To, v čem mi setkání s Rüdigerem Dahlkem pomohlo asi nejvíc, nespočívalo v množství informací. Ani v nějakém návodu, co a jak mám dělat. Spousta duchovních či osobně rozvojových autorů či portálů sice ráda lidem říká, co mají dělat, jaké techniky používat, jaké knihy číst a na jaká videa o vyšších vibracích se dívat. Radí také, jak správně meditovat a aktivovat energii kundalini nebo jak uzdravit svá traumata. Má to ale obvykle jeden podstatný háček. Mluví sice celičký čas o tom, co je pro ty vyšší stavy vědomí, světelné frekvence a osvícené stavy třeba udělat, aby byla temnota poražena, u sebe i svých posluchačů tím tito guruové ale – paradoxně a nevědomě – vytvářejí pravý opak. Možná jediný seminář, který sami vynechali, byl ten od doktora Dahlkeho…
Čím víc všichni mluví o vznešených cílech, kvantových skocích a přechodech do pátých dimenzí, čištění se a o lepším světě, tím je to vše jen horší a horší. A s tím, jak je to horší a horší, se o tom, jak to bude každou chvilkou lepší a lepší, mluví ještě intenzivněji. Jenže nefunguje to. Vůbec. Protože sami tito průvodci většinou bohužel vůbec netuší, a tudíž ani nedělají to, co je k osobnímu růstu jedině potřeba a co je jeho základní podmínkou. Světlo se totiž „neobjeví“ nikdy tak, že o něm budeme hovořit, usilovat o něj, snažit se jej najít a „rozsvítit“ nebo si od vesmíru správně „přát“. Protože je to přesně obráceně a při těchto „procesech“ se děje pravý opak – roste a nabývá na síle i významu temnota.
Největším nepřítelem růstu a rozvoje člověka a jeho neustrnutí na místě je paradoxně takzvané „pozitivní myšlení“. Neboli vyhýbání se realitě. Neboť jediný skutečně funkční způsob, jakým se lze posunout dopředu (a naladit se na novou dobu), je přijetí vlastního stínu. Nebo přesněji všech svých stínů, protože za ta staletí a tisíciletí jsme si jich každý vypěstovali a nastřádali pořádnou kupu. A to nás teď straší, omezuje a limituje – nejvíc v tom, abychom se nebáli vidět realitu.
Právě kvůli různým blokům, traumatům, nejistotám, špatným zážitkům a jiným bubákům si realitu přetváříme a lakujeme narůžovo. Anebo se před ní snažíme schovat. Nejsilnější člověk přitom není ten, který nemá stíny nebo jich má málo, či který své démony dokáže zakopat a schovat co nejhlouběji či utopit v lahvi. Ale ten, který má odvahu je uvidět, postavit se před ně a ještě se s nimi skamarádit. Protože pochopil, že nejsou ničím a priori špatným, nebezpečným či negativním, ale jsou neoddělitelnou součástí jeho samého a skutečnosti, v níž žijeme. A klíčem k uzdravení a odemčení dveří, za kterými se skrývá ta největší síla. Síla života.
Ovocný dortík
Právě o tom tenkrát mluvil odvážný německý lékař, který vysvětloval, že ke štěstí se nejde dopracovat vyhýbáním se „neštěstí“, ale přijetím reality, do které patří obojí – hezké i méně hezké. Prostě všechno. Jak ovocný dortík, tak hovno, které po něm nakonec zbyde a nevoní po jahodách. Jinudy cesta nevede, ani kdybychom se rozkrájeli, nasadili masku klauna a vykouzlili si na tváři trvale křečovitý úsměv jako batmanovský maniak Joker: „Pokud chcete dosáhnout seberealizace, musíte propojit své já se svým stínem. To je klíčem k životu. Lidé si myslí, že když myslí pozitivně, začnou se dít pěkné věci, ale vše probíhá podle zákona polarity a zákona rezonance. Čím víc zdůrazňujete světlo a pozitivně myslíte, tím větší prostor pro stín vytváříte. Jedině když se se svým stínem konfrontujete, můžete se stát opravdovými anděly pro ostatní.“
Jak to ale vlastně funguje? A jak to všechno vzniká? Během dětství a dospívání vytváříme stín proto, abychom utvořili svou osobnost a byli schopni přežít. Je to obranná strategie. Dítě vnímá okolní energie a frekvence velmi citlivě, a brzy přijde na to, že se jim musí přizpůsobit a hrát podle nich – protože jinak ho rodiče, kterým se totéž přihodilo v dětství, ani ostatní lidé nebudou mít rádi. Buď hodný chlapeček a poslušná holčička, jinak se na tebe budeme zlobit. Ale když se budeš chovat „správně“, budeme na tebe (možná) hodní. Pokud si to zasloužíš…
Tím, že malé dítě cítí všechny ty nuance, které dospělí kvůli svému přeprogramování společností už dávno necítí, neboť se též kdysi dávno „přizpůsobili“, aby přežili, musí i ono přistoupit na pravidla hry. Vidí, že je svět v nepořádku, a že už není důležité to, co si přeje nebo co potřebuje, ale co musí udělat, aby si zajistilo splnění potřeby a pozornost. Nebo alespoň zvýšilo šance na to, že něco z toho dostane či „urve“.
