Covid zahájil druhou sedmiletku jako uragán. Pro většinu lidí zcela nečekaně, protože nevnímali změny od roku 2012 tak citlivě a v souvislostech. Jinými slovy, nebyly tak nápadné, a tak nebylo nutné si jich ještě všímat. Překvapivý byl ale nástup druhé sedmiletky i pro ty, kteří již postupné změny cítili a viděli přecházet.
Pamatuji si, jak jsme před Vánoci seděli s jedním kamarádem a říkali si, že je něco ve vzduchu, že se něco stane. A jen spekulovali, jaká „černá labuť“ to bude. A když začali šiřitelé poplašných zpráv a jedni z hlavních tvůrců falešné reality, tedy média, chrlit zprávy o viru, jaký svět neviděl, bylo jasné, že to bude něco velkého. Jen místo labutě přiletěla neviditelná breberka, která ale zatřásla světem víc než Godzilla.
Jakmile se ukázalo, že jde o falešnou pandemii, která sloužila primárně jako záminka pro ekonomický a geopolitický restart systému a první fáze nové globalistické perestrojky – což se vyjevilo velmi záhy a Šifra o tom referovala již v březnovém a dubnovém čísle roku 2020 –, zaradoval jsem se, že přichází okamžik, kdy se lidé definitivně probudí. A kdy jim to dojde. Celé to bylo tak absurdní, že jsem to považoval za jasnou věc. Všechny ty války proti terorismu, machinace či 11. září předtím, to byl jen slabý odvar a bylo pochopitelné, že pokud se někdo o politické souvislosti nezajímá, těžko ty manipulace a mediální lži uvidí.
Opět: nebyl důvod se o to, jak to funguje zajímat, protože se to nijak nedotýkalo – snad až na výjimku v podobě finanční krize z roku 2008 – životů lidí (alespoň na Západě, Iráčané či Libyjci by mluvili jinak). Ale covid? Ten nejen že se týkal úplně každého, ale to „zpravodajství“, které jeden den přesvědčovalo lidi o tom, že je před virem zachrání třímetrové rozestupy a rouška při cestě na hajzl v hospodě, zatímco u stolu rouška třeba není, protože je virus – mimochodem byť efektně nazvaný, tak obyčejný respirační, jakých známe desítky – zřejmě obejde. A když si stihnou zajít na pivo do devíti do večera, tak se nenakazí, ale o hodinu později už musí být zavřeno, aby bylo ochráněno zdraví lidí.
Z psychologického hlediska došlo k naprostému zhroucení takzvané resilience. To je odborný termín pro psychickou odolnost a schopnost čelit nepříznivým situacím.
Většina lidí se na „pandemii“ sice dívala převážně z hlediska zdravotního, ekonomického či politického, ale byla tu jedna zcela opomíjená, a přitom nejdůležitější rovina – ta kosmická. Co to udělá s kolektivním vědomím? Kromě všech těch hmotných důsledků bylo totiž covidistické období zároveň ideálním a unikátním impulzem k probuzení lidstva, jaký si je možné představit.
Byly jenom dvě možnosti – buď přechod do dalších fází proběhne hladce, protože si lidé některé věci přehodnotí a uvědomí, a alespoň v některých ohledech vykročí jiným směrem, protože uvidí svět novýma očima. Anebo se po počátečním šoku oklepou a vše se vrátí do starých kolejí.
Rána kladivem
Ty všechny události a věci předtím, od hollywoodského přistání Američanů na Měsíci po 11. září 2001 či konec starého cyklu a začátek fáze otevření, byly spouštěče tak možná pro ty, kteří by se dříve či později stejně probudili, protože k tomu směřovali a měli nakročeno. Ale tohle nebyl obyčejný impuls, tohle byla poslední rána kladivem pro probuzení mas. Poslední příležitost, jak to udělat dobrovolně, plynule a po dobrém a jak přejít do nového věku elegantně, se ctí a s alespoň trochu otevřeným hledím. Šifra byla v tomto ohledu velmi optimistická.
Jenže stal se – zdánlivě nepochopitelně – pravý opak. Na začátku sice šok z covidu ve vědomí lidí otevřel určité trhliny a zvýšil jejich vnímavost, takže jim něco mohlo dotéct. Jakmile jim ale otrnulo, velká část ty trhliny, kterými mohly dovnitř procházet impulzy a frekvence změny, velmi rychle zase zavřela a zabetonovala. Jen minimum lidí se po tomto otevření trhlin probudila a začala skrze ně přijímat nové pohledy a otevřenost vůči změnám; drtivá většina se ale po prvotním šoku okamžitě znovu „vypnula“. A definitivně „zblbla“. Paradoxně tak covid nejenže nic nezlepšil, ale situace se celkově výrazně zhoršila. Místo zrychlení probouzení zrychlily degenerace a rozpad. Byly jen dvě možnosti, a lidé si bohužel vybrali tu špatnou.
