Lepší drzé čelo?

Když si chcete vymýšlet, mlžit nebo třeba porušovat ústavu, měli byste dát pozor i na volbu slov…

Ne, v žádném případě tím nechci říct, že je jazyk dneška zbytečný nebo není důležitý. Teď myslím především ten jeho druhý pól, kritický a lež odhalující. On plní vlastně podobnou či stejnou funkci jako ten první pól. Rozdíl mezi oběma kraji by se dal označit asi tak, že jeden z pólů je odhalující a druhý sebeodhalující.

Když někdo nadále používá jazyk včerejška a obsah jeho slov není v souladu s realitou neboli nesedí či neladí, ať už úmyslně, nebo neúmyslně, díky měnícímu se elektromagnetickému poli se to brzy ukáže. To je ta sebeodhalující část.

A pokud to někdo vidí a toho rozporu nebo toho, že to nesedí, si všimne a začne o tom mluvit, nastupuje ona odhalující část. Vesmír či éter má ale dost velký smysl pro ironii a humor, a tak se někdy obě roviny protnou. Stává se totiž dokonce i to, že ten, kdo se snaží něco odhalit, a nedělá to s čistým záměrem či kvůli pravdě a poznání, ale aby posílil své ego nebo moc a ponížil či oslabil protivníka, přitom mnohdy odhalí i sám sebe. Takže něco odhaluje, a to se mu klidně může dařit, ale zároveň se ukazují i jeho vlastní rozpory, nesoulady či limity. Pole je v tomto ohledu neúprosné a jakoukoli nekonzistenci, měření dvojím metrem či nesoulad prostě zviditelňuje.

Jazyk dneška je tedy taky jen nástroj, jakým byl i jazyk včerejška – jen již není odtržený od reality, slouží k něčemu jinému a záleží na tom, jak se použije. Protože jako nástroj k odhalení rozporu a nesouladu funguje bezvadně směrem dovnitř, ale i ven.

Můžeme si to ukázat třeba na současných tanečcích kolem Pražského radu a jeho boji proti Filipu Turkovi, ať je nějaká zábava. Největší rozpor je právě u všech těch uhlazených „hodnotářů“ a pravých demokratů, kteří jako kolovrátek brebentí o svobodě, míru, pravdě a lásce, ale přitom brojí proti výsledkům voleb, tlačí Evropu do světové války, lžou o příčinách současného stavu a manipulují a ohýbají realitu často až obdivuhodně kreativním způsobem. Možná nejabsurdnějším dokladem změny jazyka včerejška v jazyk dneška je pak v tomto ohledu český prezident Petr Pavel.

Dokud nebyl tento člověk zvolen na Pražský hrad, těžko mohlo polistopadový étos, kolektivně založený na falešném antikomunismu, iluzorní svobodě a pokryteckých západních hodnotách něco narušit. Vznešená slova tekla proudem a politici i občané se jen předháněli v tom, kdo bude větší bojovník proti dávno skončenému komunismu či kdo zaleze hlouběji do Brusele. Fungovalo to, protože jazyk včerejška byl silným nástrojem moci. Já jsem evropský demokrat, a to mi otevírá dveře k funkcím a veřejným penězům. Rovnice byla jednoduchá.

Ústava je záměrně tak jednoduchá, aby ji pochopil úplně každý (i naprostý blbec) a nemohly se vymýšlet složité právní konstrukce.

Pak se ale tihle bojovníci za lepší svět – často bývalí bolševici nebo potomci z prominentních rodin reformních komunistů z osmašedesátého –, kteří se po listopadu hbitě převlékli do kostýmů demokratů a získali rozhodující moc ve státě, střelili do vlastní nohy. Protože už neměli kde brát, udělali nakonec fatální chybu, když si zvolili na Hrad komunistu nejkomunistovatějšího.

Takového, který opustil rodnou stranu jen proto, že mu přestala na konci minulého režimu poskytovat očekávané benefity a aby se mohl přidat na stranu opačnou, jež mu je nejen znovu zajistila, ale udělala to v mnohem větším měřítku. Protlačila jej do těch nejvyšších a nejlépe placených funkcí jako každého ohebného kariéristu, jenž je ochoten za každého režimu udělat a říkat cokoli, co mu přinese prospěch, neboť je vždy připraven.

Však také současného prezidenta „udělal“ a do této funkce protlačil Petr Kolář, jiný bývalý člen z komunistické rodiny (která patřila k druhému, tedy mocensky poraženému křídlu reformních komunistů z osmašedesátého roku). Už to je samo o sobě dostatečné chucpe. Ani tak ne samo o sobě to, jakou ti lidé mají minulost, ale to, jak horlivě brojí proti tomu, čím sami byli nebo z čeho vzešli. Pokud totiž příliš tlačí na pilu, docílí tím jen toho, že na ten rozpor mezi slovy a skutečností ještě víc upozorňují. A člověk se jen ušklíbne: „Od vás to teda sedí.“

Kdyby se tito a jim podobní nejhlasitější vyznavači hodnot, demokracie a odpůrci komunismu ztišili nebo aspoň trochu stáhli, nebylo by to tak strašně vidět. Ale protože nejsou moc chytří a dlouho jim to pokrytectví vycházelo – vlastně si na něm založili živnost –, ignorují, že prezident svou minulost, kdy se školil na bojovníka proti NATO, ale protože mu to překazila v roce 1989 „revoluce“, převzala si ho druhá strana a udělala z něj vysokého člena NATO a bojovníka proti Rusku, označuje jako mladickou nerozvážnost. A tou by to také – ať už si o tom myslíme cokoli – mohlo zůstat.

Jenže čím víc ztrácejí půdu pod nohama a jejich starý systém eroduje a upadá, tím hlasitěji pořád bojují proti komunismu, ještě důrazněji křičí o demokratických hodnotách, pořád sepisují petice nebo zaujímají stanoviska proti ideovým odpůrcům, urputně se vymezují proti odlišným názorům a pořád stojí na té správné straně. A nově i říkají, kdo má nebo nemá právo obsazovat veřejné funkce, a to i po volbách, kde voliči rozdali karty jinak, než se těmto slovním vyznavačům svobody líbí.

Kdyby si nedali na Hrad komunistu, možná by se dal ten falešný polistopadový obraz držet o něco déle, a ještě chvíli v tom mohli pokračovat. A kdyby ten komunista a jeho vodiči trochu přemýšleli, mohl si vypěstovat časem třeba image polepšeného komunisty. Ale tím, že si nemohou pomoct a znají jenom jednu strategii – když nefungují správné hodnoty, přidáme víc správných hodnot –, jen si pod sebou řežou větev, protože všichni už při každé další větě o demokracii a správných hodnotách vidí, jak je to doopravdy. Tedy že komunistu komunistou nedělá primárně stranická knížka, ale způsob myšlení.

Kdybychom se náhle vrátili v čase o padesát let a neřekli nám, jaký je rok, nenašli bychom mezi včerejším normalizačním komunistou a dnešním českým liberálním demokratem vůbec žádný rozdíl. A ti, co to hájí a dělají, že to nevidí nebo že to není absurdní, to ví samozřejmě taky, jen se jim hodí předstírat opak. Jediný důsledek je ale opět ten, že je okamžitě jasné, že patří do stejné stáje a že úmyslně klamou, řečeno diplomaticky. Jazyk dneška v tomto funguje zcela spolehlivě.

Protože pokaždé, když prezident začne mluvit o hodnotách, právu, morálce a veřejném zájmu, je to stejné, jako by si nalepil na čelo cedulku s nápisem Jsem … (ať si každý dosadí sám).

Prezidentovi a jeho pánovi, oběma bez minimální špetky sebereflexe, to ale přesto nestačilo a celé své groteskní působení na Hradě se rozhodli ještě víc vyšperkovat a dovést k dokonalosti tím, že hlava státu odmítla na návrh premiéra jmenovat ministrem životního prostředí Filip Turka. Tedy nejviditelnějšího politika koaliční strany Motoristé sobě, který se přitom vzdal své skvěle placené funkce poslance Evropského parlamentu, aby mohl kandidovat v říjnových parlamentních volbách a věnovat se domácí politice.