A aby se z toho, do jak pokřiveného prostředí a systému, kde se lidé nerespektují a nevycházejí si vstříc (ale vzájemně obchodují a hrají mocenské hry), přišlo, úplně nezbláznilo, musí snížit svoji citlivost a přeprogramovat se taky. A tak již od útlého věku vytěsňujeme křivdy, traumata, strachy, emoce a všemožné jiné věci, jež odmítáme tolerovat ve svém vědomí. Jsme rádi, že je to „za námi“, a uděláme vše pro to, abychom se tak špatně a nedostatečně už nikdy necítili. A tak, aby nám nebylo ještě hůř a nějak jsme to zvládli, a necítili jsme se bezmocně jako děti, náš věrný komplic mozek, jehož snahou je zjednodušovat sobě i nám život a neplýtvat energií, na to prostě rád zapomene a odloží to do přihrádek ve starém a tmavém plesnivějícím sklepě, kam se zásadně nesahá. A začneme předstírat.
To, že jsou staré nepříjemné zážitky a zkušenosti někde zakonzervovány a odloženy a de facto o nich většinu času ani nevíme (nebo se o nich nevědět snažíme), ovšem neznamená, že neexistují. Ani to, že neovlivňují náš život. Naopak, ovlivňují, a to dost zásadním způsobem. Řídí totiž celou oblast, které říkáme nevědomí. A kam spadá všechno to nepříjemné a nepohodlné, které jsme nechtěli vzít na vědomí. Aby to mozek zakryl, nespustil do vědomí a nemusel se zpracováváním nepříjemných vzpomínek a zkušeností zabývat, a udržel si tak svou i naši zdánlivou – a také samozřejmě umělou – pohodu, používá pro to nejdůmyslnější únikové strategie. Někdo chlastá, jiný hledá úlevu v mamonu, konzumu, další se snaží druhým zavděčit, a nechá se sebou orat. Další se promění v tyrana a rapla, který se řídí heslem, že než aby někdo znovu ublížil jemu a on se cítil ponížený a zraněný, ublíží a zraní raději on.
Životní strategie, programy a vzorce, jak se s nimi vypořádat, jsou různé. Ale základní směry, jakou cestou se v životě vydat a jak na nepříjemné věci reagovat, jsou možné pouze dva. Pokud někdo vyrůstal například v rodině alkoholika a násilníka, tak se v dospělosti, pokud se nenaučí zacházet se stínem, bude chovat buď také tak, mnohdy ještě hůř. Anebo to na něj naopak zapůsobí jako odstrašující příklad a chlastu i agresivitě se vyhýbá velkým obloukem. To už záleží na podstatě každého jednotlivce a na tom, z jakého je stvořen „materiálu“. Viděl jsem, jaké to je, chovat se jako hovado, a budu se snažit být lepší. Nebo fotr byl kretén, tak já budu ještě větší a pomstím se za příkoří celému světu. Ale nejvíc tím, ve výsledku, ublížím sám sobě.
Aby nemuseli nepříjemným myšlenkám, vzpomínkám, stínům a pochybnostem čelit, vytvářejí si lidé o sobě iluzorní příběh, kde vše zvládají či mají vyřešené, a za vše zlé mohou ostatní.
