Co se může stát?

Když ego přestane být despotickým vládcem, a stane se tichým a vycvičeným spojencem, který přesně ví, kdy má smysl vystrčit růžky, a kdy nevstupovat do děje, začnou se dít zajímavé věci.

Nejprve jsem při cestě na Hanou „zpracovával“ různé možné varianty toho, co všechno může nastat. A na všechny jsem se, jak se říká, správně naladil a přijal je jako možnou součást reality. Nebál jsem se jich, ani je neodmítal, ani jsem vůči nim necítil odpor – prostě jsem je jen vzal na vědomí a připustil, že mohou nastat. Jednak jsem se tím připravoval prakticky. Kdyby ta konkrétní situace nastala, nečuměl bych jako tele na nová vrata, ale tím, že bych už dopředu věděl, co mám dělat, bych zůstal v klidu. A jednak jsem tím zamezil tomu, že se budu oné nepříznivé a vlastně situace bát. Protože podle zákona rezonance si do života právě to, čeho se bojíte, jako na potvoru přitáhnete. Ale k tomu se dostaneme. Otázka tedy zněla jasně: „Co nejhoršího se mi může stát?“

Po cestě tam jsem proto zjišťoval, co všechno mi hrozí a co budu dělat a jak budu reagovat, když například najdu za stěračem lísteček s vyzváním k podání vysvětlení, podle zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, který jsem porušil. Konkrétně jeho paragraf 67, kde stojí, že „na vyhrazeném parkovišti pro vozidlo označené parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením je vozidlům bez tohoto označení zakázáno zastavení a stání“.

Podíval jsem se na adresu, kam bych musel zajít, a v duchu si připravoval, co řeknu, pokud budu muset jít na služebnu. To byla první, nejpravděpodobnější varianta.

Určitě bych tam neběžel rozhořčen s tím, že parkování ve městě plánovali zřejmě idioti, a že jsem chudák, kterému by jinak ujel vlak, a tak jsem neměl jinou možnost a jsem oběť nefunkčního systému. To by jistě nefungovalo – resp. fungovalo, ale úplně jinak, než bych potřeboval.

Všimněte si, kolik lidí bývá při kontaktu s policisty a strážníky defenzivní či arogantní a mají tendenci se obhajovat nebo být pasivně agresivní a dotčení i v případech, kdy prokazatelně pochybili – a to „jen proto“, že třeba nebylo místo a oni byli pryč „jen deset minut“. Taková nespravedlnost! Taková smůla! Já za to přece nemohl, to ostatní.

Jenže ten policajt za to taky nemůže. Zvlášť když od jednoho známého vím, že například strážník je hodnocen i podle toho, kolik vybere za měsíc pokut, a tlak „shora“ je nutí vybírat víc peněz. Jenže pokud svůj problém a svoji zodpovědnost začnu přenášet na něj, podle zákona rezonance se mi to ve stejném duchu vrátí – v tomto případě konkrétně vyšší sazbou pokuty. Když navíc takových lidí přijde na služebnu několik za den, defenzivní naladění spustí podobnou odezvu z druhé strany téměř automaticky. Odpor vyvolává jen další odpor.

Lidé si často stěžují, že na ně byl někdo nepříjemný, ale obvykle si ani nepřipustí variantu, že dotyčný třeba jen reagoval na jejich vyzařování či rozpoložení, jež nebylo z nejpříjemnějších.

Je přece jedno, jaké byly okolnosti. Prostě jsem učinil rozhodnutí, které bylo v rozporu se zákonem; ti, co měli za úkol to hlídat, si toho všimli; a tak musím za svůj čin přijmout odpovědnost. Stejně tak bych to musel udělat i v případě, že bych někde špatně zaparkoval omylem a třeba přehlédl značku. Mohlo by mě to mrzet a mohl bych se z toho poučit, ale ne se vyhnout lekci, která mě k tomu poučení přivedla.

Není to nic osobního, je to prostě fakt. Na služebnu se v takovém případě chodí nejen pro pokutu, ale prvotním cílem „podání vysvětlení“ je zjistit, kdo vozidlo řídil a za jakých okolností k přestupku došlo. A tady byla – potenciálně – moje drobná výhoda. Protože jsem to neudělal z ledabylosti ani úmyslně, nemusel bych kalkulovat, lhát ani si vymýšlet nějaké srdceryvné povídačky – takových výmluv slyší určitě za den desítky, a i proto to nemůže fungovat. Nikdo nic a všichni muzikanti.

Řekl bych prostě pravdu, která by v tomto případě byla i nejnadějnější polehčující okolností: „Přijel jsem k nádraží, abych stihl vlak do Olomouce, měl jsem zakoupenou místenku – zde Vám ji ukážu – a tabule ukazovala, že je 10 volných míst. Předtím jsem objel další dvě parkoviště. Závora mě pustila dovnitř, ale zjistil jsem, že všechna běžná místa byla obsazena a zbývala jen místa pro elektroauta a invalidy. Nechtěl jsem nikoho omezit ani zabírat místo, které někdo potřebuje, ale byl jsem v časové tísni. Mrzí mě to, nebyl v tom žádný zlý úmysl. Kdyby v tu chvíli byla jiná možnost, samozřejmě bych ji využil.“ Žádné kličkování ani vymlouvání, ale přiznání chyby a slušné jednání.

Lidé si často stěžují, že na ně byl nějaký úředník či policajt nepříjemný, ale obvykle si ani nepřipustí variantu, že dotyční třeba jen reagovali na jejich vyzařování, tón či rozpoložení, které nebylo zrovna z nejpříjemnějších a mohlo je „naladit“ přesně na tu nepříjemnou strunu. Anebo to nemuselo ani souviset s nimi, vždyť lidi nejsou stroje a každý může mít špatný den.

Jenže když úřední osoba něco zabručí a já to hned vezmu osobně a urazím se, protože jsem přišel s tím, že já jsem král a mám nárok, aby mě on obsloužil, a ještě se na mě usmíval, napětí okamžitě vzroste a začnou na sebe narážet dvě ega. Jedno si myslí, že mu nebyla prokázána dostatečná úcta; a to druhé, že přišel další otrava, který si myslí, že se celý svět točí jen kolem něj. A proto mu je třeba ukázat, že to tak není – a frustraci z toho, že se večer předtím ego pohádalo s manželkou, si jednoduše vybije na něm.

Co se ale stane, když přijde někdo, kdo vyzařuje klid a mír a ego nechal úhledně složené v batohu, protože to není jeho zuřivým vládcem, ale tichým a vycvičeným spojencem, který zasahuje podle potřeby jen v případech, aby si jeho majitel nenechal kadit na hlavu? A které přesně ví, kdy má smysl vystrčit růžky, a kdy nevstupovat do děje? A ještě je člověk slušný, věcný a k druhé straně chová respekt a nepovyšuje se nad ni, jako že „co mě, vy hajzlové, obtěžujete? Já za to nemůžu, že není kde zaparkovat!“.

Lidé, kteří „podle sebe soudí tebe“, si přitom většinou vůbec neuvědomují, že reakce z druhé strany obvykle přichází až po nějakém impulsu, který ji spustí.

Často to v takových případech dopadne výrazně lépe, než by člověk očekával. Někdy, když to jde, to skončí domluvou, a pokud to nejde, tak nejnižší možnou sazbou. Protože není důvod, pokud vy nic nedokazujete, aby něco dokazovala druhá strana. 

Lidé přitom často vidí chyby a nepřiměřené reakce jen na druhých, ale už nevidí ty své. Jako jedna osoba z okruhu mých blízkých, která na mě vždy začne přenášet svou frustraci tak nepřiměřeným a hanebným způsobem, že se leknu a okamžitě se snažím zachovat si hranice tím, že zvýším hlas a křiknu něco ve smyslu, ať okamžitě přestane a chová se slušně. Pokaždé přitom reaguji – pokud mě zákeřný energetický útok zasáhne nepřipraveného a neudržím klid – na tu vlnu hnusu sice možná prudčeji, ale pořád o několik řádů slušněji a kultivovaněji než ten, kdo uragán rozpoutal.

