V Olomouci jsem prožil i díky tomu, že jsem se nenechal rozhodit ranní nepříjemností, krásný podzimní den. Během zpáteční cesty vlakem tedy zbývalo vyřešit už jen jedinou věc: nepokazit to tím, že bych se začal bát nebo přemýšlet o tom, jak to dopadne, až dorazím na parkoviště.
Udělal jsem předtím, už při cestě tam, sice všechno pro to, aby tam auto večer klidně stálo tak, jak jsem ho tam nechal – bez lístku, na „svém“ invalidním místě, s tichým úsměvem vesmíru, který mi tím jen potvrdí, že jednat vědomě se vyplácí. A že ten, kdo tak jedná, je svým způsobem pod ochranou Proudu. (Jen to znamená něco trochu jiného, než by se – takto vysloveno – mohlo zdát.)
To jediné, čím bych mohl nejpříznivější výsledek špatného parkování – tedy žádný lísteček a žádný odtah – ještě ohrozit, by byly právě strach nebo snaha začít ovlivňovat situaci rozumem, která pramení z potřeby kontroly. V minulosti bych – i kdybych se snažil vypadat navenek klidně – uvnitř cítil napětí a obavy. Přál bych si, aby mi to prošlo, nebo by mé vnitřnosti svírala úzkost z toho, že to budu muset ještě večer řešit, i když už začínám být unavený a nebude se mi chtít.
Obojí by zhatilo naději na dobrý výsledek, protože bych narušil rovnováhu pole svým egem, a negativně tak ovlivnil výslednou situaci. Takže i kdybych se tvářil, jak jsem nad věcí, důležité by bylo, jak to mám uvnitř – realita se totiž neskládá podle toho, jak se někdo nebo něco tváří, ale podle toho, jak a s čím to rezonuje. Jinými slovy, reaguje na frekvenci, nikoli na iluzi. A strach má, stejně jako všechny ostatní negativní emoce, na rozdíl od klidu, frekvenci nízkou, tudíž „přitahuje“ podobné „negativní“ věci.
To, čemu říkám Proud, by se dalo označit též jako inteligence reality. Již dříve jsme si řekli, že éter je pole či síla, která si sebe sama uvědomuje. Je to zosobněné plné vědomí. Tato inteligence tedy představuje vědomou, ale nikoli osobní strukturu, která reaguje na vnitřní nastavení člověka. Pokud jsem se s ní sladil, mohl jsem docílit toho, že se moje auto ocitlo mimo pozornost. Hlídka jela jinudy, nepodívala se za okno, protože měla jiné starosti... Všímavý občan, který by jindy žhavil drát, prošel bez povšimnutí okolo, protože byl zrovna zamyšlený… Systém prostě „neviděl“. Není to tak, že někdo nahoře rozhoduje o tom, že když něco uděláte správně, tak vám pomůžou nebo splní tři přání jako zlatá rybka. Je to vlastnost samotného éteru, nebo – chcete-li – v něm se pohybujícího světla: snaha o rovnováhu.
Pole má tendenci „vyvažovat“, „vyrovnávat“ či „kompenzovat“. Představit si to můžeme na příkladu, jako když někde na nějaké hromádce něco přibude, tak jinde musí ubýt (a naopak), protože celkové množství je pořád stejné. Realita by tedy v tomto případě nezasáhla v můj prospěch či neprospěch, není to osobní, ale vždy ve prospěch rovnováhy.
Není to tak, že někdo nahoře rozhoduje o tom, že když něco uděláte správně, tak vám pomůžou nebo splní tři přání. Je to vlastnost samotného éteru: snaha o rovnováhu.
Pokud by tedy situace v rovnováze byla a já jsem to udělal správně a v souladu s realitou – tedy ne z pohodlnosti, ale vědomě a z nutnosti –, Proud by už jen dolaďoval harmonii té situace a trochu by té rovnováze „helfnul“ a dohlížel na to, aby to tak zůstalo. Respektive zajistil by, aby ji nic nenarušilo. Prostě proto, že jsem byl s tím, jak funguje, a s jeho principy v souladu.
A naopak. Kdybych to udělal ze špatných důvodů či se špatným záměrem a přístupem, bál bych se, zlobil se či spoléhal na to, že mi to projde, situace by se odehrála úplně jinak. Právě v rámci rovnováhy bych musel dostat aspoň lísteček za sklo – nebo kdybych byl až příliš velký kretén a nic nechápal, tak být dokonce odtažen. Tentokrát z opačného důvodu – protože jsem rovnováhu narušil, a tohle by byla zpětná vazba, že takhle ne, a způsob nápravy celé situace. Pamatujete? Když se někde vezme, jinde se musí dát. A když se někde přidá, jinde se musí ubrat.
Řeknu to ještě jinak a pokusím se to opět vysvětlit co nejsrozumitelněji. Záleží na tom, na jaké frekvenci vědomí jsem „vibroval“. Pokud bych byl v klidu, podle zákona rezonance to proběhne taky „v klidu“. Pokud se ale budu například bát, vibračně si „přitáhnu“ jiný výsledek – třeba pokutu. Ne proto, že by mě někdo chtěl trestat, ale proto, že bych tím vytvořil rezonanci s realitou trestu.
