To všechno je hezké. A dejme tomu, že je to i pravda. Není to ale už přece jen sci-fi, přidrzle tvrdit, že to, jak se cítím a vnímám realitu, ovlivní to, jestli dostanu pokutu za špatné parkování? Není to celé úplná blbost? Jako v nesmrtelné „alkoholické“ písni Františka Sahuly Sovy v mazutu, kde „hajný jde sklesle lesní tišinou, a cestou sbírá umrlé zmije; včera byl (v hospodě) na Bábě a neví, čí jsou, jestli jsou to zmije, nebo schizofrenie“. Jak poznám, jestli to je realita, nebo jen výplod chorých představ?
I když jsem to explicitně nevyslovil, tak večer, když jsem se vrátil z Olomouce, auto na parkovišti nejen stálo, ale za stěračem nebyl ani lísteček. Nebylo to štěstí ani náhoda, ale zákon rezonance. I proto jsem to, že to dopadne právě takhle, věděl už ve chvíli, kdy jsem vystupoval z vlaku.
Možná tou vůbec nejdůležitější podmínkou, která musela být splněna proto, aby se takový „zázrak“ mohl stát, byl fakt, že jsem se i přes porušení zákona necítil ani trochu provinile. To primárně určilo výsledek celé „akce Invalida“. Věděl jsem, proč jsem to udělal, s jakým záměrem, za jakých okolností. Věděl a viděl jsem i to, jaká byla realita okamžiku, a neřídil jsem se pravidly byrokraticky přebujelého a smysl ztrácejícího Systému, který se zacyklil sám v sobě a rozešel se životem. A tak jsem nereagoval na blbou situaci blbým rozhodnutím, ale vědomě jsem se rozhodl tak, že se rozhodnu podle reality, a ne podle papíru. A tím jsem zůstal v souladu jak se sebou, tak s tou realitou. Teprve z toho souladu vyplynul onen vnitřní klid, o kterém byla řeč. A zbytek zařídil Proud...
A právě proto, že jsem byl v souladu jak se svým rozhodnutím, tak s realitou, tak jsem byl v klidu. Rozhodnutí bylo správné podle situace, a tím to pro mě končilo. A to bez ohledu na to, jestli mi dají nebo nedají pokutu, nebo jestli mi odtáhnou nebo neodtáhnou auto. Být v souladu a jednat podle reality bylo pro mě důležitější než výsledek. A tím jsem umožnil, aby ten výsledek byl lepší, než kdyby mi nešlo o správné rozhodnutí a princip, ale právě o ten výsledek.
Nezasahoval jsem do toho, jak to dopadne, ale staral jsem se o to, abych to udělal správně. A proto to dobře dopadlo. Tím, že jsem řešil „cestu“, ale ne „cíl“, jsem zároveň uvolnil jakoukoli potřebu kontroly nad realitou, která vychází z ega a strachu. A když jsem vycházel z nádražní budovy a s lehkým úsměvem na tváři a drobným kručením v břiše si řekl „uvidíme, nechám se překvapit“, umožnil jsem, aby to dopadlo přesně tak, jak to dopadnout mělo. Podle zákona rezonance to ani jinak dopadnout nemohlo.
Nezasahoval jsem do toho, jak to dopadne, ale staral jsem se o to, abych to udělal správně. A proto to dobře dopadlo. Podle zákona rezonance to ani jinak dopadnout nemohlo.
Právě tak totiž funguje vztah mezi vnitřním stavem člověka a vnějším průběhem reality. Ve chvíli, kdy již člověk nereaguje z hněvu, paniky nebo viny, se totiž mění frekvence jeho vyzařování. A s ní nutně i způsob, jak na něj reaguje okolní svět. Není to magie, ale rezonance: když jsem v klidu a otevřenosti, nevyzařuji signál „potrestejte mě“, ale spíš „vše je v naprostém pořádku“. A Systém – ať už lidé, nebo samotné pole – na to reaguje odpovídajícím rezonančním způsobem.
Jen připomenu, že pořád mluvíme o vnitřním, vědomém klidu. Nikoli o klidu absolutním. V břiše mi trochu cukalo, ne že ne. Nejsem psychopat, aby to se mnou ani nehnulo. Nejde však o klid absolutní, ten je v této džungli jen těžko dosažitelný, ale o vědomé přijetí situace takové, jaká je. Klid neznamená necítit nic – znamená necuknout a nenechat se vyvést z míry, ani když realita nejde podle představ.
