Nebojte se, není třeba se děsit toho, že bychom se snad museli učit nějaký nový jazyk, který by byl složitý jako francouzština, vzdálený jako maďarština nebo kompletně odlišný jako standardní čínština, často nesprávně označovaná jako mandarínština, tedy původní jazyk císařských úředníků – mandarínů…

Třeba čínský jazyk – ale podobných jazyků je například v Asii či Africe řada – má tu zvláštnost, že je tónový a slabiky se v něm vyslovují v různých melodiích, jež ovlivňují význam. Stejná slabika vyslovená s různou intonací totiž zpravidla znamená něco úplně jiného, protože tón – v čínštině mají rovný, stoupavý, klesavě stoupavý či klesavý – je nedílnou součástí slabiky a je klíčový pro porozumění, přestože gramatika je jinak docela jednoduchá. Základní jednotkou je zde mimochodem vždycky slabika, nikoli písmeno.

Ne, nic takového nás naštěstí nečeká, a to přesto, že tón v jazyce duše, který jsme v předchozím článku připodobnili k jazyku zítřka, hraje též důležitou roli, neboť – jak jsme si ukázali v minulém čísle – určitá frekvence neboli tón je s existencí duše neodmyslitelně spjata. Ale to už je zase trochu jiná vrstva, než o které je v tuto chvíli řeč.

My si zaplaťpánbůh po celou dobu vystačíme se starou dobrou a krásnou češtinou, tak jako dosud. Ostatně Šifra jazykem duše (zítřka) mluví už hezkou řádku měsíců a na první pohled se nic tak zásadního nezměnilo. Ovšem na ten druhý, bližší, se toho mění víc než dost. A je důležité hned na začátku připomenout, že to není žádná umělá konstrukce, póza, ezoterická čalamáda ani duchovní výmysl, ale praktický nástroj pro orientaci v měnícím se světě, pro jehož pochopení už „starý“ jazyk prostě přestal stačit, toť vše. Minule jsem se toho jazyka, který neumíme pojmenovat, ale někdy ho zaslechneme, lehce dotkl. Teď bych ale rád zůstal u toho, kdy a kde se to vlastně děje.

Nebudu vás raději už déle napínat a hned na začátku vám prozradím, v čem se jazyk rozumu (včerejška) a duše (zítřka) zásadně liší, co se tím myslí, proč je důležité si těch rozdílů všímat a umět je odlišit, a jaký to má vztah k jazyku dneška a k realitě.

Slovo bylo v uplynulé éře v podstatě nejvyšším zákonem – platilo jen to, co se řeklo. A to dokonce i v případě, že to, co se řeklo, potom neplatilo… 

Rozdíl mezi jednotlivými jazyky vůbec nespočívá v obsahu, výběru slov ani jiném skládání vět; ostatně sami vidíte, že jazyk Šifry je jednoduchý, srozumitelný, obyčejný a lidský. Ten rozdíl je ve vztahu ke skutečnosti. Neboť každý z jazyků, jazyk včerejška, dneška i zítřka, je v tomto směru jinak ukotvený i jinak funkční – neboli má úplně jinou roli.

Ve starém světě se mluvilo výhradně jazykem včerejška, který zněl velice hezky a uhlazeně. Slova v něm měla obrovskou moc, protože si udržovala až jakousi magickou funkci. Slovo bylo v uplynulé éře v podstatě nejvyšším zákonem – platilo jen to, co se řeklo. A to dokonce i v případě, že to, co se řeklo, potom neplatilo… Chci tím říct, že slova fungovala sama o sobě, ale byla důležitější než to, zda vyjadřovala skutečnost a odpovídala jí. To spolu totiž vůbec nijak nesouviselo a byly to dvě různé věci.

Když někdo něco uměl hezky říct a popsat, nebylo vůbec snadné poznat, jestli to myslí vážně, jestli je to pravda nebo jestli si vymýšlí. Tehdejší stav okolního elektromagnetického pole, které nás obklopuje a jehož parametry se dají měřit a zaznamenávat takzvanými Schumannovými rezonancemi (někdy s nadsázkou označovanými jako frekvence Země), byl totiž jiný než dnes. Není třeba to již znovu podrobněji rozebírat, jen konstatovat, že se změnou kosmického cyklu, která započala na konci roku 2012, se změnila i intenzita Schumannových rezonanci v jednotlivých frekvenčních pásmech. Dřív byla vyšší intenzita vln v nižších pásmech (alfa), nyní se opatrně přesouvá do vyšších pásem (beta, gama). A právě to, ve kterých pásmech okolní pole rezonuje, má vliv i na rytmus života na Zemi, protože pásma Schumannových rezonancí například odpovídají i pásmům lidských mozkových vln. Ale to už víme, teď to jen potřebujeme uchopit prakticky a věcně.