A přesně v tom spočívá i rozdíl mezi logikou Proudu a logikou Systému – jde totiž o dvě odlišné inteligence, jež se řídí jinými zákony. Systém se řídí vnějšími pravidly: značkami, formuláři, tabulkami, předpisy a algoritmy. Je to mechanická inteligence, která nezná okolnosti, jenom kategorii. Vidí přestupek, ne důvod. Je to svět, kde realita musí zapadnout do kolonky, i kdyby tím sama přestala dávat smysl. Proto systém tak často trestá zdravý rozum a odměňuje absurditu.
Proud je naopak živý organismus reality. Ten se nedívá na formu, ale na obsah, záměr, rezonanci a soulad. Proud nesoudí, ale ladí. Když člověk jedná z klidu, z čistého úmyslu, Proud okamžitě vyrovná prostor – nikoli proto, že nás „odmění“, ale proto, že se udržíme v jeho přirozeném toku, v němž se věci prostě dějí hladce a podle úplně jiné logiky.
Když tedy reagujeme nebo konáme podle skutečnosti, byť by třeba byla v rozporu s pozemskými pravidly, mluvíme přesně tím jazykem, na který Proud slyší a kterému rozumí. A na který odpovídá. A tak se to celé seřadí a zařídí klidně tak, jak by rozum zvyklý na pokřivenou logiku Systému nečekal nebo si to ani neuměl představit. Jakmile jste totiž v Proudu, stane se to, že vás Systém nechá být, protože běží podle jiné logiky. A hlavně na jiných frekvencích. Takže si vás vůbec nemusí ani všimnout, protože jste s ním v takové chvíli nebojovali, ale obešli ho tím, že jste z něj vibračně vystoupili.
Tohle vše už jsem na základě dřívějších zkušeností věděl, a proto jsem si dal tak záležet na tom, abych byl maximálně „vyladěný“, až se vrátím na parkoviště. Věděl jsem, že klíčem k (jakémukoli) úspěchu je vnitřní klid. Proto jsem se na Systém ani nezlobil; jen jsem kroutil hlavou a usmál se nad jeho absurditou. Jak bych si pomohl, kdybych se naštval? Ani jsem ho nesoudil, protože se ho už léta snažím pochopit a vím, že je výsledkem momentální úrovně kolektivního vědomí lidstva. A tu můžu – pokud vůbec – ovlivnit tím, co dělám v Šifře, bude-li někdo chtít.
Tím se dostávám k odpovědi na možná vůbec nejdůležitější otázku: Fungovalo by to dřív, ve starém poli, jinak? Nebo by to fungovalo stejně i dřív, ale to, co fungovalo jinak, jsem byl já?
Ale že by to stačilo na nějaký zázračný obrat? Tak naivní nejsem. Avšak protože jde v nové době – na rozdíl od té staré – o kvalitu, nikoli kvantitu, má to smysl, i kdyby se rozsvítilo třeba jen pěti lidem. A díky nim pak možná i dalším.
Takže jsem se ani nerozčiloval, ani nepodléhal trudnomyslnosti, jak to všechno stojí za hovno (i když to za něj opravdu stojí), protože by to nemělo smysl. A nejen že by to ničemu nepomohlo, ale ještě bych to hovno zvětšil. A dokonce jsem se už ani nebál, jako bych se určitě bál dřív, ale vzal jsem to prostě jen jako fakt a zařídil se podle reality, nikoli pravidel beze smyslu.
To, co popisuji, je v podstatě přesná definice toho, jak funguje a co dělá vědomé působení ve světě: nebojuje, nepopírá, nepodléhá – ale je v souladu s realitou, nikoli s jejími deformovanými formami. Klíčem je vždycky klid. Nikoli však klid pasivní, nýbrž vnitřní stabilita, která vzniká z toho, když člověk vidí věci takové, jaké jsou, a nepropadá jejich emočním háčkům. Možná ještě přesnější než slovo klid by v tomto případě bylo slovo pokoj nebo mír. To je přesně ten okamžik, kdy se člověk nepřidá k absurditě, jenom ji vidí, uzná a rozhodne se podle živé skutečnosti, nikoli podle mrtvého pravidla. Pak ho Proud, který pracuje na úrovni rovnováhy, prostě přijme a schová pod svá křídla.
Jak vesmír komunikuje
A tím se dostávám k odpovědi na možná vůbec nejdůležitější otázku. Pořád tu mluvím o tom, že se mění doba. Takže se ptejme: Pokud vím, že před sedmi, deseti nebo patnácti lety, kdyby se mi stalo něco takového, dopadlo by to nejspíš úplně jinak, je to opravdu tím, že se změnila doba? Anebo jsem se změnil já? Takže ještě jednou: Fungovalo by to dřív, ve starém poli, jinak? Nebo by to fungovalo stejně i dřív, ale to, co fungovalo jinak, jsem byl já?
Jsem si zcela jistý, že před pěti nebo deseti lety by to v obdobné situaci dopadlo úplně, ale úplně jinak. A to ne jenom v oblasti výsledku, ale i celého příběhu.
Vyvíjelo by se to jinak než teď – a to je zásadní – ne proto, že by realita nebo Proud fungovaly jinak, ta pravidla jsou a byla vždycky stejná. Ale já bych v tehdejším poli, které bylo hutnější, nedokázal ten klid udržet. V tehdejším poli totiž ještě chyběla ta lehkost vyšších frekvencí, které sem proudí od konce roku 2012 v homeopaticky se zvyšujících dávkách, abychom měli vůbec možnost to vstřebat.
Mluvili jsme o tom jako staré a nové melodii. Nejprve nová melodie do té staré pouze probleskovala. Po čase zněla silněji, a naopak ta stará zeslabovala. Za další čas už zněly obě stejně silně. A teď jsme se přehoupli do bodu, kdy už je silnější a zvučnější melodie nová, zatímco ta stará pořád slábne. A takhle to bude pokračovat, dokud stará melodie neutichne, a pojede se už jen podle nové.
Kdyby sem přišla příliš velká dávka vyšších světelných frekvencí najednou a skokově, bez přípravy, žádný vývoj by ani nebyl možný. Kdybyste chtěli začít běhat, tak přece taky začnete nejdřív lehce vyklusávat, a nepřihlásíte se rovnou na maraton. Stejně tak změna energií v poli, způsobená změnou polohy Země vůči Slunci (např. kvůli precesnímu pohybu), probíhá postupně, aby si na ni mohl život zvyknout a rovnat s ní svůj rytmus. Jelikož si ten rytmus řídí sám éter a jeho vyšší inteligence, je to také velmi inteligentně vymyšleno a zařízeno.
Před pěti nebo deseti lety by pro mě bylo mnohem těžší klid v takové situaci udržet, protože stará těžká melodie pomalých frekvencí hrála v nervózním rytmu a pole bylo ještě velmi hutné. A jelikož by hrály jiné, nižší tóny, velmi těžko by se mi ladilo na nějaké vyšší, které do toho pole teprve nesměle probleskovaly odněkud z dálky. A tak by ve mně bylo mnohem víc napětí, nervozity, vzteku, viny, hádal bych se v sobě se systémem a světem, byl na něj naštvaný a bojoval proti němu. Což by znamenalo jediné: ten samý čin, chybné parkování, by vyšel z úplně jiného vědomí. Samozřejmě v případě, že bych vůbec našel odvahu zaparkovat na invalidech a nejezdil bych týden okolo.
Pokud bych tam přesto zaparkoval, ale lišilo by se mé vědomí a rozpoložení, lišil by se nutně také výsledek. V lepším případě lísteček. A kdybych to emočně a psychicky nezvládl vůbec, jistil by to odtah. Nebylo by to ale – opět – proto, že by mě Proud trestal, ale spíš by mi to ukazoval jako zrcadlo. Zpětnou vazbu. Vidíš, co se stane, když máš v sobě napětí a strach? Vrátí se ti to zpátky, například tím lístečkem. Proud by mi tím dával možnost uvidět, co ve mně ještě není v rovnováze.
Druhá věc samozřejmě je, že bych to tehdy vůbec takhle nevnímal a neviděl. A chápal bych to jako trest za přestupek, protože bych netušil, že trest za přestupek v hmotné rovině byl jen zhmotněním rezonance v rovině nehmotné.
Takhle s námi Proud či chcete-li vesmír komunikuje po celou dobu, jen to většina z nás nevnímala či dosud nevnímá a těchto zákonitostí si nevšímala nebo nevšímá. A to buď proto, že nás to ani nenapadlo, anebo si jich všímat nechceme, protože se nám to nehodí do našich iuzorních verzí reality.
Změnila se tedy jednak „hustota“ pole. To, že se mi v něm lépe dýchá a slyším novou hudbu, protože se mi líbí a jsem na její harmonii naladěn víc než na ten starý rozháraný orchestr s vyžilými dirigenty a rozladěnými smyčci, který připomíná spíše cirkus, mi pak umožnilo, abych se lépe naladil a posunulo se moje vědomí. A vyčistila se frekvence.
Byla to tedy kombinace vnější změny v podobě jinak naladěného pole a změny vnitřní, kdy jsem měl ochotu se podle toho pole ladit a měnit a také mu naslouchat. Prostě jsem chtěl. To způsobilo, že jsem mohl v té samé situaci, kterou bych dříve nezvládl, najednou zůstat v klidu. A Proud mi to okamžitě zrcadlil v harmonickém výsledku.
Neboli změnila se doba, ale změnil jsem si i já. A právě tohle, co se dneska děje, je evoluce vědomí v praxi: vibrující svět s rostoucími frekvencemi v poli stále rychleji reaguje na to, jak v něm vibrujeme my – nikoli na to, co v něm děláme. A to je úplně jiná, dosud nepoznaná kvalita. To je ta změna kosmického cyklu a nová doba, o které tu celou dobu mluvíme, v praxi.
