Snažím se tím vším snad říct, že nezáleží na tom, jak se cítíme a jestli je nám dobře, nebo špatně? Protože i špatně může být dobře a dobře může být špatně? Ne tak docela. Cílem je samozřejmě cítit se dlouhodobě dobře, lépe a lépe. A když věci budeme řešit a půjdeme správným směrem, není zase tak těžké toho dosáhnout. A to i s vědomím toho, že v některých fázích to může být jinak, protože nelze být jen nahoře a záleží vždy na okolnostech.

To, co se snažím ukázat, je ale důležitá skutečnost, že je třeba se naučit mezi jednotlivými stavy a procesy důsledně rozlišovat. A pochopit například to, že dlouhodobý stav a směr je něco jiného než momentální nepříjemný pocit; není tudíž třeba se všem negativním pocitům vyhýbat a bojovat proti nim. Anebo poznat, že není únava jako únava ani odpočinek jako odpočinek. Ten problém není v tom, že se cítíme tak či onak, ale že nemáme žádný aparát, jazyk a mechanismus, jakými bychom uměli ty stavy a pocity popsat, odlišit či číst. 

Na chvíli vysadit, změnit prostředí, dopřát si něco, na co člověk běžně nemá čas, dokonce i „vypnout“, to všechno není samo o sobě špatné. Naopak, ve správnou chvíli je to paráda. Špatné to začíná být ale ve chvíli, kdy tím začnu odkládat něco, co vím, že mám udělat, a úlevu a odložení na neurčitou si zaměním za řešení.

Někdy je proto výhodnější překonat nepohodlí a zatnout zuby a teď zaplatit menší cenu, jako je nepohoda, únava, překonání strachu a tah na branku, než to odložit na později, ale zaplatit cenu vyšší – chaos, stres, ztrátu kontroly nebo hrozbu, že mi vše spadne na hlavu.

Teď už ale vím, že ne všechno, co člověku uleví, pomáhá, a ne všechno, co je těžké, je špatně.

Co je třeba

S tím, jak se v Šifře zvyšoval počet úkolů, které si musím hlídat a řešit je, byl jsem postupně dotlačen k tomu, abych se tomuto nepříjemnému jevu podíval na zoubek z větší blízkosti. Protože jsem nesl veškerou zodpovědnost za svůj osud i projekt a nemohl už ji přesunout na nikoho jiného ani se schovat v davu. Realita začala být tím jediným ukazatelem směru, nikoli moje představy, myšlenky a výmluvy. Začala rozpouštět i moje nerealistické představy, očekávání, přání nebo doufání v zázrak, že se něco nějak vyřeší samo nebo to za mě vyřeší někdo jiný. Něco chceš? Tak proto musíš něco udělat. A nejen to, co se ti zrovna chce, ale to, co je zrovna třeba.

Možná kdybych byl klasický zaměstnanec nebo byl součástí nějakého zaběhnutého, hotového a robustního projektu starého světa a plaval v bezpečnějších vodách, mohl bych v případě nepohodlí vypínat a unikat dál, jako jsem to dělal dřív. Ovšem já se rozhodl založit projekt světa nového, kde se spousta věcí stíhá projevovat dřív, než budou zaznamenatelné masově a celospolečensky.

Tím, jak je zaměřena, čím se zabývá, co dělá a jak funguje a v jakém poli je tvořena, to vše jako by z Šifry dělalo jakousi experimentální „rezervaci“.

Takže mohu psát například o ztrátě opory ve starém světě, protože ji při probádávání zárodků toho nového na vlastní kůži pociťuji. A jak vidím, že starému systému dochází dech a tone v chaosu, a že se tento proces exponenciálně zrychluje, vím, že se to brzy dotkne i těch, kteří v něm tu oporu stále hledají a doufají, že mnoho věcí vyřeší místo nich a za ně. Proto se dívám dopředu a nedoufám, že se věci zázračně vyřeší samy a vrátí se vše tam, kde bylo, ale odvažuji se hledět až do míst, kde se ta iluze opory rozplyne definitivně a zůstane jen... realita. A tak to, o čem píšu v Šifře, vždycky nejdřív sám žiji. Ušil jsem si na sebe možná slušný bič, ale jinak bych se – se svou povahou – nikdy nemohl posunout dál a raději bych čekal někde v závětří.

Jinými slovy, až okolnosti mě časem donutily k tomu, abych nad některými věcmi prostě přestal spekulovat a začal je dělat. Poznal jsem to ve chvíli, kdy mě některé věci prostě zahnaly do kouta a já už věděl, že nepočkají na později. A to se dělo častěji a častěji, pročež začalo být snazší začít přemýšlet o tom, jak to udělat než jak to obejít. Realita byla najednou tak blízko, že mi ukázala nejen to, co je, ale i to, co by mohlo být, kdybych ji zkoušel dál ignorovat. A proto jsem – octnuv se několikrát na ostré hraně a pod velkým tlakem – zvolil odlišný přístup.

