Člověk po škole či vyučení nastoupil do práce, kde začal dělat nějakou činnost. Někdo jiný mu ukázal, jak se ta činnost dělá, a on ji pak opakuje do konce života nebo do změny zaměstnání či pozice. Bez zkoumání, prověřování či posunu vpřed, protože takhle se to přece dělá. To byl způsob fungování starého světa.

Ostatně může být lepší důkaz než podoba školství, které lidi údajně připravuje na profesní život, ale jeho podoba se nezměnila prakticky od dob Marie Terezie? Přijde učitel, vyloží látku – starou třeba dvacet nebo padesát let –, dítě, odkojené mobilem, tabletem a Tik Tokem, které – protože pořád ťuká nebo přejíždí prstem – umí sotva psát, si dělá poznámky do sešitu a sedí v lavici před tabulí, na kterou se píše křídou?

Takhle to jde od školy, ale pokračuje to i v práci. Uvedu vám jeden konkrétní příklad, který mám z první ruky. Zažil jsem to totiž na vlastní kůži. Povím vám, jak jsem se učil novinářskému řemeslu. Měl jsem sice talent na psaní, ale o tom, jak se píšou a tvoří články v novinách, jsem neměl ponětí, dokud jsem nenastoupil do celostátního deníku. Konkrétně do týdenní přílohy. Mohl jsem tak sledovat tvorbu reportáží a publicistiky, ale i domácího zpravodajství, které mělo redakci hned vedle.

Tehdy jsem na tom neviděl samozřejmě nic špatného. To, že je na tom něco špatně (všechno), jsem pochopil až s odstupem. Šlo o to, jak se k vyrábění novin či časopisů přistupuje. Cílem totiž není ani tak zjistit, jak se věci skutečně mají, ale napsat to, co vám někdo řekne.

Ono to má z určitého úhlu pohledu logiku. Chcete něco zajímavého napsat, a když v článku ocitujete odborníka či autoritu, zvýší se důvěryhodnost či váha vašeho sdělení. Odtud pochází i ono novinářské ověřování z více zdrojů.

V tom samotném by problém nebyl, kdyby se z toho nestalo dogma, a autory článků to vlastně nestavělo do role tlampače cizích politických, odborných či ideologických názorů a de facto zesilovače nějakých slov či agend.

Původní smysl takové metody práce byl přitom v tom, že když o něčem píšete nebo něco zjišťujete, a doplní vám k tomu pohled či prohloubí perspektivu nějaký hlas, který tomu rozumí nebo se tomu věnuje, text i čtenáře to obohatí. A ověřování z vícero zdrojů mělo zamezit omylu i tomu, že redakce nalítne. Takže nespěchat a nevypálit něco hned bez rozmyslu, ale raději se ještě někde zeptat, jestli to není jinak nebo to není nějaká fáma či překroucení reality.

Co ale nikdo novináře neučil a neučí, je zjišťování vlastních informací a používání samostatného myšlení. A tak se z původně rozumných pravidel stalo postupem času jen papouškování. Novináři dnes jen prakticky přepisují zprávy z velkých agentur, jako je ČTK, Reuters, AP nebo AFP. Automaticky zprávu převezmou nebo lehce upraví a použijí jako základ „vlastního“ článku, do kterého přidají pár vět nebo ho trochu rozšíří a rozpracují. Nikdo ale neřeší relevanci té agenturní zprávy a jestli to není propaganda, nebo blbost.

Na síle slova stojí celá společnost. Takhle se to PROSTĚ DĚLÁ, protože někdo kdysi řekl, že je to tak správně. A ten někdo to slyšel od někoho, kdo to slyšel… 

