Můj dávný přítel, který měl kromě mnoha dalších ctností i jednu obzvláště vzácnou – odvahu čelit stínům a vnímat realitu bez příkras –, mi často říkal: „Musíš ty věci řešit. Řeš to!“ Dlouho jsem nevěděl, co přesně to slovo „řešit“ věci a problémy znamená. Netušil jsem jednoduše jak. Ač jsem třeba o problému, který mám, přemýšlel opakovaně a ze všech stran, žádné řešení jsem nenacházel nebo neviděl. A tak jsem to nechal být a neřešil to. Fakticky jsem kolem toho kroužil jako kolem horkých kamen. Jak bych to taky mohl řešit, když jsem nevěděl jak?

Došlo mi až mnohem později, co měl kamarád na mysli. Zatímco lidská hlava, orientovaná na výsledek a výkon, si myslí, že řešit něco znamená hned to vyřešit a dojít k hmatatelnému, jednoznačnému a měřitelnému výsledku, ve skutečnosti se za tím skrývá mnohem nenápadnější, subtilnější a méně efektní, leč o to důležitější proces.

Snažil jsem se celou dobu, ne že ne. Ale když jsem narazil na překážku či problém, který jsem věděl, že musím překonat či vyřešit, ale nevěděl jsem jak – ať už se to týkalo osobního života, Šifry nebo mého vnitřního nastavení a bloků, které mě limitovaly –, opakoval se ten stejný únikový vzorec. Stal se z toho takový nepříjemný strašák v pozadí, a aby mě „nesežral“, dělal jsem nejčastěji a o to usilovněji to, kde jsem si byl jistější v kramflecích. A nalhával si, že to, co bylo nekomfortní, teď dělat nemůžu, protože musím dělat jiné, v tu chvíli důležitější věci. Jenže do kategorie „důležitější“ jsem vždy zařadil to, co jsem dělal raději nebo mi bylo příjemnější. Jaká náhodička! A odložil či odsunul jsem ty věci, se kterými jsem si nevěděl rady nebo vyžadovaly opuštění komfortní zóny s nejistým výsledkem. Přineslo to totiž vždycky úlevu a zdánlivou stabilizaci.

Často to vypadalo až komicky – některé činnosti jsem až nepřiměřeně natahoval, abych ukázal, že se neflákám a makám a jsem plně zaměstnán a zaneprázdněn. Ale v těch, které jsem se bál dělat a vyhýbal se jim, seč to šlo, jsem postupoval až ostudně pomalu, nebo pro jistotu vůbec.

Ne náhodou o tom hovořím právě teď, po Vánocích a na začátku nového roku. Hodně lidí – a patřím mezi ně, proto o tom mohu mluvit – má zkušenost s takzvaným vánočním vypnutím. Je to takový celospolečenský rituál. Na setrvačník, podobným nebo lehce variovaným „prokrastinačním“ způsobem, který jsem popsal výše, se dojede až do Vánoc. S úlevou, že tlak toho, co jsme neudělali, ačkoli jsme měli či chtěli, na chvíli povolí a je pryč. Stačí si nařídit pohodu a vypnout. Přestat i podvědomě myslet na to, co vás tlačí – ať už otevřeně, nebo kdesi vzadu v povědomí – jakožto něco, co si nechcete přiznat, ale stejně o tom, že to tam je, víte.

Jen hledáte způsoby, jak to „ztlumit“ a jak ten pocit přetlačit něčím příjemnějším. Třeba jídlem, pohádkami, alkoholem, dovolenou a jinými zážitky. Prostě si naordinujete volno a dovolíte si na problémy nemyslet, a tím jako by na chvíli přestaly existovat. S tím, že až přijde leden, nějak to dopadne a třeba to nebude tak horké. Ale proč si teď kazit chvíle pohody, zvlášť když vyjdou jako tento rok delší než obvykle?

U úniku dělám něco, abych necítil, spím, abych nebyl, nebo jedu pryč, abych ujel a nemusel vidět. U skutečného odpočinku můžu dělat, co chci, aniž bych utíkal. 

Tyto úniky se liší formou, ale vždycky mají stejný princip a vzorec: snížit citlivost, zúžit vědomí a odložit kontakt s realitou. A je úplně jedno, zda zvolíme pasivní otupění jako sledování filmů nebo televize či nekonečné scrollování na internetu (třeba s výmluvou, že hledáme důležité informace), jehož cílem je nebýt při vědomí reality a přesunout pozornost jinam. Anebo smyslové uklidnění v podobě jídla, pití a přílišného mlsání a přejídání se pohodou, jehož cílem je uklidnit či otupit nervy skrze tělo, ale bez opravy příčiny, která ty nervy způsobuje. Někdo volí aktivní rozptýlení jako výlety (abych nemusel myslet a vydržet sám se sebou), nákupy jako krátkodobou náplast nebo plánování a malování vzdušných zámků, které nahrazuje jednání. Tady je cílem přesměrovat pozornost co nejdál od reality. Méně viditelné jsou pak různé psychologické úniky a triky, jako je racionalizace (teď to nemá cenu řešit), pozitivní mantry, afirmace, nebo naopak hledání důvodů či viníků, proč to nejde – tady si člověk vysvětluje realitu, jak se mu hodí, místo aby ji unesl. Společným jmenovatelem těchto taktik je, že to nechceme teď vidět ani cítit.