Pro racionálněji založené a na faktech si zakládající čtenáře přidám i odborný popis toho, co se v „reálu“ při mém příchodu na parkoviště vlastně odehrálo. Pravidelní čtenáři Šifry si možná vzpomenou na vydání, v nichž jsem podrobněji vysvětloval principy kvantové fyziky, která dokáže nejlepším a nejpřesnějším způsobem popsat naši zdejší realitu. Na rozdíl od klasické mechanické fyziky.
Již více než sto let vědci vědí, že povaha reality je kvantová. To neznamená nic jiného, než že žijeme v poli nekonečných možností a neomezeného potenciálu a všechny tyto možnosti existují v tomto poli zároveň.
Dva scénáře
Základním principem kvantové mechaniky je totiž takzvaná superpozice. Je to stav (vlastnost), kdy se všechny objekty, které se chovají jako částice i jako vlny, mohou v danou chvíli nacházet na více než jednom místě zároveň. Nemají totiž žádné konkrétní umístění, a to až do chvíle, kdy vstoupí do kontaktu s okolím nebo je jejich poloha konkrétně změřena!
Právě to v praxi potvrzuje a neznamená nic jiného než to, že si svoji vlastní realitu – a nebojme se to zopakovat – sami vytváříme. Svým chováním, smýšlením a celkovým „vyzařováním“ přitom ovlivňujeme nejen její podobu, ale i to, jak se bude měnit a vyvíjet. Protože vše, co existuje, představuje pouhý souhrn pravděpodobností, kdy a kde se mohou konkrétní částice vyskytovat, neboť jsou vždy a za každých okolností v superpozici stavů. A k jednomu ze stavů se díky takzvanému kolapsu vlnové funkce „přikloní“ až ve chvíli, kdy do „děje“ vstoupíme či zasáhneme my!
A nejinak tomu samozřejmě bylo i na parkovišti. Právě můj vnitřní stav a moje frekvenční vyzařování určilo, do jaké reality se zhroutí vlnová funkce. Ve skutečnosti od počátku existoval scénář s pokutou i scénář bez ní. Jelikož jsem se ale uklidnil a řádně si to „odpracoval“, vibračně jsem tím vstoupil do reality, kde se věci rovněž uklidnily, protože jsem se uklidnil já.
V kvantovém pojetí neexistuje nic jako „náhoda“ – pouze koherence mezi pozorovatelem a pozorovaným. Jinými slovy, jak to dopadne, záleželo na mně. A můj klid a vědomé zvládnutí situace v tomto případě „zkolabovaly“ realitu do nejharmoničtější možné verze. Bylo to „jen“ potvrzení toho, co už dávno vím – vědomý postoj skutečně mění svět.
Znamená to snad, že si odteď budu parkovat na invalidech, jak se mi zachce? V žádném případě. Pokud bych někdy zase jel vlakem ze stejného nádraží, musel bych to vyřešit úplně jinak. Tohle nebyl mechanický recept na vyřešení neuspokojivé parkovací situace, ale živý čin v přítomném okamžiku. Byl správný, protože odpovídal realitě té chvíle – ne proto, že by sám o sobě měl univerzální platnost. A kdybych to příště zopakoval jen proto, že minule fungoval, už bych nejednal vědomě, ale mechanicky. A stoprocentně bych dostal pokutu.
Nemohl bych už být totiž v souladu se sebou ani s realitou. I kdyby vypadala situace stejně a nebylo zase kde zaparkovat a na tabuli svítilo třeba 20 volných míst, která ne-existují, zásadní rozdíl by byl v tom, že tehdy jsem nevěděl, a teď už vím.
Takže tehdy bylo správné zaparkovat na invalidech, ale příště bude správné přijet o další půlhodinu dřív, nechat auto třeba na parkovišti před supermarketem (než tam dají závoru) a jít na nádraží pěšky. Obojí je stejné souznění s Proudem, protože v obou případech reaguji podle reality, ne podle vzorce. A když už o absurditě parkovacího systému vím, nemohu se tvářit, že ne. A nemohu se tomu nepřizpůsobit. Musím se chovat podle reality, ne realita podle mě. A i když je to třeba na palici, tak se tomu můžu jenom zasmát a jít dál.
Kdybych to přesto „zkusil“ a risknul to ještě jednou, Proud by mi to okamžitě ukázal a zrcadlil – opět nikoli jako trest, ale proto, aby mě vrátil do přítomnosti a upozornil, že takhle to nefunguje. Proud totiž nemá rád slepé opakování. On „funguje“ jen tehdy, když vidíš, slyšíš, cítíš, chápeš a vnímáš. A nekopíruješ. A proto co fungovalo včera, dnes fungovat nemusí. Protože Proud nežije v minulosti. Žije tady a teď.
Řeknu vám ale jedno: Jezdit z toho nádraží denně do práce, tak jim to tam asi rozflákám. Ještě že píšu Šifru doma…
