Objevil se tu ale takový drobný zádrhel. To „tam“, ty vyšší frekvence světla, byly v tu chvíli tak vysoko, a tak nedosažitelné, že prostě nebylo z pole nízkých vibrací možné se jich dotknout. Bylo možné jen věřit. Proto bylo velmi důležité, kdo o nich mluví a kdo je reprezentuje.
Vlastně existoval jeden jediný fyzický důkaz o tom, že to není pouhé blouznění, představa a krásný sen, ale realita nejreálnější. Že něco takového opravdu existuje, jen je to zrovna našim zrakům a srdcím skryté.
Tím důkazem byla samotná postava Ježíše Nazaretského a věci, které lidem začal říkat. A které byly tak silné, mocné, zářivé a moudré, protože byly odrazem toho nejvyššího vědomí a nejvyšších frekvencí světla, že přetrvaly dodnes. A že zasáhly srdce všech, u kterých ten plamínek ještě hořel. Možná slabě, ale stále hořel.
Již vícekrát jsme v Šifře zmiňovali krásný seriál The Chosen (Vyvolený), kde je popsán Kristův „lidský“ příběh a kde je to moc hezky ukázané. Ježíš se nezabýval přesvědčováním lidí o tom, že je všechno jinak, než se jim z jejich aktuálního rozpoložení jeví, ale rozfoukáváním plamínků u těch, kteří jej měli větší šanci pochopit, protože viděl jejich potenciál.
Ani tam to nebylo jednoduché a Ježíš si mockrát stýskal – jak jest doloženo v evangeliích –, jak je jeho mise těžká, když mu nerozumí ani jeho „nejbližší“, natož pak ostatní. Jeho vize ale byla taková, že pokud svým učením jejich plamínek zvětší, oni, až tu on nebude, ho budou moci nést dál. Protože najdou další plamínky… Prostě ukazoval jediný způsob, jakým se dá svět změnit a vybřednout z temnoty, která jej svírá – vnitřní transformací.
Nešlo primárně v tu chvíli jen o to, co Mistr říkal. Ale co z něj vyzařovalo a jaký byl. Každý, kdo se s ním setkal, to ihned poznal. Ten, kdo jej miloval; i ten, kdo jej nenáviděl nebo se ho bál, protože jej konfrontoval s jeho vlastními stíny. Bylo to setkání se světem vyšších frekvencí v praxi. On byl ten důkaz.
Filozof Milan Machovec ve své úchvatné knize Ježíš pro moderního člověka to popsal kouzelně jednoduše: „Hlásíce se k němu, jedni žili dobře, druzí špatně.“ Na všechny, kteří se s Ježíšem setkali, ale působil do té doby neviděnou a s ničím srovnatelnou silou své osobnosti a svého ducha, jejichž otisk v poli i po jeho odchodu přetrval dodnes. Však to byl taky Boží syn. „Vzpomeňme, že Ježíšovou novinkou a patrně hlavním základem jeho osobitého zapůsobení bylo nikoliv to, že hlásal království boží, budoucí věk, radikální převrat (což hlásala před ním celá lidově-prorocká tradice až do Jana Křtitele): jeho osobitým přínosem bylo, že přišel s oním maximálním nárokem budoucí radikální obnovy na každého člověka v jeho současnosti, v každém jeho okamžiku, že v tomto smyslu nejen pokračoval v prorocké tradici, ve zvěsti o budoucnosti, ale žádal, prosazoval a příkladem předcházel, pokud právě jde o prožitek budoucnosti, nárok na vnitřní změnu takto myslícího člověka. Sama ,víra‘, jak ji chápal Ježíš, zdaleka nebyla jen nějakou gnostickou záležitostí, nějakým míněním o budoucnosti, ale radikálním nárokem na nitro člověka.“ Nárokem, sluší se dodat, vskutku trvalým a nadčasovým.
Ty věty byly tak mocné, zářivé a moudré, protože byly odrazem nejvyššího vědomí a nejvyšších frekvencí světla, že přetrvaly dodnes. A zasáhly srdce všech, u kterých plamínek ještě hořel.