To samé se děje s takzvanými mluvícími hlavami. Novinář si myslí, že když něco někde plácne nějaký politik, odborník nebo hérečka, je povinnost o tom psát. A když se ho zeptáte, proč píše takové kraviny, řekne vám, že to říkal ministr. Je úplně jedno, jestli to je, nebo není pravda, jestli to dává, nebo nedává smysl, jestli to je, nebo není relevantní – prostě někdo něco řekl, a tak se o tom napíše článek. Nebo se použije citát do článku, aby se to nějak poskládalo a aby nějaký článek vůbec vznikl. Mnozí novináři často nic neví, o ničem nepřemýšlí – jen šíří to, co někdo řekl, nebo to, co napsali jinde. Absolutně nejsou schopni myslet v souvislostech či zpochybňovat, nebo dokonce držet odstup. Došlo to tak daleko, že z novinářů, kteří měli politiky trochu hlídat a držet na uzdě a přinášet nové pohledy, pestrost názorů a zajímavé informace, se stali jen zesilovači agend těch, od nichž si měli držet odstup. A co víc – kdy kromě toho, že citují názory jiných lidí, aniž by se řešilo, zda fakta odpovídají realitě, jádro článků tvoří názory jejich vlastní. 

Samozřejmě, někteří to nedělají nezištně – odkázal bych v tomto na skvělou knihu již zesnulého německého žurnalisty Uda Ulfkotteho s názvem Koupení novináři –, ale spousta z nich je opravdu jenom tak naučená. Protože je naučili pracovat tak, že aby mohli napsat článek, musí citovat ty správné lidi. A těm správným lidem se věří a ti se nezpochybňují, ale dává se jim v médiích neomezený prostor. A když už nechají novináři mluvit ty správné lidi, tak proč by nemohli říkat to, co říkají ti správní lidé, rovnou i sami? A tak většina článků nebo reportáží vypadá tak, že novináři dopředu řeknou, co a jak je správně, a pak si pozvou nebo ocitují nějakého kuliferdu, kterým jim to potvrdí. Vidíte, že mám pravdu? Expert to taky říká…  

V takovém prostředí už není prostor pro přinášení nějakých vlastních nápadů, informací, zjištění či jejich poctivou interpretaci nebo analýzu, zda informace odpovídají realitě. Tam už se jenom mluví, opakuje, křičí a zesiluje. Tam už pro realitu není místo, protože se za realitu považují slova. A ta se používají jako zbraň. Zbraň proti realitě.

Trvalo mi hezkou řádku let, než jsem pochopil, že se dá psát či mluvit úplně jinak. A že když chce člověk poznat, jak se věci mají, nesmí se ptát druhých a stavět to na tom, co kdo říká, ale musí po souvislostech a meritu věci pátrat sám. Já měl tu výhodu, že jsem byl zvědavý a chtěl jsem psát ne o tom, co se říká, ale jak věci skutečně (ne)fungují, a tak jsem naštěstí včas zdrhnul. Škola to ale byla výborná, minimálně jako odstrašující příklad toho, jak se to v žádném případě dělat a s informacemi pracovat nemá.

Síla slova

Tohle ale uvidíte ve všech oborech, protože na síle slova stojí celá společnost. Takhle se to PROSTĚ DĚLÁ, protože někdo kdysi řekl, že je to tak správně. A ten někdo to slyšel od někoho, kdo to slyšel… Všichni jen věří slovům někoho, kdo se tváří, že něco ví, protože ten to taky od někoho slyšel, ale nikdo už nezkoumá, jestli je to pravda a těm slovům se dá věřit a mají oporu v realitě. Či jestli se nezměnila situace a nedalo se to dělat třeba trochu jinak nebo lépe.

A to je hlavní důvod nejen toho, co jsme si ukazovali minule, tedy proč se na konci starého světa slova tak fatálně rozešla s realitou. A proč to skončilo tak, že popis reality se tak mocně rozchází s jejím skutečným stavem a budovaný obraz je o dost lepší než skutečnost.

Ale je to i důvod toho, proč to doteď skoro nikdo nechápe. Ano, chci říct, že i v době, když už realita odhrnuje oponu, většina lidí ještě nevěří tomu, co se ukazuje, ale jsou stále fixováni na to, co se říká. A protože jsou tak silně naučeni věřit slovům, nezabývají se pořád ještě realitou, ale zase jen slovy, kterými se ji snaží „zkrotit“, a hlavně od ní co nejdál utéct. Jenže ono už to nejde…  

‍