A přestože Motoristé ve volbách uspěli a Filip Turek se stal celkově nejúspěšnějším kandidátem voleb (napříč stranami) s nejvyšším podílem přednostních hlasů – preferenčním hlasem jej zakroužkovalo 34,5 procenta voličů ve Středočeském kraji, kde kandidoval –, tak jej prezident Pavel, který demokratické hodnoty a vůli lidu snídá, obědvá i večeří, odmítl do funkce jmenovat.

Pokud příliš tlačíte na pilu, docílíte tím jen toho, že na rozpor mezi slovy a skutečností víc upozorníte. A člověk se jen ušklíbne: „Od tebe to teda sedí.“

Turek byl zvolen, není trestně stíhán a kromě toho, že má opačné politické názory než prezident a jeho klika a celý evropský mainstream, nic, co by mu bránilo vykonávat funkci ministra, neprovedl. Jen si na něj vyšlápla s Hradem spřízněná česká mainstreamová média a s bezpečnostními složkami čile koketující Deník N, který zveřejnil screeny ošklivých a místy dokonce odporných postů na Facebooku, jejichž pisatelem měl Filip Turek být (a asi i byl), a rozjela proti němu silnou očerňující kampaň, o niž se mimochodem prezident opírá.

To, zda je Turek někomu sympatický, nebo není, jaký na to má či nemá kdo názor, nebo koho má či nemá rád, je přitom vedlejší. Protože o to v této umělé prezidentově kauze vůbec nejde. Jde o to, co Petr Pavel dělá a jak a jakým jazykem to zdůvodňuje.

Jen připomeňme, že pravomoci prezidenta poměrně jasně vymezuje zákon nad zákony, který se jmenuje ústava, a v ní stojí, pěkně jasně, srozumitelně a v řadě za sebou v článcích 67 a 68 toto: „Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Vláda se skládá z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů. Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně. Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.

Bez keců 

Pokud někdo tvrdí, že z takto jasně popsaných instrukcí vyplývá, že prezident nemusí jmenovat ministrem toho, koho mu do funkce navrhl premiér, je to stejně zvrácené, jako by tvrdil, že v ústavě není napsané, že musí jmenovat premiérem vítěze voleb nebo toho, kdo vzešel z politických jednání coby ten, kdo je schopen sestavit většinovou vládu, ale může tam jmenovat třeba svého kamaráda.

Právě proto je to v ústavě napsané tak jednoduše, protože je to úplně jasné. Stejně jako to, že se premiér nemá chodit ptát na Hrad nebo si prezident zvát kandidáty na ministry na nějaké přijímací pohovory nebo co to bylo, ale má jmenovat jednotlivé ministry v rámci vlády jako celku a neurčovat, koho si tam smí předseda vlády vybrat. To je jeho věc a jeho zodpovědnost, protože v ústavě stojí, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci a je odpovědna Poslanecké sněmovně.

Ve volbách se tedy rozhoduje o tom, kdo se do Sněmovny dostane. Premiér, kterého jmenoval prezident, se spolu s předsedy ostatních koaličních stran domluví, kdo zasedne ve vládě. Členy vlády pak jmenuje na návrh premiéra opět prezident (nejlépe bez keců, anebo to třeba doprovodí nějakým komentářem, na což má právo, ale to je tak vše), a celá vláda pak požádá o vyslovení důvěry Poslaneckou sněmovnu. Všechno ostatní je ohýbání ústavy bez ohledu na to, jestli to dělá Zeman, nebo Pavel, a jestli jim k tomu oslovení právníci napíší dobrozdání. Ústava je záměrně tak jednoduchá, aby ji pochopil každý (i blbec) a nemohly se vymýšlet složité právní konstrukce. Taková je realita. Navíc běžný občan může dělat vše, co ústava (zákon) nezakazuje, ale ústavní činitel jen to, co mu zákon určí.

Je tu ale ještě jiná rovina. Pokud už se někdo pustí do nějaké politické hry a rozhodne se své pravomoci překročit a otestovat, co mu veřejnost a systém dovolí, protože začne dělat kroky, se kterými ústava jakožto hlavní zákon nepočítá, hodně záleží na jeho argumentech i na tom, jak své počínání zdůvodní a jestli bude nebo nebude jeho vysvětlení dávat smysl. A Petr Pavel se pustil do vysvětlování jazykem, který mu jeho snahu vrátil jako bumerang a všem dokonale ukázal, že jeho slova o úctě k hodnotám, právu, demokracii, právu a svobodnému směřování naší země byla prázdná a falešná jako on sám.

Protože když se snažíte vysvětlovat svůj nestandardní úřední krok, kterým jste se rozhodli porušit nejdůležitější zákon v zemi, slovy, že jste to udělali proto, že chcete chránit ústavu, tak to svědčí buď o vaší mimořádné intelektuální nedostatečnosti, anebo o nekonečném cynismu.

Jen málokdo tak přesně dokáže naplnit význam starého českého pořekadla „lepší drzé čelo než poplužní dvůr“. Anebo taky „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“. 

Lepší drzé čelo?

Když si chcete vymýšlet, mlžit nebo třeba porušovat ústavu, měli byste dát pozor i na volbu slov…

Ne, v žádném případě tím nechci říct, že je jazyk dneška zbytečný nebo není důležitý. Teď myslím především ten jeho druhý pól, kritický a lež odhalující. On plní vlastně podobnou či stejnou funkci jako ten první pól. Rozdíl mezi oběma kraji by se dal označit asi tak, že jeden z pólů je odhalující a druhý sebeodhalující.

Když někdo nadále používá jazyk včerejška a obsah jeho slov není v souladu s realitou neboli nesedí či neladí, ať už úmyslně, nebo neúmyslně, díky měnícímu se elektromagnetickému poli se to brzy ukáže. To je ta sebeodhalující část.

A pokud to někdo vidí a toho rozporu nebo toho, že to nesedí, si všimne a začne o tom mluvit, nastupuje ona odhalující část. Vesmír či éter má ale dost velký smysl pro ironii a humor, a tak se někdy obě roviny protnou. Stává se totiž dokonce i to, že ten, kdo se snaží něco odhalit, a nedělá to s čistým záměrem či kvůli pravdě a poznání, ale aby posílil své ego nebo moc a ponížil či oslabil protivníka, přitom mnohdy odhalí i sám sebe. Takže něco odhaluje, a to se mu klidně může dařit, ale zároveň se ukazují i jeho vlastní rozpory, nesoulady či limity. Pole je v tomto ohledu neúprosné a jakoukoli nekonzistenci, měření dvojím metrem či nesoulad prostě zviditelňuje.

Jazyk dneška je tedy taky jen nástroj, jakým byl i jazyk včerejška – jen již není odtržený od reality, slouží k něčemu jinému a záleží na tom, jak se použije. Protože jako nástroj k odhalení rozporu a nesouladu funguje bezvadně směrem dovnitř, ale i ven.

Můžeme si to ukázat třeba na současných tanečcích kolem Pražského radu a jeho boji proti Filipu Turkovi, ať je nějaká zábava. Největší rozpor je právě u všech těch uhlazených „hodnotářů“ a pravých demokratů, kteří jako kolovrátek brebentí o svobodě, míru, pravdě a lásce, ale přitom brojí proti výsledkům voleb, tlačí Evropu do světové války, lžou o příčinách současného stavu a manipulují a ohýbají realitu často až obdivuhodně kreativním způsobem. Možná nejabsurdnějším dokladem změny jazyka včerejška v jazyk dneška je pak v tomto ohledu český prezident Petr Pavel.

Dokud nebyl tento člověk zvolen na Pražský hrad, těžko mohlo polistopadový étos, kolektivně založený na falešném antikomunismu, iluzorní svobodě a pokryteckých západních hodnotách něco narušit. Vznešená slova tekla proudem a politici i občané se jen předháněli v tom, kdo bude větší bojovník proti dávno skončenému komunismu či kdo zaleze hlouběji do Brusele. Fungovalo to, protože jazyk včerejška byl silným nástrojem moci. Já jsem evropský demokrat, a to mi otevírá dveře k funkcím a veřejným penězům. Rovnice byla jednoduchá.