V knize, ve které významný český myslitel Milan Machovec – dle historických pramenů a v souladu se svými znalostmi mnoha starých jazyků – složil dohromady nikoli obraz Ježíše coby náboženského symbolu či teologického objektu, ale rekonstruoval v ní jeho život a působení coby skutečné historické osobnosti, vysvětluje, že to, co lidi uchvátilo, nebyly primárně jeho myšlenky či kázání, které si beztak každý vysvětloval po svém. Ale on sám! „I ty myšlenky tu samozřejmě musily být, ale ty mohou strhovat jen tehdy, jsou-li v jistém člověku vlastním organickém rámci. Působit na lidi může zase jen člověk, celková síla jeho ducha a jednání, a pokud myšlenka, program, ,učení‘, tedy jen tehdy, že lidé u onoho strhujícího jedince sledují a zažívají jistou jedinečnou harmonii myšlenky a osobnosti, že tedy ,hlasatel myšlenky‘ je sám předobrazem jejího uskutečnění. Ježíšovo ,učení‘ zapálilo svět ne pro nějakou zřejmost převahy jeho teoretického programu, ale především proto, že on sám byl identický s tím programem, že sám byl strhující…“
To, co tehdy Ježíš říkal, byla tedy jen jedna část. Ale za tím byla ještě jiná, skrytá, která jedny fascinovala a přitahovala, druhé iritovala či odpuzovala, ale nikoho nenechávala chladným. „To, co nastalo, když již tento muž po Galileji a Judeji nechodil, co se pak začalo dít ,ve jménu jeho‘, to zatím nemá rozsahem i intenzitou obdoby v dějinách. I titulů se mu dostalo bez obdoby: miliony byl a je ctěn jakožto Spasitel světa, Syn boží, ano, jakožto bytost ,téže podstaty s Otcem‘, tj. bytost sourodná božstvu, sama v určitém smyslu božská. Jeho jménem od pokolení na pokolení předávané myšlenky a ideály inspirovaly geniální jednotlivce i celé národy, epochy, hnutí. S jeho jménem na rtech umírali mučedníci – a jiní jeho jménem zabíjeli. (…) Nejdůmyslnější myslitelé věnovali nejednou celé životy úvahám o něm, o jeho zvěsti, o tom, čím vlastně byl a čím nikoliv, čemu učil a čemu nikoliv. Celý osobitý a dramatický ráz dvoutisíciletých dějin nejdynamičtějšího a nejvlivnějšího dosud kontinentu – jakkoliv podmíněn složitými okolnostmi a více příčinami – souvisí zcela nepochybně více či méně s jeho ohlasem, s jeho ,zvěstí‘, evangeliem (řec. eu – dobrý, radostný, angelion – zvěst, poselství), s rozhořčenými zápasy o jeho výklad, s různorodými důsledky těchto výkladů.“
Dnes je již ale, jak bylo řečeno, jiná doba. A slova, která byla vyslovena před více než dvěma tisícovkami let, začínají právě dnes nabývat větší a hlubší smysl. Neboť ty stejné či podobné vyšší frekvence z míst, odkud přišel na Zemi i jejich ctnostný a pokorný reprezentant a služebník, sem začínají pozvolna pronikat jaksi samy od sebe, jelikož se mění vlastnosti elektromagnetického pole a kosmický cyklus.
V souladu
A právě ve světle – a to doslova – toho, co se dnes děje, nabývají zcela nové významy slova Ježíše o tom, že kdo miluje tenhle, iluzorní a pomíjivý hmotný svět, který jsme si tady vytvořili jako odraz našeho vědomí, život ztratí. A že ten, kdo miluje ten opravdový, skutečný, který pochází od Otce, Zdroje, zůstává na věčnost. A to proto, že vědomí, které rezonuje s opravdovými, tedy kosmickými zákony, zákony života, přetrvá a bude vzkvétat i v novém věku, zatímco nevědomí nebude s vyššími frekvencemi kompatibilní a rozpadne se společně s tělesnými schránkami v prach.
To je to, když tenkrát říkal, že tento fyzický svět je pomíjivý, ale království nebeské je věčné. Když budeš žít v souladu s kosmickým řádem a zákony světla, spasíš a zachráníš svou duši. Jestli si jako modlu zvolíš na hlavu postavená a od smyslu a života odpojená pravidla a normy světa pozemského, tvůj plamínek definitivně zhasne.
Pokud bychom tato slova spojili s unikátním výzkumem Milana Špůrka a jeho Tajemnými rytmy dějin, a připustili bychom, že – mimo jiné – kvůli měnící se poloze Země vůči Slunci přecházíme z doby temna do věku světla, dává to najednou zcela nový a překvapivý smysl. A to proto, že se z dávné pohádky stává nynější realita.