Dřívější pole bylo – zjednodušeně řečeno – hustější, pomalejší a jakoby utlumené. Opět, není to žádné duchovno ani magie, jen fyzika. Představte si okolní neviditelné pole jako prostředí pro přenos informace, jímž ostatně také je. Podobně jako médium, ve kterém se šíří signál.

Neomezená platnost

Když bylo pole hustší, a přenos informací tudíž pomalejší, informace se šířily – oproti dnešku, kdy je pole jemnější a přenos informací v něm rychlejší – s notným zpožděním. A to mělo za následek to, že mezi slovy a jejich následky či projevením v realitě uplynula poměrně dlouhá doba. Slova tak měla výrazně delší životnost, protože jejich platnost nebyla otestována a prověřena realitou okamžitě. Často mezi bodem, kdy bylo něco řečeno, a bodem, kdy se ukázalo, jak je to s jejich platností, uplynula strašná spousta času. Když to trochu zjednoduším a odlehčím bonmotem, tak v době, kdy se ukázala realita, už si lidi ani nemuseli pamatovat, co kdysi řekli. V podstatě tak měla slova neomezenou platnost, protože jejich vazba na realitu byla zásadním způsobem oslabena. Už tušíte, kam mířím?

Slova mohla zůstat „viset ve vzduchu“ klidně měsíce i roky. A tak, když někdo něco řekl, slíbil nebo se tvářil, že ví, o čem mluví, nebo že to myslí dobře, neexistoval okamžitý způsob, jak to ověřit a zjistit, jestli ta slova odpovídají realitě. Pravda se ukázala až zpětně, skrze důsledky (mnohdy za hodně dlouhý čas), často až ve chvíli, kdy už bylo pozdě a nic se s tím nedalo dělat. Nebo ve chvíli, kdy už to bylo zahrané a promlčené, či se dokonce už nedalo projevení v realitě s těmi dávnými slovy ani spojit. Lež nebyla průhledná, protože byla obtížně a velmi opožděně odhalená, pokud se v hustém poli neztratila či nepřikryla úplně.

Realitu jazyk nejenže nepopisoval, on ji přímo a bez přehánění zakrýval! Vytvářel obraz iluzorního světa nebo světa, jaký by měl být, ale ne jaký opravdu je. Byla to doba planého žvanění.

A tím, že slova nenarážela na realitu okamžitě a pole bylo příliš „měkké“ a nepřenášelo, či dokonce přikrývalo rozpor a nedávalo zpětnou vazbu, bylo možné mluvit snadno a dlouho do větru, hrát role, předstírat šlechetný záměr a manipulovat. A člověk, který to měl nastavené jinak a lhát nechtěl nebo neměl důvod, těm slovům prostě věřil, protože jinou oporu neměl a neměl ani důvod jim nevěřit. A co si budeme povídat, často i věřit chtěl, protože to pole jednak umožňovalo, a někdy taky raději doufal, že jsou někteří lidé – často i z nejbližšího okolí nebo rodiny – jiní, než ve skutečnosti jsou nebo než se snaží hrát a vznešenými slovy předstírat.

Když si vzpomenu, kolikrát jsem vedl úplně marné diskuse nebo jak často jsem někomu naletěl jen proto, že jsem myslel, že když mi tvrdí, že tak něco je, tak to tak taky bude. Zpětně nad tím už jenom užasle kroutím hlavou. Byla mezi tím dokonce přímá úměra – čím uhlazeněji a lépe mi někdo mazal med kolem huby, tím víc jsem měl tendenci mu věřit a tím jsem si myslel, že je lepší. Zvlášť když vypadal seriózně a používal ta správná slova.

Mistrem v tomto oboru byl jeden můj bývalý „kamarád“, se kterým jsem se před časem seznámil a který se po čase vytasil s tím, že obdivuje moji práci, chce vytvořit smysluplný projekt a ať do toho jdu s ním. Znělo to krásně, neviděl jsem žádný zádrhel, a tak jsem do toho šel. Dal jsem do toho celý svůj um i srdce, a měl jsem tolik práce, že jsem si nevšiml, že to máme rozdělené nikoli tak, jak bylo domluveno, tedy rovnoměrně či rovnocenně, ale poněkud nestandardně. Já všechno dělám a nic za to nedostávám, a on mluví a radí a nedělá nic, jen „šéfuje“ a užívá „benefity“. A moji mravenčí práci vydává za svou a chlubí se cizím peřím.

Chvíli to tak „fungovalo“, než se prozradil tím, že za mými zády dělal něco úplně jiného, než co říkal oficiálně, a jaksi to celé jeho neopatrností a tím, že to přepískl, prasklo. Stálo mě to mnoho měsíců energie, života i dost peněz, ale jako zkušenost to bylo doslova k „nezaplacení“. Dnes bych ho vyslechl, usmál se, zdvořile odmítl a vymyslel si nějaký obecný důvod, a pomyslel si cosi o úlisnosti a následně o prdeli a ušetřil si čas i starosti. A to proto, že bych to, o co mu jde a kde to nesedí, poznal po pár minutách, vteřinách či ještě mnohem dřív.

To, že teď dokážu vidět, že nejsou důležitá slova, ale činy, a poznat to dokonce už dopředu a v momentě, kdy jsou vyslovena – a často ještě dřív, než se řečník nadechne a pokusí se mi pověsit bulíky na nos –, není způsobeno žádným mým zázračným prozřením nebo superschopností, a naopak ani paranoidní nedůvěrou a preventivními obavami či a priori odmítáním. Vždycky nechám člověka, ať se projeví. Ale už se mu nepodaří mě oblafnout, a jakmile to zkusí, kontrolka svítí.

Poznám to díky tomu, že se změnilo pole. Samozřejmě že mi k tomu pomohla moje praxe v „nalítávání“, protože díky bohatým zkušenostem v tomto směru člověk identifikuje snáze jisté vzorce a rysy, jejichž škála u různých lidových vypravěčů a slibovačů hor i s horákama není zase tak pestrá a hodně se to podobá.

Chci pomáhat lidem

Nebylo to o tom, že bych teď zázračně prozřel, nebo naopak tehdy nebyl dost chytrý. Ale choval jsem se tak, jak odpovídalo mému vnitřnímu nastavení, a myslel jsem si, že ostatní přemýšlejí podobně. Neuměl jsem se na to podívat jejich očima a správně je přečíst. A tak jsem si myslel, že když něco řeknou, tak to říkají proto, že to tak i myslí. Pokud se to nesplnilo nebo to dopadlo jinak, zdůvodňoval jsem si to tak, že to třeba mysleli dobře a nevyšlo to, nebo se to nepovedlo, případně to prostě nevěděli. A teprve ve chvíli, kdy se nedalo nevidět, že to byl podraz a špatný záměr – jako u mého tehdejšího „kamaráda“ –, člověk zjistil, že je někdo hajzl.

To, co se změnilo především, je prostředí. V tehdejším prostředí, kde chyběla rychlejší vazba reality na slova, byla důvěra přirozená, pochybnost zbytečná či neodůvodněná a ověřování obtížné, ne-li nemožné. Pole svou povahou neučilo číst člověka záměr a skutečné pohnutky, ale slova. A tak jsme já – i mnozí další – četli obsah slov, ale ne jejich směr, energii a záměr. Věřili jsme prostě slovům, protože jinou oporu jsme neměli.

To byl také ten hlavní důvod, proč stará doba tolik přála nejrůznějším manipulátorům, cynikům či všemožným lumpům a proč to dotáhli tak daleko. Protože tím, jak byla realita svou pomalejší zpětnou vazbou oddělena od jazyka, jazyk se stal obrovským nástrojem moci. Stačilo odložit svědomí, měl-li dotyčný nějaké, a nestydět se používat jednoduchou taktiku v podobě slov a vět, která zabírají. Prostě tito lidé dokázali krásně mluvit a říkat to, co na ostatní funguje a co chtějí slyšet, aniž by si lámali hlavu s tím, že se za těmi slovy buď neskrývá žádný obsah, anebo dokonale potlačují a skrývají skutečný záměr. Slova prostě platila, i když neseděla.

Takže když chtěl někdo pomoct sobě a přiživit se na práci ostatních, neměl problém říct „chci pomáhat lidem“ a jde o „dobrou věc, ne o peníze“. A většina lidí si řekla „jé, to je hezké, podívejte se, jaký je to dobrák a jak pomáhá“. Čím vznešenější slova lidé používali, tím větší šanci na úspěch měli, protože funkce jazyka byla taková, že – bez přehánění – nahrazoval realitu.

A pravou realitu jazyk často nejenže nepopisoval, on ji přímo a bez přehánění zakrýval! Vytvářel obraz iluzorního světa nebo světa, jaký by měl být, ale ne jaký opravdu je. Byla to doba planého a prázdného řečnění a jakýkoli rozpor mezi slovy a činy nebyl problém, protože se dal umlčet, přepsat, vysvětlit či zamaskovat a každý si mohl říkat, co chtěl, aniž by riskoval odhalení.

Kdybych to vyjádřil v oné úvodní metafoře o tom, že si můžeme okolní pole představit jako prostředí, ve kterém se přenáší informace, tak v dřívějším poli se šířil analogový signál se zvýšenou hladinou šumu. A právě v tom šumu se ztrácela lež. Dnes ale probíhá vyčištěný digitální přenos, ve kterém to buď sedí, anebo nesedí. A to je úplně jiný sport…

‍