Ústava je záměrně tak jednoduchá, aby ji pochopil úplně každý (i naprostý blbec) a nemohly se vymýšlet složité právní konstrukce.

Pak se ale tihle bojovníci za lepší svět – často bývalí bolševici nebo potomci z prominentních rodin reformních komunistů z osmašedesátého –, kteří se po listopadu hbitě převlékli do kostýmů demokratů a získali rozhodující moc ve státě, střelili do vlastní nohy. Protože už neměli kde brát, udělali nakonec fatální chybu, když si zvolili na Hrad komunistu nejkomunistovatějšího.

Takového, který opustil rodnou stranu jen proto, že mu přestala na konci minulého režimu poskytovat očekávané benefity a aby se mohl přidat na stranu opačnou, jež mu je nejen znovu zajistila, ale udělala to v mnohem větším měřítku. Protlačila jej do těch nejvyšších a nejlépe placených funkcí jako každého ohebného kariéristu, jenž je ochoten za každého režimu udělat a říkat cokoli, co mu přinese prospěch, neboť je vždy připraven.

Však také současného prezidenta „udělal“ a do této funkce protlačil Petr Kolář, jiný bývalý člen z komunistické rodiny (která patřila k druhému, tedy mocensky poraženému křídlu reformních komunistů z osmašedesátého roku). Už to je samo o sobě dostatečné chucpe. Ani tak ne samo o sobě to, jakou ti lidé mají minulost, ale to, jak horlivě brojí proti tomu, čím sami byli nebo z čeho vzešli. Pokud totiž příliš tlačí na pilu, docílí tím jen toho, že na ten rozpor mezi slovy a skutečností ještě víc upozorňují. A člověk se jen ušklíbne: „Od vás to teda sedí.“

Kdyby se tito a jim podobní nejhlasitější vyznavači hodnot, demokracie a odpůrci komunismu ztišili nebo aspoň trochu stáhli, nebylo by to tak strašně vidět. Ale protože nejsou moc chytří a dlouho jim to pokrytectví vycházelo – vlastně si na něm založili živnost –, ignorují, že prezident svou minulost, kdy se školil na bojovníka proti NATO, ale protože mu to překazila v roce 1989 „revoluce“, převzala si ho druhá strana a udělala z něj vysokého člena NATO a bojovníka proti Rusku, označuje jako mladickou nerozvážnost. A tou by to také – ať už si o tom myslíme cokoli – mohlo zůstat.

Jenže čím víc ztrácejí půdu pod nohama a jejich starý systém eroduje a upadá, tím hlasitěji pořád bojují proti komunismu, ještě důrazněji křičí o demokratických hodnotách, pořád sepisují petice nebo zaujímají stanoviska proti ideovým odpůrcům, urputně se vymezují proti odlišným názorům a pořád stojí na té správné straně. A nově i říkají, kdo má nebo nemá právo obsazovat veřejné funkce, a to i po volbách, kde voliči rozdali karty jinak, než se těmto slovním vyznavačům svobody líbí.

Kdyby si nedali na Hrad komunistu, možná by se dal ten falešný polistopadový obraz držet o něco déle, a ještě chvíli v tom mohli pokračovat. A kdyby ten komunista a jeho vodiči trochu přemýšleli, mohl si vypěstovat časem třeba image polepšeného komunisty. Ale tím, že si nemohou pomoct a znají jenom jednu strategii – když nefungují správné hodnoty, přidáme víc správných hodnot –, jen si pod sebou řežou větev, protože všichni už při každé další větě o demokracii a správných hodnotách vidí, jak je to doopravdy. Tedy že komunistu komunistou nedělá primárně stranická knížka, ale způsob myšlení.

Kdybychom se náhle vrátili v čase o padesát let a neřekli nám, jaký je rok, nenašli bychom mezi včerejším normalizačním komunistou a dnešním českým liberálním demokratem vůbec žádný rozdíl. A ti, co to hájí a dělají, že to nevidí nebo že to není absurdní, to ví samozřejmě taky, jen se jim hodí předstírat opak. Jediný důsledek je ale opět ten, že je okamžitě jasné, že patří do stejné stáje a že úmyslně klamou, řečeno diplomaticky. Jazyk dneška v tomto funguje zcela spolehlivě.

Protože pokaždé, když prezident začne mluvit o hodnotách, právu, morálce a veřejném zájmu, je to stejné, jako by si nalepil na čelo cedulku s nápisem Jsem … (ať si každý dosadí sám).

Prezidentovi a jeho pánovi, oběma bez minimální špetky sebereflexe, to ale přesto nestačilo a celé své groteskní působení na Hradě se rozhodli ještě víc vyšperkovat a dovést k dokonalosti tím, že hlava státu odmítla na návrh premiéra jmenovat ministrem životního prostředí Filip Turka. Tedy nejviditelnějšího politika koaliční strany Motoristé sobě, který se přitom vzdal své skvěle placené funkce poslance Evropského parlamentu, aby mohl kandidovat v říjnových parlamentních volbách a věnovat se domácí politice.

A přestože Motoristé ve volbách uspěli a Filip Turek se stal celkově nejúspěšnějším kandidátem voleb (napříč stranami) s nejvyšším podílem přednostních hlasů – preferenčním hlasem jej zakroužkovalo 34,5 procenta voličů ve Středočeském kraji, kde kandidoval –, tak jej prezident Pavel, který demokratické hodnoty a vůli lidu snídá, obědvá i večeří, odmítl do funkce jmenovat.

Pokud příliš tlačíte na pilu, docílíte tím jen toho, že na rozpor mezi slovy a skutečností víc upozorníte. A člověk se jen ušklíbne: „Od tebe to teda sedí.“

Turek byl zvolen, není trestně stíhán a kromě toho, že má opačné politické názory než prezident a jeho klika a celý evropský mainstream, nic, co by mu bránilo vykonávat funkci ministra, neprovedl. Jen si na něj vyšlápla s Hradem spřízněná česká mainstreamová média a s bezpečnostními složkami čile koketující Deník N, který zveřejnil screeny ošklivých a místy dokonce odporných postů na Facebooku, jejichž pisatelem měl Filip Turek být (a asi i byl), a rozjela proti němu silnou očerňující kampaň, o niž se mimochodem prezident opírá.

To, zda je Turek někomu sympatický, nebo není, jaký na to má či nemá kdo názor, nebo koho má či nemá rád, je přitom vedlejší. Protože o to v této umělé prezidentově kauze vůbec nejde. Jde o to, co Petr Pavel dělá a jak a jakým jazykem to zdůvodňuje.

Jen připomeňme, že pravomoci prezidenta poměrně jasně vymezuje zákon nad zákony, který se jmenuje ústava, a v ní stojí, pěkně jasně, srozumitelně a v řadě za sebou v článcích 67 a 68 toto: „Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Vláda se skládá z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů. Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně. Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.

Bez keců 

Pokud někdo tvrdí, že z takto jasně popsaných instrukcí vyplývá, že prezident nemusí jmenovat ministrem toho, koho mu do funkce navrhl premiér, je to stejně zvrácené, jako by tvrdil, že v ústavě není napsané, že musí jmenovat premiérem vítěze voleb nebo toho, kdo vzešel z politických jednání coby ten, kdo je schopen sestavit většinovou vládu, ale může tam jmenovat třeba svého kamaráda.

Právě proto je to v ústavě napsané tak jednoduše, protože je to úplně jasné. Stejně jako to, že se premiér nemá chodit ptát na Hrad nebo si prezident zvát kandidáty na ministry na nějaké přijímací pohovory nebo co to bylo, ale má jmenovat jednotlivé ministry v rámci vlády jako celku a neurčovat, koho si tam smí předseda vlády vybrat. To je jeho věc a jeho zodpovědnost, protože v ústavě stojí, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci a je odpovědna Poslanecké sněmovně.