Z psychologického hlediska došlo k naprostému zhroucení takzvané resilience. To je odborný termín pro psychickou odolnost a schopnost čelit nepříznivým situacím, jako jsou stres, krize a nepříjemné události. Jedná se o schopnost přizpůsobit se, zotavit se z neúspěchu a zachovat si optimismus a motivaci. Ačkoli někdo je samozřejmě od přírody odolnější, resilience je dovedností, kterou lze rozvíjet a posilovat, či se jí dokonce učit. A právě covid byl pro posílení resilience ideálním prostorem.
Jak jsme zmiňovali tu trhlinu ve vědomí, ruku v ruce s ní chodívá i aktivace vrstvy, pod níž leží a čeká na příležitost lidská duše, která se za normálních okolností nedostane ke slovu. A to proto, že jejím ochranným obalem v hmotném světě je ego, které má za úkol duši chránit. Jenže ji většinou chrání tak dobře, že se hlouběji k ní nic nedostane, jako kdyby byla uložena v pancéřované truhle. Probudí se většinou až ve chvíli bolesti či šoku, kdy je ego oslabeno či na chvíli vyřazeno z provozu, protože je zvyklé mít situace pod kontrolou a celý život řídit. Jakmile ale ego vypadne z role, přichází chvíle pro duši, která může do života také začít mluvit. To je ta trhlina, o které jsem mluvil, a skrze niž probíhají u lidí všechny změny a transformace. Není trhlina, není růst… Ale k tomu se vrátíme až za chvíli.
Důležité bylo, že se během covidu ta trhlina u většiny lidí na chvilku pootevřela – tak, že byli na chvilku schopni se zamyslet, změnit perspektivu, přemýšlet jinak. Ale trvalo to jen krátce. Poté, co si na covid – já vím, že to zní blbě – lidi zvykli a pominuly ty první lockdowny, většina lidí trhliny, skrze něž mohlo dojít ke změně vědomí, zase bryskně uzavřela. A ego převzalo vládu s ještě větší silou, a to na obou hlavních stranách názorového spektra. Jak u fanoušků covidu, tak jeho odpůrců. Jedni se zabejčili ve fanatické podpoře a víře ve zjevné nesmysly, druzí v boji proti systému, ale utvrzením ve svých pozicích a zdánlivým obnovením pevné půdy pod nohama po fázi počátečního šoku a křehkosti převzalo opět plnou vládu ego. Málokdo tak nechal otevřený prostor pro to, aby se mohl měnit a vyvíjet. A tak zbývá poslední možnost – tu trhlinu, která byla otevřena a oni ji zacementovali, definitivně „rozčísne“ až další šok. A ten už tentokrát nebude „cvičný“ a „přípravný“ jako za covidu, kde v podstatě ještě o nic nešlo a probíhaly ve srovnání s tím, co je za dveřmi, jen takové neškodné rouškové hry, ale opravdový. Šok z reality, která udeří a kde se projeví následky všech chybných politických, ekonomických i osobních rozhodnutí. A kde již trhliny nepůjde zavřít, ale bude třeba s nimi pracovat a donutí člověka vnímat, jaký je skutečný stav věcí.
Zachraňte planetu
Nejlepší byl v tomto ohledu pán, kterého jsem potkal na své nedávné přednášce v Olomouci. Celou dobu jsem klidně vysvětloval principy mediální reality, jak se tvoří zprávy, jak tvorbu zpravodajství ovlivňují ekonomické a politické zájmy majitelů, inzerentů či nadnárodních struktur, nebo jak se manipuluje a ovlivňuje veřejné mínění. Jak je třeba nevěřit tomu, co někdo říká, ale používat vlastní hlavu a ověřovat a filtrovat. A ukázal jsem to na příkladech některých známých a nezpochybnitelných rozporů, kdy se jeden den říkalo něco, druhý den pravý opak, aby se nakonec ukázalo, že nebyla pravda ani jedno, ani druhé, a je to oficiálně potvrzeno.
Načež se pán na konci povídání zeptal, proč zpochybňuji covid, vždyť přece umírali lidé, a on že pracuje ve zdravotnictví, tak to musí vědět. Už už jsem se nadechl, že mu řeknu, že lidé neumírali na covid, ale s covidem, protože za covid uvedený v kolonce „vedlejší diagnóza“ dostávaly nemocnice obrovské platby díky upravené úhradové vyhlášce. A to samé při léčbě.
Instituce dál ztrácely důvěryhodnost a kromě nich se odkopala a demaskovala i mainstreamová média. Ta implodovala do hysterie a ještě brutálnější manipulace.
