Ono se snadno řekne „neměnit směr“. To ale mohu říct až v případě, že nějaký směr vůbec mám a vím, kam chci dojít a kudy vede cesta. Anebo ve chvíli, kdy vím, že tu cestu hledám a chci ji stůj co stůj najít. Z řečeného tedy vyplývá, že se tento „problém“ týká pouze menší části lidí – těch, kteří o životě aspoň trochu přemýšlejí, chtějí poznat sebe i povahu světa, ve kterém žijí, a touží po tom, aby se posouvali neustále dopředu a zlepšovali se. Ať už ve smyslu praktických dovedností, nebo růstu vědomí, což spolu obvykle velmi úzce souvisí. Protože když lépe chápu to, co dělám a proč to dělám, zlepšuje se i způsob, jakým to dělám.

Většina lidí takové „problémy“ vůbec neřeší. To ale neznamená, že je nemají. Jen o tom ještě nevědí (nebo to předstírají) a snaží se zodpovědnost za to, kudy se bude jejich život ubírat – a jak ten čas, který jim byl na Zemi dán, využijí –, přesouvat a odkládat. A žít tak, aby to řešit nemuseli. Jak křičí jedna z postav ve filmu Samotáři, kterou nezapomenutelně ztvárnila Hana Maciuchová: „Vy ten život nežijete, vy ho jenom krájíte.“

Perfektně tuto většinovou „lobotomii“, jakési bezcílné a neambiciózní přežívání bez hlubšího smyslu a pouhé konzumování, popsal v jednom ze svých podcastů i Pavel Procházka, majitel a šéf konzultační a poradenské společnosti Palatinum, jenž se soustředí mimo jiné na rozvoj potenciálu firem a jednotlivců a na koučování topmanažerů: „Spousta lidí žije život, že se pohybují jako v Petriho misce a jenom se tak jako hemží. To jsou většinou ti hedonisti. Hlavně si odpočinout, najíst se, napít se, pobavit se. Televize, chipsy… ,Přibrala jsem 50 kilo, to je zázrak. Z čeho? Vždyť skoro nejím.‘ Ale nikam ten život nesměřují. Oni ho jenom přežívají. A jsou v tom třeba spokojení, nevadí, v pohodě. Ale pak jsou lidi, kteří to chtějí někam vést. A ti se musí z té Petriho misky někam dostat. A na to nestačí být houževnatej a zavilej a mít ty správné vlastnosti. To samozřejmě taky, ale musíš taky kurňa vědět, kam směřuješ, v kterém bodě jsi, v kterém bodě chceš být a jak se tam chceš dostat. Tomu se říká strategie.“

Šifra nemá nic proti Petriho misce, resp. dávno si zvykla na to, že se většina lidí chce jenom hemžit a přežívat, ale celou svou duší je časopisem pro ty, kteří v té misce zůstat nechtějí nebo z ní chtějí aspoň vykouknout. A snaží se posouvat dopředu, rozumět, rozvíjet se a dostat se v životě dál, bez ohledu na to, čemu se věnují, co zrovna řeší a jaký je jejich příběh. Protože to jediné – chtít se dostat z Petriho misky a pochopit, že život nabízí mnohem víc – má smysl.

I proto, že jsem na té cestě tolikrát pochyboval a zaškobrtl, nasekal mnoho chyb a často nevěděl, kudy kam, kde zrovna jsem ani jestli má cenu se snažit, vím, jak těžké je udržet směr tváří v tvář překážkám a slabším obdobím. A kdy jindy se o takových věcech, o kterých se vůbec nemluví a jsou „tabu“, protože žijeme v kultu, kde se křečovitě předstírá pohoda a síla, pobavit než právě v prosincovo-lednové kocovině? Po konci jednoho náročného roku a na začátku ještě náročnějšího roku nového?

Když máme dobrý den a jsme „nahoře“, ten samý kopec se nám nezdá tak vysoký. Nervový systém je regulovaný, tělo je v bezpečí, mozek má kapacitu důvěry, vidíme širší souvislosti...

To, že kompasem toho, jestli člověk nesešel z cesty, není a nemůže být pocit, považuji za jedno z nejdůležitějších poznání, které výrazně zlepšilo kvalitu mého života. A proto se o něj s vámi chci podělit. Kompasem a potvrzením směru nikdy nejsou pocity, ale jednotlivé kroky na cestě a jejich kontinuita, protože jedině ty drží, potvrzují a určují směr.

Nemusím být pořád nahoře, nemusím být v pohodě a nemusím mít ani jistotu. Musím jen dělat to, co vím, že mám dělat, stejně jako to dělám kdykoli jindy. A přesně tím se to vždycky pohne ve správném směru dál.