Ve volbách se tedy rozhoduje o tom, kdo se do Sněmovny dostane. Premiér, kterého jmenoval prezident, se spolu s předsedy ostatních koaličních stran domluví, kdo zasedne ve vládě. Členy vlády pak jmenuje na návrh premiéra opět prezident (nejlépe bez keců, anebo to třeba doprovodí nějakým komentářem, na což má právo, ale to je tak vše), a celá vláda pak požádá o vyslovení důvěry Poslaneckou sněmovnu. Všechno ostatní je ohýbání ústavy bez ohledu na to, jestli to dělá Zeman, nebo Pavel, a jestli jim k tomu oslovení právníci napíší dobrozdání. Ústava je záměrně tak jednoduchá, aby ji pochopil každý (i blbec) a nemohly se vymýšlet složité právní konstrukce. Taková je realita. Navíc běžný občan může dělat vše, co ústava (zákon) nezakazuje, ale ústavní činitel jen to, co mu zákon určí.

Je tu ale ještě jiná rovina. Pokud už se někdo pustí do nějaké politické hry a rozhodne se své pravomoci překročit a otestovat, co mu veřejnost a systém dovolí, protože začne dělat kroky, se kterými ústava jakožto hlavní zákon nepočítá, hodně záleží na jeho argumentech i na tom, jak své počínání zdůvodní a jestli bude nebo nebude jeho vysvětlení dávat smysl. A Petr Pavel se pustil do vysvětlování jazykem, který mu jeho snahu vrátil jako bumerang a všem dokonale ukázal, že jeho slova o úctě k hodnotám, právu, demokracii, právu a svobodnému směřování naší země byla prázdná a falešná jako on sám.

Protože když se snažíte vysvětlovat svůj nestandardní úřední krok, kterým jste se rozhodli porušit nejdůležitější zákon v zemi, slovy, že jste to udělali proto, že chcete chránit ústavu, tak to svědčí buď o vaší mimořádné intelektuální nedostatečnosti, anebo o nekonečném cynismu.

Jen málokdo tak přesně dokáže naplnit význam starého českého pořekadla „lepší drzé čelo než poplužní dvůr“. Anebo taky „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“. 

Zpět k obsahu čísla
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu

Úvodní slovo

Lepší drzé čelo?

Ne, v žádném případě tím nechci říct, že je jazyk dneška zbytečný nebo není důležitý. Teď myslím především ten jeho druhý pól, kritický a lež odhalující. On plní vlastně podobnou či stejnou funkci jako ten první pól. Rozdíl mezi oběma kraji by se dal označit asi tak, že jeden z pólů je odhalující a druhý sebeodhalující.

Když někdo nadále používá jazyk včerejška a obsah jeho slov není v souladu s realitou neboli nesedí či neladí, ať už úmyslně, nebo neúmyslně, díky měnícímu se elektromagnetickému poli se to brzy ukáže. To je ta sebeodhalující část.

A pokud to někdo vidí a toho rozporu nebo toho, že to nesedí, si všimne a začne o tom mluvit, nastupuje ona odhalující část. Vesmír či éter má ale dost velký smysl pro ironii a humor, a tak se někdy obě roviny protnou. Stává se totiž dokonce i to, že ten, kdo se snaží něco odhalit, a nedělá to s čistým záměrem či kvůli pravdě a poznání, ale aby posílil své ego nebo moc a ponížil či oslabil protivníka, přitom mnohdy odhalí i sám sebe. Takže něco odhaluje, a to se mu klidně může dařit, ale zároveň se ukazují i jeho vlastní rozpory, nesoulady či limity. Pole je v tomto ohledu neúprosné a jakoukoli nekonzistenci, měření dvojím metrem či nesoulad prostě zviditelňuje.

Jazyk dneška je tedy taky jen nástroj, jakým byl i jazyk včerejška – jen již není odtržený od reality, slouží k něčemu jinému a záleží na tom, jak se použije. Protože jako nástroj k odhalení rozporu a nesouladu funguje bezvadně směrem dovnitř, ale i ven.

Můžeme si to ukázat třeba na současných tanečcích kolem Pražského radu a jeho boji proti Filipu Turkovi, ať je nějaká zábava. Největší rozpor je právě u všech těch uhlazených „hodnotářů“ a pravých demokratů, kteří jako kolovrátek brebentí o svobodě, míru, pravdě a lásce, ale přitom brojí proti výsledkům voleb, tlačí Evropu do světové války, lžou o příčinách současného stavu a manipulují a ohýbají realitu často až obdivuhodně kreativním způsobem. Možná nejabsurdnějším dokladem změny jazyka včerejška v jazyk dneška je pak v tomto ohledu český prezident Petr Pavel.

Dokud nebyl tento člověk zvolen na Pražský hrad, těžko mohlo polistopadový étos, kolektivně založený na falešném antikomunismu, iluzorní svobodě a pokryteckých západních hodnotách něco narušit. Vznešená slova tekla proudem a politici i občané se jen předháněli v tom, kdo bude větší bojovník proti dávno skončenému komunismu či kdo zaleze hlouběji do Brusele. Fungovalo to, protože jazyk včerejška byl silným nástrojem moci. Já jsem evropský demokrat, a to mi otevírá dveře k funkcím a veřejným penězům. Rovnice byla jednoduchá.

Ústava je záměrně tak jednoduchá, aby ji pochopil úplně každý (i naprostý blbec) a nemohly se vymýšlet složité právní konstrukce.

Pak se ale tihle bojovníci za lepší svět – často bývalí bolševici nebo potomci z prominentních rodin reformních komunistů z osmašedesátého –, kteří se po listopadu hbitě převlékli do kostýmů demokratů a získali rozhodující moc ve státě, střelili do vlastní nohy. Protože už neměli kde brát, udělali nakonec fatální chybu, když si zvolili na Hrad komunistu nejkomunistovatějšího.

Takového, který opustil rodnou stranu jen proto, že mu přestala na konci minulého režimu poskytovat očekávané benefity a aby se mohl přidat na stranu opačnou, jež mu je nejen znovu zajistila, ale udělala to v mnohem větším měřítku. Protlačila jej do těch nejvyšších a nejlépe placených funkcí jako každého ohebného kariéristu, jenž je ochoten za každého režimu udělat a říkat cokoli, co mu přinese prospěch, neboť je vždy připraven.

Však také současného prezidenta „udělal“ a do této funkce protlačil Petr Kolář, jiný bývalý člen z komunistické rodiny (která patřila k druhému, tedy mocensky poraženému křídlu reformních komunistů z osmašedesátého roku). Už to je samo o sobě dostatečné chucpe. Ani tak ne samo o sobě to, jakou ti lidé mají minulost, ale to, jak horlivě brojí proti tomu, čím sami byli nebo z čeho vzešli. Pokud totiž příliš tlačí na pilu, docílí tím jen toho, že na ten rozpor mezi slovy a skutečností ještě víc upozorňují. A člověk se jen ušklíbne: „Od vás to teda sedí.“

Kdyby se tito a jim podobní nejhlasitější vyznavači hodnot, demokracie a odpůrci komunismu ztišili nebo aspoň trochu stáhli, nebylo by to tak strašně vidět. Ale protože nejsou moc chytří a dlouho jim to pokrytectví vycházelo – vlastně si na něm založili živnost –, ignorují, že prezident svou minulost, kdy se školil na bojovníka proti NATO, ale protože mu to překazila v roce 1989 „revoluce“, převzala si ho druhá strana a udělala z něj vysokého člena NATO a bojovníka proti Rusku, označuje jako mladickou nerozvážnost. A tou by to také – ať už si o tom myslíme cokoli – mohlo zůstat.

Jenže čím víc ztrácejí půdu pod nohama a jejich starý systém eroduje a upadá, tím hlasitěji pořád bojují proti komunismu, ještě důrazněji křičí o demokratických hodnotách, pořád sepisují petice nebo zaujímají stanoviska proti ideovým odpůrcům, urputně se vymezují proti odlišným názorům a pořád stojí na té správné straně. A nově i říkají, kdo má nebo nemá právo obsazovat veřejné funkce, a to i po volbách, kde voliči rozdali karty jinak, než se těmto slovním vyznavačům svobody líbí.

Kdyby si nedali na Hrad komunistu, možná by se dal ten falešný polistopadový obraz držet o něco déle, a ještě chvíli v tom mohli pokračovat. A kdyby ten komunista a jeho vodiči trochu přemýšleli, mohl si vypěstovat časem třeba image polepšeného komunisty. Ale tím, že si nemohou pomoct a znají jenom jednu strategii – když nefungují správné hodnoty, přidáme víc správných hodnot –, jen si pod sebou řežou větev, protože všichni už při každé další větě o demokracii a správných hodnotách vidí, jak je to doopravdy. Tedy že komunistu komunistou nedělá primárně stranická knížka, ale způsob myšlení.

