To, že budu muset běžet podat vysvětlení, byla tedy nejpravděpodobnější, nikoli ale jediná možnost. Tu jsem měl „pořešenou“ už před Českou Třebovou. Věděl jsem, že pokud najdu za stěračem lísteček, ale zůstanu klidný a při následném podání vysvětlení pravdivě popíšu okolnosti a narazím na aspoň trochu normálního člověka, ten to pochopí a bude jednat shovívavě a mírně. A pokud by byl třeba podrážděný, tak když i přesto zůstanu v klidu, můžeme se nakonec dobrat k nějakému mírnějšímu řešení i tak. Protože správným přístupem, který je v souladu s vnitřním nastavením, a není tedy jen hraný, se dají dosáhnout doslova divy. Naopak zcela běžný postoj, kdy se rty usmívají a slova jsou jako med, ale dotyčný by druhého nejradši zabil a do prostoru doslova „vstřikuje“ napětí a emoční jed, známý též jako přetvářka, v tomto směru nefunguje.

To úplně nejhorší, co by se mi v takové chvíli mohlo stát, i kdybych narazil na nějakého vola, je, že bych odevzdal svůj honorář a cestovné za přednášku, a ještě k tomu jednou tolik přidal. Ale s vědomím, že mi to parkování za ten krásný výlet do Olomouce i přesto stálo a tohle je přiměřená „daň“. Jinými slovy, byl jsem s tím srozuměn a v souladu, přijal jsem to jako možnou realitu bez odporu, a tak jsem si mohl tuto variantu odškrtnout v duchu jako „vyřízenou“.

A takto jsem si dopředu „vyřešil“ i druhou, ještě nepříjemnější variantu, kdy bych sice nenašel za stěračem lísteček, ale to jen proto, že by na místě nebyl ani stěrač, neboť auto odtáhli. Chvíli jsem si rešeršoval, jak to v podobných případech chodí, a brzy vyšlo najevo, že taková možnost je mnohem méně pravděpodobná, než by si člověka zpočátku mohl myslet.

Strážníci totiž ve většině případů, alespoň tedy v místě, kde jsem se nacházel já, provedou fotodokumentaci, vloží za stěrač lístek s výzvou k podání vysvětlení nebo oznámením o přestupku a kontaktními údaji. Ale odtah se dělá zpravidla jen tehdy, když vozidlo fyzicky brání přístupu k vyhrazenému místu nebo jiným autům, stojí přímo před vjezdem. Případně kdyby na místo potřeboval zaparkovat skutečný, „nefejkový“ držitel ZTP, jenž má vážné zdravotní omezení a pouze širší místo na kraji parkoviště by mu umožnilo zastavit a vystoupit. Jinými slovy, nejen v případě, že vozidlo stojí neoprávněně na vyhrazeném parkovišti, ale pokud zároveň PŘEKÁŽÍ.

Sami strážníci to takto specifikují a konkretizují na svých stránkách, kde výslovně uvádějí, že nejčastěji odtažené vozy překážely špatným parkováním ve vjezdu do domů a garáží, nebo stály ve druhé řadě zaparkovaných vozidel a bránily ve vyjetí, či v místech, kde je zakázáno zastavení a kde brání průjezdu ostatních vozidel. Ale také v křižovatkách či na přechodech pro chodce, na chodnících nebo na místech vyhrazených pro konkrétní vozidla, firmy a instituce či osoby ZTP. Tedy ne na místech pro invalidy obecně, ale na místě pro konkrétního invalidu.

Běžný postoj, známý též jako přetvářka, kdy se rty usmívají a slova jsou jako med, ale dotyčný by druhého nejradši zabil a do prostoru „vstřikuje“ emoční jed, v tomto směru nefunguje.