Protože si lidi myslí, že něco řešit znamená mít hned jasno, rozhodnout či vidět výsledek a problém vyřešit hned, tak pokud nevědí nebo se to nedaří, raději neřeší nic.

A tak i když jsem unavený, a necítím se nahoře, neutíkám a nepřerušuji kontinuitu. Ani to nepřebíjím a nezakrývám. A neříkám si pohádku, že teď si dám pauzu a pak to bude lepší. Ale dělám to, co zabraňuje hromadění a co by bylo později ještě nepříjemnější než teď. Protože to je rozdíl mezi krátkodobou úlevou a dlouhodobou únosností života.

Paradoxně jsem díky tomu zjistil, že když se člověk těm nepříjemným věcem přestane vyhýbat a odsouvat je, tak zjistí, že se vlastně není čeho bát a jeho celkové nepohodlí se výrazně sníží, protože s sebou ty strašáky už dál netáhne a netíží ho. A když se do nich pustí, obvykle zjistí, že to zprvu vypadalo složitěji, než jaké to ve skutečnosti je, a že se dá všechno řešit a vyřešit.  

Jen díky novému „vynucenému“ přístupu jsem pochopil i to, co měl kdysi na mysli můj drahý kamarád, když mě nabádal k tomu, abych věci prostě „řešil“. Neznamenalo to najít zázračný recept ani přijít hned všemu na kloub, ale nevzdávat se a nevyhýbat se věcem jen proto, že nejsou pohodlné. Řešit věci neznamená mít všechno snadné, ale dělat to, co je třeba, i když to snadné není. Přemýšlet o tom, hledat cestičky, zkoušet najít nejlepší řešení, a když to nejde jedním způsobem, hledat pružně a flexibilně jiný. Pojmenovat si, kde se nacházím, co je třeba teď udělat, jak se zachovat, zvážit, jaké mám možnosti, a pak to prostě zkusit.

Neuteču, neobalím to cukrem ani se nebičuji a nehroutím, ale zůstávám v realitě a dělám, co je potřeba. Nic si tím neodpírám, jen si chráním budoucnost. Protože pro lidi, kteří věci neodsouvají donekonečna, dělají neviditelnou práci včas a chrání si budoucnost i za cenu nepohody, může být i náročná doba v měnícím se světě méně drtivá než pro ty, kteří jen „vypnou a uvidí“. A to je přesně ten bod, kde se rozděluje falešná lehkost a skutečná pevnost, kde se odděluje útěcha od odpovědnosti a kde se lidé buď posunou, nebo zůstanou stát.

Odvážil jsem se o tom promluvit hlavně proto, že přesně tohle je něco, co dnes podle mého názoru lidem opravdu chybí slyšet, neboť současná kultura jim velí „hlavně se cítit dobře“. Ale už jim neříká, „co bude zítra“. No schválně, kde se mluví o tak důležitém tématu a o tom, že konec roku svádí k vypnutí bez bilance a v lednu přichází kocovina a bolavé probuzení? Nikde.

To jsou samé nové začátky, předsevzetí, horoskopy, čištění a ničím nepodložené doufání v obraty a lepší zítřky a prázdné fráze, protože tahle společnost ve velkém jenom hraje divadlo výkonu. Lidi skrývají únavu, maskují pochybnosti, prezentují tah a kontrolu, ujišťují se, že to pořád „jede“, ale je to jen póza. Póza lidí, kteří se bojí zastavit, řešit, pojmenovávat věci a zkoumat, odkud pocházejí, a kteří jedou na setrvačník nebo vůbec nevědí, kam jdou. Jen se snaží nevypadnout z tempa.

A proto, že se snaží jet jako tanky a nehledí nalevo ani napravo, a nevyznají se v tom, co cítí, v jaké jsou fázi a co signály, které se snaží přehlušit, signalizují, věci řešit a posouvat ani nemohou. Nemají proto ani jazyk a jediným ukazatelem, kterým se řídí, zůstává ono zrádné „cítit se dobře = jdu správně“ a „cítit se mizerně = jdu špatně“. Důsledkem toho pak nemůže být nic jiného než stále častější snahy o odpojování, vypínání a unikání. To není chyba, ale nutnost. Či chcete-li logický důsledek.

Jako to bylo v tom prosinci. Nejprve bylo „musím to stihnout“, uzávěrky, peníze, zakázky, dotírající nedořešené záležitosti a odsouvané věci z dřívějška, emoce a pocity, se kterými lidi nikdo neučil pracovat, a výkon přes hranu.

To je ten extrémní tlak a tíha kolektivního pole. A pak, když tu káru člověk dotlačil k určitému datu, následovalo nárazové vypnutí, únik a otupění – vypnout hlavu, přestat myslet, úleva za každou cenu, „už nemůžu“. Přiznaně či nepřiznaně. Jedno je příčinou druhého. Vypnutí není úmyslné ani plánované.