Výsledek energetické bouřky je vždy překvapivý a nedá se na to zvyknout. Ta osoba si totiž pamatuje a stále dokola opakuje jen to – a nerozpakuje se to připomínat při různých příležitostech i pár let nazpět, když docházejí argumenty –, že jsem prý křičel. Přitom ve srovnání s tím, co přicházelo z druhé strany, to bylo jen takové hlasité šeptání, vyvolané obrovskou nespravedlností.

Takové překrucování reality přitom není nic výjimečného a jako nevědomá projekce se u lidí projevuje zcela běžně. A nejenom v mezilidských vztazích. Agresivní Rusko „bezdůvodně“ zaútočilo na mírumilovnou a Zelenského přátelskou a prý „demokratickou“ Ukrajinu. A žádný Pravý sektor, Azov ani Banderovy pomníky tam taky nejsou. Nebo další příklad. Proruští švábi, odporní dezoláti a nedemokratické svině jsou plni nenávisti vůči nám, demokratickým liberálům překypujícím pravdou a láskou, nám, povahám holubičím, které si přejí jen klid a mír. A proto pořádají sbírky na rakety, které mají vyhladit protivníka… Vtipní byli nedávno i čeští Piráti, kteří si stěžovali, že na ně nezbyly žádné funkce ve sněmovně a že vládní partaje nerespektují půlmilion jejich hlasů. Jen zapomněli říct, že je to proto, že oni předtím ignorovali úplně stejný půlmilion voličských hlasů Okamurovy SPD, a tak jen ochutnali vlastní medicínu.

Pejsek za klacíkem 

Lidé, kteří „podle sebe soudí tebe“, si přitom většinou vůbec neuvědomují, že reakce z druhé strany obvykle přichází až po nějakém impulsu, který ji spustí. A pokud vím, co dělám, a dělám to navíc vědomě, mohu se celkem snadno postarat o to, aby nebylo na co reagovat. A pokud přesto druhá strana jedná podle nějakého svého momentálního nedobrého rozpoložení a spustí třeba zhurta či rozmrzele, nijak to nemusí souviset se mnou. Jakmile si to uvědomím a nevezmu si to osobně, a tudíž nejednám reaktivně a neoplácím stejnou mincí, může se ten člověk vzápětí uklidnit. A nejenže jeho negativní emoce neovlivní mě, ale naopak můj klid často pozitivně ovlivní jeho, a on se taky zklidní, protože opustí obranný postoj. Záleží na tom, které pole bude silnější. A to bývá vždy to, které vychází z vědomého přístupu a od někoho, kdo ví, co dělá, a nechová se pořád jako pejsek, kterému někdo hodí klacík.

Ostatně měl jsem takovou zkušenost již z dřívějška a nebylo to něco, co bych právě „vynalezl“. Loni jsem potřeboval poslat balík na poště, před níž stojí řada parkovacích míst, označených modrou čárou v doprovodu značky, jež tu povoluje parkovat po dobu 30 minut. „Fajn, to s tím jedním balíčkem určitě stihnu,“ radoval jsem se, že nemusím zajíždět do vedlejší ulice. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se po deseti minutách vrátil a viděl strážníka, kterak mi ve svém bločku vypisuje pokutu. Chtěl jsem se rozhořčeně bránit, ale něco uvnitř mi říkalo, že to asi nedělá jenom tak. A tak jsem k němu přišel, slušně pozdravil, a zeptal se, kde je problém, že zde mohu parkovat 30 minut a já byl na poště jen třetinu té doby.

Strážník se usmál: „Ale to my nemůžeme vědět.“ No ale já to vím! „A jak bych to tedy měl udělat správně?“ zeptal jsem se, protože jsem o tom dřív nepřemýšlel a byl jsem situací překvapen. Prý by stačilo za sklo položit lístek s napsaným časem příjezdu, anebo si koupit za pár korun parkovací hodiny. No jasně, parkovací hodiny! Poděkoval jsem za vysvětlení, a řekl jsem – popravdě –, že jsem to prostě nevěděl a samozřejmě si je hned koupím. Co myslíte, jak to dopadlo? Lístek s pokutou zmačkal se slovy: „Dnes to vyřešíme jen domluvou, přeji vám hezký den.“

Odjížděje jsem v zrcátku spatřil jeho kolegu, který vypisoval bloček jinému provinilci, jenž zoufale máchal rukama. I na dálku bylo cítit, jak mu nabíhá žilka. Vsadím se, že doma u večeře líčil manželce, jací jsou ti policajti blbci, že stál na parkovišti a jen si doběhl na poštu, a oni mu zákeřně napařili „pětikilo“.   

‍

Co se může stát?

Když ego přestane být despotickým vládcem, a stane se tichým a vycvičeným spojencem, který přesně ví, kdy má smysl vystrčit růžky, a kdy nevstupovat do děje, začnou se dít zajímavé věci.

Nejprve jsem při cestě na Hanou „zpracovával“ různé možné varianty toho, co všechno může nastat. A na všechny jsem se, jak se říká, správně naladil a přijal je jako možnou součást reality. Nebál jsem se jich, ani je neodmítal, ani jsem vůči nim necítil odpor – prostě jsem je jen vzal na vědomí a připustil, že mohou nastat. Jednak jsem se tím připravoval prakticky. Kdyby ta konkrétní situace nastala, nečuměl bych jako tele na nová vrata, ale tím, že bych už dopředu věděl, co mám dělat, bych zůstal v klidu. A jednak jsem tím zamezil tomu, že se budu oné nepříznivé a vlastně situace bát. Protože podle zákona rezonance si do života právě to, čeho se bojíte, jako na potvoru přitáhnete. Ale k tomu se dostaneme. Otázka tedy zněla jasně: „Co nejhoršího se mi může stát?“

Po cestě tam jsem proto zjišťoval, co všechno mi hrozí a co budu dělat a jak budu reagovat, když například najdu za stěračem lísteček s vyzváním k podání vysvětlení, podle zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, který jsem porušil. Konkrétně jeho paragraf 67, kde stojí, že „na vyhrazeném parkovišti pro vozidlo označené parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením je vozidlům bez tohoto označení zakázáno zastavení a stání“.

Podíval jsem se na adresu, kam bych musel zajít, a v duchu si připravoval, co řeknu, pokud budu muset jít na služebnu. To byla první, nejpravděpodobnější varianta.

Určitě bych tam neběžel rozhořčen s tím, že parkování ve městě plánovali zřejmě idioti, a že jsem chudák, kterému by jinak ujel vlak, a tak jsem neměl jinou možnost a jsem oběť nefunkčního systému. To by jistě nefungovalo – resp. fungovalo, ale úplně jinak, než bych potřeboval.

Všimněte si, kolik lidí bývá při kontaktu s policisty a strážníky defenzivní či arogantní a mají tendenci se obhajovat nebo být pasivně agresivní a dotčení i v případech, kdy prokazatelně pochybili – a to „jen proto“, že třeba nebylo místo a oni byli pryč „jen deset minut“. Taková nespravedlnost! Taková smůla! Já za to přece nemohl, to ostatní.

Jenže ten policajt za to taky nemůže. Zvlášť když od jednoho známého vím, že například strážník je hodnocen i podle toho, kolik vybere za měsíc pokut, a tlak „shora“ je nutí vybírat víc peněz. Jenže pokud svůj problém a svoji zodpovědnost začnu přenášet na něj, podle zákona rezonance se mi to ve stejném duchu vrátí – v tomto případě konkrétně vyšší sazbou pokuty. Když navíc takových lidí přijde na služebnu několik za den, defenzivní naladění spustí podobnou odezvu z druhé strany téměř automaticky. Odpor vyvolává jen další odpor.

