Problém bychom měli samozřejmě i ve chvíli, kdyby se zjevila realita, a my náhle zjistili, že je jiná, než jsme si mysleli. To do značné míry otřese každým člověkem a už to by byl veliký šok. Ovšem pokud vidíme, že je něco jinak, než jsme si mysleli, ale pochopíme to a přijmeme, že jsme žili v klamu či iluzi, dá se podle toho zařídit a je možné s tím začít něco dělat. Něco jako „aha, takže když slova neodpovídají realitě, musím se dívat na realitu; a ne poslouchat slova, která se o ní říkají“. Neboli „musím změnit myšlení a způsob, jak se na věci dívat, resp. zjišťovat, jestli vše sedí a slova vycházejí z reality, ne z iluzí či zbožných přání“. S tím by se dalo nějak rozumně pracovat...
Jenže my máme problém mnohem větší. Protože co jde dělat s tím, když se realita zjevuje a liší od slov, ale lidi se ji buď a) bojí vidět, a tak hledají útěchu ve slovech, která se ji snaží zjemnit, přikrýt, překreslit narůžovo (anebo naopak načerno, aby odpovědnost zůstala vždy na NICH, ať už jsou ONI kdokoli, b) zuřivě ji popírají a bojují proti ní jako proti největšímu nepříteli, nebo c) se snaží upnout na nějaké jiné iluze?
S tím se nedá dělat vůbec nic. Jen čekat, až to narazí a realita křehký obal slov spláchne do stoupy a zbyde jen to, co je skutečné a obstojí i bez závoje klamů, omylů a iluzí. Ano, to je přesně ten náraz, o kterém psal druhý Vidlák, a který přijde ruku v ruce s tím, jak přestávají fungovat slova a boj proti realitě.
Teď samozřejmě nemá smysl mluvit o té části společnosti, která nechce mentálně ani existenčně opustit dotačně-dluhovou loď současného „liberalismu“ (který v mnoha ohledech připomíná spíše nacismus) a která cítí, že se jejich kocábka potápí. Ti hluboko uvnitř vědí, že jde jejich dobré a privilegované bydlo do háje, a drží se rozpadajícího systému, v němž si tak dobře žili, i když nic neuměli (jen lézt do těch správných grantů, funkcí či otvorů), jako bobek košile.
Starého se zuby nehty drží i neprivilegovaní, běžní lidé, kteří doufají, že to někdo nějak zachrání a všechno bude jako dřív, protože chtějí zpátky svůj starý bezstarostný hypotékovo-hedonistický styl života, jaký měli do konce roku 2019. A pak se to v jejich očích začalo hroutit, a mohl za to covid a po něm Putin. Ti realitu nechtějí vnímat ani ve chvíli, kdy jim její zvětšující se stín zakrývá výhled, i když se snažili celou dobu dívat na opačnou stranu.
Nedávno jsem byl svědkem rozhovoru dvou lidí, kteří si nechali před několika lety vpravit do těla experimentální vakcínu. Ta měla – oficiálně – zastavit šíření pandemie viru, jaký svět neviděl. Ve skutečnosti ale poslouží mocenským elitám spíše jako vysoce efektivní sociální a důchodová reforma.
Něco jako „aha, takže když slova neodpovídají realitě, musím se dívat na realitu; a ne poslouchat slova, která se o ní říkají“. Neboli „musím změnit myšlení a způsob, jak se na věci dívat.
O tom, co tyto látky provádějí s lidskou imunitou, vychází již docela dost zajímavých studií a poznatků z praxe. Hledat důvody toho, co se děje se zdravím populace, je tak i pro lidi, kteří podlehli covidistické propagandě, stále těžší. Úplně nejtěžší by pak bylo přiznat si, že naletěli. To je v kombinaci se strachem ze smrti, který ostatně tyto lidi často paradoxně přiměl právě k „otečkování“, v podstatě nemožné.
Poslouchal jsem ty dva, muže a ženu, jak se baví o tom, kolik je teď všude rakovin a (často náhlých) úmrtí i u relativně mladých lidí. Probírali různá parte lidí z města, kde žijí, a taky druhy rakovin, které zaznamenali ve své sociální bublině, a po chvíli zabrousili k možným příčinám. „To bude asi ta chemie v potravinách a ve vzduchu, jo a taky ty mikroplasty,“ dumal muž. „To je asi jediné vysvětlení, jinak to nedává smysl,“ přitakávala žena. Asi ani nemusím dodávat, že ten hlavní adept – opich experimentální mRNA vakcínou – je raději ani nenapadl. Logicky, protože by se psychicky rozsypali.