Například v Praze jsem ale zažil jiný přístup, kdy několikrát denně jezdily po čtvrti s modrou zónou strážníci se systémem automatického rozpoznávání SPZ, a ti to brali šmahem. Tam nešlo ani tak o to, zda stojíte na invalidech nebo jen nemáte oprávnění stát v zóně pro rezidenty, okamžitě jim to zapípalo. Probíhal lov ve velkém. Běžným jevem bylo i to, když po kolečku strážníků následovalo ihned kolečko odtahových vozů ze soukromých firem (napojených na ty správné lidi), protože tam to byl čistý byznys v řádu stamilionů korun. Hospodářské noviny přitom již před lety psaly o tom, že nejvíc odtahů probíhá poblíž odtahových parkovišť – takzvané easy money. I s takovými věcmi člověk musí počítat, ale vždycky je dobré zjistit si, jak to chodí, a nepodléhat falešným nadějím, ale ani zbytečným strachům.

Člověk samozřejmě nemůže ovlivnit všechny situace, i když se snaží dělat věci nejlépe, jak dovede. Co ale může ovlivnit vždy, je to, jak se k těm situacím postaví. Tím nečekaným bonusem o odměnou pak v podobných případech bývá právě to, že – zdánlivě a z běžného úhlu pohledu to vypadá jako vedlejší efekt – správným přístupem člověk ovlivní i ty situace, u kterých si myslel, že ovlivnit nejdou a že nejsou v jeho moci. Nevěříte? Věřte! Protože tady nastupuje na scénu to, o čem se v Šifře v poslední době často bavíme a co je klíčem k pochopení celého světa – kvantová fyzika.  

Už to, že odtah nebyl v mém případě pravděpodobný – a to i díky tomu, že odtahovku neprovozuje soukromá firma, ale přímo město prostřednictvím odtahového vozidla městských strážníků –, snížilo i poslední možné zbytky napětí v poli.

Ale i kdyby k odtahu přece jenom došlo – protože stát se v dnešní turbulentní době může opravdu leccos –, zjistil jsem si adresu záchytného odtahového parkoviště, kam by mi auto případně odvezli. Cenu, kterou bych zaplatil. A také to, že výdej odtažených vozidel funguje nepřetržitě. Takže bych hned věděl, co mám dělat, a situaci bych mohl řešit, i když se vrátím až po deváté večer. Tím jsem se uklidnil definitivně, a ještě ve vlaku jsem si stihl projet osnovu přednášky, protože bylo – skoro – hotovo.

Zbytek vnitřní práce jsem si nechal až na zpáteční cestu. Tím, že jsem nejprve „vyřešil“ varianty nepříjemné, jsem si totiž zároveň připravil půdu pro možnost pro mě ze všech nejpříznivější – že až se vrátím, za stěračem žádný lísteček nebude a auto bude stát „nedotčeně“ na svém místě, jako kdyby stálo na běžném parkovacím místě. Půda pro to byla krásně nakypřená a nadýchaná, zaseto už také bylo, a teď zbývalo jen trošku přihnojit a čekat, jaké semínko z ní večer vyroste. Vstávej, semínko, ola la, ať je z tebe fiala. A hlavně žádná divizna, jako se to stalo Křemílkovi s Vochomůrkou.

Stačilo to už jenom trochu „doladit“. Ano, doladit je to správné slovo, protože jedině dobré naladění může vést v současné době a měnícím se frekvenčním poli k dobrému životu a dobrým výsledkům. Taková je totiž rovnice nového světa. Většina lidí, kteří se zajímají o osobní rozvoj či duchovní svět, se domnívají, že se musí hlavně hodně snažit, a spoustu toho vědět, číst či čerpat na nějakých kurzech, aby něco takového mohlo fungovat i v běžném životě – ale pravý opak je pravdou. Klíčem je totiž nesnažit se – ladit se. To je úplně jiný druh práce a energie. Pozor, neplést s pasivitou, nevědomím či čekáním na zázraky, které nikdy samy nepřijdou. To je hlavně u ezotericky naladěných lidí častým problémem – aby se vyhnuli pohledu do nitra a nemuseli se konfrontovat se svými stíny a tím, co mají uvnitř, chodí jako pešek okolo a hlásají, že je vše, jak má být, a stačí nic nedělat čekat, až přijdou ty správné energie.