Kdybychom se náhle vrátili v čase o padesát let a neřekli nám, jaký je rok, nenašli bychom mezi včerejším normalizačním komunistou a dnešním českým liberálním demokratem vůbec žádný rozdíl. A ti, co to hájí a dělají, že to nevidí nebo že to není absurdní, to ví samozřejmě taky, jen se jim hodí předstírat opak. Jediný důsledek je ale opět ten, že je okamžitě jasné, že patří do stejné stáje a že úmyslně klamou, řečeno diplomaticky. Jazyk dneška v tomto funguje zcela spolehlivě.

Protože pokaždé, když prezident začne mluvit o hodnotách, právu, morálce a veřejném zájmu, je to stejné, jako by si nalepil na čelo cedulku s nápisem Jsem … (ať si každý dosadí sám).

Prezidentovi a jeho pánovi, oběma bez minimální špetky sebereflexe, to ale přesto nestačilo a celé své groteskní působení na Hradě se rozhodli ještě víc vyšperkovat a dovést k dokonalosti tím, že hlava státu odmítla na návrh premiéra jmenovat ministrem životního prostředí Filip Turka. Tedy nejviditelnějšího politika koaliční strany Motoristé sobě, který se přitom vzdal své skvěle placené funkce poslance Evropského parlamentu, aby mohl kandidovat v říjnových parlamentních volbách a věnovat se domácí politice.

A přestože Motoristé ve volbách uspěli a Filip Turek se stal celkově nejúspěšnějším kandidátem voleb (napříč stranami) s nejvyšším podílem přednostních hlasů – preferenčním hlasem jej zakroužkovalo 34,5 procenta voličů ve Středočeském kraji, kde kandidoval –, tak jej prezident Pavel, který demokratické hodnoty a vůli lidu snídá, obědvá i večeří, odmítl do funkce jmenovat.

Pokud příliš tlačíte na pilu, docílíte tím jen toho, že na rozpor mezi slovy a skutečností víc upozorníte. A člověk se jen ušklíbne: „Od tebe to teda sedí.“

Turek byl zvolen, není trestně stíhán a kromě toho, že má opačné politické názory než prezident a jeho klika a celý evropský mainstream, nic, co by mu bránilo vykonávat funkci ministra, neprovedl. Jen si na něj vyšlápla s Hradem spřízněná česká mainstreamová média a s bezpečnostními složkami čile koketující Deník N, který zveřejnil screeny ošklivých a místy dokonce odporných postů na Facebooku, jejichž pisatelem měl Filip Turek být (a asi i byl), a rozjela proti němu silnou očerňující kampaň, o niž se mimochodem prezident opírá.

To, zda je Turek někomu sympatický, nebo není, jaký na to má či nemá kdo názor, nebo koho má či nemá rád, je přitom vedlejší. Protože o to v této umělé prezidentově kauze vůbec nejde. Jde o to, co Petr Pavel dělá a jak a jakým jazykem to zdůvodňuje.

Jen připomeňme, že pravomoci prezidenta poměrně jasně vymezuje zákon nad zákony, který se jmenuje ústava, a v ní stojí, pěkně jasně, srozumitelně a v řadě za sebou v článcích 67 a 68 toto: „Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Vláda se skládá z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů. Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně. Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.

Bez keců 

Pokud někdo tvrdí, že z takto jasně popsaných instrukcí vyplývá, že prezident nemusí jmenovat ministrem toho, koho mu do funkce navrhl premiér, je to stejně zvrácené, jako by tvrdil, že v ústavě není napsané, že musí jmenovat premiérem vítěze voleb nebo toho, kdo vzešel z politických jednání coby ten, kdo je schopen sestavit většinovou vládu, ale může tam jmenovat třeba svého kamaráda.

Právě proto je to v ústavě napsané tak jednoduše, protože je to úplně jasné. Stejně jako to, že se premiér nemá chodit ptát na Hrad nebo si prezident zvát kandidáty na ministry na nějaké přijímací pohovory nebo co to bylo, ale má jmenovat jednotlivé ministry v rámci vlády jako celku a neurčovat, koho si tam smí předseda vlády vybrat. To je jeho věc a jeho zodpovědnost, protože v ústavě stojí, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci a je odpovědna Poslanecké sněmovně.

Ve volbách se tedy rozhoduje o tom, kdo se do Sněmovny dostane. Premiér, kterého jmenoval prezident, se spolu s předsedy ostatních koaličních stran domluví, kdo zasedne ve vládě. Členy vlády pak jmenuje na návrh premiéra opět prezident (nejlépe bez keců, anebo to třeba doprovodí nějakým komentářem, na což má právo, ale to je tak vše), a celá vláda pak požádá o vyslovení důvěry Poslaneckou sněmovnu. Všechno ostatní je ohýbání ústavy bez ohledu na to, jestli to dělá Zeman, nebo Pavel, a jestli jim k tomu oslovení právníci napíší dobrozdání. Ústava je záměrně tak jednoduchá, aby ji pochopil každý (i blbec) a nemohly se vymýšlet složité právní konstrukce. Taková je realita. Navíc běžný občan může dělat vše, co ústava (zákon) nezakazuje, ale ústavní činitel jen to, co mu zákon určí.

Je tu ale ještě jiná rovina. Pokud už se někdo pustí do nějaké politické hry a rozhodne se své pravomoci překročit a otestovat, co mu veřejnost a systém dovolí, protože začne dělat kroky, se kterými ústava jakožto hlavní zákon nepočítá, hodně záleží na jeho argumentech i na tom, jak své počínání zdůvodní a jestli bude nebo nebude jeho vysvětlení dávat smysl. A Petr Pavel se pustil do vysvětlování jazykem, který mu jeho snahu vrátil jako bumerang a všem dokonale ukázal, že jeho slova o úctě k hodnotám, právu, demokracii, právu a svobodnému směřování naší země byla prázdná a falešná jako on sám.

Protože když se snažíte vysvětlovat svůj nestandardní úřední krok, kterým jste se rozhodli porušit nejdůležitější zákon v zemi, slovy, že jste to udělali proto, že chcete chránit ústavu, tak to svědčí buď o vaší mimořádné intelektuální nedostatečnosti, anebo o nekonečném cynismu.

Jen málokdo tak přesně dokáže naplnit význam starého českého pořekadla „lepší drzé čelo než poplužní dvůr“. Anebo taky „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“. 

Zprávy

Z jiného světa

Ne, v žádném případě tím nechci říct, že je jazyk dneška zbytečný nebo není důležitý. Teď myslím především ten jeho druhý pól, kritický a lež odhalující. On plní vlastně podobnou či stejnou funkci jako ten první pól. Rozdíl mezi oběma kraji by se dal označit asi tak, že jeden z pólů je odhalující a druhý sebeodhalující.

Když někdo nadále používá jazyk včerejška a obsah jeho slov není v souladu s realitou neboli nesedí či neladí, ať už úmyslně, nebo neúmyslně, díky měnícímu se elektromagnetickému poli se to brzy ukáže. To je ta sebeodhalující část.

A pokud to někdo vidí a toho rozporu nebo toho, že to nesedí, si všimne a začne o tom mluvit, nastupuje ona odhalující část. Vesmír či éter má ale dost velký smysl pro ironii a humor, a tak se někdy obě roviny protnou. Stává se totiž dokonce i to, že ten, kdo se snaží něco odhalit, a nedělá to s čistým záměrem či kvůli pravdě a poznání, ale aby posílil své ego nebo moc a ponížil či oslabil protivníka, přitom mnohdy odhalí i sám sebe. Takže něco odhaluje, a to se mu klidně může dařit, ale zároveň se ukazují i jeho vlastní rozpory, nesoulady či limity. Pole je v tomto ohledu neúprosné a jakoukoli nekonzistenci, měření dvojím metrem či nesoulad prostě zviditelňuje.