To jsou dva krajní póly toho, jak nás může ovlivnit rodinné prostředí či neblahé zážitky z dob, kdy se formuje osobnost. A někde mezitím je šeď, kdy se adaptační strategie a rodinné vzorce vytvoří a uloží tak, že to vypadá, že je vlastně vše v pořádku. Únikové taktiky totiž nejsou tak nápadné, až se může zdát, že je člověk nepoužívá. A tak podle nich jede celý život na „automat“, aniž by si to přiznal. Jak zpívá Franta Nedvěd: „Všichni jsme herci, jenom někdo víc nebo míň umí hrát.“
A víte, podle čeho poznáte nevědomého člověka nejspolehlivěji? Podle toho, že vám bude tvrdit, že žádné takové naučené vzorce chování nemá, anebo že už své „problémy“ či „stíny“ zpracoval a má je vyřešené. Obvykle to jen znamená, že o nich neví, protože neměl chuť ani odvahu být k sobě upřímný a podívat se pravdě do očí.
Důležité je ale pochopit, že ať už lidé vyrůstali v čemkoli a jakkoli, jejich podstata se nemění. Že to, jak člověk dopadne a jaký bude, není způsobeno primárně tím, jaké měl dětství a podmínky. Ale tím, jak „čistou“ či „špinavou“ má duši. Nelze to tedy nikdy svádět na ostatní, protože člověk se vždy nakonec rozhoduje sám, kým bude a kým se chce stát.
Co tím mám na mysli? Že jedna věc je povaha a charakter, a druhá epigenetika neboli vnější vlivy. Chci tím říct, že když je někdo z podstaty „sviňák“, tak i kdyby měl milionové rodiče a skvělé zázemí, sviňákem vždy zůstane. To, co může fungující rodinné prostředí příznivě ovlivnit, je ale to, že se ta „svinskost“ nerozvine do nejpatalogičtějších forem. Bude to takzvaný sviňák zvládnutý. Dá se to prostě potlačit a obrousit někam do průměru a zajistit tím, že se potomek nedostane na výrazněji šikmou plochu.
Pokud je ale naopak někdo od přírody dobrák, tak i kdyby vyrůstal v rodině plné psychopatů a násilníků, kteří ho mučili nebo zneužívali od rána do večera, on bude možná zlomený a poškozený, ale sviňáka to z něj neudělá, protože takový prostě není. Bude poznamenaný a třeba nešťastný a zničený, ale ne zlý, protože je to proti jeho přirozenosti.
Všechny ty ingredience jsou u každého jedince nějak namíchány, ale jaký koktejl z toho nakonec vznikne, jestli Happy End, nebo Bloody Mary, záleží primárně na přístupu.
Jediný způsob, jakým se může člověk změnit a stát se celistvým, je ten, když najde sílu být k sobě ZCELA upřímný a projít temnotou vlastního nevědomí. Jedině tak ty jemné nuance uvidí a odhalí, protože je odhalit chce, a stane se vědomým. Tak nad ním přestanou mít moc. Znamená to, že se pozná a přijme celý. A že prostě spatří (bez příkras), kým DOOPRAVDY je a podle jakých vzorců a s jakými pohnutkami jedná. Třeba „aha, snažím se druhými manipulovat, protože…“ Jedině pak se může rozhodnout, zda mu to vyhovuje, nebo chce žít jinak a „vystoupit“ z toho. Do doby, než to uděláme, hrajeme všichni malé či velké hry, kdy si za pomoci ega o sobě a o světě vytváříme fiktivní příběhy a kdy se buď příliš přeceňujeme a snažíme se vypadat lépe, nebo se naopak podceňujeme a nejsme sami sebou.
Anebo obojí zároveň! Ano, i to je možné. Protože nemáme dostatečné zdravé sebevědomí a nevážíme si sebe sama, naše ego to často kompenzuje tím, že vytváří sebevědomí falešné různým zkreslováním a upravováním skutečnosti v náš prospěch. Vzniká nesoulad a nerovnováha. A tak se třeba uvnitř podceňujeme a nemáme rádi, ale navenek ukazujeme, jací jsme borci a kabrňáci a jak máme vše pod kontrolou. Místo toho ale naše nezpracované stíny mají v hrsti a drtí nás. A skutečnost se silně rozchází s obrazem, který buduje ego.