Jenže snažení se, stejně jako pasivita, jsou jen krajními projevy stejného fenoménu – úniku od reality a zaměření se na jevy vnější a hmotné, nikoli na procesy vnitřní a nehmotné, které jsou podmíněny nezkresleným vnímáním reality a odvahy jí čelit. Neboli není důležité, co si myslíme a čemu chceme věřit, ale zda dokážeme pracovat s tím, co cítíme a jak je to doopravdy. Pro to nejsou důležité žádné velké ani speciální znalosti, ani sledování Ezo TV, ani pokročilé duchovní techniky – to všechno ostatně bývá jen potravou ega, nikoli ducha, a projevem snahy o výjimečnost a být něco „víc“ než ostatní –, ale jedno jediné a nejpodstatnější kritérium, které bych označil jako „chtít vidět“. Nic tomu neubírat ani nepřidávat, neprojektovat si do toho něco, co tam není, a prostě to vzít tak, jak to leží a běží a z toho vycházet.   

No jo, ale přece není možné, jak tady naznačuji, že mohu nějakým způsobem ovlivnit něco, co udělá nebo neudělá někdo jiný. Nebo snad ano? Jak bych mohl třeba „zařídit“, že se vrátím za jedenáct nebo dvanáct hodin z výletu, a na parkovacím místě bude nebo nebude lístek za stěračem? Nebo dokonce bude či nebude auto na parkovišti? To je přece dílem vnějších okolností a náhody. Anebo… anebo… ne?

Srdce v kalhotách

Bé je správně. Ve světě, jehož povaha je kvantová, nic jako náhoda neexistuje. A v novém světě, ve kterém se člověk učí za svou realitu převzít zodpovědnost a není jen jejím účastníkem, ale (spolu)tvůrcem, to platí dvojnásob. My, protože máme Šifru, už přece dávno víme, že je všechno se vším propojené a kvantově provázané.

Protože všechno, co se tady děje – ať už ve sféře viditelné (hmotné), nebo neviditelné (duchovní) – se odehrává ve všeprostupujícím poli, které myslitelé od Platóna, Einsteina či Maxe Plancka nazvali éterem. A to, co nazýváme životem, je – a zcela přesně a geniálně to popsal osvícenský a osvícený učenec René Descartes – jen pohyb světla v éteru. Neboli nejenže je všechno, co existuje, na Zemi (tam je zdrojem světlo ze Slunce) i mimo ni, výsledkem vzájemných elektrických impulzů a jejich frekvencí, ale nic z toho od sebe není odděleno a vše tvoří jeden božský celek. A co je důležité, jedno velké pole, kde všechno funguje podle zcela jiných principů, než jsme si až dosud mohli myslet, protože jsme se domnívali, kvůli našim egům, že jsme od sebe navzájem i všeho ostatního ODDĚLENI.

Jak byste ale od sebe mohli oddělit energii v poli? Nejen že to nejde, ale přichází doba, kdy je důležité začít rozumět nejen tomu, že se to děje, ale i jako konkrétně vlastnosti toho pole ovlivňují realitu.

Svět je vlastně taková nekonečná laboratoř neomezených pokusů a možností, kde vše souvisí se vším a kde to, jak věci dopadnou a jak se „zhmotní“, záleží na tom, jak celé pole ovlivňuje jeho pozorovatel a jakým způsobem a s jakým frekvenčním naladěním do dějů vstupuje. Abychom nebyli jen pasivními účastníky, kteří sice netuší, co dělají – ale pořád něco dělají –, a kteří jenom čekají, jak to dopadne, a pak se diví, že to nedopadlo tak, jak si přáli, je nejvyšší čas, abychom se přestali bát, vyndali si srdce z kalhot, hlavu z ještě hlubších končin, a začali se na svět kolem sebe dívat jinýma očima.

Protože kdy jindy bychom to měli a mohli udělat než v době, kdy se mění v rámci nového kosmického cyklu intenzita a množství světla dopadajícího na naši krásnou planetu, a tím se celá scéna víc a víc nasvěcuje? Mimo jiné proto, abychom mohli KONEČNĚ uvidět a pochopit i to, co našim zrakům – vnitřním i vnějším – dlouhá staletí zůstávalo skryto?  

‍