Jazyk dneška je tedy taky jen nástroj, jakým byl i jazyk včerejška – jen již není odtržený od reality, slouží k něčemu jinému a záleží na tom, jak se použije. Protože jako nástroj k odhalení rozporu a nesouladu funguje bezvadně směrem dovnitř, ale i ven.

Můžeme si to ukázat třeba na současných tanečcích kolem Pražského radu a jeho boji proti Filipu Turkovi, ať je nějaká zábava. Největší rozpor je právě u všech těch uhlazených „hodnotářů“ a pravých demokratů, kteří jako kolovrátek brebentí o svobodě, míru, pravdě a lásce, ale přitom brojí proti výsledkům voleb, tlačí Evropu do světové války, lžou o příčinách současného stavu a manipulují a ohýbají realitu často až obdivuhodně kreativním způsobem. Možná nejabsurdnějším dokladem změny jazyka včerejška v jazyk dneška je pak v tomto ohledu český prezident Petr Pavel.

Dokud nebyl tento člověk zvolen na Pražský hrad, těžko mohlo polistopadový étos, kolektivně založený na falešném antikomunismu, iluzorní svobodě a pokryteckých západních hodnotách něco narušit. Vznešená slova tekla proudem a politici i občané se jen předháněli v tom, kdo bude větší bojovník proti dávno skončenému komunismu či kdo zaleze hlouběji do Brusele. Fungovalo to, protože jazyk včerejška byl silným nástrojem moci. Já jsem evropský demokrat, a to mi otevírá dveře k funkcím a veřejným penězům. Rovnice byla jednoduchá.

Ústava je záměrně tak jednoduchá, aby ji pochopil úplně každý (i naprostý blbec) a nemohly se vymýšlet složité právní konstrukce.

Pak se ale tihle bojovníci za lepší svět – často bývalí bolševici nebo potomci z prominentních rodin reformních komunistů z osmašedesátého –, kteří se po listopadu hbitě převlékli do kostýmů demokratů a získali rozhodující moc ve státě, střelili do vlastní nohy. Protože už neměli kde brát, udělali nakonec fatální chybu, když si zvolili na Hrad komunistu nejkomunistovatějšího.

Takového, který opustil rodnou stranu jen proto, že mu přestala na konci minulého režimu poskytovat očekávané benefity a aby se mohl přidat na stranu opačnou, jež mu je nejen znovu zajistila, ale udělala to v mnohem větším měřítku. Protlačila jej do těch nejvyšších a nejlépe placených funkcí jako každého ohebného kariéristu, jenž je ochoten za každého režimu udělat a říkat cokoli, co mu přinese prospěch, neboť je vždy připraven.

Však také současného prezidenta „udělal“ a do této funkce protlačil Petr Kolář, jiný bývalý člen z komunistické rodiny (která patřila k druhému, tedy mocensky poraženému křídlu reformních komunistů z osmašedesátého roku). Už to je samo o sobě dostatečné chucpe. Ani tak ne samo o sobě to, jakou ti lidé mají minulost, ale to, jak horlivě brojí proti tomu, čím sami byli nebo z čeho vzešli. Pokud totiž příliš tlačí na pilu, docílí tím jen toho, že na ten rozpor mezi slovy a skutečností ještě víc upozorňují. A člověk se jen ušklíbne: „Od vás to teda sedí.“

Kdyby se tito a jim podobní nejhlasitější vyznavači hodnot, demokracie a odpůrci komunismu ztišili nebo aspoň trochu stáhli, nebylo by to tak strašně vidět. Ale protože nejsou moc chytří a dlouho jim to pokrytectví vycházelo – vlastně si na něm založili živnost –, ignorují, že prezident svou minulost, kdy se školil na bojovníka proti NATO, ale protože mu to překazila v roce 1989 „revoluce“, převzala si ho druhá strana a udělala z něj vysokého člena NATO a bojovníka proti Rusku, označuje jako mladickou nerozvážnost. A tou by to také – ať už si o tom myslíme cokoli – mohlo zůstat.

Jenže čím víc ztrácejí půdu pod nohama a jejich starý systém eroduje a upadá, tím hlasitěji pořád bojují proti komunismu, ještě důrazněji křičí o demokratických hodnotách, pořád sepisují petice nebo zaujímají stanoviska proti ideovým odpůrcům, urputně se vymezují proti odlišným názorům a pořád stojí na té správné straně. A nově i říkají, kdo má nebo nemá právo obsazovat veřejné funkce, a to i po volbách, kde voliči rozdali karty jinak, než se těmto slovním vyznavačům svobody líbí.

Kdyby si nedali na Hrad komunistu, možná by se dal ten falešný polistopadový obraz držet o něco déle, a ještě chvíli v tom mohli pokračovat. A kdyby ten komunista a jeho vodiči trochu přemýšleli, mohl si vypěstovat časem třeba image polepšeného komunisty. Ale tím, že si nemohou pomoct a znají jenom jednu strategii – když nefungují správné hodnoty, přidáme víc správných hodnot –, jen si pod sebou řežou větev, protože všichni už při každé další větě o demokracii a správných hodnotách vidí, jak je to doopravdy. Tedy že komunistu komunistou nedělá primárně stranická knížka, ale způsob myšlení.

Kdybychom se náhle vrátili v čase o padesát let a neřekli nám, jaký je rok, nenašli bychom mezi včerejším normalizačním komunistou a dnešním českým liberálním demokratem vůbec žádný rozdíl. A ti, co to hájí a dělají, že to nevidí nebo že to není absurdní, to ví samozřejmě taky, jen se jim hodí předstírat opak. Jediný důsledek je ale opět ten, že je okamžitě jasné, že patří do stejné stáje a že úmyslně klamou, řečeno diplomaticky. Jazyk dneška v tomto funguje zcela spolehlivě.

Protože pokaždé, když prezident začne mluvit o hodnotách, právu, morálce a veřejném zájmu, je to stejné, jako by si nalepil na čelo cedulku s nápisem Jsem … (ať si každý dosadí sám).

Prezidentovi a jeho pánovi, oběma bez minimální špetky sebereflexe, to ale přesto nestačilo a celé své groteskní působení na Hradě se rozhodli ještě víc vyšperkovat a dovést k dokonalosti tím, že hlava státu odmítla na návrh premiéra jmenovat ministrem životního prostředí Filip Turka. Tedy nejviditelnějšího politika koaliční strany Motoristé sobě, který se přitom vzdal své skvěle placené funkce poslance Evropského parlamentu, aby mohl kandidovat v říjnových parlamentních volbách a věnovat se domácí politice.

A přestože Motoristé ve volbách uspěli a Filip Turek se stal celkově nejúspěšnějším kandidátem voleb (napříč stranami) s nejvyšším podílem přednostních hlasů – preferenčním hlasem jej zakroužkovalo 34,5 procenta voličů ve Středočeském kraji, kde kandidoval –, tak jej prezident Pavel, který demokratické hodnoty a vůli lidu snídá, obědvá i večeří, odmítl do funkce jmenovat.

Pokud příliš tlačíte na pilu, docílíte tím jen toho, že na rozpor mezi slovy a skutečností víc upozorníte. A člověk se jen ušklíbne: „Od tebe to teda sedí.“

Turek byl zvolen, není trestně stíhán a kromě toho, že má opačné politické názory než prezident a jeho klika a celý evropský mainstream, nic, co by mu bránilo vykonávat funkci ministra, neprovedl. Jen si na něj vyšlápla s Hradem spřízněná česká mainstreamová média a s bezpečnostními složkami čile koketující Deník N, který zveřejnil screeny ošklivých a místy dokonce odporných postů na Facebooku, jejichž pisatelem měl Filip Turek být (a asi i byl), a rozjela proti němu silnou očerňující kampaň, o niž se mimochodem prezident opírá.

To, zda je Turek někomu sympatický, nebo není, jaký na to má či nemá kdo názor, nebo koho má či nemá rád, je přitom vedlejší. Protože o to v této umělé prezidentově kauze vůbec nejde. Jde o to, co Petr Pavel dělá a jak a jakým jazykem to zdůvodňuje.

Jen připomeňme, že pravomoci prezidenta poměrně jasně vymezuje zákon nad zákony, který se jmenuje ústava, a v ní stojí, pěkně jasně, srozumitelně a v řadě za sebou v článcích 67 a 68 toto: „Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Vláda se skládá z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů. Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně. Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.