Je to klíč k tomu, aby se člověk na cestě neztratil nebo nezbrzdil ani ve chvíli, kdy narazí na překážky nebo stojí pod strmým kopcem, na který je třeba vylézt, a jemu se nechce, cítí se unavený nebo má pochybnosti, jestli ten kopec není příliš vysoký. Jde o to, aby v té chvíli zpomalil, třeba chvíli nic zásadního nedělal a odpočinul si, ale hlavně aby nehledal jiné cestičky, nevracel se nebo nezkoušel jít zbytečnou „objížďkou“ či zdánlivě snazší cestou.

Tu iluzi rozdílu totiž způsobuje „jen“ to, v jaké jsme zrovna fázi. Když máme dobrý den a jsme „nahoře“, ten samý kopec se nám nezdá tak vysoký. Nervový systém je regulovaný, tělo je v bezpečí, mozek má kapacitu důvěry, vidíme širší souvislosti. A hlavně, pamatujeme si, že už jsme se z podobných míst dostali dvacetkrát předtím, a že to nebude takový problém. A to přesto, že je ten kopec objektivně vysoký.

Jenže když se před námi objeví ve chvíli, kdy jsme unavení a „dole“, zdá se najednou vysoká jako Kilimandžáro i Milešovka. Realita je pořád stejná, jen nervový systém je přetížený a tělo cítí ohrožení. Mozek se v tu chvíli stáhne do kontroly, mysl hledá jistoty tam, kde žádné nejsou, a důvěra se prostě v tu chvíli fyziologicky vypne, protože na ni systém nemá kapacitu. To není změna situace, to je biologie.

Paradoxem totiž je, že negativní stavy a pocity se zdají skutečnější než klid a stabilita. Úzkost, pochybnosti, vyčerpání jsou hlasitější, naléhavější a tělesně výraznější, protože mají ochrannou funkci. Mozek je evolučně a historicky nastavený tak, že klid šeptá, ale hrozba křičí.

A tak když systém padne do vyčerpání, spustí se alarmy, které jsou velmi neodbytné a sugestivní. Ale to neznamená, že jsou pravdivější.

A právě tento biologický alarm, tedy informace o tom, že jsme unavení, zařídí, že vidíme budoucnost hůře, než jaká je, zveličí všechna rizika, zmenšuje možnosti, maluje scénáře „co když“ a našeptává nám, že tohle přece nemůžeme nikdy zvládnout. A je to tak sugestivní a realistické, že nejčastěji v tomto momentě zapomeneme na to a nedojde nám, že černé a fatální vidění je jen hlasem těla v únavě.

A když si to člověk v tu chvíli neuvědomí a nerozpozná to, předá mu řízení. A tím situaci často ještě zhorší.

Takhle když o tom mluvím, to zní logicky, možná až banálně. Ale to chápeme a vidíme pouze tehdy, když v tom „utlumeném“ stavu zrovna nejsme. Vzpomínám si, jak jsem často ve fázích, kdy jsem viděl věci černěji kvůli vyčerpání nebo přetažení a uvěřil jim jako měřítku skutečnosti, zazmatkoval, a snažil se něco nějak změnit. Upravovat strategii, něco vymýšlet, měnit, přehodnocovat. A taky se opět rychle cítit zase dobře, vracet se zpátky do proudu, přesvědčovat se o tom, že to není špatně. Zkrátka snažit se ve chvíli, kdy jsem se naopak snažit neměl. Uvnitř jsem totiž choval ono běžné většinové přesvědčení, že „cítit se dobře = potvrzení správného směru“ a „cítit se špatně = něco je špatně; je třeba udělat něco, abych se cítil zase dobře, protože to bude znamenat potvrzení správného směru“.

Tím, že jsem v takových chvílích panikařil a nevěděl, co se děje a odkud to pochází, jsem měl tendenci rušit nebo měnit věci, které mají smysl (případně je vylepšovat), hádat se sám se sebou, zmítat se v rozporech nebo dělat důležitá rozhodnutí. Jakmile jsem se ale v takové chvíli „poklesu“ začal o něco snažit či naskakovat zpátky do proudu, zvyšoval jsem tím jen nároky na sebe, a tím paradoxně i tlak. Takže se to ještě zhoršilo, prohloubilo a o to déle trvalo, než jsem se zase pracně dostal „nahoru“. A to se podařilo jen díky tomu, že jsem musel zase začít dělat ty každodenní malé věci a psát, a to mě zase „nabilo“ a „srovnalo“. Víra se mi vrátila až zpětně uvědoměním si „aha, ono se to zase nějak pohnulo“.

