Ty vole, Milane, to je sice všechno moc hezké, ale jak to souvisí s tvým invalidním parkováním? Nechtělo by to uvést ještě nějaký konkrétní příklad z každodenního života a jak lze to, o čem jsi mluvil, aplikovat v běžných situacích všedního dne? Nežijeme přece v izolovaném klášteře s rozkvetlou zahradou na úpatí hory, kde se dají chytat lelci i jemnější vlny, ale v zarostlé džungli, kde se nás každou chvíli snaží něco pozřít či vyplašit. A kde netušíme, co na nás z kterého směru zrovna bafne. 

Přesně to mám, trpělivá čtenářko a dychtivý čtenáři, v úmyslu. Nejdříve ale bylo třeba znovu poodhalit základní principy, a až poté přejít od teorie k praxi – nikoli naopak. Všechno má své správné načasování a rytmus, vzpomínáte?

Pustíme-li se tedy dál po Špůrkově spirále času, octneme se znovu ve vlaku do Olomouce. Vědomě jsem porušil dopravní předpisy, protože jsem si v dané chvíli vybral menší zlo. Přesněji řečeno, z vyššího pohledu to žádné zlo nebylo, to je jen z pohledu ne vždy funkčního pozemského zákonodárství, které má na podobné situace svůj sazebník. Konkrétně 2 trestné body do karty řidiče a pokutu ve výši 2500 až 3500 korun na místě. Pokud by se řidič vzpouzel nebo pokutu nechtěl přijmout, vše by postoupilo do správního řízení a on byl usvědčen až tam, začínala by částka na 4000 a končila na 10 000 korunách. Slušné pálky. Případně by mu mohl být vůz také odtažen, obzvláště kdyby zaparkoval na místě, které je vyhrazeno pro konkrétní vozidlo, nebo kdyby někoho blokoval. To jsou místa například v ulici, kde je na značce uvedena SPZ konkrétního vozidla, jemuž bylo místo přiděleno úřady. Platil by tedy nejen pokutu za přestupek, ale ještě za odtažení vozidla, což je další „dvojka“ navíc.

Takže podle pozemského zákoníku jsem spáchal poměrně „mastný“ a morálně zavrženíhodný, neetický a neempaticky bezohledný dopravní přestupek, jak píše na svých stránkách expertní orgán ministerstva dopravy pro bezpečnost silničního provozu (BESIP). Navíc to prý kromě výše zmíněného a následných sankcí může mít podle BESIPu také sociální důsledky, protože takové neoprávněné parkování na invalidním místě může vést „k negativnímu vnímání ze strany ostatních lidí a poškození vaší pověsti“. Jo, to je to první, na co jsem v tu chvíli myslel…

Já se ale rozhodl v daném okamžiku vědomě nerespektovat český silniční zákon i se všemi možnými důsledky z toho vyplývajícími, protože jsem se řídil zákony vyššími, které jsou součástí božského (kosmického) řádu, zákony stvoření. A které jsou až podezřele často se světskou byrokracií v příkrém rozporu. Sledovat, jak to probíhalo, a jak takový střet dvou zákonů a řádů nakonec dopadl, bylo natolik fascinující, že bych se o to s vámi rád podělil. Jestli chcete konkrétní příklad toho, jak funguje realita, lepší bychom stejně nenašli, protože tento vychází přímo ze života a praxe.

Svoje rozhodnutí jsem tak přijal se všemi možnými důsledky a následky. Čekala mě proto ve vlaku trochu jiná práce, než jsem původně zamýšlel. Práce vnitřní.

Tohle vše jsem měl na paměti už ve chvíli, kdy jsem nastupoval do vlaku. Jinak bych to nedělal, nejsem cvok. Vě-děl jsem, že ne-budu stát na špatném místě jen pár minut ani hodin, ale minimálně do deváté hodiny ve--černí, a tak je skoro nemož-né, aby si za tak dlouho na frekventovaném místě špatně parkujícího auta ni---k-do nevšiml. Ať už „zodpovědný“ ko-lemjdoucí, či dva řidiči, kteří čekali na volné místo na parkovišti již ve chvíli, kdy jsem na něj vjížděl. Případně hlídka městské policie, která tudy často jezdí, a jednu z nich jsem zrovna zahlédl asi sto metrů odtud.