Lidé si často stěžují, že na ně byl někdo nepříjemný, ale obvykle si ani nepřipustí variantu, že dotyčný třeba jen reagoval na jejich vyzařování či rozpoložení, jež nebylo z nejpříjemnějších.

Je přece jedno, jaké byly okolnosti. Prostě jsem učinil rozhodnutí, které bylo v rozporu se zákonem; ti, co měli za úkol to hlídat, si toho všimli; a tak musím za svůj čin přijmout odpovědnost. Stejně tak bych to musel udělat i v případě, že bych někde špatně zaparkoval omylem a třeba přehlédl značku. Mohlo by mě to mrzet a mohl bych se z toho poučit, ale ne se vyhnout lekci, která mě k tomu poučení přivedla.

Není to nic osobního, je to prostě fakt. Na služebnu se v takovém případě chodí nejen pro pokutu, ale prvotním cílem „podání vysvětlení“ je zjistit, kdo vozidlo řídil a za jakých okolností k přestupku došlo. A tady byla – potenciálně – moje drobná výhoda. Protože jsem to neudělal z ledabylosti ani úmyslně, nemusel bych kalkulovat, lhát ani si vymýšlet nějaké srdceryvné povídačky – takových výmluv slyší určitě za den desítky, a i proto to nemůže fungovat. Nikdo nic a všichni muzikanti.

Řekl bych prostě pravdu, která by v tomto případě byla i nejnadějnější polehčující okolností: „Přijel jsem k nádraží, abych stihl vlak do Olomouce, měl jsem zakoupenou místenku – zde Vám ji ukážu – a tabule ukazovala, že je 10 volných míst. Předtím jsem objel další dvě parkoviště. Závora mě pustila dovnitř, ale zjistil jsem, že všechna běžná místa byla obsazena a zbývala jen místa pro elektroauta a invalidy. Nechtěl jsem nikoho omezit ani zabírat místo, které někdo potřebuje, ale byl jsem v časové tísni. Mrzí mě to, nebyl v tom žádný zlý úmysl. Kdyby v tu chvíli byla jiná možnost, samozřejmě bych ji využil.“ Žádné kličkování ani vymlouvání, ale přiznání chyby a slušné jednání.

Lidé si často stěžují, že na ně byl nějaký úředník či policajt nepříjemný, ale obvykle si ani nepřipustí variantu, že dotyční třeba jen reagovali na jejich vyzařování, tón či rozpoložení, které nebylo zrovna z nejpříjemnějších a mohlo je „naladit“ přesně na tu nepříjemnou strunu. Anebo to nemuselo ani souviset s nimi, vždyť lidi nejsou stroje a každý může mít špatný den.

Jenže když úřední osoba něco zabručí a já to hned vezmu osobně a urazím se, protože jsem přišel s tím, že já jsem král a mám nárok, aby mě on obsloužil, a ještě se na mě usmíval, napětí okamžitě vzroste a začnou na sebe narážet dvě ega. Jedno si myslí, že mu nebyla prokázána dostatečná úcta; a to druhé, že přišel další otrava, který si myslí, že se celý svět točí jen kolem něj. A proto mu je třeba ukázat, že to tak není – a frustraci z toho, že se večer předtím ego pohádalo s manželkou, si jednoduše vybije na něm.

Co se ale stane, když přijde někdo, kdo vyzařuje klid a mír a ego nechal úhledně složené v batohu, protože to není jeho zuřivým vládcem, ale tichým a vycvičeným spojencem, který zasahuje podle potřeby jen v případech, aby si jeho majitel nenechal kadit na hlavu? A které přesně ví, kdy má smysl vystrčit růžky, a kdy nevstupovat do děje? A ještě je člověk slušný, věcný a k druhé straně chová respekt a nepovyšuje se nad ni, jako že „co mě, vy hajzlové, obtěžujete? Já za to nemůžu, že není kde zaparkovat!“.

Lidé, kteří „podle sebe soudí tebe“, si přitom většinou vůbec neuvědomují, že reakce z druhé strany obvykle přichází až po nějakém impulsu, který ji spustí.

Často to v takových případech dopadne výrazně lépe, než by člověk očekával. Někdy, když to jde, to skončí domluvou, a pokud to nejde, tak nejnižší možnou sazbou. Protože není důvod, pokud vy nic nedokazujete, aby něco dokazovala druhá strana. 

Lidé přitom často vidí chyby a nepřiměřené reakce jen na druhých, ale už nevidí ty své. Jako jedna osoba z okruhu mých blízkých, která na mě vždy začne přenášet svou frustraci tak nepřiměřeným a hanebným způsobem, že se leknu a okamžitě se snažím zachovat si hranice tím, že zvýším hlas a křiknu něco ve smyslu, ať okamžitě přestane a chová se slušně. Pokaždé přitom reaguji – pokud mě zákeřný energetický útok zasáhne nepřipraveného a neudržím klid – na tu vlnu hnusu sice možná prudčeji, ale pořád o několik řádů slušněji a kultivovaněji než ten, kdo uragán rozpoutal.

Výsledek energetické bouřky je vždy překvapivý a nedá se na to zvyknout. Ta osoba si totiž pamatuje a stále dokola opakuje jen to – a nerozpakuje se to připomínat při různých příležitostech i pár let nazpět, když docházejí argumenty –, že jsem prý křičel. Přitom ve srovnání s tím, co přicházelo z druhé strany, to bylo jen takové hlasité šeptání, vyvolané obrovskou nespravedlností.

Takové překrucování reality přitom není nic výjimečného a jako nevědomá projekce se u lidí projevuje zcela běžně. A nejenom v mezilidských vztazích. Agresivní Rusko „bezdůvodně“ zaútočilo na mírumilovnou a Zelenského přátelskou a prý „demokratickou“ Ukrajinu. A žádný Pravý sektor, Azov ani Banderovy pomníky tam taky nejsou. Nebo další příklad. Proruští švábi, odporní dezoláti a nedemokratické svině jsou plni nenávisti vůči nám, demokratickým liberálům překypujícím pravdou a láskou, nám, povahám holubičím, které si přejí jen klid a mír. A proto pořádají sbírky na rakety, které mají vyhladit protivníka… Vtipní byli nedávno i čeští Piráti, kteří si stěžovali, že na ně nezbyly žádné funkce ve sněmovně a že vládní partaje nerespektují půlmilion jejich hlasů. Jen zapomněli říct, že je to proto, že oni předtím ignorovali úplně stejný půlmilion voličských hlasů Okamurovy SPD, a tak jen ochutnali vlastní medicínu.

Pejsek za klacíkem 

Lidé, kteří „podle sebe soudí tebe“, si přitom většinou vůbec neuvědomují, že reakce z druhé strany obvykle přichází až po nějakém impulsu, který ji spustí. A pokud vím, co dělám, a dělám to navíc vědomě, mohu se celkem snadno postarat o to, aby nebylo na co reagovat. A pokud přesto druhá strana jedná podle nějakého svého momentálního nedobrého rozpoložení a spustí třeba zhurta či rozmrzele, nijak to nemusí souviset se mnou. Jakmile si to uvědomím a nevezmu si to osobně, a tudíž nejednám reaktivně a neoplácím stejnou mincí, může se ten člověk vzápětí uklidnit. A nejenže jeho negativní emoce neovlivní mě, ale naopak můj klid často pozitivně ovlivní jeho, a on se taky zklidní, protože opustí obranný postoj. Záleží na tom, které pole bude silnější. A to bývá vždy to, které vychází z vědomého přístupu a od někoho, kdo ví, co dělá, a nechová se pořád jako pejsek, kterému někdo hodí klacík.

