Dovolte mi ještě zastavit se u toho „vnitřního klidu“. Nevím, jak to máte vy, ale já jsem od přírody člověk na jedné straně sice vnímavý, což je fajn; na straně druhé ale velmi citlivý na vnější podněty, což je za tu první vlastnost určitá daň.
Proto cítím, že by bylo dobré upřesnit si, jaký klid, který vedl ke zdárnému uzavření parkovací epopeje, mám vlastně na mysli. A odkud se ten druh vnitřního klidu, o kterém mluvím, vlastně bere.
Možná se i mezi vámi najdou podobní „nerváci“, jejichž neurony reagují citlivě na každý nesoulad, na každou vypjatou situaci či na okolní hluk, stres a celkově toxické prostředí, které jsme si tady na Zemi vytvořili. A pokud ne, pak vězte, že to má své výhody i nevýhody, ovšem záleží – jako u všeho v životě – na tom, který z pólů necháte převážit a na jakou stranu se přikloníte.
Na první pohled to jde tak trochu proti sobě. Jak by mohl člověk s citlivými nervovými zakončeními zůstat v klidu například tehdy, když nechal stát auto jedenáct hodin na místě pro invalidy? Tohle by přece mohl dokázat jen psychopat nebo pokerový hráč, a ne „citlivec“, jenž si uvědomuje, v čem to tady vlastně žijeme a jak Systém, který jsme si tady vytvořili, čeká na každou naši chybu.
Je to tak. Odmala jsem byl „nervák“ a všechno cítil ve vnitřnostech. Byl jsem nervózní úplně ze všeho. Ani ne tak v mysli, tam jsem se přesvědčoval, že o nic nejde nebo že není čeho se bát, ale ctěné nervstvo si jelo svou bez ohledu okolnosti. Dlouho jsem nevěděl proč, až teď, když jsem ušel hodně dlouhý kus cesty – samozřejmě v nervech – mi to konečně doteklo a začalo dávat smysl.
Ta citlivost a vnímavost, naladěná i na nejjemnější nuance, je určitě darem. Nikoli prokletím. To je první věc. Bez ní bych nemohl dělat to, co dělám – nebýt jí, nemohl bych číst mezi řádky ani nahlížet pod povrch, protože bych tam toho moc neuviděl ani nenavnímal. Jenže jak již bylo řečeno, rovnováha funguje tak, že když se na jedné straně do vínku přidá, jinde se zase ubere. Nejde mít zkrátka všechno – v tomto případě tedy vysokou vnímavost a nervy ze železa v jedné zásilce. Nebo v tomto případě by se to spíš dalo popsat ještě lépe tak, že tento dar s sebou nese i svůj druhý pól, který již tak příjemný není. Ale oba patří k sobě a nejde jen vyzobnout to příjemné, je třeba vzít celý balíček a přijmout, že každá mince má dvě strany.
Rozdíl byl v tom, že dřív jsem nic z toho, co vím dneska, nevěděl. Neuměl jsem s těmi nervami vědomě pracovat, a protože byly docela dominantní, řešil jsem jejich vnější projevy, nikoli obsah a to, co detekují. A tak jsem nevnímal nebo neuměl využívat ten dar, zato jsem měl nervy z jeho odvrácené strany – z těch nervů. Netušil jsem, proč to tak je, a jako většina lidí jsem na situace v životě jen reagoval. Nechápal jsem, proč jsem nervózní i v sitacích, kdy jiní zůstávají v klidu. Nenapadlo mě, že je to způsobeno větší citlivostí nervových zakončení, schopností empatie a přebírání cizích zátěží z pole, ale i tím, že s lepším signálem detekuji špatné energie v prostředí i poli druhých lidí.
Kdybych svým nervům líp naslouchal, mohl jsem si ušetřit v životě spoustu těžkých chvil. Já ale místo toho signály z radaru, který mi ukazoval, kde zbystřit, četl jako svou chybu.
A samozřejmě taky proto, že když jsem neznal příčiny, nutně jsem musel špatně vyhodnocovat i jejich důsledky. A to pak ovlivňovalo moje smýšlení o sobě i světě, a odvíjelo se od toho celé sebehodnocení a sebevědomí. Paradoxně ale, i když jsem se necítil zrovna komfortně, jsem si na to musel nějak zvyknout; a to, že jsem se cítil nekomfortně i v jednoduchých a běžných životních situacích, mi na druhé straně umožňovalo projít i těmi velmi obtížnými, protože rozdíl už nebyl tak velký. Takže tam, kde by se jiní hroutili, sypali či paralyzovali, nebo na ně dolehla výjimečnost nějaké situace, já tím dokázal – byť nervózní – projít. Byl jsem zvyklý. A postupně se zvyšoval můj práh odolnosti a mozek si zvykl na to, že i když reagují nervy, nemusí jít o život, ale často o to druhé.