Svoje rozhodnutí jsem tak přijal se všemi možnými důsledky a následky. Čekala mě proto ve vlaku trochu jiná práce, než jsem původně zamýšlel. Práce vnitřní. Chtěl jsem si ve vlaku projet osnovu a hlavní body své odpolední přednášky, vyhledat nějaké podrobnosti a data, a pak si číst Danteho Božskou komedii; místo toho jsem ale řešil komedii pozemskou.

V podobných případech, chcete-li, aby něco dobře dopadlo, nemůžete jen pasivně čekat, jak to skončí, ale musíte jít, jak se říká, štěstíčku naproti. Pasivita je vždy klíčem k tomu, aby něco – dříve či později – špatně dopadlo. Naopak tvořivý a aktivní přístup, neutíkání před problémy, ale postavení se k nim čelem, i když to nemusí být příjemné, obvykle zaručuje lepší výsledek, anebo alespoň výrazně zvyšuje šance na úspěch.

Nestačilo tedy zaparkovat na špatném místě, nechat to plavat a čekat jako trubka, že se nic nestane. Říkal jsem, že starší verze Milana (věkově pochopitelně mladší), třeba ta z roku 2010 nebo 2018, by se k takovému řešení, jaké zvolila verze nová, updateovaná, postcovidová a vyladěnější, nikdy neodhodlala, protože by ji to ani nenapadlo. Možná by kolem nádraží jezdil a na volné místo čekal doteď.

Milanův tip: Král Tulsy. Dwight Manfredi, v podsvětí známý jako Generál, je vysloužilý mafián, který si odseděl 25 let, protože mlčel a nepotopil své kumpány  z mocné newyorské „rodiny“. Ti se mu po propuštění odvděčí tím, že ho pošlou do Oklahomy. Oficiálně proto, aby zahájil nové operace „na venkově“ a rozšířil vliv, ve skutečnosti se ho ale jen chtějí zbavit. A tak se Dwight rozhodne jet na sebe, postavit si „rodinu“, byznys a svobodu vlastní. To se však nelíbí newyorským ani místním bossům. Seriál má smysl vidět ze dvou hlavních důvodů: prvním je osmdesátiletá legenda Sylvester Stallone, jenž Dwightovi propůjčuje neuvěřitelné charisma, které z obrazovky přímo stříká. A tím druhým seriálový tvůrce Taylor Sheridan, jehož příběhy z amerického jihu (např. Yellowstone) mají hlavu, patu i atmosféru a jsou velmi inteligentní.

Anebo by ještě chvíli čekal, okolnosti by ho dotlačily ke stejnému nestandardnímu kroku, jaký zvolil nyní, ale rozhodnutí by učinil z paniky a zmatku, a tak by u toho nebyl ani zdaleka klidný, nýbrž podělaný strachy a rozhodilo by mu to celý den i rytmus podobně, jako kdyby jel parkovat jinam a nechal si ujet vlak. Teď už ale konal z úplně jiné roviny a úrovně vědomí, a tak věděl jednak to, že klíčem ke zdárnému vyřešení (jakékoli) situace je vnitřní klid. A jednak to, že nejde čekat, jak se to vyvrbí, ale je třeba si to „odpracovat“, protože člověk není ve svém životě divákem, ale aktivním tvůrcem. A že vlastně tvoří i tím, že netvoří; v takovém případě ale nemůže očekávat žádné zázraky – spíš naopak. Pasivita je totiž hlavním problémem lidstva a důvodem, proč kleslo tak hluboko a proč se vydalo tou nejtěžší možnou cestou – je to parodoxně proto, že se všem těžkostem chtělo vyhnout. 

Moment, moment. Tvrdí ten dobrodruh snad, že situace byla v jeho rukou a mohl její výsledek aktivně ovlivnit? Ano, přesně tak. Celý trik je totiž jednoduchý jako facka. Pro změnu není nutné demonstrovat, plánovat revoluce, bojovat ani se rozčilovat na Facebooku – ale stačí jednat v souladu s kosmickým řádem a Proudem života a nechat se nést. Víc totiž není potřeba… 

‍