Ostatně měl jsem takovou zkušenost již z dřívějška a nebylo to něco, co bych právě „vynalezl“. Loni jsem potřeboval poslat balík na poště, před níž stojí řada parkovacích míst, označených modrou čárou v doprovodu značky, jež tu povoluje parkovat po dobu 30 minut. „Fajn, to s tím jedním balíčkem určitě stihnu,“ radoval jsem se, že nemusím zajíždět do vedlejší ulice. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se po deseti minutách vrátil a viděl strážníka, kterak mi ve svém bločku vypisuje pokutu. Chtěl jsem se rozhořčeně bránit, ale něco uvnitř mi říkalo, že to asi nedělá jenom tak. A tak jsem k němu přišel, slušně pozdravil, a zeptal se, kde je problém, že zde mohu parkovat 30 minut a já byl na poště jen třetinu té doby.

Strážník se usmál: „Ale to my nemůžeme vědět.“ No ale já to vím! „A jak bych to tedy měl udělat správně?“ zeptal jsem se, protože jsem o tom dřív nepřemýšlel a byl jsem situací překvapen. Prý by stačilo za sklo položit lístek s napsaným časem příjezdu, anebo si koupit za pár korun parkovací hodiny. No jasně, parkovací hodiny! Poděkoval jsem za vysvětlení, a řekl jsem – popravdě –, že jsem to prostě nevěděl a samozřejmě si je hned koupím. Co myslíte, jak to dopadlo? Lístek s pokutou zmačkal se slovy: „Dnes to vyřešíme jen domluvou, přeji vám hezký den.“

Odjížděje jsem v zrcátku spatřil jeho kolegu, který vypisoval bloček jinému provinilci, jenž zoufale máchal rukama. I na dálku bylo cítit, jak mu nabíhá žilka. Vsadím se, že doma u večeře líčil manželce, jací jsou ti policajti blbci, že stál na parkovišti a jen si doběhl na poštu, a oni mu zákeřně napařili „pětikilo“.   

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu

Úvodní slovo

Co se může stát?

Nejprve jsem při cestě na Hanou „zpracovával“ různé možné varianty toho, co všechno může nastat. A na všechny jsem se, jak se říká, správně naladil a přijal je jako možnou součást reality. Nebál jsem se jich, ani je neodmítal, ani jsem vůči nim necítil odpor – prostě jsem je jen vzal na vědomí a připustil, že mohou nastat. Jednak jsem se tím připravoval prakticky. Kdyby ta konkrétní situace nastala, nečuměl bych jako tele na nová vrata, ale tím, že bych už dopředu věděl, co mám dělat, bych zůstal v klidu. A jednak jsem tím zamezil tomu, že se budu oné nepříznivé a vlastně situace bát. Protože podle zákona rezonance si do života právě to, čeho se bojíte, jako na potvoru přitáhnete. Ale k tomu se dostaneme. Otázka tedy zněla jasně: „Co nejhoršího se mi může stát?“

Po cestě tam jsem proto zjišťoval, co všechno mi hrozí a co budu dělat a jak budu reagovat, když například najdu za stěračem lísteček s vyzváním k podání vysvětlení, podle zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, který jsem porušil. Konkrétně jeho paragraf 67, kde stojí, že „na vyhrazeném parkovišti pro vozidlo označené parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením je vozidlům bez tohoto označení zakázáno zastavení a stání“.

Podíval jsem se na adresu, kam bych musel zajít, a v duchu si připravoval, co řeknu, pokud budu muset jít na služebnu. To byla první, nejpravděpodobnější varianta.

Určitě bych tam neběžel rozhořčen s tím, že parkování ve městě plánovali zřejmě idioti, a že jsem chudák, kterému by jinak ujel vlak, a tak jsem neměl jinou možnost a jsem oběť nefunkčního systému. To by jistě nefungovalo – resp. fungovalo, ale úplně jinak, než bych potřeboval.

Všimněte si, kolik lidí bývá při kontaktu s policisty a strážníky defenzivní či arogantní a mají tendenci se obhajovat nebo být pasivně agresivní a dotčení i v případech, kdy prokazatelně pochybili – a to „jen proto“, že třeba nebylo místo a oni byli pryč „jen deset minut“. Taková nespravedlnost! Taková smůla! Já za to přece nemohl, to ostatní.

Jenže ten policajt za to taky nemůže. Zvlášť když od jednoho známého vím, že například strážník je hodnocen i podle toho, kolik vybere za měsíc pokut, a tlak „shora“ je nutí vybírat víc peněz. Jenže pokud svůj problém a svoji zodpovědnost začnu přenášet na něj, podle zákona rezonance se mi to ve stejném duchu vrátí – v tomto případě konkrétně vyšší sazbou pokuty. Když navíc takových lidí přijde na služebnu několik za den, defenzivní naladění spustí podobnou odezvu z druhé strany téměř automaticky. Odpor vyvolává jen další odpor.

Lidé si často stěžují, že na ně byl někdo nepříjemný, ale obvykle si ani nepřipustí variantu, že dotyčný třeba jen reagoval na jejich vyzařování či rozpoložení, jež nebylo z nejpříjemnějších.

Je přece jedno, jaké byly okolnosti. Prostě jsem učinil rozhodnutí, které bylo v rozporu se zákonem; ti, co měli za úkol to hlídat, si toho všimli; a tak musím za svůj čin přijmout odpovědnost. Stejně tak bych to musel udělat i v případě, že bych někde špatně zaparkoval omylem a třeba přehlédl značku. Mohlo by mě to mrzet a mohl bych se z toho poučit, ale ne se vyhnout lekci, která mě k tomu poučení přivedla.

Není to nic osobního, je to prostě fakt. Na služebnu se v takovém případě chodí nejen pro pokutu, ale prvotním cílem „podání vysvětlení“ je zjistit, kdo vozidlo řídil a za jakých okolností k přestupku došlo. A tady byla – potenciálně – moje drobná výhoda. Protože jsem to neudělal z ledabylosti ani úmyslně, nemusel bych kalkulovat, lhát ani si vymýšlet nějaké srdceryvné povídačky – takových výmluv slyší určitě za den desítky, a i proto to nemůže fungovat. Nikdo nic a všichni muzikanti.

Řekl bych prostě pravdu, která by v tomto případě byla i nejnadějnější polehčující okolností: „Přijel jsem k nádraží, abych stihl vlak do Olomouce, měl jsem zakoupenou místenku – zde Vám ji ukážu – a tabule ukazovala, že je 10 volných míst. Předtím jsem objel další dvě parkoviště. Závora mě pustila dovnitř, ale zjistil jsem, že všechna běžná místa byla obsazena a zbývala jen místa pro elektroauta a invalidy. Nechtěl jsem nikoho omezit ani zabírat místo, které někdo potřebuje, ale byl jsem v časové tísni. Mrzí mě to, nebyl v tom žádný zlý úmysl. Kdyby v tu chvíli byla jiná možnost, samozřejmě bych ji využil.“ Žádné kličkování ani vymlouvání, ale přiznání chyby a slušné jednání.

Lidé si často stěžují, že na ně byl nějaký úředník či policajt nepříjemný, ale obvykle si ani nepřipustí variantu, že dotyční třeba jen reagovali na jejich vyzařování, tón či rozpoložení, které nebylo zrovna z nejpříjemnějších a mohlo je „naladit“ přesně na tu nepříjemnou strunu. Anebo to nemuselo ani souviset s nimi, vždyť lidi nejsou stroje a každý může mít špatný den.

Jenže když úřední osoba něco zabručí a já to hned vezmu osobně a urazím se, protože jsem přišel s tím, že já jsem král a mám nárok, aby mě on obsloužil, a ještě se na mě usmíval, napětí okamžitě vzroste a začnou na sebe narážet dvě ega. Jedno si myslí, že mu nebyla prokázána dostatečná úcta; a to druhé, že přišel další otrava, který si myslí, že se celý svět točí jen kolem něj. A proto mu je třeba ukázat, že to tak není – a frustraci z toho, že se večer předtím ego pohádalo s manželkou, si jednoduše vybije na něm.