Když šel někdo na operaci slepého střeva, dostala nemocnice pár korun. Když mu ale připsali jak vedlejší diagnózu ještě covid, od pojišťovny dostalo zdravotnické zařízení o desetitisíce korun navíc. A tak měli všichni, kdo se mihli kolem nemocnice nebo šli na testy, covid, protože za něj byly obrovské prachy. Nic víc v tom nebylo. A platilo to jak u léčby živých, tak u pohřbívání mrtvých. Pokud se někdo zabil třeba při autonehodě, bylo to skoro zadarmo. Jakmile mu byl ale při zachraňování diagnostikován jako vedlejší diagnóza covid, platba se rázem výrazně zvedla. Proto ta čísla… Kdyby se nedělaly ty přiblblé (a mimochodem absolutně nespolehlivé a nahodilé testy), lidi by měli diagnostikované běžné nemoci – jako dřív – a umírali by – jako dřív – na smrt, ne na covid.
Ale pak jsem to spolknul a jen jsem se pousmál, že nic nezpochybňuji, pouze ukazuji, jakým způsobem se vytváří mediální realita. Pán ale položil ještě druhý dotaz: když prý vlastní velká média oligarchové, tak on čte Deník Referendum Jakuba Patočky, a co si myslím o tomto nezávislém žurnalistovi. Patočka je, pokud ho neznáte, ultrazelený levicový aktivista, fanatik a bývalý předseda Strany zelených, jehož projekt financovala mimo jiné Nadace ČEZ nebo ministerstvo vnitra, ale i Sorosova Open Society Fund.
Pán prý čte Patočku proto, že je nezávislý, a protože oligarchové, kteří vlastní velká média, pomlouvají green deal. Překvapeně jsem se zmohl jen na větu: „Počkejte, vy věříte v green deal? Po tom všem?“ Pán přikývl: „Samozřejmě, jedině ten může zachránit naši planetu, vždyť je to přece jasné.“ Už jsem jen pokrčil rameny a dodal: „Tak s tím vám nepomůžu.“ Holt komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí…
Milanův tip: Da Vinciho démoni. „Každá otázka, kterou zodpovíš, vede jenom k další otázce. A takové výpravy pak vedou jenom k utrpení. Ovšem pravým utrpením je chvíle, kdy jsou všechny otázky zodpovězeny, protože ti nezůstane nic, na co by ses mohl ptát.“ Tenhle seriál o Leonardovi Da Vincim je naprostým skvostem. Mladý umělec, vynálezce a duch nespoutaný konvencemi zde ve středověké Florencii prožívá v úžasně mystické atmosféře jedno dobrodružství za druhým, odhaluje prastará učení a ukazuje, jak vypadá otevřenost, kreativita a schopnost vidět věci z jiných úhlů. Tvůrce David S. Goyer si sice s historickou přesností až tak hlavu neláme, jako teenager a Leův kamarád se tu například objevuje Niccoló Machiavelli, jenž byl v době děje dítětem, a nesedí ani jiné reálie – ale o to je to všechno zábavnější a podnětnější. Včetně geniální hudby Beara McCrearyho.
Ve druhé fázi počátku nového cyklu tak došlo k dalšímu významnému posunu, i když poněkud opačným směrem, než by bylo žádoucí. Instituce dále ztrácely důvěryhodnost a kromě nich se zcela odkopala a demaskovala i velká a obecně mainstreamová média, která implodovala do hysterie a ještě větší manipulace, která již najednou nebyla nenápadná a mírná, ale viditelná a brutální. Politika se stala ještě víc dětskou a nefunkční a politici, místo aby zemi a občany chystali na změnu světového řádu, snažili se – stejně jako jejich voliči – ty změny zastavit a prodloužit agónii starého systému. Ekonomika tak z posledních sil stojí na dluhu a iluzích, a na hliněných nohou, které začínají slyšitelně praskat.
V této fázi se tedy definitivně potvrdilo, že lidé nechtějí realitu, ale únik. Právě končící sedmiletku charakterizovala snaha držet se iluzí, hluboké vyčerpání, ztráta orientace, eroze důvěry, masové popírání a odmítání reality, návrat k pohodlí a starým vzorcům a rostoucí nervozita a zmatenost populace. Devadesát osm až devadesát devět procent lidí se raději „zavřelo“ než probudilo, a to bez ohledu na to, kde názorově stojí – a zda jsou pro systém, nebo proti němu. Sedmiletka krize tedy naplno odhalila stav společnosti a ukázala, jak se věci mají. Jenže na nikoho se nečeká a teď začíná sedmiletka třetí – sedmiletka rozpadu. A také rekonstrukce…