Nejhorší ale bylo, že v tu chvíli, kdy se to vrátilo zase nahoru, jsem si řekl, že to musím udržet, protože „dole = špatně“. A příště, když jsem se dostal zase „dolů“, jsem zareagoval podobně jako předtím: „Jak to, že jsem zase dole?“ Čím méně jsem si byl jistý sám sebou a tím, co dělám, zejména zpočátku, tím hůře jsem prožíval stavy „dole“ a tím složitěji se dostával „nahoru“. Postupnými krůčky, těmi nenápadnými, každodenními a nezbytnými, se to ale postupně zlepšovalo a prodlužovaly se fáze mezi oběma „vrcholy“, resp. vždy o kousek déle mi bylo lépe a zlepšoval se i průběh „slabších“ fází.

Až teď jsem ten cyklus a mechanismus ale konečně pochopil celý a do detailu, a obrovsky se mi ulevilo. Hlavně proto, že dokážu ten nepříjemný pocit slabosti a černých scénářů vnímat nikoli jako selhání, kterým nikdy nebylo, ale jako informaci o energetickém stavu a vzkazu, že si tělo a nervový systém žádají pauzu. To mi umožňuje vyhnout se zbytečným výkyvům, ale držet stabilitu a kontinuitu bez ohledu na to, jak se právě cítím.

Jen se tomu prostě přizpůsobím. Nedělám velké a důležité věci, které snesou odklad a lépe se dělají, když je člověk „nahoře“, ale ty menší naopak dělám stejně disciplinovaně, jako kdybych se cítil dobře. Dělám pořád ty stejné základní kroky, držím směr, protože vím, kam jdu a kam chci dojít, neopouštím to a nepochybuji, ani to netlačím silou, ani se nepřepínám, ale ani nikam neutíkám. A především si dovolím být unavený bez trestu a pochybování. To samo o sobě snižuje napětí a o to rychleji se člověk dostane zase zpátky do formy, jen co si tělo trochu odpočine – já mu to jen nekomplikuji.

Únava vs. nesoulad

Už vím, že když budu dělat to, co mám, zase se to o kousek posune. Že není třeba to vidět černě jen proto, že se tělo po výkonu cítí chvíli hůř. Že tenhle stav je dočasný a neříká nic definitivního ani relevantního o budoucnosti. A že je v pořádku být unavený, a přesto pokračovat a jen tomu přizpůsobit režim. Protože se není třeba cítit vždy dobře na to, aby se člověk posouval „správně“. Stačí zůstat v pohybu – klidném a obyčejném.

To nejdůležitější rozlišení ale spočívá v tom, co mi celou dobu unikalo – že únava je něco úplně jiného než nesoulad. Tyto dvě věci se velmi často neprávem zaměňují. Zatímco to první znamená „bylo toho dost a je třeba zvolnit“, to druhé značí, že jdu proti sobě, proti svým hodnotám, proti své duši a proti smyslu. Můžu být v souladu a vyčerpaný, ale můžu se cítit „v pohodě“, a přitom jít úplně špatným směrem nebo nejít nikam.

To, že pocit je ukazatelem správnosti, se stalo jedním z nejnebezpečnějších omylů dnešní kultury „wellbeingu“. Realita je totiž mnohem méně pohodlná, je náročná a také pravdivější: jakýkoli růst a posun totiž nemůže probíhat v bavlnce, jakákoli smysluplná činnost a práce na sobě často vyčerpává, opouštění komfortní zóny není příjemné a na cestě to prostě někdy bolí.

Ano, život není snadný a často je nepříjemný, ale tu největší bolest si přesto lidé způsobují tím, že se jí snaží vyhnout. A že kvůli nepříjemným pocitům, nepohodě a diskomfortu, který řešení úkolů a problémů přináší, před těmito činnostmi kreativně utíkají a čekají, až se jim všechno sesype na hlavu.

Mnoho lidí totiž nesnese nepohodu. Okamžitě hledají úlevu, a jakmile se jim uleví, vyhodnotí to jako „je to dobré“. Jenže úleva není to samé jako vyřešení či pochopení, a dobrý pocit není to samé co dobrý směr. A to je také ten důvod, proč se tolik lidí točí v Petriho misce, opakují stále stejné nefunkční vzorce, a mají pocit, že „něco zkoušejí“, ale ve skutečnosti nikam nejdou.

Vědomý člověk nepohodu nezakrývá ani nepopírá, ale čte ji jako informaci. Nepohoda totiž není problém, pokud víme, proč je, odkud se bere a čím je způsobená. A že je dočasná a dá se s ní konstruktivně pracovat. To je obrovský rozdíl oproti lidem, kteří se cítí špatně, ale netuší proč, a proto utíkají k náplastem.