Co se ale stane, když přijde někdo, kdo vyzařuje klid a mír a ego nechal úhledně složené v batohu, protože to není jeho zuřivým vládcem, ale tichým a vycvičeným spojencem, který zasahuje podle potřeby jen v případech, aby si jeho majitel nenechal kadit na hlavu? A které přesně ví, kdy má smysl vystrčit růžky, a kdy nevstupovat do děje? A ještě je člověk slušný, věcný a k druhé straně chová respekt a nepovyšuje se nad ni, jako že „co mě, vy hajzlové, obtěžujete? Já za to nemůžu, že není kde zaparkovat!“.

Lidé, kteří „podle sebe soudí tebe“, si přitom většinou vůbec neuvědomují, že reakce z druhé strany obvykle přichází až po nějakém impulsu, který ji spustí.

Často to v takových případech dopadne výrazně lépe, než by člověk očekával. Někdy, když to jde, to skončí domluvou, a pokud to nejde, tak nejnižší možnou sazbou. Protože není důvod, pokud vy nic nedokazujete, aby něco dokazovala druhá strana. 

Lidé přitom často vidí chyby a nepřiměřené reakce jen na druhých, ale už nevidí ty své. Jako jedna osoba z okruhu mých blízkých, která na mě vždy začne přenášet svou frustraci tak nepřiměřeným a hanebným způsobem, že se leknu a okamžitě se snažím zachovat si hranice tím, že zvýším hlas a křiknu něco ve smyslu, ať okamžitě přestane a chová se slušně. Pokaždé přitom reaguji – pokud mě zákeřný energetický útok zasáhne nepřipraveného a neudržím klid – na tu vlnu hnusu sice možná prudčeji, ale pořád o několik řádů slušněji a kultivovaněji než ten, kdo uragán rozpoutal.

Výsledek energetické bouřky je vždy překvapivý a nedá se na to zvyknout. Ta osoba si totiž pamatuje a stále dokola opakuje jen to – a nerozpakuje se to připomínat při různých příležitostech i pár let nazpět, když docházejí argumenty –, že jsem prý křičel. Přitom ve srovnání s tím, co přicházelo z druhé strany, to bylo jen takové hlasité šeptání, vyvolané obrovskou nespravedlností.

Takové překrucování reality přitom není nic výjimečného a jako nevědomá projekce se u lidí projevuje zcela běžně. A nejenom v mezilidských vztazích. Agresivní Rusko „bezdůvodně“ zaútočilo na mírumilovnou a Zelenského přátelskou a prý „demokratickou“ Ukrajinu. A žádný Pravý sektor, Azov ani Banderovy pomníky tam taky nejsou. Nebo další příklad. Proruští švábi, odporní dezoláti a nedemokratické svině jsou plni nenávisti vůči nám, demokratickým liberálům překypujícím pravdou a láskou, nám, povahám holubičím, které si přejí jen klid a mír. A proto pořádají sbírky na rakety, které mají vyhladit protivníka… Vtipní byli nedávno i čeští Piráti, kteří si stěžovali, že na ně nezbyly žádné funkce ve sněmovně a že vládní partaje nerespektují půlmilion jejich hlasů. Jen zapomněli říct, že je to proto, že oni předtím ignorovali úplně stejný půlmilion voličských hlasů Okamurovy SPD, a tak jen ochutnali vlastní medicínu.

Pejsek za klacíkem 

Lidé, kteří „podle sebe soudí tebe“, si přitom většinou vůbec neuvědomují, že reakce z druhé strany obvykle přichází až po nějakém impulsu, který ji spustí. A pokud vím, co dělám, a dělám to navíc vědomě, mohu se celkem snadno postarat o to, aby nebylo na co reagovat. A pokud přesto druhá strana jedná podle nějakého svého momentálního nedobrého rozpoložení a spustí třeba zhurta či rozmrzele, nijak to nemusí souviset se mnou. Jakmile si to uvědomím a nevezmu si to osobně, a tudíž nejednám reaktivně a neoplácím stejnou mincí, může se ten člověk vzápětí uklidnit. A nejenže jeho negativní emoce neovlivní mě, ale naopak můj klid často pozitivně ovlivní jeho, a on se taky zklidní, protože opustí obranný postoj. Záleží na tom, které pole bude silnější. A to bývá vždy to, které vychází z vědomého přístupu a od někoho, kdo ví, co dělá, a nechová se pořád jako pejsek, kterému někdo hodí klacík.

Ostatně měl jsem takovou zkušenost již z dřívějška a nebylo to něco, co bych právě „vynalezl“. Loni jsem potřeboval poslat balík na poště, před níž stojí řada parkovacích míst, označených modrou čárou v doprovodu značky, jež tu povoluje parkovat po dobu 30 minut. „Fajn, to s tím jedním balíčkem určitě stihnu,“ radoval jsem se, že nemusím zajíždět do vedlejší ulice. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se po deseti minutách vrátil a viděl strážníka, kterak mi ve svém bločku vypisuje pokutu. Chtěl jsem se rozhořčeně bránit, ale něco uvnitř mi říkalo, že to asi nedělá jenom tak. A tak jsem k němu přišel, slušně pozdravil, a zeptal se, kde je problém, že zde mohu parkovat 30 minut a já byl na poště jen třetinu té doby.

Strážník se usmál: „Ale to my nemůžeme vědět.“ No ale já to vím! „A jak bych to tedy měl udělat správně?“ zeptal jsem se, protože jsem o tom dřív nepřemýšlel a byl jsem situací překvapen. Prý by stačilo za sklo položit lístek s napsaným časem příjezdu, anebo si koupit za pár korun parkovací hodiny. No jasně, parkovací hodiny! Poděkoval jsem za vysvětlení, a řekl jsem – popravdě –, že jsem to prostě nevěděl a samozřejmě si je hned koupím. Co myslíte, jak to dopadlo? Lístek s pokutou zmačkal se slovy: „Dnes to vyřešíme jen domluvou, přeji vám hezký den.“

Odjížděje jsem v zrcátku spatřil jeho kolegu, který vypisoval bloček jinému provinilci, jenž zoufale máchal rukama. I na dálku bylo cítit, jak mu nabíhá žilka. Vsadím se, že doma u večeře líčil manželce, jací jsou ti policajti blbci, že stál na parkovišti a jen si doběhl na poštu, a oni mu zákeřně napařili „pětikilo“.   

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Zprávy

Z jiného světa

Nejprve jsem při cestě na Hanou „zpracovával“ různé možné varianty toho, co všechno může nastat. A na všechny jsem se, jak se říká, správně naladil a přijal je jako možnou součást reality. Nebál jsem se jich, ani je neodmítal, ani jsem vůči nim necítil odpor – prostě jsem je jen vzal na vědomí a připustil, že mohou nastat. Jednak jsem se tím připravoval prakticky. Kdyby ta konkrétní situace nastala, nečuměl bych jako tele na nová vrata, ale tím, že bych už dopředu věděl, co mám dělat, bych zůstal v klidu. A jednak jsem tím zamezil tomu, že se budu oné nepříznivé a vlastně situace bát. Protože podle zákona rezonance si do života právě to, čeho se bojíte, jako na potvoru přitáhnete. Ale k tomu se dostaneme. Otázka tedy zněla jasně: „Co nejhoršího se mi může stát?“

Po cestě tam jsem proto zjišťoval, co všechno mi hrozí a co budu dělat a jak budu reagovat, když například najdu za stěračem lísteček s vyzváním k podání vysvětlení, podle zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, který jsem porušil. Konkrétně jeho paragraf 67, kde stojí, že „na vyhrazeném parkovišti pro vozidlo označené parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením je vozidlům bez tohoto označení zakázáno zastavení a stání“.

Podíval jsem se na adresu, kam bych musel zajít, a v duchu si připravoval, co řeknu, pokud budu muset jít na služebnu. To byla první, nejpravděpodobnější varianta.