A právě to, jak důmyslně dokáže zkreslovat skutečnost právě ego a interpretovat si ji tak, aby nebylo třeba nahlížet do nitra a hledat pravdu (z toho ego těží a posiluje svůj sebeobraz), bývá překážkou skutečného osobního růstu. Ego vždy interpretuje situaci jen tak, jak se mu hodí. A hledá chyby všude okolo, jen ne uvnitř. A to je průšvih.
Vzácný úkaz
Často právě lidé s dobrým srdcem – bez ohledu na to, zda si s sebou nesou malá, či velká traumata – mívají jednu zdánlivě obrovskou nevýhodu, která se projevuje tím, že ať se stane cokoli, oni hledají chyby jen u sebe.
Je to dosti mučivé a nepříjemné, protože si tím dělají život těžší. A protože si myslí, že ostatní smýšlejí podobně jako oni, provází je celý život pochybnosti. Pochybnosti o sobě.
Jenže tato zdánlivá nevýhoda se nakonec může stát tou největší výhodou, neboť právě z pochybností o sobě může vzejít ono kýžené pochopení a vzácný úkaz jménem sebereflexe. A to proto, že když jde do tuhého – nebo přijde doba podobná, jako je ta naše –, takoví lidé se neleknou nepříjemných myšlenek ani stínů a mohou se „propochybovat“ až k hlubšímu porozumění. Sebe i světa kolem. A nakonec se skrze ně dobrat až k tomu, že chyba nemusela být jen na jejich přijímači.
Naopak ego jiných lidí volí běžně v životě strategii přesně opačnou, s níž je uvědomění a poznání podstatně těžší, ne-li nemožné. Přístup jejich ega, jež pyšně ovládlo scénu, jakékoli sebereflexi a pohledu do vlastních řad brání a znemožňuje ji. Dokud člověk nezačne hledat chyby primárně u sebe a všechny stíny bude projektovat ven, nepohne se ani o milimetr. Dokonce ani neopustí startovní čáru.
A tak, aby nemuseli nepříjemným myšlenkám, vzpomínkám, stínům a pochybnostem čelit, vytvářejí si lidé o sobě iluzorní příběh takový, kde jednak vše krásně zvládají či mají dávno vyřešené, a jednak stejně za vše vždy mohou ostatní. Nebo se hledají příčiny a výmluvy kdekoli venku a okolo, ale nikdy ne uvnitř a v sobě. I oni mají samozřejmě šanci něco pochopit a změnit, ale u nich se to – pokud k tomu má dojít, protože většina lidí žije život v automatickém módu a iluzi svých příběhů a do smrti nepochopí vůbec nic, ani ťuk – obvykle děje později. A v méně příznivých podmínkách, protože se k dobrému výsledku a hlubší sebereflexi nemohou propochybovat a ono se to jinak jaksi udělat nedá.
Ti si obvykle musejí nabít ústa, zažít tvrdou lekci a dostat se do bodu, kdy už nezbude nic jiného než konfrontace s pohledem dovnitř. Musejí tedy padnout až na dno, kde se zhroutí jejich ego – nic jiného je k tomu nedonutí.
Ve starém poli sice většina lidí, ať už patřili k pochybovačům, či obviňovačům, život v nevědomí nějak přežívala či doklepávala, ale tlak nevědomí se začíná postupně zvyšovat a hlásit se o slovo. Jako probuzená sopka. A nějak se s tím bude muset každý popasovat, protože končí doba, kde se dalo snadno předstírat; a přichází časy, kdy se ukáže, jak na tom jsme – i to, co jsme dlouho odmítali vidět. Ve světle už totiž stín neschováme.
Pokud to ale chceme ustát a dospět a nějak rozumně se vyvíjet, nezbývá než tu Pandořinu skříňku plnou kostlivců – lepší dříve nežli později – otevřít a potlačené věci vytáhnout na světlo. A naslouchat svojí duši, jak píše Rüdiger Dahlke v knize Princip stínu – smíření se svou temnou stránkou.
Pokud to neuděláme, tak zůstaneme v rovině přežívání a vyhýbání se skutečnému životu, které však bude stále těžší a těžší, až nakonec nebude vůbec k žití. Což o to, ono jde takhle nějakou dobu „přežívat“; žila a žije tak drtivá většina lidí. Snesitelné je to ale pouze za předpokladu, že je klidná, stabilní a předvídatelná doba, kdy se dá jet na takzvaného „autopilota“. A ta teď právě končí.