Bez keců 

Pokud někdo tvrdí, že z takto jasně popsaných instrukcí vyplývá, že prezident nemusí jmenovat ministrem toho, koho mu do funkce navrhl premiér, je to stejně zvrácené, jako by tvrdil, že v ústavě není napsané, že musí jmenovat premiérem vítěze voleb nebo toho, kdo vzešel z politických jednání coby ten, kdo je schopen sestavit většinovou vládu, ale může tam jmenovat třeba svého kamaráda.

Právě proto je to v ústavě napsané tak jednoduše, protože je to úplně jasné. Stejně jako to, že se premiér nemá chodit ptát na Hrad nebo si prezident zvát kandidáty na ministry na nějaké přijímací pohovory nebo co to bylo, ale má jmenovat jednotlivé ministry v rámci vlády jako celku a neurčovat, koho si tam smí předseda vlády vybrat. To je jeho věc a jeho zodpovědnost, protože v ústavě stojí, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci a je odpovědna Poslanecké sněmovně.

Ve volbách se tedy rozhoduje o tom, kdo se do Sněmovny dostane. Premiér, kterého jmenoval prezident, se spolu s předsedy ostatních koaličních stran domluví, kdo zasedne ve vládě. Členy vlády pak jmenuje na návrh premiéra opět prezident (nejlépe bez keců, anebo to třeba doprovodí nějakým komentářem, na což má právo, ale to je tak vše), a celá vláda pak požádá o vyslovení důvěry Poslaneckou sněmovnu. Všechno ostatní je ohýbání ústavy bez ohledu na to, jestli to dělá Zeman, nebo Pavel, a jestli jim k tomu oslovení právníci napíší dobrozdání. Ústava je záměrně tak jednoduchá, aby ji pochopil každý (i blbec) a nemohly se vymýšlet složité právní konstrukce. Taková je realita. Navíc běžný občan může dělat vše, co ústava (zákon) nezakazuje, ale ústavní činitel jen to, co mu zákon určí.

Je tu ale ještě jiná rovina. Pokud už se někdo pustí do nějaké politické hry a rozhodne se své pravomoci překročit a otestovat, co mu veřejnost a systém dovolí, protože začne dělat kroky, se kterými ústava jakožto hlavní zákon nepočítá, hodně záleží na jeho argumentech i na tom, jak své počínání zdůvodní a jestli bude nebo nebude jeho vysvětlení dávat smysl. A Petr Pavel se pustil do vysvětlování jazykem, který mu jeho snahu vrátil jako bumerang a všem dokonale ukázal, že jeho slova o úctě k hodnotám, právu, demokracii, právu a svobodnému směřování naší země byla prázdná a falešná jako on sám.

Protože když se snažíte vysvětlovat svůj nestandardní úřední krok, kterým jste se rozhodli porušit nejdůležitější zákon v zemi, slovy, že jste to udělali proto, že chcete chránit ústavu, tak to svědčí buď o vaší mimořádné intelektuální nedostatečnosti, anebo o nekonečném cynismu.

Jen málokdo tak přesně dokáže naplnit význam starého českého pořekadla „lepší drzé čelo než poplužní dvůr“. Anebo taky „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“. 

Lepší drzé čelo?

Když si chcete vymýšlet, mlžit nebo třeba porušovat ústavu, měli byste dát pozor i na volbu slov…

Ne, v žádném případě tím nechci říct, že je jazyk dneška zbytečný nebo není důležitý. Teď myslím především ten jeho druhý pól, kritický a lež odhalující. On plní vlastně podobnou či stejnou funkci jako ten první pól. Rozdíl mezi oběma kraji by se dal označit asi tak, že jeden z pólů je odhalující a druhý sebeodhalující.

Když někdo nadále používá jazyk včerejška a obsah jeho slov není v souladu s realitou neboli nesedí či neladí, ať už úmyslně, nebo neúmyslně, díky měnícímu se elektromagnetickému poli se to brzy ukáže. To je ta sebeodhalující část.

A pokud to někdo vidí a toho rozporu nebo toho, že to nesedí, si všimne a začne o tom mluvit, nastupuje ona odhalující část. Vesmír či éter má ale dost velký smysl pro ironii a humor, a tak se někdy obě roviny protnou. Stává se totiž dokonce i to, že ten, kdo se snaží něco odhalit, a nedělá to s čistým záměrem či kvůli pravdě a poznání, ale aby posílil své ego nebo moc a ponížil či oslabil protivníka, přitom mnohdy odhalí i sám sebe. Takže něco odhaluje, a to se mu klidně může dařit, ale zároveň se ukazují i jeho vlastní rozpory, nesoulady či limity. Pole je v tomto ohledu neúprosné a jakoukoli nekonzistenci, měření dvojím metrem či nesoulad prostě zviditelňuje.

Jazyk dneška je tedy taky jen nástroj, jakým byl i jazyk včerejška – jen již není odtržený od reality, slouží k něčemu jinému a záleží na tom, jak se použije. Protože jako nástroj k odhalení rozporu a nesouladu funguje bezvadně směrem dovnitř, ale i ven.

Můžeme si to ukázat třeba na současných tanečcích kolem Pražského radu a jeho boji proti Filipu Turkovi, ať je nějaká zábava. Největší rozpor je právě u všech těch uhlazených „hodnotářů“ a pravých demokratů, kteří jako kolovrátek brebentí o svobodě, míru, pravdě a lásce, ale přitom brojí proti výsledkům voleb, tlačí Evropu do světové války, lžou o příčinách současného stavu a manipulují a ohýbají realitu často až obdivuhodně kreativním způsobem. Možná nejabsurdnějším dokladem změny jazyka včerejška v jazyk dneška je pak v tomto ohledu český prezident Petr Pavel.

Dokud nebyl tento člověk zvolen na Pražský hrad, těžko mohlo polistopadový étos, kolektivně založený na falešném antikomunismu, iluzorní svobodě a pokryteckých západních hodnotách něco narušit. Vznešená slova tekla proudem a politici i občané se jen předháněli v tom, kdo bude větší bojovník proti dávno skončenému komunismu či kdo zaleze hlouběji do Brusele. Fungovalo to, protože jazyk včerejška byl silným nástrojem moci. Já jsem evropský demokrat, a to mi otevírá dveře k funkcím a veřejným penězům. Rovnice byla jednoduchá.

Ústava je záměrně tak jednoduchá, aby ji pochopil úplně každý (i naprostý blbec) a nemohly se vymýšlet složité právní konstrukce.

Pak se ale tihle bojovníci za lepší svět – často bývalí bolševici nebo potomci z prominentních rodin reformních komunistů z osmašedesátého –, kteří se po listopadu hbitě převlékli do kostýmů demokratů a získali rozhodující moc ve státě, střelili do vlastní nohy. Protože už neměli kde brát, udělali nakonec fatální chybu, když si zvolili na Hrad komunistu nejkomunistovatějšího.

Takového, který opustil rodnou stranu jen proto, že mu přestala na konci minulého režimu poskytovat očekávané benefity a aby se mohl přidat na stranu opačnou, jež mu je nejen znovu zajistila, ale udělala to v mnohem větším měřítku. Protlačila jej do těch nejvyšších a nejlépe placených funkcí jako každého ohebného kariéristu, jenž je ochoten za každého režimu udělat a říkat cokoli, co mu přinese prospěch, neboť je vždy připraven.

Však také současného prezidenta „udělal“ a do této funkce protlačil Petr Kolář, jiný bývalý člen z komunistické rodiny (která patřila k druhému, tedy mocensky poraženému křídlu reformních komunistů z osmašedesátého roku). Už to je samo o sobě dostatečné chucpe. Ani tak ne samo o sobě to, jakou ti lidé mají minulost, ale to, jak horlivě brojí proti tomu, čím sami byli nebo z čeho vzešli. Pokud totiž příliš tlačí na pilu, docílí tím jen toho, že na ten rozpor mezi slovy a skutečností ještě víc upozorňují. A člověk se jen ušklíbne: „Od vás to teda sedí.“

Kdyby se tito a jim podobní nejhlasitější vyznavači hodnot, demokracie a odpůrci komunismu ztišili nebo aspoň trochu stáhli, nebylo by to tak strašně vidět. Ale protože nejsou moc chytří a dlouho jim to pokrytectví vycházelo – vlastně si na něm založili živnost –, ignorují, že prezident svou minulost, kdy se školil na bojovníka proti NATO, ale protože mu to překazila v roce 1989 „revoluce“, převzala si ho druhá strana a udělala z něj vysokého člena NATO a bojovníka proti Rusku, označuje jako mladickou nerozvážnost. A tou by to také – ať už si o tom myslíme cokoli – mohlo zůstat.