Určitě bych tam neběžel rozhořčen s tím, že parkování ve městě plánovali zřejmě idioti, a že jsem chudák, kterému by jinak ujel vlak, a tak jsem neměl jinou možnost a jsem oběť nefunkčního systému. To by jistě nefungovalo – resp. fungovalo, ale úplně jinak, než bych potřeboval.

Všimněte si, kolik lidí bývá při kontaktu s policisty a strážníky defenzivní či arogantní a mají tendenci se obhajovat nebo být pasivně agresivní a dotčení i v případech, kdy prokazatelně pochybili – a to „jen proto“, že třeba nebylo místo a oni byli pryč „jen deset minut“. Taková nespravedlnost! Taková smůla! Já za to přece nemohl, to ostatní.

Jenže ten policajt za to taky nemůže. Zvlášť když od jednoho známého vím, že například strážník je hodnocen i podle toho, kolik vybere za měsíc pokut, a tlak „shora“ je nutí vybírat víc peněz. Jenže pokud svůj problém a svoji zodpovědnost začnu přenášet na něj, podle zákona rezonance se mi to ve stejném duchu vrátí – v tomto případě konkrétně vyšší sazbou pokuty. Když navíc takových lidí přijde na služebnu několik za den, defenzivní naladění spustí podobnou odezvu z druhé strany téměř automaticky. Odpor vyvolává jen další odpor.

Lidé si často stěžují, že na ně byl někdo nepříjemný, ale obvykle si ani nepřipustí variantu, že dotyčný třeba jen reagoval na jejich vyzařování či rozpoložení, jež nebylo z nejpříjemnějších.

Je přece jedno, jaké byly okolnosti. Prostě jsem učinil rozhodnutí, které bylo v rozporu se zákonem; ti, co měli za úkol to hlídat, si toho všimli; a tak musím za svůj čin přijmout odpovědnost. Stejně tak bych to musel udělat i v případě, že bych někde špatně zaparkoval omylem a třeba přehlédl značku. Mohlo by mě to mrzet a mohl bych se z toho poučit, ale ne se vyhnout lekci, která mě k tomu poučení přivedla.

Není to nic osobního, je to prostě fakt. Na služebnu se v takovém případě chodí nejen pro pokutu, ale prvotním cílem „podání vysvětlení“ je zjistit, kdo vozidlo řídil a za jakých okolností k přestupku došlo. A tady byla – potenciálně – moje drobná výhoda. Protože jsem to neudělal z ledabylosti ani úmyslně, nemusel bych kalkulovat, lhát ani si vymýšlet nějaké srdceryvné povídačky – takových výmluv slyší určitě za den desítky, a i proto to nemůže fungovat. Nikdo nic a všichni muzikanti.

Řekl bych prostě pravdu, která by v tomto případě byla i nejnadějnější polehčující okolností: „Přijel jsem k nádraží, abych stihl vlak do Olomouce, měl jsem zakoupenou místenku – zde Vám ji ukážu – a tabule ukazovala, že je 10 volných míst. Předtím jsem objel další dvě parkoviště. Závora mě pustila dovnitř, ale zjistil jsem, že všechna běžná místa byla obsazena a zbývala jen místa pro elektroauta a invalidy. Nechtěl jsem nikoho omezit ani zabírat místo, které někdo potřebuje, ale byl jsem v časové tísni. Mrzí mě to, nebyl v tom žádný zlý úmysl. Kdyby v tu chvíli byla jiná možnost, samozřejmě bych ji využil.“ Žádné kličkování ani vymlouvání, ale přiznání chyby a slušné jednání.

Lidé si často stěžují, že na ně byl nějaký úředník či policajt nepříjemný, ale obvykle si ani nepřipustí variantu, že dotyční třeba jen reagovali na jejich vyzařování, tón či rozpoložení, které nebylo zrovna z nejpříjemnějších a mohlo je „naladit“ přesně na tu nepříjemnou strunu. Anebo to nemuselo ani souviset s nimi, vždyť lidi nejsou stroje a každý může mít špatný den.

Jenže když úřední osoba něco zabručí a já to hned vezmu osobně a urazím se, protože jsem přišel s tím, že já jsem král a mám nárok, aby mě on obsloužil, a ještě se na mě usmíval, napětí okamžitě vzroste a začnou na sebe narážet dvě ega. Jedno si myslí, že mu nebyla prokázána dostatečná úcta; a to druhé, že přišel další otrava, který si myslí, že se celý svět točí jen kolem něj. A proto mu je třeba ukázat, že to tak není – a frustraci z toho, že se večer předtím ego pohádalo s manželkou, si jednoduše vybije na něm.

Co se ale stane, když přijde někdo, kdo vyzařuje klid a mír a ego nechal úhledně složené v batohu, protože to není jeho zuřivým vládcem, ale tichým a vycvičeným spojencem, který zasahuje podle potřeby jen v případech, aby si jeho majitel nenechal kadit na hlavu? A které přesně ví, kdy má smysl vystrčit růžky, a kdy nevstupovat do děje? A ještě je člověk slušný, věcný a k druhé straně chová respekt a nepovyšuje se nad ni, jako že „co mě, vy hajzlové, obtěžujete? Já za to nemůžu, že není kde zaparkovat!“.

Lidé, kteří „podle sebe soudí tebe“, si přitom většinou vůbec neuvědomují, že reakce z druhé strany obvykle přichází až po nějakém impulsu, který ji spustí.

Často to v takových případech dopadne výrazně lépe, než by člověk očekával. Někdy, když to jde, to skončí domluvou, a pokud to nejde, tak nejnižší možnou sazbou. Protože není důvod, pokud vy nic nedokazujete, aby něco dokazovala druhá strana. 

Lidé přitom často vidí chyby a nepřiměřené reakce jen na druhých, ale už nevidí ty své. Jako jedna osoba z okruhu mých blízkých, která na mě vždy začne přenášet svou frustraci tak nepřiměřeným a hanebným způsobem, že se leknu a okamžitě se snažím zachovat si hranice tím, že zvýším hlas a křiknu něco ve smyslu, ať okamžitě přestane a chová se slušně. Pokaždé přitom reaguji – pokud mě zákeřný energetický útok zasáhne nepřipraveného a neudržím klid – na tu vlnu hnusu sice možná prudčeji, ale pořád o několik řádů slušněji a kultivovaněji než ten, kdo uragán rozpoutal.

Výsledek energetické bouřky je vždy překvapivý a nedá se na to zvyknout. Ta osoba si totiž pamatuje a stále dokola opakuje jen to – a nerozpakuje se to připomínat při různých příležitostech i pár let nazpět, když docházejí argumenty –, že jsem prý křičel. Přitom ve srovnání s tím, co přicházelo z druhé strany, to bylo jen takové hlasité šeptání, vyvolané obrovskou nespravedlností.

Takové překrucování reality přitom není nic výjimečného a jako nevědomá projekce se u lidí projevuje zcela běžně. A nejenom v mezilidských vztazích. Agresivní Rusko „bezdůvodně“ zaútočilo na mírumilovnou a Zelenského přátelskou a prý „demokratickou“ Ukrajinu. A žádný Pravý sektor, Azov ani Banderovy pomníky tam taky nejsou. Nebo další příklad. Proruští švábi, odporní dezoláti a nedemokratické svině jsou plni nenávisti vůči nám, demokratickým liberálům překypujícím pravdou a láskou, nám, povahám holubičím, které si přejí jen klid a mír. A proto pořádají sbírky na rakety, které mají vyhladit protivníka… Vtipní byli nedávno i čeští Piráti, kteří si stěžovali, že na ně nezbyly žádné funkce ve sněmovně a že vládní partaje nerespektují půlmilion jejich hlasů. Jen zapomněli říct, že je to proto, že oni předtím ignorovali úplně stejný půlmilion voličských hlasů Okamurovy SPD, a tak jen ochutnali vlastní medicínu.

