No dobře, všechno to může znít rozumně i logicky. Ale nemohl bych uvést nějaký konkrétní příklad toho, jak to funguje v praxi? Když člověk vidí, že je svět „zblázněný“ a ta síla nevědomosti, setrvačnosti, starých vzorců, temnoty a mnoha hloupých a rigidních pravidel je tak obrovská? Jak se dá tak silné „destruktivní“ energii čelit? A pokud už nechcete hrát staré hry, ale dělat to jinak? Jde to vůbec? Nebo jak by z toho bylo – nedej Bože – možné vystoupit?

Pomohl bych si v tuto chvíli opět podobenstvím přítele Ježíše, jenž to vše nejen věděl, ale zároveň ukazoval cestu – a to již o pár tisíc let dříve, než mohl být pochopen. I proto to bohužel tenkrát nedopadlo nejlíp. On ale věděl, jak to dopadne, a přesto to udělal. Muselo to tedy tehdy mít nějaký důvod a význam.

Pomalu se přitom začíná rozjasňovat, co tím vším chtěl „básník“ říci. O to platnější a smysluplnější než v době, kdy to „nešlo“, začínají být totiž jeho slova a příklad dnes, kdy to „jde“, protože se mění doba, cyklus. Kdy najednou vidíme a na vlastní kůži zažíváme – jak ti, co to cítí, tak ti, kteří to nevnímají a všechny ty změny se snaží vykládat jinak, rozumově – setkání s vyššími frekvencemi. A s ním i to, co se dříve nedalo pochopit ani hlavou, ani na základě prožité zkušenosti. Čím dál víc si proto myslím, že Kristus tenkrát nemluvil primárně ani tak pro současníky, ale pro dalekou budoucnost. Hned to vysvětlím – dřív, než bych mohl být prohlášen za kacíře či kamenován.

Když mluvil učitel lidí o pozemském světě, království nebeském a o tom, že bychom neměli milovat to, co pochází „odsud“, ale to, co pochází „odtamtud“, muselo to být pro lidi matoucí. Nejen pro ty, kteří žili v jeho době, ale i pro všechny ty, kteří žili po něm. Ještě před pár lety by to – při vší úctě – nedávalo tak úplně smysl. Znělo by to hezky, to všechno ano, ale jen jako nějaký poučný příběh, umělecký obraz nebo metafora. Ovšem nikoli jako návod nebo popis skutečnosti. A to z jednoho prostého důvodu: neodpovídalo to tehdejší lidské zkušenosti a realitě.

Člověk by si to mohl vložit přinejlepším tak, že by rozumově pochopil a vzal si z jeho příběhů to, že když bude slušný a nebude páchat hříchy a nenechá se navzdory okolnímu prostředí „zkazit“, možná jednou skončí v nebi, a ne v pekle.

A tak ti, kteří se báli pekla, se snažili příliš nevyvádět; a ti, co si mysleli, že je to jenom nějaká náboženská povídačka a nevěřili tomu, usoudili, že si mohou dělat, co chtějí, protože silnější vyhrává a zlo, pokud je prosazeno silou, zůstává nepotrestáno a získává moc nad druhými. Těžko někdo mohl tušit, že Ježíš nemluví zase tak symbolicky a metaforicky, jak mu vzhledem k nejednoznačnosti řečeného bývalo či bývá přisuzováno a jak se mohlo na první poslech zdát. Ale že naopak popisoval realitu, tu opravdovou – jen musel zvolit taková slova, aby si to bylo možné aspoň představit, nějak to uchopit a vůbec o tom uvažovat. 

Ha, takže už i Šifra nábožensky blouzní a tvrdí, že nebe a peklo je skutečné? Že někdo skončí na veselém obláčku v ráji a jiný se usmaží v ohnivém kotli poté, co „klesne“ a strhne váhu vážící hříchy jako jistá Dorota Máchalová v pohádce S čerty nejsou žerty?

Nikoliv. Jen se snaží říct, že jedna věc je forma, tedy slova, jimiž něco popisujeme, a druhá věc je obsah – tedy to, co se za těmi slovy ukrývá. A někdy je obsah složitější nebo pro nižší úroveň vědomí ne plně pochopitelný, a tak je třeba tomu přizpůsobit slovník a trochu to zjednodušit. Musíte zkrátka uzpůsobit řeč pro toho, s kým mluvíte. Budete-li mluvit s pětiletým děckem, taky si připravíte jiný proslov než pro posluchače na univerzitě…

Dnes, se vším poznáním, vývojem, rozbory, a hlavně s postupem času a dalším balíkem zkušeností – a ruku v ruce s vyššími Schumannovými rezonancemi –, začíná být víc a víc srozumitelné, co se – zjednodušeně – snažila některá slova o království nebeském či bloudění temným lesem lidem předat. Nepopisovala totiž hmotnou realitu, tedy realitu našeho pozemského, iluzorního světa, ale realitu nehmotnou, duchovní, která sice není vidět, ale ten svět, který vidět je, utváří.

Nebo ještě jinak – ten hmotný svět je jeho odrazem, či chcete-li výsledkem, jak jsme si srozumitelně vysvětlili i v předchozím článku Vlna a moře. Ježíš nepopisoval hmotnou realitu, ale nehmotnou, a obrazy pekla nebo království nebeského používal jako označení pro stav bytí. A v tom je obrovský, zcela zásadní rozdíl. A základní chyba je dívat se na nehmotný svět „hmotným“ pohledem, protože je třeba dělat to přesně obráceně.

Jako v pohádce

Vibrační realita starého pole a tehdejšího světa byla tak hutná a nízká, že nebylo v silách člověka pochopit či uvěřit, že existuje někde ještě nějaká jiná realita, kde fungují jiná pravidla a zákony. Tedy uvěřit tomu mohl a pochopit ta slova taky nebyl problém, ale možné to bylo jenom z pozice rozumu, nikoli vlastní zkušenosti a stavu vědomí, které tehdy bylo kolektivně na velmi nízké úrovni.

Bylo to tedy skoro jako v pohádce. Ten, komu uvnitř ještě nepohasl vnitřní plamínek a světýlko „dobra“, skrze které je duše připojena ke Zdroji, a neztratil se v pozemské temnotě úplně, mohl cítit někde hluboko uvnitř a pamatovat si, odkud vzešel. Stejně jako to, že existují jiné, vyšší světy, které naše pozemské bytí přesahují. A že jsme jen ve fázi, kdy jsme se od světla vzdálili, ale jednou se třeba zase karta obrátí. Že to, v jakém je svět zrovna v bahně, je stav dočasný, nikoli definitivní.

Takový člověk v sobě tu jiskřičku udržoval a stala se mu i v temných časech etickým kompasem, aby nikdy neklesl ve svém jednání a smýšlení tak hluboko, že by jiskra zhasla.

Někdo jiný v té kosmické hře ale vlivem svých rozhodnutí a činů zabředl příliš hluboko, a ten plamínek plápolal velmi slabě, nebo už skoro vůbec. Zhasl. Protože uvěřil, že tahle pozemská realita je to jediné, co existuje, a nezáleží na tom, jaký člověk je a co nosí uvnitř, ale na tom, zda přežije fyzicky a co si tu vybojuje. V podstatě vyměnil život věčný (vědomí a duše) za život světský, pomíjivý (statky a peníze, jelikož si neuvědomil, že pokud dopustí, aby zhaslo to světýlko uvnitř, tak se nakonec celá jeho existence obrátí v prach a odejde společně s jeho fyzickou schránkou.

A do toho se na Zemi objevil někdo, kdo začal mluvit o tom světýlku uvnitř a promlouvat k duši těch, kteří s ním ještě neztratili kontakt. A u kterých byla naděje či potenciál, že by se mohlo opět „rozfoukat“ a „rozzářit“, pokud pochopí a vzpomenou si, že to, co je „tady“, není to hlavní, protože to hlavní a nejdůležitější se ukrývá „tam“.   

‍