá fyzika.

Starý svět se nehroutí proto, že by ho někdo chtěl zničit nebo vyhlásil svět nový, ale proto, že se mění jeho vibrační základna. Tedy vlastnosti elektromagnetického pole Země (Schumannovy rezonance). To totiž „shora“ tlačí na to, aby to, co rezonuje v souladu s novými frekvencemi, které na Zemi se začátkem nového kosmického cyklu proudí, vzkvétalo. A naopak to, co s nimi nebude kompatibilní, odpadlo.

Takže jsme se dostali do bodu, že svět a systém se budou měnit tak jako tak. Ale to, o co se pořád ještě hraje, je rozhodnutí každého jednotlivce, jestli bude chtít být na té vzkvétající straně nového světa, nebo se ztratí a bude lpět na té odpadající straně starého světa, která již nekoresponduje s realitou. Žádná zkratka ani trik, jak by se to dalo obejít, přitom neexistuje. 

Možná by se to dalo shrnout jedinou větou, která by mohla být i mottem listopadové Šifry: „Největší iluze věřících v revoluci je víra, že zlo zmizí nebo ustoupí, když se změní ti nahoře. Ve skutečnosti zlo zmizí nebo ustoupí, až když se změní ti dole.“  

‍