Když jsem psal o jazyku včerejška jako o nástroji velké moci v minulém čase, znamená to snad, že se změnou pole svou velkou sílu jazyk jako takový ztrácí a oslabuje? Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to podíváme. Pokud bychom jazyk chtěli používat a vnímat jako nástroj moci, manipulace a zakrývání reality, kde byl jazyk včerejška nejsilnější, pak jednoznačně ano.

A to proto, že jemnější a stále se zjemňující elektromagnetické pole mnohem rychleji (často okamžitě) dokáže odhalit ten základní rozpor, a sice v tom, že slova „nesedí“ s realitou či pocitem z nich. Když to někdo zkusí, možná mu to ještě někdy projde (zvláště u lidí, kteří nejsou tak vnímaví a stále spoléhají jen na slova), ale častěji narazí. Protože pokud kecá nebo skrytě usiluje o něco jiného, než říkají jeho slova, začíná to být kvůli zjevnému nesouladu mnohem víc viditelné.

Pokud ale jazyk použijeme jiným způsobem, zjistíme naopak, že může být silnějším nástrojem než kdy dřív. A silný je právě tím, že už nejde jen tak libovolně použít k čemukoli tak jako jazyk včerejška. Tam se mohlo lhát, žvanit, slibovat, lakovat, sebeprezentovat a klouzat po povrchu až do aleluja, a kdo to dokázal uhlazeněji nebo cyničtěji, měl šanci to dotáhnout opravdu daleko. Ne, jazyk moc neztratil, jen už ji nelze používat bez následků a vazby na skutečnost. A možná to je právě také jeden z důvodů, proč je tolik lidí naštvaných, že se mění doba a principy fungování v naší realitě, protože by rádi kecali a oblbovali druhé dál. Ale ti už jim to tolik „nebaští“, a tak se na to „vypravěči“ mnohem víc nadřou. 

Pakliže se ale nemění přímo samotný jazyk, tedy slovní zásoba, skládání do vět ani fráze, ale výhradně jeho funkce a účinky v „prostoru“, správná odpověď na úvodní otázku by musela znít nějak takto: „Samotný jazyk sílu ani moc neztrácí, ale ztrácí jeden konkrétní způsob, jak ji používat.“ V tom je celý ten „trik“.

Jestliže jazyk včerejška mohl lidem sloužit jako štít či „přikrývka“, a rozpor mezi slovy a činy nebo záměry pod ním byl těžko rozpoznatelný, jazyk dneška se stává pro mnohé spíš zrcadlem.

Je a musí to tak být proto, že se mění prostředí, ve kterém jazyk působí. Lidi sice povětšinou mluví pořád stejně, používají stejná slova, stejné fráze a obraty, sliby i hodnoty a sdělují stejné věci, ale pole na ten jazyk reaguje jinak než dřív. A právě tím se z jazyka včerejška stává jazyk dneška – vypadá sice k nerozeznání od jazyka včerejška, ale najednou „funguje“ jinak. Technicky vzato to tedy není nový jazyk jako nový styl mluvení nebo „lepší“ či „vznešenější“ řeč, ale jazyk včerejška vystavený novým podmínkám, kdy se stejná slova chovají jinak, stejný projev má jiný účinek a stejná věta dnes odhaluje, co dříve zakrývala.

Mimochodem, podle toho, jak lidi celou dobu mluvili a všichni chtěli jenom dobro své a dobro ostatních, musel by už být na Zemi dávno ráj…

Jestliže tedy jazyk včerejška mohl lidem sloužit jako štít nebo „přikrývka“, a rozpor mezi slovy a činy nebo záměry pod ním byl jen těžko rozpoznatelný, jazyk dneška se stává pro mnohé spíše velmi nebezpečným zrcadlem. A to proto, že už není oddělen od reality, ale realita skrze něj proniká či prosvítá. To se dá přeložit do srozumitelné řeči tak, že se dnes rychleji ukáže rozpor, dřív je vidět záměr a slova jsou konfrontována s následky.

Jak se však to, že dříve slova jazyka včerejška „fungovala“, i když byla prázdná, ale v jazyce dneška se rozpadají někdy již během vyslovení, projevuje v praxi? Většina lidí, lidí včerejška, kteří si nevšimli pořádně ani toho, že se po covidu kompletně změnil svět, berou to jako dočasnou „poruchu“ a usilují o záchranu starého světa – a tak si mohou těžko všimnout toho, že jim přestává trvale fungovat nejen jejich svět, ale i jazyk –, pochopitelně mluví pořád stejně. A stůj co stůj zkouší to nepřiznané nepohodlí, způsobené změnami pole, přetlačit silou. Mluví si pořád to svoje a skutečnost si dál jede po vlastní ose, a tak se mezi oběma veličinami stále více rozevírají pomyslné nůžky.

