No jo, ale jak to udělat? Jak poznat, co je jenom maska, kterou jsme si pod tíhou životních okolností a zranění nasadili, a co už je opravdová syrová a nepřikrášlená vrstva pod ní? To přece nemůže být jenom tak. Jak zpívá v písničce Lahůdky úvalská skupina Divokej Bill: „Člověk si klekne a potom chce vstát. Lehko se řekne, ale hůř udělá. A cesty nevedou, kam by si přál; dostane do těla.“
Žádný sešitek s manuálem k tomu, abychom poznali sami sebe, osvobodili se a to, co je uložené v nevědomí, opatrně a postupně začali vynášet na světlo tak, abychom si posvítili, ale nespálili se, pochopitelně neexistuje. Ale k tomu, abychom se vůbec vydali na cestu poznání a probuzení, stačí jednoduchá věc: prostě to chtít. Vlastně jediné, co je na tom opravdu složité, je ta konfrontace s dětskými zraněními, špatnými vlastnostmi a pocity, které jsme uložili do oblasti stínu. Jinak je to až směšně jednoduché, ačkoli v tom každý hledá zbytečné složitosti. Nejdůležitější je jen sebrat tu odvahu se do té třinácté komnaty podívat a neuhnout. To nejhorší, co se mi stane, je, že ucítím a uvidím v rámci sebereflexe něco, co není příjemné. Stačí ale v tu chvíli nezpanikařit a ten pocit přijmout.
Však je to jen pocit. A když to udělám, nakonec zjistím, že strach z toho byl o hodně horší, než jaká je potom realita. Zjistím, že se mi vůbec nic nestalo. Jako když si jako dítě představujete, co všechno na vás číhá ve tmě, ale když rozsvítíte, zjistíte, že tam nic nebylo a bylo to jen ve vaší hlavě. Stačí prostě přestat se bát a rozsvítit. Vlastně se dokonce ani přestat bát nemusíme – klidně můžeme rozsvítit, i když se bojíme. Je třeba to ale udělat. Protože skutečně silný člověk není ten, který se nebojí, ale ten, který se tomu strachu dokáže postavit.
Pokud budu chtít podívat se na sebe a svůj život nikoli optikou ega, které je mistrem v budování sebeprezentace a falešných příběhů, ale optikou duše, která touží po naplnění, jednotě a cestě za světlem, a začnu být k sobě upřímný a přestanu si lhát do kapsy, pak se mi začne ukazovat i směr. Protože se spojím s Proudem. A začne se snižovat sebevědomí falešné, které kompenzuje nezpracované stíny a slabé stránky, a společně s tím, jak se budu měnit, naopak poroste sebevědomí zdravé.
Ne to opřené o marketingovou prezentaci ega, ale to skutečné, podložené právě tím (sebe)poznáním, odvahou a poctivými krůčky vpřed. To, které vychází z toho, co skutečně dělám, jaký jsem a jak řeším svoje problémy a přistupuji k sobě i ke světu; ne z toho, co se sám sobě snažím namluvit a jakou hru před sebou i ostatními hraju, abych nemusel vidět realitu.
Teprve pokud se budu ochoten sebekriticky podívat na to, jaký doopravdy jsem, nikoli na to, jaký příběh o sobě vytvářím a jak mě vidí vlastní ego, které má tendenci lhát tak, až se hory červenají místo zelenají, teprve tehdy se octnu ve startovním bodě, kde může začít změna. Nemusí to přiznání si pravdy být zrovna příjemné, ale to je ta pointa – chtít vidět všechno, hlavně to nepříjemné. A přijmout to – nestydět se za to, neodsuzovat se, nezlobit se, ale pochopit, že žiju podle nevědomých vzorců z minulosti, a jsem tudíž nesvobodný. Aha, takže nejsem tak silný a bezchybný, jak jsem chtěl vypadat nebo se tvářit. Nebo aha, tak možná nejsem takový chudáček, jakého ze sebe dělám, ani takové neviňátko. Aha, takže, to, že dělám v takových situacích toto, vychází z toho, jak… Jakmile to uvidím a přiznám, teprve pak můžu začít něco měnit.
Falešné sebevědomí se opírá o vnější kulisy a fasádu, které jsme si nalepili a nabarvili kolem vlastního příběhu, zatímco to zdravé o pevné základy, které rostou postupně a zevnitř.
Tento přístup a cesta přes temnotu údolím stínů totiž paradoxně potom vedou právě k vnitřnímu klidu a rovnováze, které jsme se předtím pokoušeli navodit uměle a v rozporu s realitou. Je totiž jejich základní podmínkou.
Falešné sebevědomí se opírá o vnější kulisy a fasádu, které jsme si nalepili a nabarvili kolem vlastního příběhu, zatímco to zdravé o pevné základy, které rostou postupně a zevnitř. To první spadne hned, jak přijde bouře, a to druhé se ani nehne, protože to je pilíř, který rostl postupně a byl vybudován z poctivého materiálu, a – ošlehán větrem – stojí pevně na svém místě.
Pokud tedy někdo skutečně chce něco změnit a podívat se pravdě do očí, tak nečeká na správný čas ani na to, až se to změní samo a přijde kvantový skok, který mu slibovali v EZO TV, ale prostě začne. Začne být sám k sobě upřímný a přestane hrát hry, porovnávat se s druhými a účastnit se té lidské komedie. A lhát si do kapsy.
Bezvadně to popsal uznávaný psychiatr, spisovatel a výzkumník na poli vědomí David R. Hawkins (zemřel v roce 2012). Teď nebudeme mluvit o lidech, kteří nic neřeší a jsou kompletně nevědomí. Ale o těch, kteří cítí, že všechno není tak, jak se zdá, a kteří hledají smysl i cestu. Jsou těmto věcem otevření a o osobní rozvoj se zajímají. Ale chodí často jako pešek okolo a po povrchu, protože je setkání se stínem upřímně děsí. Vědí, že je třeba jít tímto směrem, ale bojí se toho, co by mohli „objevit“. A tak doufají, že když si o tom něco přečtou nebo se přihlásí na nějaký seminář, kde se seznámí s novou terapeutickou či duchovní technikou, že se to nějak vyřeší a bude jim lépe. Jenže funguje to pouze omezeně či krátkodobě, jako takové duchovní analgetikum.
Podle doktora Hawkinse existuje typ lidí, které označuje jako hledající (seekers) – to jsou ti, kteří neustále hledají, ale nikdy nenajdou. Shromažďují nové a nové poznatky, citují knihy a guruy na potkání, znají nejrůznější metody a techniky, ale skutečná proměna se neděje – protože místo opravdové vnitřní práce se ztrácejí v nekonečném hledání „toho pravého“ postupu, terapeuta nebo techniky.
Hawkins ve svých knihách, jako je Letting Go (Pustit to), vysvětluje, že to, co skutečně přináší změnu, není počet kurzů, které absolvujeme, ale naše ochota pustit se – vzdát se kontroly, odporu, viny a strachu. To je podstata jeho „letting go“ metody – nechat to odejít. Nebo, jak píše Šifra, vynést to na světlo a rozpustit v pochopení a přijetí. Terapie sama o sobě totiž nic nezachrání, pokud nejsme ochotni být pravdiví sami k sobě. A to je pro většinu lidí noční můra, protože by se museli znovu setkat s dávnými nepříjemnými pocity studu, viny či nepřijetí, které kdysi uložili do schránky svého zapomnění a nevědomí. Nebo uznat, že nejsou takoví kabrňáci, jak se snaží vypadat, a mají i špatné vlastnosti a temné stránky. Uzdravení podle Hawkinse nezačíná ani nekončí u terapeuta, ale v okamžiku, kdy se přestaneme dívat ven (a hledat), ale začneme se konečně dívat dovnitř. Možná to nebude příjemné, ale stín, na který dopadne světlo, nad námi ztratí moc.
Není tedy důležité vědět, jak na to, ale přestat utíkat před sebou samými. A prostě jen začít. Chtít. A udělat první kroky. Moc se mi líbí v této souvislosti to, co s oblibou a často říkával americký spisovatel Ray Bradbury. Píše to i v úvodu ke své knize Stories Volume 2 (Povídky – Svazek 2): „Držel jsem se rady, kterou už léta říkám ostatním spisovatelům: Skoč z útesu a křídla roztáhni až cestou dolů.“
Nahá pravda
Jisté totiž je, že v turbulentní a přechodové době, jako je ta naše, kdy se mění frekvenční vlastnosti okolního pole, už s „vyhnívací“ taktikou a falešnými příběhy o sobě i okolním světě prostě nelze vystačit. Protože vnitřní tlak nevědomí plného potlačených stínů se v prostředí, kde se zvyšují frekvence světla a kdy se tyto pečlivě uložené stíny začínají probouzet a vycházet na světlo, stává nesnesitelným a neudržitelným a bortí falešné kulisy. Takže nakonec stejně zbude jen nahá pravda. A to, co je pod Potěmkinovou fasádou.
Pokud bychom ale ze svého stínu nedělali nepřítele, naše ego nás nechtělo dělat lepšími tím, že bude všechny stinné stránky ignorovat, odmítat a stavět se vůči nim na odpor, a nebáli se toho, co na sobě nechceme vidět, stala by se při setkání se světlem jiná věc – ty stíny, pokud bychom je přijali a sami vynesli na světlo, necítili vůči nim odpor, ale porozumění a jejich uznání jako součásti naší reality, by se samy začaly doslova rozpouštět.
Ano, stavíme-li se vůči nim na odpor, nezpracované stíny nám pod paprsky světla působí obrovskou bolest. Pokud se ale s nimi „spřátelíme“, teprve tehdy se mohou – v kontaktu se světlem – stát jeho součástí a zmizet. To je princip uzdravení a lekce, kterou máme v novém věku jako lidstvo projít.
Nemluvím teď o tom, jestli se nám v životě dějí „hezké“ nebo „ošklivé“ věci. To s tím nesouvisí. Mluvím o tom, jak se k těm věcem budeme stavět. Zda je přijmeme a přivítáme do roviny vědomí – pochopíme –, nebo je necháme zasunout do podvědomí, odkud nás potom ovládají, ničí a tahají za špagáty.
Prvním a nejdůležitějším krokem je samozřejmě vůbec si to uvědomit. Protože jakmile cokoli vykážeme z našeho vědomí, protože z toho máme strach nebo to pro nás není příjemné, či je to přímo děsivé, stane se to nevědomým a poklesne do stínu.
A naopak – vždycky, když nějaký vytěsněný a odmítaný pól vrátíme do svého vědomí, posune nás toto sjednocení protikladů blíže k jednotě. A tím i k uvědomění. A světlu. I když to může být zpočátku nepříjemné, nakonec se nám vždycky uleví. Ono taky, co si budeme povídat, udržování masky a předstírání, že je něco lepšího a jiného, než to ve skutečnosti je, stojí víc a víc energie. Obzvláště v situaci, kdy se iluze ega stále více rozcházejí s realitou.
Ego je jenom entita, parazit, který spotřebovává na udržení svých příběhů spoustu energie, ale sám nic nedává ani nevytváří. Kromě těch iluzí, které posilují jeho moc a udržují nadvládu nad naším pravým já i duší. Proto taky lidem víc a víc dochází šťáva a cítí se stále unavenější.
Protože veškerou energii spotřebovávají na udržení iluze ega. Jenže nevyčerpatelný přísun stálé energie a připojení k Proudu je možné docílit jen přes vědomí a přes duši, protože ta je napojena na Zdroj a vlákna stvoření.
A to je také v kostce rozdíl mezi nevědomým a vědomým člověkem. Ten první myslí, že on je ego, a ten druhý ví, že jeho podstatou je duše. Ego mají oba dva. Ale toho prvního ovládá svými fiktivními příběhy o sobě i světě, a tomu druhému slouží ve zralé podobě jako věrný parťák, který nepřekáží, ale pomáhá.
Například tak, že vám pomůže uvědomit si vaši skutečnou hodnotu a cenu, a že se – pokud je vycvičené a poslušné jako pejsek – postará o to, abyste si, i když máte dobré a otevřené srdce (a nejste cynik ani manipulátor; ti měli ve starém zdeformovaném elektromagnetickém poli pré) už nenechali čurat na hlavu a ještě se snažili věřit tomu, že je to déšť.
Naproti tomu člověk ovládaný svými stíny se bude tvářit, že žádné stíny neexistují, vše je sluníčkové nebo že to není pravda. Anebo řekne, že nějaké problémy a stíny sice má, ale takový je život… Na všechno má nějakou pohotovou odpověď a moudra sype z rukávu.
Ego je jenom entita, parazit, který spotřebovává na udržení svých příběhů spoustu energie, ale sám nic nedává ani nevytváří. Kromě iluzí, které posilují jeho moc.
Známá poučka přitom praví, že vše, co je před ALE, se nepočítá. Takový člověk, který se svých stínů nejvíc bojí, o nich ani není schopen mluvit, natož aby jim čelil. Zbořily by mu totiž příběh, který o sobě celý život budoval a na kterém stojí celá jeho identita (protože neví, že ve skutečnosti není ego, se kterým se ztotožňuje, ale duše, kterou ego utlačuje a vytlačuje, aby neztratilo vládu). Buď zkrátka ovládáme ego my a uděláme si z něj spojence, nebo ovládá ono nás a udělá si z nás svoje zvířátko.
Není to proto, že by byl člověk bojící se vlastních stínů slaboch nebo zbabělec, ale proto, že je v zajetí ega, které mu určuje celou jeho sebehodnotu. Protože měl třeba v dětství málo lásky nebo nemá dostatek sebevědomí. A bojí se, že když ego nechá „padnout“, zbyde jen prázdno, protože nic jiného než příběh vlastního ega nemá. Ale klíčem je pochopit právě to, že pádem ega život nekončí – to je ta dokonalá iluze –, ale naopak začíná.
Hlavní otázka tedy podle Rüdigera Dahlkeho zní: „Na nemoci a nepřátele zaútočíme, nebo s nimi začneme pracovat? Budeme válčit, nebo je přijmeme a smíříme se s nimi?“ Stačí se rozhlédnout kolem sebe, aby jednomu bylo jasné, že jsme jako lidstvo prozatím ztroskotali někde u první lekce. Svět je šílený, protože my jsme šílení. Jak říká Dahlke: „Všichni chceme jenom to dobré, ale vytváříme jenom to špatné. Všichni chceme mír, ale pořád válčíme. Všichni chceme lásku, přesto je tak moc nenávisti. Vše má světlo a stín, všechno na tomhle světě. Lidi jsou nevědomí – a to je stín. Vědomí je světlo.“