Pejsek za klacíkem 

Lidé, kteří „podle sebe soudí tebe“, si přitom většinou vůbec neuvědomují, že reakce z druhé strany obvykle přichází až po nějakém impulsu, který ji spustí. A pokud vím, co dělám, a dělám to navíc vědomě, mohu se celkem snadno postarat o to, aby nebylo na co reagovat. A pokud přesto druhá strana jedná podle nějakého svého momentálního nedobrého rozpoložení a spustí třeba zhurta či rozmrzele, nijak to nemusí souviset se mnou. Jakmile si to uvědomím a nevezmu si to osobně, a tudíž nejednám reaktivně a neoplácím stejnou mincí, může se ten člověk vzápětí uklidnit. A nejenže jeho negativní emoce neovlivní mě, ale naopak můj klid často pozitivně ovlivní jeho, a on se taky zklidní, protože opustí obranný postoj. Záleží na tom, které pole bude silnější. A to bývá vždy to, které vychází z vědomého přístupu a od někoho, kdo ví, co dělá, a nechová se pořád jako pejsek, kterému někdo hodí klacík.

Ostatně měl jsem takovou zkušenost již z dřívějška a nebylo to něco, co bych právě „vynalezl“. Loni jsem potřeboval poslat balík na poště, před níž stojí řada parkovacích míst, označených modrou čárou v doprovodu značky, jež tu povoluje parkovat po dobu 30 minut. „Fajn, to s tím jedním balíčkem určitě stihnu,“ radoval jsem se, že nemusím zajíždět do vedlejší ulice. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se po deseti minutách vrátil a viděl strážníka, kterak mi ve svém bločku vypisuje pokutu. Chtěl jsem se rozhořčeně bránit, ale něco uvnitř mi říkalo, že to asi nedělá jenom tak. A tak jsem k němu přišel, slušně pozdravil, a zeptal se, kde je problém, že zde mohu parkovat 30 minut a já byl na poště jen třetinu té doby.

Strážník se usmál: „Ale to my nemůžeme vědět.“ No ale já to vím! „A jak bych to tedy měl udělat správně?“ zeptal jsem se, protože jsem o tom dřív nepřemýšlel a byl jsem situací překvapen. Prý by stačilo za sklo položit lístek s napsaným časem příjezdu, anebo si koupit za pár korun parkovací hodiny. No jasně, parkovací hodiny! Poděkoval jsem za vysvětlení, a řekl jsem – popravdě –, že jsem to prostě nevěděl a samozřejmě si je hned koupím. Co myslíte, jak to dopadlo? Lístek s pokutou zmačkal se slovy: „Dnes to vyřešíme jen domluvou, přeji vám hezký den.“

Odjížděje jsem v zrcátku spatřil jeho kolegu, který vypisoval bloček jinému provinilci, jenž zoufale máchal rukama. I na dálku bylo cítit, jak mu nabíhá žilka. Vsadím se, že doma u večeře líčil manželce, jací jsou ti policajti blbci, že stál na parkovišti a jen si doběhl na poštu, a oni mu zákeřně napařili „pětikilo“.   

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Co se může stát?

Když ego přestane být despotickým vládcem, a stane se tichým a vycvičeným spojencem, který přesně ví, kdy má smysl vystrčit růžky, a kdy nevstupovat do děje, začnou se dít zajímavé věci.

Nejprve jsem při cestě na Hanou „zpracovával“ různé možné varianty toho, co všechno může nastat. A na všechny jsem se, jak se říká, správně naladil a přijal je jako možnou součást reality. Nebál jsem se jich, ani je neodmítal, ani jsem vůči nim necítil odpor – prostě jsem je jen vzal na vědomí a připustil, že mohou nastat. Jednak jsem se tím připravoval prakticky. Kdyby ta konkrétní situace nastala, nečuměl bych jako tele na nová vrata, ale tím, že bych už dopředu věděl, co mám dělat, bych zůstal v klidu. A jednak jsem tím zamezil tomu, že se budu oné nepříznivé a vlastně situace bát. Protože podle zákona rezonance si do života právě to, čeho se bojíte, jako na potvoru přitáhnete. Ale k tomu se dostaneme. Otázka tedy zněla jasně: „Co nejhoršího se mi může stát?“

Po cestě tam jsem proto zjišťoval, co všechno mi hrozí a co budu dělat a jak budu reagovat, když například najdu za stěračem lísteček s vyzváním k podání vysvětlení, podle zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, který jsem porušil. Konkrétně jeho paragraf 67, kde stojí, že „na vyhrazeném parkovišti pro vozidlo označené parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením je vozidlům bez tohoto označení zakázáno zastavení a stání“.

Podíval jsem se na adresu, kam bych musel zajít, a v duchu si připravoval, co řeknu, pokud budu muset jít na služebnu. To byla první, nejpravděpodobnější varianta.

Určitě bych tam neběžel rozhořčen s tím, že parkování ve městě plánovali zřejmě idioti, a že jsem chudák, kterému by jinak ujel vlak, a tak jsem neměl jinou možnost a jsem oběť nefunkčního systému. To by jistě nefungovalo – resp. fungovalo, ale úplně jinak, než bych potřeboval.

Všimněte si, kolik lidí bývá při kontaktu s policisty a strážníky defenzivní či arogantní a mají tendenci se obhajovat nebo být pasivně agresivní a dotčení i v případech, kdy prokazatelně pochybili – a to „jen proto“, že třeba nebylo místo a oni byli pryč „jen deset minut“. Taková nespravedlnost! Taková smůla! Já za to přece nemohl, to ostatní.

Jenže ten policajt za to taky nemůže. Zvlášť když od jednoho známého vím, že například strážník je hodnocen i podle toho, kolik vybere za měsíc pokut, a tlak „shora“ je nutí vybírat víc peněz. Jenže pokud svůj problém a svoji zodpovědnost začnu přenášet na něj, podle zákona rezonance se mi to ve stejném duchu vrátí – v tomto případě konkrétně vyšší sazbou pokuty. Když navíc takových lidí přijde na služebnu několik za den, defenzivní naladění spustí podobnou odezvu z druhé strany téměř automaticky. Odpor vyvolává jen další odpor.

Lidé si často stěžují, že na ně byl někdo nepříjemný, ale obvykle si ani nepřipustí variantu, že dotyčný třeba jen reagoval na jejich vyzařování či rozpoložení, jež nebylo z nejpříjemnějších.

Je přece jedno, jaké byly okolnosti. Prostě jsem učinil rozhodnutí, které bylo v rozporu se zákonem; ti, co měli za úkol to hlídat, si toho všimli; a tak musím za svůj čin přijmout odpovědnost. Stejně tak bych to musel udělat i v případě, že bych někde špatně zaparkoval omylem a třeba přehlédl značku. Mohlo by mě to mrzet a mohl bych se z toho poučit, ale ne se vyhnout lekci, která mě k tomu poučení přivedla.

Není to nic osobního, je to prostě fakt. Na služebnu se v takovém případě chodí nejen pro pokutu, ale prvotním cílem „podání vysvětlení“ je zjistit, kdo vozidlo řídil a za jakých okolností k přestupku došlo. A tady byla – potenciálně – moje drobná výhoda. Protože jsem to neudělal z ledabylosti ani úmyslně, nemusel bych kalkulovat, lhát ani si vymýšlet nějaké srdceryvné povídačky – takových výmluv slyší určitě za den desítky, a i proto to nemůže fungovat. Nikdo nic a všichni muzikanti.