Jelikož jsem s tímto darem a handicapem v jednom balení neuměl pracovat a nechápal souvislosti, tyto signály jsem si překládal do svého nevědomého světa. A celé to obrátil. Proti sobě… Nevěřil jsem, že by mohl být v nepořádku svět, ale uvěřil jsem tomu, že jediné, co v něm není v pořádku, jsem já. Ostatní jsou přece v mnohem větším klidu a pohodě, nebo tak aspoň vypadají. Jako jeden můj spolužák na gymplu, kterému hrozilo, že propadne, ale před rozhodující písemkou si dal velkou svačinu a byl – neadekvátně situaci – celý „vyzenovaný“. Já už měl jistou jedničku, o nic mi nešlo, a když jsem viděl, jak se cpe, dělalo se mi mdlo. A moje nervy jely, jako kdybych snad propadal já. Prostě automaticky. To samé při cestování, to mám dodnes… Naštěstí už ale vím, proč se to děje, a jak na to, a tak už nejedu pořád na „autopilota“, ale umějí si dát pohov nebo rozlišovat, že nemusí reagovat na každý impuls stejným způsobem či stejně „hlasitě“.
Nechápal jsem, že nervy jsou mým nejvzácnějším radarem. A kdybych jim lépe naslouchal, mohl jsem si ušetřit v životě spoustu nepříjemných a těžkých chvil. Já ale místo toho dělal pravý opak – signály z radaru, který mi ukazoval, kde zbystřit a dát si pozor, abych si nenaběhl nebo nenaletěl, jsem četl jako svoji neschopnost a nedostatečnost.
Pro Systém je tohle smýšlení přímo darem z nebes. Protože jak probíhá nejúčinnější manipulace? Skrze strach. A jak se nejsnáze vyvolá strach? Skrz pocit viny. Jakmile se ztotožníte s pocitem viny, dostaví se automaticky i strach. Strach z následků či toho, co jste – ať už domněle, nebo skutečně – způsobili.
Nejde to obejít ani jít zkratkou. Ke světlu se zkrátka můžeme dostat jenom tak, že přijmeme i temnotu. A projdeme skrze ni.
Takže jsem se často nechal – ať už v práci, přátelství nebo ve vztazích – podvést nebo jsem včas neprokoukl záměry druhé strany, a dělal a vyhodnocoval vše úplně obráceně. Takže mě třeba někdo s úsměvem a radostí využil, protože s větší citlivostí jde obvykle ruku v ruce i větší otevřenost. Věřil jsem, dokud mi ten člověk neukázal pravou tvář. A to už bylo obvykle pozdě nebo se ze situací, kam mě to přivedlo, blbě dostávalo. Nejbizarnější bylo, že to, co měli cítit v takových případech oni, jsem cítil já. No blázinec.
Princip stínu
Na druhou stranu – těch zkušeností se „zradou“, „parazitováním“ na mé energii, talentu či ochotě pomáhat bylo tolik, že když jsem konečně „zrušil“ filtr svých iluzí a snahu vidět to lepší i v případě, že tam nic dobrého nebylo (a začal chtít vidět věci takové, jaké opravdu jsou, nikoli jaké bych si je přál), zjistil jsem, že právě to, čím jsem prošel, bylo klíčem k pochopení. Že bez toho nepříjemného, kdybych se tomu vyhýbal nebo tím neprošel, bych se nikdy nenaučil rozlišovat. A nikdy bych svůj „radar“ nedoladil do pozice svého spojence, nikoli protivníka. A ten tak teď, se stejnou citlivostí, dokáže díky všem těm zkušenostem jednak číst lépe lidi i nové situace, a často ví a detekuje, s čím nebo kým má tu čest, během milisekund.
Mnozí lidé, protože se chtějí nepříjemným situacím vyhnout (já chtěl taky, ale moc mi to nešlo) a bojí se projít tím „negativním“, „temným“ nebo „prázdným“ – prostě tím, co způsobuje to, že se necítíme dobře –, nikdy nic nepochopí ne proto, že by byli hloupí nebo nechápaví. Ale proto, že celou dobu zůstali jen na povrchu a nikdy nenakoukli – ať už dobrovolně, nebo pod tlakem životních okolností – do větší hloubky. A pak jim chybí ty nejdůležitější – zkušenosti. Většina lidí by sice chtěla pochopit či dojít do cíle, ale neuvědomují si, že aby člověk mohl pochopit a dotknout se světla, ta jediná cesta, jež k pochopení a „osvícení“ vede, je skrze (vlastní) temnotu a pochopení principu stínu.