Jo, dobrý

Ukažme si to nejprve třeba na příkladu úvodního tématu první letošní Šifry, kterým byl náročný přechod z konce starého roku do nového a „vánoční“ či „letní“ vypínání jako nevědomá reakce na přetížení a to, že už je toho prostě občas moc a nedá se to „unést“.

Když se v té nejhorší a nejnáročnější době zeptáte většiny lidí, jak se mají, budou se pravý stav dál snažit všemožně zakrývat, protože jsou tak naučeni. Jsou vycvičeni k tomu tvářit se v pohodě či silně, ať se děje cokoli. Protože „klid“ a „jo, dobrý“ jsou tím správným stavem a sociálním signálem, že je s nimi všechno v pořádku. Naproti tomu nepohoda vypadá jako slabost, selhání či neschopnost. A tak nemůžeme přiznat barvu, ani když nám vystřeluje bolest do zad nebo cuká pravé oko a nejradši bychom se na celou vánoční pohodu úplně víte co.

Raději ale zatneme zuby, nahodíme křečovitý úsměv či přehnanou „milost“ a budeme všem, kteří se zeptají, tvrdit, že celý ten cirkus a vše okolo je prostě skvělé a krásné. To je jen příklad, podobných bychom ale našli stovky – a to jak směrem „dovnitř“, tedy ve vztahu k sobě a vnitřním stavům, tak i „ven“, k ostatním lidem či společenským jevům. Jde o stejný princip.

Na tomto konkrétním případu chci ale ukázat i ten zásadní posun, který ukazuje „pořád stejný jazyk, ale jiné dopady“. Dřív nebyl tlak tak silný, a tak byli „povinně“ v pohodě všichni, protože se to dalo snáz vydržet, i když třeba v pohodě ani tenkrát nebyli. Jazyk včerejška zkrátka fungoval a všichni mohli být povinně šťastní. O nepohodě se nemuselo mluvit, psát a nemusela se ani sdílet. I proto, že když někdo nechtěl, tak nebyla tolik vidět a dala se s menší námahou zamaskovat. Ne že by nebyla, ale jednak obvykle nebyla tak silná a bylo ji snazší potlačit, a jednak byla společensky nepřípustná.

Celou dobu jsme žili ve světě, kterému vládlo neotřesitelné pravidlo: „Drž se. Buď v pohodě. Nezpochybňuj. A hlavně nevynášej vnitřní chaos na světlo.“

Všechno to držel v šachu nevyřčený zákon moderní doby, která se celou dobu řídila slovy, nikoli skutečným stavem věcí: „Když se cítíš špatně, znamená to, že něco děláš špatně. Nebo že jsi špatný.“ Tomu obratu se podřizovalo všechno a (skoro) všichni se sami před sebou i před okolím snažili vypadat jako ti silní, dobří a úspěšní, kteří se cítí dobře, protože všechno dělají dobře nebo jsou aspoň na správné trajektorii. To je ten hlavní důvod, proč se lidi naučili své stavy a domnělá či skutečná selhání maskovat, přehlušovat, vysvětlovat, omlouvat, bagatelizovat, racionalizovat a za každých okolností navenek držet tvář, v podstatě spíše masku. Anebo odvádět pozornost od sebe ukazováním na druhé a hodnocením a kritizováním ostatních či hrou na viníky a oběti. 

Byla to systémová záležitost, nikoli individuální. Málokdo měl odvahu zvolat, že je císař nahý. A to, co se dělo nebo co lidi skutečně zažívali, nikdo nesměl přiznat, protože by to mohlo být zesměšněno nebo použito proti němu. Ten, kdo by s tím začal, by porušil dohodu mlčení a nepsaný úzus, že o některých věcech se nemluví a všichni musí tuhle náročnou hru hrát. Mantrou je síla, i když často jen předstíraná a slovní.

Je těžké z toho vystoupit nejen ve chvíli, kdy to lidi dělají automaticky a o ničem nepřemýšlejí, ale dokonce i tehdy, když už o tom tuší či vědí! Protože vědět něco ještě neznamená mít dovoleno to říct, a cítit něco není totéž co smět to přiznat. A přemýšlet si o tom není to samé jako žít v prostoru, kde je to společensky přijatelné.