Ale i když je takováto psychická obrana pochopitelná, chrání pouze dočasně tím, že oddaluje důsledky – před realitou člověka ale stejně nezachrání. A tak je to se vším… Jen každý utíká od něčeho jiného a hledá únikové cestičky všude tam, kde hrozí setkání s realitou, doufaje, že se jí nakonec podaří vyhnout. Anebo dokonce že se ta realita nějak přizpůsobí jeho přáním či očekáváním. Že se to prostě samo nějak vyřeší. A to je paradoxně ta poslední a největší iluze, se kterou se tito lidé setkají ve chvíli, kdy už se jim zbortily či bortí iluze ostatní. A tak to jde krůček za krůčkem, iluzi za iluzí, až nakonec stejně zbude jen realita…
Do posledního dechu
Komu stávající systém vyhovuje (vyhovoval) nebo z něj profituje (profitoval), má tendenci držet a podporovat jej do posledního dechu. I když to v poslední fázi rozkladu není racionální ani moudré. Dá se to ale do jisté míry pochopit.
Přestože se loďka potápí a šance na záchranu se snižuje, lidé doufají, že se to nějak vyřeší, budou zachráněni a vše bude jako dřív. To je také důvod, proč někteří lidé podporují covid, green deal, válku na Ukrajině a cokoli, co je jim shora předloženo, protože doufají, že systém se postará, aby se oni měli dobře. Že je v tom nenechá. Jenže nevidí, že systém má úplně stejný problém se svou záchranou jako oni.
Jindy je ale za zdánlivě iracionálním chováním to, že dotyčný nesmyslnost některých agend již vnímá. Ale proto, že realita v podobě poznání toho, že se staré pořádky hroutí – a nejen že se to nezastavuje, ale ono se to zrychluje –, je tak děsivá a nepříjemná, nutí ho to utéct k jiné iluzi. Byť by byla sebenaivnější nebo sebezoufalejší.
Všimněte si, co třeba udělala velká část takzvané alternativní scény. Tedy lidí, kteří by měli být více otevřeni lepšímu čtení reality i díky tomu, že zpochybňují „zajeté“ mainstreamové myšlení, jež bývá již z principu založeno na touze po zachování starých pořádků a myšlenkovém klidu a pohodlí.
Člověk by čekal, že když tito lidé vidí kriticky stav systému a toho, kam se společnost ubírá, bude pro ně přijímání a vnímání reality snazší a nebudou mít tak urputnou snahu se mu bránit. Ovšem ukazuje se, že „být kritický“ ještě nemusí automaticky znamenat totéž co chtít vidět věci takové, jaké skutečně jsou. Někdy to může být jen opuštění jedné iluze za účelem víry v iluzi jinou.
I když se Šifra domnívala, že už ji jen tak něco nepřekvapí, s otevřenými ústy sledovala, co se dělo kolem letošních parlamentních voleb. Největším hrdinou a nositelem naděje na změnu – co, jediným kandidátem na zachránce – se pro ně stal… Andrej Babiš. Andrej Babiš!
Vzpomínáte si, jak poslední fáze demontáže starého řádu a začátek globálního restartu začala? Tedy kdo stál v čele naší země, která se stala „best in covid“? Kdy restrikce, opatření (nebo jak tomu říkali), zákazy, příkazy či délka zavření škol či vycházení šla vysoce nad rámec toho, co bylo nutné a v leckterých zemích běžné?
Ano, museli jsme být součástí toho globálního divadla a nešlo zkazit představení, ale rozhodně nás nikdo nenutil k takovému řádění, které se tady rozjelo. A nejen to restriktivní, ale i to ekonomické. Kvůli byznysu hrstky vyvolených a tomu, aby si mohli vydělat na pár životů dopředu – na testování, prodeji ochranných pomůcek, provozu laboratoří nebo dotacích –, se roztočila obrovská výdajová spirála. Taková, že kvůli ní byl zahájen proces rozvratu veřejných financí.
Naprosto bezúčelně se vyházely stamiliardy korun, nekompenzovalo se to, co se kompenzovat mělo, ale kompenzovalo se to, co nemělo. Plošně se zavedly či zvedly nejrůznější příspěvky, dávky, příspěvky na bydlení a stamiliardy korun vyletěly komínem. Nemluvě o zvyšování platů, důchodů a plošných výdajů ve chvíli, kdy došlo k zastavení a ochlazení ekonomiky, a kdy měl být zahájen trend opačný, abychom se stihli připravit na to, co přijde.
Od té doby rostou extrémně výdaje, ale nedošlo k restrukturalizaci a transformaci ekonomiky, která je stále nastavena na končící hospodářský model – ale nikoli na ten, který přichází! A to nás od ještě větší pohromy zachránila Rusnokova bankovní rada České národní banky, která včas zvýšila úrokové sazby alespoň na 7 %, i když bylo potřeba – podle prognóz samotné centrální banky – minimálně 11 %.
Jenže pak Miloš Zeman dosadil do čela nejdůležitější instituce v zemi – po dohodě s novou fialovou vládou – svého (a Babišova) kamaráda Aleše Michla, který – po zjevné politické dohodě – růst úroků zastavil a pak předčasně zahájil jejich pokles. To v podstatě umožnilo setrvání našeho hospodářství ve staré ekonomice, neboť novou vládu už nic nenutilo k tomu, aby dala do pořádku veřejné finance, ale hlavně zahájila nezbytný proces změn.