To zvládnem!

Lidi nechtějí vypnout, jen si ulevují od tlaku, který je těžké a někdy nemožné unést. Je to reakce na přetížení bez zpracování, protože když se přetížení nebo problémy dlouho neřeší, nervový systém potřebuje vypnutí. A tím se roztáčí nezastavitelná spirála. A celá ta vánoční pohoda či letní radovánky jsou jenom kulturní alibi a hra, nikoli realita. Protože to, co lidé nazývají pohodou, klidem či volnem, není skutečný klid, ale umožnění necítit to, co se dá jen těžko vydržet. A tak se to prostě ve společnosti orientované na výkon a tváření se, že vše zvládáme, všemožně kompenzuje. Někdo jídlem, jiný alkoholem, pohádkami nebo výlety.

Neřešení tudíž není lenost, ale nevědomá strategie přežití. To není tím, že by to lidi nechtěli řešit nebo že by se nesnažili, ale nemají kapacitu ty věci unést, nevyznají se v nich a neumí popsat ani rozlišit, co je co. A protože si lidi myslí, že něco řešit znamená mít hned jasno, rozhodnout či vidět výsledek a problém vyřešit hned, tak pokud nevědí nebo se to nedaří, raději neřeší nic. Tím se řešení odsouvá a ještě víc komplikuje, realita se ještě kreativněji vytěsňuje a únava prohlubuje a kumuluje. A potřeba úniku a vypnutí prodlužuje a jejich účinnost zkracuje. A my v tu chvíli máme jen dvě možnosti, jak se zachovat. Buď nic nezměnit a doufat v zázrak či vnější zásah (že se něco stane a samo se to vyřeší a k dobrému obrátí), nebo se zastavit a zkusit to jinak. 

Možná totiž existuje o dost účinnější a efektivnější způsob, či dokonce nástroj, jak se to vše – včetně náročných výzev nové doby a prudkých změn, které nás teprve čekají – dá zvládat elegantně, bez extrémů, dlouhodobě a udržitelně. Při troše štěstí dokonce s lehkostí a úsměvem na tváři. 

Možná opravdu nejde o to necítit únavu, nezažívat špatné pocity a stavy a ujišťovat se, že jdeme správně a že to bude určitě jednou dobré, ale naučit se a vědět, co znamenají, a číst je. Číst je a udělat si z nich spojence a „turistické“ značky. 

To, co je k tomu potřeba, je jen poodstoupit stranou a nechat mluvit něco jiného než rozum a lépe naslouchat. Možná nežijeme v chaosu proto, že bychom dělali všechno špatně a nebyli schopni (či ochotni) to změnit. Možná je hlavní problém v tom, že neumíme a nikdo nás nenaučil rozumět signálům, jež nás mají vést.

Možná nejde o to necítit únavu, nezažívat špatné pocity a stavy a ujišťovat se, že jdeme správně a že to bude určitě jednou dobré. Ale naučit se a vědět, co znamenají, a číst je.

V předchozí Šifře jsem tuto dovednost a zapomenutou schopnost poeticky označil jako jazyk duše. Odmala nás učili mluvit o výkonech, cílech, chybách a pocitech jen jako o problému („nebuď smutný“, „neboj se“, „vzchop se“, „to přejde“), ale ne o stavech, v nichž se nacházíme, o přechodech či jemných nuancích a tím, co se děje mezi nimi. Natož o jejich příčinách a o tom, co znamenají.

Příjemné bylo dobré a nepříjemné špatné, a tím to haslo. Jazyk duše nás ale nikdo neučil, protože svět, v němž jsme vyrůstali, ho nepotřeboval. A tak se stal jakýmsi luxusem či zapomenutou  schopností. Jenže svět se překotně mění a na to, co se děje – venku i uvnitř – už často běžná slova nestačí.

Zatímco starý jazyk rozumu a výkonu byl jazykem hodnocení, názorů, popisu či doslovnosti, jazyk duše je způsob, jakým vnitřní stavy nebo okolní jevy mluví ještě dřív, než jim dokážeme rozumět hlavou. Doba se natolik zrychluje a proměňuje, že kdybychom chtěli nadále mluvit jenom starým jazykem, nebudeme to ani stíhat popsat a jen budeme zpětně hledat slova pro to, co už není. A honit se za svým ocasem. Je to totiž jazyk včerejška.

Naproti tomu jazyk duše je i jazykem zítřka, jazykem signálů, orientace a toho, co se děje právě teď, kdy to třeba ještě nevidíme ani nechápeme, a kam to směřuje. Jazyk duše přitom jazyk rozumu nenahrazuje, není to buď–anebo, ale předchází mu, doplňuje ho a dává mu mapu. A někde mezi nimi leží též velmi užitečný a zajímavý jazyk dneška.

‍