Řekl bych prostě pravdu, která by v tomto případě byla i nejnadějnější polehčující okolností: „Přijel jsem k nádraží, abych stihl vlak do Olomouce, měl jsem zakoupenou místenku – zde Vám ji ukážu – a tabule ukazovala, že je 10 volných míst. Předtím jsem objel další dvě parkoviště. Závora mě pustila dovnitř, ale zjistil jsem, že všechna běžná místa byla obsazena a zbývala jen místa pro elektroauta a invalidy. Nechtěl jsem nikoho omezit ani zabírat místo, které někdo potřebuje, ale byl jsem v časové tísni. Mrzí mě to, nebyl v tom žádný zlý úmysl. Kdyby v tu chvíli byla jiná možnost, samozřejmě bych ji využil.“ Žádné kličkování ani vymlouvání, ale přiznání chyby a slušné jednání.

Lidé si často stěžují, že na ně byl nějaký úředník či policajt nepříjemný, ale obvykle si ani nepřipustí variantu, že dotyční třeba jen reagovali na jejich vyzařování, tón či rozpoložení, které nebylo zrovna z nejpříjemnějších a mohlo je „naladit“ přesně na tu nepříjemnou strunu. Anebo to nemuselo ani souviset s nimi, vždyť lidi nejsou stroje a každý může mít špatný den.

Jenže když úřední osoba něco zabručí a já to hned vezmu osobně a urazím se, protože jsem přišel s tím, že já jsem král a mám nárok, aby mě on obsloužil, a ještě se na mě usmíval, napětí okamžitě vzroste a začnou na sebe narážet dvě ega. Jedno si myslí, že mu nebyla prokázána dostatečná úcta; a to druhé, že přišel další otrava, který si myslí, že se celý svět točí jen kolem něj. A proto mu je třeba ukázat, že to tak není – a frustraci z toho, že se večer předtím ego pohádalo s manželkou, si jednoduše vybije na něm.

Co se ale stane, když přijde někdo, kdo vyzařuje klid a mír a ego nechal úhledně složené v batohu, protože to není jeho zuřivým vládcem, ale tichým a vycvičeným spojencem, který zasahuje podle potřeby jen v případech, aby si jeho majitel nenechal kadit na hlavu? A které přesně ví, kdy má smysl vystrčit růžky, a kdy nevstupovat do děje? A ještě je člověk slušný, věcný a k druhé straně chová respekt a nepovyšuje se nad ni, jako že „co mě, vy hajzlové, obtěžujete? Já za to nemůžu, že není kde zaparkovat!“.

Lidé, kteří „podle sebe soudí tebe“, si přitom většinou vůbec neuvědomují, že reakce z druhé strany obvykle přichází až po nějakém impulsu, který ji spustí.

Často to v takových případech dopadne výrazně lépe, než by člověk očekával. Někdy, když to jde, to skončí domluvou, a pokud to nejde, tak nejnižší možnou sazbou. Protože není důvod, pokud vy nic nedokazujete, aby něco dokazovala druhá strana. 

Lidé přitom často vidí chyby a nepřiměřené reakce jen na druhých, ale už nevidí ty své. Jako jedna osoba z okruhu mých blízkých, která na mě vždy začne přenášet svou frustraci tak nepřiměřeným a hanebným způsobem, že se leknu a okamžitě se snažím zachovat si hranice tím, že zvýším hlas a křiknu něco ve smyslu, ať okamžitě přestane a chová se slušně. Pokaždé přitom reaguji – pokud mě zákeřný energetický útok zasáhne nepřipraveného a neudržím klid – na tu vlnu hnusu sice možná prudčeji, ale pořád o několik řádů slušněji a kultivovaněji než ten, kdo uragán rozpoutal.

Výsledek energetické bouřky je vždy překvapivý a nedá se na to zvyknout. Ta osoba si totiž pamatuje a stále dokola opakuje jen to – a nerozpakuje se to připomínat při různých příležitostech i pár let nazpět, když docházejí argumenty –, že jsem prý křičel. Přitom ve srovnání s tím, co přicházelo z druhé strany, to bylo jen takové hlasité šeptání, vyvolané obrovskou nespravedlností.

Takové překrucování reality přitom není nic výjimečného a jako nevědomá projekce se u lidí projevuje zcela běžně. A nejenom v mezilidských vztazích. Agresivní Rusko „bezdůvodně“ zaútočilo na mírumilovnou a Zelenského přátelskou a prý „demokratickou“ Ukrajinu. A žádný Pravý sektor, Azov ani Banderovy pomníky tam taky nejsou. Nebo další příklad. Proruští švábi, odporní dezoláti a nedemokratické svině jsou plni nenávisti vůči nám, demokratickým liberálům překypujícím pravdou a láskou, nám, povahám holubičím, které si přejí jen klid a mír. A proto pořádají sbírky na rakety, které mají vyhladit protivníka… Vtipní byli nedávno i čeští Piráti, kteří si stěžovali, že na ně nezbyly žádné funkce ve sněmovně a že vládní partaje nerespektují půlmilion jejich hlasů. Jen zapomněli říct, že je to proto, že oni předtím ignorovali úplně stejný půlmilion voličských hlasů Okamurovy SPD, a tak jen ochutnali vlastní medicínu.

Pejsek za klacíkem 

Lidé, kteří „podle sebe soudí tebe“, si přitom většinou vůbec neuvědomují, že reakce z druhé strany obvykle přichází až po nějakém impulsu, který ji spustí. A pokud vím, co dělám, a dělám to navíc vědomě, mohu se celkem snadno postarat o to, aby nebylo na co reagovat. A pokud přesto druhá strana jedná podle nějakého svého momentálního nedobrého rozpoložení a spustí třeba zhurta či rozmrzele, nijak to nemusí souviset se mnou. Jakmile si to uvědomím a nevezmu si to osobně, a tudíž nejednám reaktivně a neoplácím stejnou mincí, může se ten člověk vzápětí uklidnit. A nejenže jeho negativní emoce neovlivní mě, ale naopak můj klid často pozitivně ovlivní jeho, a on se taky zklidní, protože opustí obranný postoj. Záleží na tom, které pole bude silnější. A to bývá vždy to, které vychází z vědomého přístupu a od někoho, kdo ví, co dělá, a nechová se pořád jako pejsek, kterému někdo hodí klacík.

Ostatně měl jsem takovou zkušenost již z dřívějška a nebylo to něco, co bych právě „vynalezl“. Loni jsem potřeboval poslat balík na poště, před níž stojí řada parkovacích míst, označených modrou čárou v doprovodu značky, jež tu povoluje parkovat po dobu 30 minut. „Fajn, to s tím jedním balíčkem určitě stihnu,“ radoval jsem se, že nemusím zajíždět do vedlejší ulice. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se po deseti minutách vrátil a viděl strážníka, kterak mi ve svém bločku vypisuje pokutu. Chtěl jsem se rozhořčeně bránit, ale něco uvnitř mi říkalo, že to asi nedělá jenom tak. A tak jsem k němu přišel, slušně pozdravil, a zeptal se, kde je problém, že zde mohu parkovat 30 minut a já byl na poště jen třetinu té doby.

Strážník se usmál: „Ale to my nemůžeme vědět.“ No ale já to vím! „A jak bych to tedy měl udělat správně?“ zeptal jsem se, protože jsem o tom dřív nepřemýšlel a byl jsem situací překvapen. Prý by stačilo za sklo položit lístek s napsaným časem příjezdu, anebo si koupit za pár korun parkovací hodiny. No jasně, parkovací hodiny! Poděkoval jsem za vysvětlení, a řekl jsem – popravdě –, že jsem to prostě nevěděl a samozřejmě si je hned koupím. Co myslíte, jak to dopadlo? Lístek s pokutou zmačkal se slovy: „Dnes to vyřešíme jen domluvou, přeji vám hezký den.“

Odjížděje jsem v zrcátku spatřil jeho kolegu, který vypisoval bloček jinému provinilci, jenž zoufale máchal rukama. I na dálku bylo cítit, jak mu nabíhá žilka. Vsadím se, že doma u večeře líčil manželce, jací jsou ti policajti blbci, že stál na parkovišti a jen si doběhl na poštu, a oni mu zákeřně napařili „pětikilo“.   

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu