Kdybych se sám na své stíny dávno nepodíval, nemohl bych o tom teď ani psát. Dával bych spíše falešné lekce a rádobymoudra o pozitivním myšlení, abych to zakryl a připadal si důležitě.

Já ale naštěstí zvolil jinou cestu – projít temnotou Údolí stínů skrz na skrz. A tak vím, že temnota je člověku nejlepším přítelem, pokud se jí nevyhýbá, ale poctivě s ní pracuje. Kdybych se bál temnoty, nemohl bych mluvit ani o světle. Tedy mohl, ale znělo by to dutě a prázdně, protože by to byla jen prázdná slova z nějakých kurzů nebo moudrých knih, ale neměla by žádnou oporu v realitě a zkušenosti. A vy byste to rychle poznali…

Nebudu vás ale zatěžovat žádným psychologickým či psychiatrickým sezením a výčtem svých stínů, kterými jsem musel projít, abych mohl ukazovat světýlko na konci tunelu. Musel bych na to udělat aspoň stostránkový čertovsko-mikulášský speciál. 

A protože temnota je mým dobrým parťákem na cestě, neboť bez temnoty by člověk nemohl poznat ani světlo a stát se úplným a svobodným, kdy se přijímá i s nedostatky, můžu v klidu a veřejně přiznat, že jsem dlouho ve své nevědomosti dělal to, co dělá drtivá většina lidí: řídil jsem se vlastními domněnkami a přesvědčeními. Ty ale nevycházely z reality a pochopení, ale z nízkého sebevědomí a špatného (sebe)hodnocení i čtení situací. A na ty situace, které jsem chybně vnímal, jsem – skrze filtr vlastního přesvědčení – jen reagoval. A tak můj život byly jedny velké nervy a jedna pochybnost za druhou.

Samozřejmě o sobě, ne o druhých – to přišlo až později, kdy mi moje citlivost, která mě ve starém poli mučila a omezovala, umožnila vnímat stále silnější rozpory mezi tím, co lidé říkají nebo dělají, a tím, co vyzařují a jaká je pravda. Ale paradoxně neustálé pochybování a skutečnost, že jsem – na rozdíl od jiných lidí – nehledal chyby všude jinde, ale primárně u sebe, se proměnilo z další série chyb a nedostatků v neocenitelnou výhodu. Vše má totiž v sobě ukryto oba póly, plusy i minusy. A když dáš minus a minus k sobě, uděláš z něj plus.

Díky své vnímavosti a nervové citlivosti jsem sice spoustu věcí cítil a detekoval již dříve, ovšem mé vědomí neboli schopnost vnímat realitu bylo na mnohem nižší úrovni než dnes – a tak jsem si to v mozku přeložil jinak a došel k chybným závěrům. Prostě jsem to, co mi hlásil můj nervový radar, buď ignoroval, nebo obrátil proti sobě, takže jsem se cítil většinou špatně, provinile nebo nedostatečně, což jen zesilovalo moje vnitřní napětí.

S takovým nastavením jde však zůstávat v klidu jen velmi obtížně. V podstatě je to nemožné. A tak jsem byl jako v tom nekonečném americkém seriálu – mladý a neklidný. To, že jsem teď, o mnoho let později, obstál ve zkoušce reality, která mi byla připravena při mém nedávném výletu, ale nebylo způsobeno tím, že by mi má nervová zakončení někdo pomyslně potřel znecitlivující mastí – ale tím, že s tímto „přístrojem-detektorem“ pracuji a zacházím jinak než dřív. Zjednodušeně řečeno – a tam celou dobu míří moje pointa – mám nervy stále stejně citlivé, ale vyvozuji z toho, co mi říkají, zcela jiné závěry. A tím na ně působím zpětně uklidňujícím způsobem a nepřetěžuji je. Nervy tedy používám jako nástroj, ale nervy už nepoužívají mě.

Klid psychopata

Pokud tedy hovořím o vnitřním klidu, který pozitivně ovlivňuje a tvoří realitu, a my se v takovém případě stáváme jejími vědomými tvůrci, neznamená to, že se jedná o klid absolutní, o klid psychopata – ať už úplného či neúplného. Není totiž klid jako klid. Zatímco stará doba nahrávala spíš nervově odolnějším a otrlejším jedincům, v té nové, kde přecházíme od chladného rozumu k jeho integraci se srdcem (jinak to nebude fungovat), se to obrací a citlivost se může proměnit ze slabiny v největší sílu. Pozor, citlivost a vnímavost, nikoli slabost a křehkost, to je něco jiného.

Jak upozorňuje známý lékař, docent František Koukolík, který je autorem výborné knihy s názvem Sociálně úspěšní psychopati aneb Vzpoura deprivantů, spousta lidí má „neúplné psychopatické rysy“. „Je diagnostická škála, kde člověk může mít plně vyvinuté psychopatické rysy, a neúplně vyvinuté. No a těch lidí, kteří mají neúplně vyvinutou škálu, je v populaci velmi mnoho, hlavně mezi vysokoškoláky.“ Ti také zpravidla patří mezi nejklidnější, nejodolnější a taky nejúspěšnější.

Je to proto, že jim jejich osobnostní rysy pomáhají v tom, že v šíleném prostředí nejen s lehkostí přežijí, ale ještě jim to přijde v pořádku a vynikají v něm. Často jsou z nich třeba úspěšní chirurgové, protože jsou strojově přesní a necítí nervozitu, politici nebo excelují v jiných oborech, kde jsou třeba nervy ze železa a udržet klid i v situacích, kde by se normální člověk rozklepal či minimálně znejistěl. Oni jsou ale v klidu, protože je jim to prostě jedno, neboť určité věci necítí. To ale není ten klid, který vychází z pochopení; ten je prostě osobnostním rysem. A velkou roli hrál ve starém poli, kde byly vibrace nižší, zákony rezonance dočasně zpomaleny a jejich důsledky „zpožděny“, takže tento druh klidu byl obrovskou konkurenční výhodou.

Milanův tip: Times like these. Písnička Davea Grohla a jeho kapely Foo Fighters se mi sem přímo „vnutila“. Název skupiny vznikl podle tajemných světelných jevů (UFO), které pozorovali spojenečtí piloti během 2. světové války nad Evropou. Možná proto jejich hudba dodnes rezonuje s lidmi, kteří cítí, že svět není jen to, co vidíme. A Times Like These z roku 2003? Jako by byla složena přímo pro listopadovou Šifru. Je to totiž píseň o tvorbě reality. O tom, že člověk není pasivní, ale sám se stává cestou, světlem, novým nebem a novým dnem. „Jsem nový den, co vychází. Jsem nové nebe, na které se dnes v noci věší hvězdy. V takových časech se učíš znovu žít. V takových časech se učíš znovu milovat. Zas a znova, pořád dokola..“

Prostředí starého pole a to, jak to tu vypadalo, hrálo prostě do karet takovýmto lidem. Na rozdíl od citlivějších jedinců, kteří v toxickém prostředí víc trpěli, resp. působilo na ně mnohem destruktivnějším dojmem, protože to, že je to v nepořádku, cítili na mnohem jemnější úrovni. A kde si úplní i neúplní psychopaté lebedili, jim se chtělo blít. To není stížnost, pouze konstatování. Teď se ale vlastnosti pole mění.

Zvyšuje se „citlivost“ i zrychluje zákon rezonance, a výhodou se stává klid naučený či odpracovaný, který nevychází z poškozených mozkových center nebo citové plochosti, ale z hlubšího porozumění a pochopení. A právě proto je klid, který pramení z necitlivosti a otupělosti, a ten, který vychází z pochopení, třeba od sebe vzájemně odlišit.

Mluvím-li tedy o tom, že se mi podařilo úspěšně ovlivnit realitu díky vnitřnímu klidu, nebyl to klid psychopatického typu a vycházející z vrozené citové „omezenosti“, ale klid nového druhu, vycházející z dlouholeté vnitřní dřiny, pochybností o světě i sobě sama, práce se stíny, projití temnotou, a hlavně z časů plných pokusů a omylů. Protože kdybych nezažil tu první část a všechny ty nervy, nemohl bych nikdy dojít k tomu poznání, jak se to dá změnit a naučit se stejné situace vnímat jinýma očima.  

‍