A tak zatímco svět Evropě ujíždí a najíždí na ekonomiku nového věku, my po krk trčíme v té staré. A klesáme. Nikdo ze zdejších politiků totiž nepochopil či pochopit nechtěl, že pandemie byla vytvořena kvůli snazšímu přechodu k nové ekonomice a bylo to okno, jež mělo pro tyto složité procesy vytvořit potřebný prostor.
Tohle je jen popis situace a mechanismu, nikoli hledání viníků či přehazování odpovědnosti na konkrétní osoby. Nejde ani o žádný politický souboj. Ostatně jak můžeme vidět zhruba posledních patnáct let, nezáleží na tom, kdo je zrovna v čele státu. Politici přicházejí a odcházejí, ale politika je pořád stejná v duchu hesla „utrať, co můžeš“. Smyslem tohoto textu není ukazovat prstem, ale upozornit na paradox, že naděje vkládaná do konkrétních postav je sama o sobě formou iluze. Navíc politici celou dobu dělají jen to, co po nich jejich voliči chtějí – neřeší a rozdávají.
Covidová éra byla „jen“ zahájením celé globální perestrojky a na každém státu bylo, jestli to pochopí a jak se k tomu postaví. A jestli do procesu změn včas naskočí, nebo tvrdošíjně pojede postaru.
Takže místo abychom přecházeli plynule, aby náraz nebyl tak tvrdý, zůstaneme až do tvrdého nárazu ve starém, polosocialistickém modelu, který v novém světě nemůže obstát. A teď jsme právě v místě a chvíli, kdy už se s tím nedá nic dělat. Protože jsme rozfofrovali vše, co jsme měli, a jedeme už jen na dluh a výpary (a spotřebu domácností, tedy též na dluh), ale nestihli jsme nic změnit. A tak prostě už jen čekáme, až to narazí.
Ano, Petr Fiala byl při svém vládnutí tak neobratný a počínal si tak nešikovně, diplomaticky řečeno, že na sebe svým počínáním upoutal pozornost způsobem, vedle kterého i Andrej Babiš rázem oproti němu působil jako rozvážný a rozumný státník. Ale i přesto zůstává faktem, že tento trend v podobě otevřené Pandořiny skříňky z řetězu utržených státních výdajů pouze převzal a pokračoval v něm, ale nezahájil ho ani nevytvořil.
Se stejnou vervou
Procesy, jejichž důsledky se teprve plně vyjeví a jejichž plody teprve budeme sklízet, byly otevřeny již za první Babišovy vlády. Právě tehdy byl spuštěn několikaletý proces začátku konce a demontáže starého systému a éry levných peněz. A kde platí jeden z dalších velkých paradoxů – čím víc se jede postaru a tlačí na pilu, tím víc se rozpad urychluje.
Po čtyřech letech, kdy spirálu ještě více roztočila fialová vláda, spirála pokračuje stejným způsobem dál. Jen rychleji. A to přesto, že navenek Andrej Babiš – s novým poradním a marketingovým sborem za zády – upravil svou rétoriku a stylizuje se do umírněnější role než dřív. Asi i on při pohledu na vyrabovanou státní kasu tuší, že jde do tuhého. Jinými slovy – změnil sice slovník, ale nikoli svůj přístup k české ekonomice – to je jen maskovací manévr a tlak okolností.
On je v politice tak zručný a je se svými poradci schopen tak dobře číst situaci a zachytit změny směru větru, že to velmi dobře vycítil a využil toho i v jedné ze svých prvních řečí ve staronové funkci premiéra. To když se sám od sebe vrátil k roli své vlády během „pandemie“, při které se svým týmem, a především ministryní financí Alenou Schillerovou, zahájil onen finální proces, o kterém je řeč. A to říkám i s plným vědomím toho, že Fiala se Stanjurou v něm pak pokračovali se stejnou vervou.
Když tedy nastoupil Andrej Babiš do Strakovy akademie znovu, přišla na to řeč i v jednom z jeho projevů v Poslanecké sněmovně, konkrétně 15. ledna, kdy se pořádně rozvášnil. Na pirátskou poslankyni Olgu Richterovou, která jej i jeho vládu typicky hloupě a – prostě po pirátsku – kritizovala ještě dřív, než vůbec stihli něco udělat nebo pokazit, tehdy vyhrkl: „Kdyby nepřišel covid, tak jsme vás drtivě porazili. Kdyby nepřišel covid a kdybychom nenaslouchali těm odborníkům z ministerstva zdravotnictví, kteří se ukázali jako neodborníci… Udělali jsme plno chyb, protože jsme jim věřili, že jsou to odborníci, protože jsme nešli švédskou cestou, protože jsme uvěřili Evropské unii o těch skvělých vakcínách, které nebyly až tak skvělé.“
A dodal: „Ano, nechali jsme se napálit. Proto jsme prohráli volby. Ne proto, že vy jste nás porazili, ten covid nás porazil. Ano, byla to chyba, a my se z toho musíme poučit.“
Jo, jo, kdyby nepřišel covid. Kdyby nepřišel covid, mohli jsme tady žít na dluh a z peněz budoucích generací ještě hezkou řádku let. Jenže on přišel…