Celou dobu jsme žili ve světě, kterému vládlo neotřesitelné pravidlo: „Drž se. Buď v pohodě. Nezpochybňuj. A hlavně nevynášej vnitřní chaos na světlo.“ Kdo hezky mluví a hezky se tváří, je dobrý, a kdo je hubatý a „zlobí“, vyčuhuje z té řady zdánlivě silných a úspěšných, je špatný. To je také důvod, proč to dělali či dělají paradoxně i lidé, kteří s tím, co teď říkám, souhlasí, rozumějí tomu a rezonují s tím – prostě to cítí. Proto se o tom mluví tak potichu, anonymně, opatrně, mezi řádky nebo nejlépe vůbec.

Vzpamatuj se!

Jenže jak říkám, je velký rozdíl v tom, jestli se to dělo v době, kdy se ještě dalo předstírat, že věci fungují a vyvíjejí se nebo mohou vyvíjet správným směrem, anebo se to odehrává teď, když to všechno leze ven a bije do očí a pravda buší na dveře. Tím se totiž jen zvyšuje tlak a napětí. Protože ve chvíli, kdy se staré pořádky začínají hroutit a hra přestává dávat smysl, pokračování v té hře působí nejen kontraproduktivně, ale často i vyprázdněně, trapně či směšně. Ale hlavně to vůbec nefunguje a je to energeticky velmi náročné a obtížné.

Jediné, co to může zarazit, narovnat a zmírnit, je pro začátek to, že člověk přestane – nejprve klidně sám pro sebe – tu hru hrát a postupně začne přecházet od jazyka dneška k jazyku zítřka. Není třeba jím mluvit hned nahlas, stačí si ho osvojit a začít mu rozumět, naslouchat a používat ho jako vnitřní hlas a kompas. Ne proto, že by člověk chtěl být zajímavý, jiný, ale proto, že jiný jazyk pro orientaci v realitě už nebude funkční.

Šifra to ví, vidí a cítí, a proto tu společenskou hru s císařovým i vlastním nahým zadkem již delší dobu hrát nechce a nehraje. Smysl tohoto časopisu, který je v širším smyslu spíše prostorem či specifickým polem, do kterého společně měsíc co měsíc vstupujeme, nikdy nebyl v tom říkat to, co každý vidí a co různými slovy říkají všichni. Ani v plutí v bezpečných vodách, například politických. Ono by se určitě dalo psát pořád jenom o Fialovi, Babišovi, Trumpovi nebo cirkuse na Pražském hradě. Témata by nikdy nedošla a bylo by svým způsobem mnohem snazší psát jazykem dneška.

Jenže to už dneska nestačí, protože to vlastně vůbec nic neřeší. Jazyk dneška je totiž víceméně pouze vyčerpaný jazyk včerejška, který ukazuje, že je starý systém kompletně v řiti. Jazyk dneška je tak velmi omezený a ohraničený v obou jeho polohách. V té první, kdy se jej lidé snaží používat tvrdošíjně stejně jako jazyk včerejška k manipulaci a zakrývání skutečnosti, ale čím víc tlačí na pilu, tím víc se prozrazují. Ale i v té druhé, kde na to ti, kdo to vidí, upozorňují a křičí „jé, hele, podívejte, jací jsou to darebáci a jak lžou“.

To je sice hezké, jenže to přece dávno vidíme. My ale potřebujeme umět se orientovat v realitě a v tom, co se děje, proč se to děje, jak se to děje a co se bude dít dál, abychom se v tom neztratili a naučili dobře fungovat, protože rozpad pokračuje rekordním tempem a bude to čím dál „horší“. A k tomu nám nemůže pomoct nic jiného než jazyk zítřka.

Kdybychom totiž zůstali jen u jazyka dneška, dopadli bychom brzy jako ten manžel v jednom skvělém vtipu… V pondělí se přitulí k manželce, že by se s ní chtěl milovat. „Dnes ne, bolí mě hlava,“ dostane se mu „tradiční“ odpovědi. V úterý to nechá být, ale ve středu se pokouší znovu. Žena ho odstrčí: „Nech mě, jsem unavená.“ Když to zkusí zase v pátek, žena na něj vyjede: „Třikrát týdně?! Vzpamatuj se, ty úchyle.“

‍