Jakmile s tím jednou člověk začne, úniky se nestanou jednorázovými, ale systematickými a pravidelnými, protože skutečná příčina či problém zůstává (únava, tlak, strach, zodpovědnost, destruktivní vzorce) a nervový systém se nenaučí překážky zvládat a překonávat, věřit, že to zvládne, ale naučí se něco jiného: když je mu těžko, vypne. A tím se vytvoří zvyk, tolerance a potřeba delšího a silnějšího otupení, zatímco realita, od které chceme zdrhnout, se „hromadí“.

V tomto místě je třeba důsledně odlišit mezi skutečným odpočinkem a odpočinkem únikovým. Ten rozdíl není v činnosti, ta může být stejná – ale v orientaci vědomí. U úniku dělám něco, abych necítil, spím, abych nebyl, nebo jedu pryč, abych ujel a nemusel vidět. U skutečného odpočinku můžu dělat, co chci, aniž bych utíkal nebo chtěl zapomenout. Přispím si, aby se nervový systém dosytil a doplnil energii, a odpočívám, lelkuji nebo jedu na výlet, ale nezavírám oči před realitou.

Oba druhy se dají snadno odlišit. Po úniku člověk cítí lehkou otupělost, nepříjemný pocit, že mu něco uteklo, ztěžka se rozjíždí a návrat je těžký a pomalý, a naopak realita se zdá ostřejší a kousavější než předtím. Po vědomém odpočinku se ale únava výrazně zjemní, a orientace zůstává. Víš, kde jsi, kde navazuješ, co tě čeká, necítíš žádné výčitky, žes něco udělal špatně, stud ani pachuť, a návrat je velice plynulý a radostný. Protože odpočinek byl kvůli únavě a nabrání sil na to, aby byla síla pokračovat ve všem, co je třeba. Je to takové, jako kdyby člověk navázal úplně přesně tam, kde skončil. Protože se ani na vteřinu neodpojil od reality, neodporoval jí ani se jí nebránil nebo na ni nechtěl zapomenout, ale unesl ji i s únavou a vyčerpáním. Neutíkal, ale nebál se zůstat. Zatímco únik zavírá oči, aby realita zmizela, vědomý odpočinek nechává oči otevřené, a proto pak realita nemusí útočit ani nepříjemně dotírat.

Každý restart stojí energii, bere čas a zvyšuje odpor k návratům. A samozřejmě náchylnost k únikům. Proto má pak spousta lidí pocit, že pořád něco řeší, ale nikam nejdou.

Problém tedy není v odpočinku, v jeho způsobu ani délce, ten je vítaný a potřeba – ale v jeho záměně s falešnou úlevou, která se buď vydává za řešení (nějak to obejdu), nebo řešení vytlačuje do říše zapomnění. Protože problém nikam nezmizel, jen se odložil na později nebo přinesl zárodek problému jiného. Realita se sice na chvíli otupí a tlak se uloží pod povrch, ale pak se vrátí najednou a o to silněji. Odsouvání má totiž vždycky cenu a jde jen o to, kdy se zaplatí. Nikdy to není zadarmo a bez následků, a to přesto, že to tak hodně lidí (včetně mě) dělalo běžně a dlouhodobě.

Je to jako nebe a dudy. Ten nevědomý únik vždycky jen vypne signál, který nechce člověk slyšet a zabývat se jím, ale ten se pak zase někdy musí zapnout. Rozdíl v kvalitě je tak zcela zásadní. V jednom případě zůstáváš v realitě, i když je třeba chvíli nepohodlná, ve druhém realitu na chvíli vypneš, ale ona se bez pozvání vrátí. Únik je tedy lehčí teď a dražší potom, a vědomé projití je těžší teď, ale levnější potom. Protože únik nevyřeší únavu ani problémy, jen je odloží. Takže nervový systém se nezregeneruje, pouze „uspí“, a po návratu se přihlásí znovu. Často silněji, chaotičtěji, s větší úzkostí a s pocitem ztráty orientace a směru a nutností se znovu „nahazovat“. Kdežto druhý způsob zachovává kontinuitu, nerozbije směr, nezpřetrhá vztah k sobě ani nepocuchá sebevědomí, a proto návrat je rychlejší a ladění kratší, a neprobíhá žádné hledání, kde jsem se, ksakru, ztratil. 

Dokonce jsem se letos přistihl, jak se po krátkém a příjemném odpočinku – kdy jsem i ve volnu chvílemi přemýšlel nad tím, co budu dělat, až se vrátím do „procesu“ –, nemůžu dočkat, až se s vervou vrhnu do řešení těch nejtěžších úkolů a výzev, které mě čekají, neboť jsem cítil, že jsem na ně nabral sílu. Ten rozdíl je tak obrovský, že když si vzpomenu, jak jsem se vždy cítil poté, co jsem nemohl realitu unést, a tak se ji při podobných únicích snažil vypínat, jímá mě hrůza. Už bych to nechtěl zažít.

A teď si k tomu připočtěte, že tento celospolečenský rituál neprobíhá jen o vánočních svátcích, ale po půl roce znova – na konci června a začátku letních prázdnin, kdy se vše opět zpomalí a řešení problémů odloží na podzim. Mnoho šťastlivců tak dokázalo opakovaně překlenout podzim a vydržet do Vánoc, a po Vánocích přežít jaro a vydržet do léta a důležité věci a problémy hromadit a neřešit dlouhé roky. A to je přesně ten bod, kde se z „dočasné úlevy“ stává systémový problém.

Dvakrát ročně vypnout znamená dvakrát ročně odsunout realitu. Dvakrát ročně si koupit pocit, že „teď to neřeším“. Když k tomu přidáme i to, že mnoho lidí přechází do režimu, kdy se snaží vydržet do začátku volna a odbavovat jen nutné provozní věci, už na začátku prosince, resp. června, a pak se stejně pozvolna rozjíždějí po návratech, a podobné mikrocykly se odehrávají i v rámci jednotlivých týdnů (ve čtvrtek vpodvečer už lidi vypínají a pátek je malá sobota; a v pondělí se rozkoukávají a v úterý se teprve začínají soustředit a v plném výkonu jsou tak jen ve středu a čtvrtek), znamená to klidně čtyři měsíce v roce, kdy se věci nehýbou, jen hromadí. A realita má jednu nepříjemnou vlastnost, kterou nelze přetlačit žádným odpočinkem ani „odpočinkem“: Co se nehýbe, to nezmizí. Jenom to ztěžkne.

Takové dvojí vypnutí či pravidelné vypínání znamená dvojí či pravidelnou ztrátu orientace, která si vybírá svou daň. Pokud někdo „vypne“ na Vánoce, pak se znovu rozjede, ale zase vypne v létě, tak nikdy nejde dlouho v kuse, nikdy si nevytvoří stabilní kontinuitu a pořád jen znovu startuje. Jenže každý restart stojí energii, bere čas a zvyšuje odpor k návratům. A samozřejmě náchylnost k únikům. Proto má pak spousta lidí pocit, že pořád něco řeší, ale nikam nejdou. A přešlapují na místě a věci se neposouvají dopředu.

MILANŮV TIP:

Stranger Things. Na první pohled je to seriál o dětech, osmdesátkách a příšerách. Ve skutečnosti je to příběh o světě, který má dvě vrstvy – jednu viditelnou a jednu skrytou. A o tom, co se stane, když se ty světy začnou prolínat. Závěrečná řada už si nehraje na nostalgii. Jde mnohem hlouběji. Ukazuje, že zlo není jen „monstrum“, ale mechanismus – chladný, logický, trpělivý. Žije tam, kde lidé ztrácejí naději, smysl a spojení. A roste ve stínu. Hrdinové tentokrát nebojují pouze o přežití, ale o udržení nepřevzala vládu jen proto, že jí nikdo nevěnuje pozornost. Bratři Dufferovi vytvořili úchvatný příběh, který mluví jazykem fantasy, ale popisuje skutečný zápas: souboj o vědomí, o odvahu dívat se do tmy – a nezůstat v ní. Stranger Things ukazují, jak zlo proniká do reality, a proč je lidskost, paměť a odvaha jedinou skutečnou obranou.

Ve starém poli, systému a modelu, který tu tak dlouho jakžtakž fungoval, to ještě nebylo tak znát. Protože tempo světa bylo pomalejší, méně věcí bylo provázaných a na jedince nebyl vyvíjen až tak velký tlak. Prostě se dalo životem snáz proplouvat a spoustu věcí neřešit, protože se daly tlačit před sebou, vytěsnit, zmírnit či přebíjet různými požitky a kratochvílemi, jenže v novém poli už tato taktika přestává vycházet.

Problémy se řetězí a jedna odložená věc generuje další, neboť na sebe navazují. A co je důležité, tyto dluhy se neustále sčítají. A to neplatí jen pro tradiční dluhy ve smyslu ekonomickém a finančním, ale pro dluhy obecně – například i ty časové nebo psychické.

I to je důvod, proč jsou návraty po „pauzách“ stále náročnější a prudší, a proč lidé stále častěji říkají: „Dřív jsem si odpočinul a šlo to. Teď si odpočinu, a pak je to ještě horší.“ To není náhoda, ale změna podmínek. Dřív lidi, kteří utíkali často a daleko, necítili důsledky hned a tak rychle. Dokázali si je též lépe racionalizovat a žili ve strukturách, které to dočasně umožňovaly a kryly. A to se teď mění, protože se všechno zesiluje a sčítá.