Nejde to obejít ani jít zkratkou, je třeba projít přímo skrz to a poctivě si to odpracovat. To jen my jako moderní civilizace jsme to oddělili a řekli si, že snadné a hezké je to dobré a těžké a ošklivé je to špatné, a rozhodli jsme se, že budeme mluvit jenom o tom hezkém, a to ošklivé budeme ignorovat a vyhýbat se tomu jako čert kříži. Jenže takhle to nefunguje, protože světlo a temnota jsou součástí jednoho celku. Dva opačné póly. A jelikož ve vesmíru není nic oddělené, ke světlu se můžeme dostat jenom tak, že přijmeme i temnotu. A projdeme skrze ni.
Krásně o tom píše a mluví známý německý lékař a terapeut Rüdiger Dahlke. Měl jsem tu čest se s průkopníkem psychosomatické medicíny a autorem bestselleru Nemoc jako cesta setkat před více než dvanácti lety, na úsvitu nového věku, při jeho návštěvě Prahy. A bylo to jedno z těch setkání, které otevírá oči. Od té doby už jsem se nejen na svět, ale hlavně své problémy, nikdy nedíval stejně. Protože to, co jsem se od doktora Dahlkeho dozvěděl, mi konečně začalo otevírat oči.
Tenkrát dvaašedesátiletý, dnes čtyřiasedmdesátiletý lékař během tehdejší přednášky v hotelu Pyramida klidně mluvil o všech těch věcech, o nichž se obvykle nemluví. Nebo spíš se o nich tehdy ještě tolik nemluvilo, nový věk teprve začínal. Teď se sice mluví skoro o všem – možná až moc –, protože je to módní, obzvláště po covidu. Ale mluvit nestačí a k ničemu to stejně nevede, protože lidi si rádi stěžují, rádi mluví o špatných věcech a rádi z toho obviňují všechny okolo, ale tuze neradi cokoli mění nebo s tím něco sami dělají, protože je to pracné. Teď už prostě nejsou důležitá slova, ale to, co je za nimi; a především činy.
Doktor Dahlke se tehdy rozpovídal třeba o tom, že cílem zdravotnického systému není zdraví lidí, ale jejich léčení. „Je to zjevné. Jenom přednedávnem doznal objevitel syndromu ADHS – hyperaktivity malých chlapců – na své smrtelné posteli, že neobjevil lék na tento syndrom, ale vymyslel příslušný obraz choroby pro lék Ritalin, který už existoval. To přece hovoří za všechno!“
Milanův tip: Rýžová kaše. K české značce Emco mám poměrně ambivalentní vztah. Mám rád její müsli, oříškové tyčinky či ovesné sušenky bez palmového tuku. Nešidí a vyrábějí chutné věci. V českém prostředí, kde se většinou nehledí na kvalitu, ale na množství a „vývar“, je to stále spíš výjimka. A tak tu máme v průměru těžce podprůměrné potraviny za nadprůměrné ceny (například v Německu, Rakousku či Španělsku je to naopak). A když už někdo udělá něco dobře, tak cenu napálí ještě víc, takže je to sice dobré, ale předražené. Úplně tu tak chybí vrstva „špičková kvalita za dobrý peníz“. Nedávno Emco uvedlo na trh novou řadu rýžových kaší, a fakt se jim povedla. Občas si jich pár koupím. Ale jen v akci kolem 15 korun, to je reálná cena. Za těch jejich 21 nebo kolik – ani náhodou.
To, co mě ale tehdy zaujalo nejvíc, nebylo to, o čem mluvil (i když i to bylo moc zajímavé, ne že ne), ale jak o tom mluvil a co z něj vyzařovalo. Viděl jsem totiž svůj protipól. Vrtalo mi hlavou, jak může někdo mluvit o všech možných hrůzách, třeba o tom, že jednou z nejčastějších příčin smrti je „léčení“, a zároveň být v takovém klidu. A ještě si z toho jemně utahovat. „Třetí nejčastější příčinou úmrtí jsou léky. V této souvislosti vám radím vyhledávat lékaře jen v opravdu nejvyšší nouzi.“
Ta hlavní chyba přesto podle něj není na straně lékařů, ale pacientů, kteří chtějí být „léčeni“ tak, aby pro své zdraví a pohodu nemuseli nic dělat sami. Pilulka je pro ně proto lákavější než hledání příčin. Dahlke navíc tehdy dodal jednu velmi zajímavou věc: „Ostatně není žádné ,my‘ a ,oni‘ – jsme pouze my.“ S tou poslední větou přitom úzce souvisí to vůbec nejdůležitější téma, o kterém Rüdiger Dahlke často hovoří – téma stínu neboli našeho podvědomí.
To mě – právě proto, že „neklid“ byl mým velkým tématem – fascinovalo a přitahovalo natolik, že jsem se ho na to v rozhovoru, který jsem s ním měl domluvený na druhý den, neváhal zeptat. Co mi na to řekl? „V zásadě jsou všechny symptomy – tělesné, psychické i sociální – projevem stínu. Jsou v něm ukryty ty vlastnosti, které bychom u sebe radši neviděli, a tak je potlačujeme.“ A já pochopil, že právě tudy vede cesta.