Jenže čím víc ztrácejí půdu pod nohama a jejich starý systém eroduje a upadá, tím hlasitěji pořád bojují proti komunismu, ještě důrazněji křičí o demokratických hodnotách, pořád sepisují petice nebo zaujímají stanoviska proti ideovým odpůrcům, urputně se vymezují proti odlišným názorům a pořád stojí na té správné straně. A nově i říkají, kdo má nebo nemá právo obsazovat veřejné funkce, a to i po volbách, kde voliči rozdali karty jinak, než se těmto slovním vyznavačům svobody líbí.

Kdyby si nedali na Hrad komunistu, možná by se dal ten falešný polistopadový obraz držet o něco déle, a ještě chvíli v tom mohli pokračovat. A kdyby ten komunista a jeho vodiči trochu přemýšleli, mohl si vypěstovat časem třeba image polepšeného komunisty. Ale tím, že si nemohou pomoct a znají jenom jednu strategii – když nefungují správné hodnoty, přidáme víc správných hodnot –, jen si pod sebou řežou větev, protože všichni už při každé další větě o demokracii a správných hodnotách vidí, jak je to doopravdy. Tedy že komunistu komunistou nedělá primárně stranická knížka, ale způsob myšlení.

Kdybychom se náhle vrátili v čase o padesát let a neřekli nám, jaký je rok, nenašli bychom mezi včerejším normalizačním komunistou a dnešním českým liberálním demokratem vůbec žádný rozdíl. A ti, co to hájí a dělají, že to nevidí nebo že to není absurdní, to ví samozřejmě taky, jen se jim hodí předstírat opak. Jediný důsledek je ale opět ten, že je okamžitě jasné, že patří do stejné stáje a že úmyslně klamou, řečeno diplomaticky. Jazyk dneška v tomto funguje zcela spolehlivě.

Protože pokaždé, když prezident začne mluvit o hodnotách, právu, morálce a veřejném zájmu, je to stejné, jako by si nalepil na čelo cedulku s nápisem Jsem … (ať si každý dosadí sám).

Prezidentovi a jeho pánovi, oběma bez minimální špetky sebereflexe, to ale přesto nestačilo a celé své groteskní působení na Hradě se rozhodli ještě víc vyšperkovat a dovést k dokonalosti tím, že hlava státu odmítla na návrh premiéra jmenovat ministrem životního prostředí Filip Turka. Tedy nejviditelnějšího politika koaliční strany Motoristé sobě, který se přitom vzdal své skvěle placené funkce poslance Evropského parlamentu, aby mohl kandidovat v říjnových parlamentních volbách a věnovat se domácí politice.

A přestože Motoristé ve volbách uspěli a Filip Turek se stal celkově nejúspěšnějším kandidátem voleb (napříč stranami) s nejvyšším podílem přednostních hlasů – preferenčním hlasem jej zakroužkovalo 34,5 procenta voličů ve Středočeském kraji, kde kandidoval –, tak jej prezident Pavel, který demokratické hodnoty a vůli lidu snídá, obědvá i večeří, odmítl do funkce jmenovat.

Pokud příliš tlačíte na pilu, docílíte tím jen toho, že na rozpor mezi slovy a skutečností víc upozorníte. A člověk se jen ušklíbne: „Od tebe to teda sedí.“

Turek byl zvolen, není trestně stíhán a kromě toho, že má opačné politické názory než prezident a jeho klika a celý evropský mainstream, nic, co by mu bránilo vykonávat funkci ministra, neprovedl. Jen si na něj vyšlápla s Hradem spřízněná česká mainstreamová média a s bezpečnostními složkami čile koketující Deník N, který zveřejnil screeny ošklivých a místy dokonce odporných postů na Facebooku, jejichž pisatelem měl Filip Turek být (a asi i byl), a rozjela proti němu silnou očerňující kampaň, o niž se mimochodem prezident opírá.

To, zda je Turek někomu sympatický, nebo není, jaký na to má či nemá kdo názor, nebo koho má či nemá rád, je přitom vedlejší. Protože o to v této umělé prezidentově kauze vůbec nejde. Jde o to, co Petr Pavel dělá a jak a jakým jazykem to zdůvodňuje.

Jen připomeňme, že pravomoci prezidenta poměrně jasně vymezuje zákon nad zákony, který se jmenuje ústava, a v ní stojí, pěkně jasně, srozumitelně a v řadě za sebou v článcích 67 a 68 toto: „Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Vláda se skládá z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů. Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně. Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.

Bez keců 

Pokud někdo tvrdí, že z takto jasně popsaných instrukcí vyplývá, že prezident nemusí jmenovat ministrem toho, koho mu do funkce navrhl premiér, je to stejně zvrácené, jako by tvrdil, že v ústavě není napsané, že musí jmenovat premiérem vítěze voleb nebo toho, kdo vzešel z politických jednání coby ten, kdo je schopen sestavit většinovou vládu, ale může tam jmenovat třeba svého kamaráda.

Právě proto je to v ústavě napsané tak jednoduše, protože je to úplně jasné. Stejně jako to, že se premiér nemá chodit ptát na Hrad nebo si prezident zvát kandidáty na ministry na nějaké přijímací pohovory nebo co to bylo, ale má jmenovat jednotlivé ministry v rámci vlády jako celku a neurčovat, koho si tam smí předseda vlády vybrat. To je jeho věc a jeho zodpovědnost, protože v ústavě stojí, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci a je odpovědna Poslanecké sněmovně.

Ve volbách se tedy rozhoduje o tom, kdo se do Sněmovny dostane. Premiér, kterého jmenoval prezident, se spolu s předsedy ostatních koaličních stran domluví, kdo zasedne ve vládě. Členy vlády pak jmenuje na návrh premiéra opět prezident (nejlépe bez keců, anebo to třeba doprovodí nějakým komentářem, na což má právo, ale to je tak vše), a celá vláda pak požádá o vyslovení důvěry Poslaneckou sněmovnu. Všechno ostatní je ohýbání ústavy bez ohledu na to, jestli to dělá Zeman, nebo Pavel, a jestli jim k tomu oslovení právníci napíší dobrozdání. Ústava je záměrně tak jednoduchá, aby ji pochopil každý (i blbec) a nemohly se vymýšlet složité právní konstrukce. Taková je realita. Navíc běžný občan může dělat vše, co ústava (zákon) nezakazuje, ale ústavní činitel jen to, co mu zákon určí.

Je tu ale ještě jiná rovina. Pokud už se někdo pustí do nějaké politické hry a rozhodne se své pravomoci překročit a otestovat, co mu veřejnost a systém dovolí, protože začne dělat kroky, se kterými ústava jakožto hlavní zákon nepočítá, hodně záleží na jeho argumentech i na tom, jak své počínání zdůvodní a jestli bude nebo nebude jeho vysvětlení dávat smysl. A Petr Pavel se pustil do vysvětlování jazykem, který mu jeho snahu vrátil jako bumerang a všem dokonale ukázal, že jeho slova o úctě k hodnotám, právu, demokracii, právu a svobodnému směřování naší země byla prázdná a falešná jako on sám.

Protože když se snažíte vysvětlovat svůj nestandardní úřední krok, kterým jste se rozhodli porušit nejdůležitější zákon v zemi, slovy, že jste to udělali proto, že chcete chránit ústavu, tak to svědčí buď o vaší mimořádné intelektuální nedostatečnosti, anebo o nekonečném cynismu.

Jen málokdo tak přesně dokáže naplnit význam starého českého pořekadla „lepší drzé čelo než poplužní dvůr“. Anebo taky „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“. 

Zpět k obsahu čísla
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu