Poslední vývrtka

Proč se změnou vlády nic nezměnilo? A proč se ani změnit nemůže?

Teď nemluvíme ani tak o tom, že Petr Fiala podal v roli premiéra tak slabý výkon, že i ta část obyvatel, která měla předtím už dost Andreje Babiše, vítala jeho návrat jako příslovečné menší zlo. To je ostatně přesně to, co staronový premiér ve svém projevu popsal jako „kdyby nepřišel covid, tak jste ani v roce 2021 nevyhráli a vládl bych celou dobu já“. Tato jeho slova odrážela i něco mnohem hlubšího.

Jednak se chtěl předseda vlády distancovat od vlastní odpovědnosti za své tehdejší kroky a všechen svůj podíl na demontáži a urychlení konce starého systému přehodit na „odborníky“, „Evropskou unii“ a tehdejší okolnosti. A jednak na své poměry nezvykle upřímně vysvětlil, na čem je v posledních letech založena celá česká politika. Bez ohledu na to, kdo by byl v jejím čele.

Protože minimálně v jednom má Andrej Babiš naprostou pravdu – kdyby nebylo covidu, Češi už svého hrdinu dávno našli. ANO by vítězilo v každých volbách drtivým rozdílem a oni by neměli žádný důvod měnit. A to proto, že jeho politika je fakticky založena na neustálém zvyšování státních výdajů, rozdávání peněz na dluh a posilování silného sociálního státu, který všechno všem dá a o všechny se postará – a nikde nemůže ubrat, protože všechno je přece důležité. A hlavně zvyšuje platy ve státním a veřejném sektoru, což má za následek, že musejí zvyšovat mzdy i soukromé firmy – a to přesto, že si to nemůže dovolit ani stát, který „jede“ na dluh, ani firmy, protože se změnila a mění ekonomická situace. To je politika, kterou vyžadují čeští voliči, kterou milují a které se nechtějí vzdát a nic měnit, ani kdyby se měnil třeba celý vesmír. A to je právě celý kořen problému.

Zažil jsem to na konci roku při jednání s jednou firmou o službách pro příští rok. Divil jsem se, proč opět zdražují, když není důvod. Věděl jsem, že jim klesá obrat, což je v této ekonomické fázi a oboru, ve kterém firma pracuje, pochopitelné. Ale protože jsou mentálně stále ještě ve starém modelu, snaží se klesající obrat dohnat tím, že zdražují služby. Jenže obrat klesá i jejich zákazníkům. Takže zdražení „zařídí“ jen to, že pokles není zdánlivě tak velký. Fungovat to ale bude pouze do chvíle, než začnou zákazníci krachovat a celý model se sesype.

O tom ale mluvit nechci. Zaujalo mě, jak ten růst cen zdůvodnili. Museli prý o 15 % zvýšit mzdové náklady. „Jste normální, když vám klesá obrat, zvyšovat mzdy?“ pomyslel jsem si v duchu. Pak mi to ale došlo. Firma, aby se stabilizovala, by potřebovala mzdy naopak snižovat, ale nemůže, protože stát úředníkům platy (na dluh) neustále zvyšuje. A tak, kdyby soukromé firmy udělaly to, co je třeba, nesehnaly by zaměstnance, a proto musí se státem držet krok.   

Jinými slovy, ačkoli svět a realita se ubírají úplně opačným směrem – k nutnosti větší efektivity a konkurenceschopnosti –, politika a přístup k ekonomice se v českém státě nemění. Jako kdybychom se octli v nějaké izolované bublině. A čím víc se realita posouvá směrem k novému, tím silněji a urputněji se my držíme starého. V bláhové naději, že víc toho, co nás dostalo a dostává do větších a větších potíží, nás před novou realitou zachrání a vyřeší to problémy, které to způsobilo. Trošku to vypadá, jako kdyby ten problém byl už tak obrovský, že se prostě z toho rozjetého vlaku nedá vystoupit, protože už je příliš pozdě.

Neudělala to ani vláda Petra Fialy, která – ač se zpočátku tvářila středově či mírně pravicově – socialisticky zasekla největší sekyru v historii českých státních rozpočtů, a neudělá to s největší pravděpodobností ani staronová vláda Andreje Babiše, jež toto výdajové a strukturální harakiri zahájila v době covidu. Jediný případ, kdyby to mohla udělat, by nastal tehdy, kdyby ministři zjistili, že hrozí kolaps již bezprostředně, nikoli výhledově. Vzhledem k prvním vládním krokům, které nutnost šetřit ani nezmínily, natož realizovaly, to spíš vypadá na to, že pojedeme po staré trajektorii až do hořkého konce.

Ani dnešní vládní trojkoalice nemá ve vládě ekonomy. Není proto ochotna bránit se dalšímu zadlužování země. Naopak. Intenzivně hledá další příležitosti, jak něco ,profinancovat‘.

Všiml si toho a nahlas to řekl i bývalý prezident Václav Klaus. Možná proto, že to jako ekonom a autor ekonomické transformace v 90. letech 20. století jako jeden z mála lidí v této zemi vůbec chápe. Ve svém únorovém článku pro deník MF Dnes s příznačným názvem Jde ještě někomu o tuto zemi? píše: „Má to samozřejmě svou nezanedbatelnou ekonomickou dimenzi, která se opět dostala – jako už tolikrát v minulosti – zcela na okraj veřejného zájmu. (…) Ani dnešní vládní trojkoalice nemá ve vládě ekonomy. Není proto ochotna bránit se dalšímu zadlužování země. Naopak. Intenzivně hledá další a další příležitosti, jak něco ,profinancovat‘ – i když to nemůže dělat jinak než na dluh.

Lidské potřeby (a chutě) jsou ve své podstatě nekonečné a, když chybí ,rozpočtové omezení‘, jsou lobbismem prosazené chybějící miliardy na to či ono jen a jedině ostentativním zapomenutím na základní ekonomické principy. U nás je důsledně prosazoval jen Alois Rašín a první vlády 90. let. Stalo se normálností říkat, co všechno nutně ,potřebujeme‘. To je antiekonomický způsob myšlení. Snažil jsem se celá desetiletí zdůrazňovat rozdíl mezi potřebou a koupěschopnou poptávkou. Vidím, že marně.

V tomto smyslu se oproti vládě neekonomů Fialy, Rakušana, Hřiba (a Bartoše), Pekarové Adamové a Výborného, ač proběhly parlamentní volby, nic podstatného nezměnilo. Minulý týden jsem četl pěkný rozhovor nejvýznamnějšího německého ekonoma profesora Sinna (mého dlouholetého přítele), který podobně jako já říká – o Německu – že se ,se změnou vlády nic nezměnilo‘ (…)“

A tak se zvyšuje mezera mezi tím, co je třeba udělat (škrtat a snižovat výdaje), a tím, co se reálně děje (pravý opak). Neboli jdeme úplně opačným směrem, než je třeba, takže se tím urychluje konec starého a přibližuje moment srážky s  realitou nového.

Šifru na tom ale nejvíc zaujala jiná věc. Že tu starou politiku, která nás dovedla až na okraj propasti, chtějí až na výjimky úplně všichni. Včetně významné části takzvané alternativní scény, která najednou přehodila mentální výhybku a jako alternativu – co jako alternativu, jako jedinou naději na záchranu – začala brát novou vládu Andreje Babiše. 

Jde o pozoruhodný myšlenkový twist, provedený s takovou samozřejmostí, že ho nelze vysvětlit jen tím, co jsme zmínili na začátku – tedy volbou menšího zla. To by vypadalo jinak. Takovou důslednost a intenzitu tohoto překvapivého obratu lze realisticky vysvětlit jedině tím, že všechny ostatní iluze již padly a vláda Andreje Babiše pro tyto lidi představuje tu poslední z nich. Poslední iluzi ve chvíli, kdy všechny ostatní iluze již padly. A protože už není o co se opřít, upnuli se na ni celým svým bytím jako na iluzi záchrany starého světa i lidé, které by to dříve ani nenapadlo. 

Klid na práci

Nejvíc to bylo vidět ve chvíli, kdy zákon o střetu zájmu a prezident republiky nového kandidáta na premiéra tlačily k tomu, aby nějak vyřešil své vlastnictví Agrofertu.

Když vznikl v roce 2017 takzvaný Lex Babiš, jak se přezdívá zákonu č. 14/2017 Sb. po novelizaci zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, aby omezil vzrůstající moc českého oligarchy a politika v jedné osobě, byl relativně „formalistický“. Zákon sice říkal, že člen vlády nesmí ovládat firmu, ale neřešil detailně, co znamená „ovládání“ v praxi. Andrej Babiš tehdy zareagoval tím, že převedl své firmy v čele s Agrofertem do dvou svěřenských fondů. Formálně tedy přestal být vlastníkem, což odpovídalo tehdejší logice, kdy formální oddělení dostálo splnění zákona.

V praxi to ale fungovalo tak, že formálně sice AB již holding Agrofert nevlastnil, ale správci a kontrolními osobami svěřenského fondu byli jeho manažeři, právníci a rodina. To znamená, že formálně se odstřihl, ale fakticky byl pořád vlastníkem.

Takže se vlk nabaštil, ale koza zůstala celá. Samotný zákon přitom teoreticky mířil docela tvrdě – zakazoval vyplácení dotací a investičních pobídek i přijímání státních zakázek pro firmy, v nichž člen vlády (nebo jím ovládaná osoba) drží alespoň 25% vlastnický podíl, a zakazoval členům vlády vlastnictví médií.

Fakticky byl ale bezzubý, protože stačilo převést vlastnictví do fondu, který ovládaly osoby blízké, a celý ho obejít. A tak Agrofert dál trhal rekordy v čerpání tuzemských i evropských dotací, a rostlo nejen oligarchovo bohatství, ale i jeho moc, což vyvolávalo „protitlaky“ nejen doma, ale i v Bruselu. A logicky nebyl zájem na tom, aby takový politický žralok nadále využíval stávající politický systém ke svému posilování, a tím oslabování politické konkurence. Neboli bylo třeba mu trochu přistřihnout ploutve a přestat pokládat před tak silným evropským hráčem červený koberec, a aspoň trochu mu to znesnadnit a znepříjemnit.

Jeho strategie byla totiž celou dobu velmi přímočará: odčerpávat peníze od státu i EU, co nejvíc to jde. Zejména pro sebe, ale částečně i pro občany. Ne snad z přílišné dobroty, ale proto, že pochopil, že aby měl „klid na práci“ a na byznys, který je z velké části na dotacích a výhodně prolobbovaných zákonech postaven (stačí vzpomenout dotace na řepku a přimíchávání biosložek do nafty a benzinu), musí mít politickou podporu.

A jak ji získá nejlépe, než že si „sežene“ voliče? Nepsaná dohoda mezi ním a veřejností tedy zněla: „Pojďme čerpat veřejné finance společně a budeme se mít dobře všichni. Vy mě nechte dělat byznys a já se o vás postarám.“ Což o to, model to byl krásný a účinný – ale jen do doby, než mu do toho hodil vidle covid a nová realita, která ohlásila, že pokračovat podobně dál už není možné. Proto jsou teď taky všichni ta nervózní, protože postaru už to nejde, a ponovu se nikomu nechce…

Jelikož jdeme – ekonomicky i jinak – úplně opačným směrem, než je třeba, tak se tím jen urychluje konec starého a přibližuje moment srážky s realitou nového. 

Evropská unie ale chápe střet zájmů poněkud jinak než český zákon. Její instituce nezajímá formální vlastnictví, ale reálný vliv. Proto nejrůznější audity Evropské komise došly k závěru, že je Babiš je stále konečným beneficientem a fondy nejsou od jeho vlivu skutečné odděleny. To změnilo situaci. České soudy, evropské orgány i odborná veřejnost postupně začaly více řešit rozdíl mezi právním vlastnictvím a vlastnictvím ekonomickým.

A to, co Andreji Babišovi stačilo v roce 2017, už nestačilo v roce 2025. Po jeho vítězství v loňských volbách proto přispěchal loajální Evropan a toho času český prezident Petr Pavel s podmínkou, že Babiše jmenuje premiérem pouze tehdy, pokud v souladu se zákonem nějak vyřeší svůj střet zájmů.

Ačkoli se tedy nezpřísnil samotný Lex Babiš, od roku 2017 se zpřísnil jeho výklad a tlak na jeho smysl. Evropské právo totiž neřeší českou formální definici vlastnictví (a Češi jsou mistři v obcházení zákonů či jejich dodržování pouze naoko), ale dotace a veřejné finance. Došlo tak na to, co Evropská komise důsledně tvrdila celou dobu: pokud politik benefituje, je ve střetu. Proto již starý model nebyl akceptovatelný a Andrej Babiš musel přijít s něčím novým. S řešením, které bylo přísnější než zákon sám. 

Trvalo docela dlouho, víc než měsíc, než na to Andrej Babiš přišel, ale nakonec řešení přece jen našel: převede Agrofert ne do svěřenského fondu, ale do fondu slepého, ve kterém ztratí na svou firmu jakýkoli vliv.

Optimista se tedy mohl zaradovat, že nový premiér upřednostnil politiku před bohatstvím. Realista, který si vzpomněl, jak výrazně vzrostlo jeho bohatství po vstupu do politiky, si ale pomyslel: aha, takže se svými právníky našel způsob, jak se firmy právně vzdát, ale neztratit k ní cestičku ani klíče. Ten fond byl sice navenek slepý, ale kdo aspoň trochu zná a sleduje Andreje Babiše, tak ví, že kdyby měl být ten fond opravdu slepý – a vlastnictví toho, co vybudoval a co nejvíc miluje, se měl politik vzdát –, nikdy by to neudělal.

Slepou se ale rázem stala překvapivě ta část veřejnosti, která mu ještě před pěti lety nemohla přijít na jméno. A protože všechny ostatní iluze už padly, tahle poslední a ze všech nejpotřebnější a nejsilnější roztočila poslední vývrtku. Z predátora se tak měl najednou stát spasitel. A právě tady se láme chleba. Ten z Penamu.  

‍

Poslední vývrtka

Proč se změnou vlády nic nezměnilo? A proč se ani změnit nemůže?

Teď nemluvíme ani tak o tom, že Petr Fiala podal v roli premiéra tak slabý výkon, že i ta část obyvatel, která měla předtím už dost Andreje Babiše, vítala jeho návrat jako příslovečné menší zlo. To je ostatně přesně to, co staronový premiér ve svém projevu popsal jako „kdyby nepřišel covid, tak jste ani v roce 2021 nevyhráli a vládl bych celou dobu já“. Tato jeho slova odrážela i něco mnohem hlubšího.

Jednak se chtěl předseda vlády distancovat od vlastní odpovědnosti za své tehdejší kroky a všechen svůj podíl na demontáži a urychlení konce starého systému přehodit na „odborníky“, „Evropskou unii“ a tehdejší okolnosti. A jednak na své poměry nezvykle upřímně vysvětlil, na čem je v posledních letech založena celá česká politika. Bez ohledu na to, kdo by byl v jejím čele.

Protože minimálně v jednom má Andrej Babiš naprostou pravdu – kdyby nebylo covidu, Češi už svého hrdinu dávno našli. ANO by vítězilo v každých volbách drtivým rozdílem a oni by neměli žádný důvod měnit. A to proto, že jeho politika je fakticky založena na neustálém zvyšování státních výdajů, rozdávání peněz na dluh a posilování silného sociálního státu, který všechno všem dá a o všechny se postará – a nikde nemůže ubrat, protože všechno je přece důležité. A hlavně zvyšuje platy ve státním a veřejném sektoru, což má za následek, že musejí zvyšovat mzdy i soukromé firmy – a to přesto, že si to nemůže dovolit ani stát, který „jede“ na dluh, ani firmy, protože se změnila a mění ekonomická situace. To je politika, kterou vyžadují čeští voliči, kterou milují a které se nechtějí vzdát a nic měnit, ani kdyby se měnil třeba celý vesmír. A to je právě celý kořen problému.

Zažil jsem to na konci roku při jednání s jednou firmou o službách pro příští rok. Divil jsem se, proč opět zdražují, když není důvod. Věděl jsem, že jim klesá obrat, což je v této ekonomické fázi a oboru, ve kterém firma pracuje, pochopitelné. Ale protože jsou mentálně stále ještě ve starém modelu, snaží se klesající obrat dohnat tím, že zdražují služby. Jenže obrat klesá i jejich zákazníkům. Takže zdražení „zařídí“ jen to, že pokles není zdánlivě tak velký. Fungovat to ale bude pouze do chvíle, než začnou zákazníci krachovat a celý model se sesype.

O tom ale mluvit nechci. Zaujalo mě, jak ten růst cen zdůvodnili. Museli prý o 15 % zvýšit mzdové náklady. „Jste normální, když vám klesá obrat, zvyšovat mzdy?“ pomyslel jsem si v duchu. Pak mi to ale došlo. Firma, aby se stabilizovala, by potřebovala mzdy naopak snižovat, ale nemůže, protože stát úředníkům platy (na dluh) neustále zvyšuje. A tak, kdyby soukromé firmy udělaly to, co je třeba, nesehnaly by zaměstnance, a proto musí se státem držet krok.   

Jinými slovy, ačkoli svět a realita se ubírají úplně opačným směrem – k nutnosti větší efektivity a konkurenceschopnosti –, politika a přístup k ekonomice se v českém státě nemění. Jako kdybychom se octli v nějaké izolované bublině. A čím víc se realita posouvá směrem k novému, tím silněji a urputněji se my držíme starého. V bláhové naději, že víc toho, co nás dostalo a dostává do větších a větších potíží, nás před novou realitou zachrání a vyřeší to problémy, které to způsobilo. Trošku to vypadá, jako kdyby ten problém byl už tak obrovský, že se prostě z toho rozjetého vlaku nedá vystoupit, protože už je příliš pozdě.

Neudělala to ani vláda Petra Fialy, která – ač se zpočátku tvářila středově či mírně pravicově – socialisticky zasekla největší sekyru v historii českých státních rozpočtů, a neudělá to s největší pravděpodobností ani staronová vláda Andreje Babiše, jež toto výdajové a strukturální harakiri zahájila v době covidu. Jediný případ, kdyby to mohla udělat, by nastal tehdy, kdyby ministři zjistili, že hrozí kolaps již bezprostředně, nikoli výhledově. Vzhledem k prvním vládním krokům, které nutnost šetřit ani nezmínily, natož realizovaly, to spíš vypadá na to, že pojedeme po staré trajektorii až do hořkého konce.

Ani dnešní vládní trojkoalice nemá ve vládě ekonomy. Není proto ochotna bránit se dalšímu zadlužování země. Naopak. Intenzivně hledá další příležitosti, jak něco ,profinancovat‘.

Všiml si toho a nahlas to řekl i bývalý prezident Václav Klaus. Možná proto, že to jako ekonom a autor ekonomické transformace v 90. letech 20. století jako jeden z mála lidí v této zemi vůbec chápe. Ve svém únorovém článku pro deník MF Dnes s příznačným názvem Jde ještě někomu o tuto zemi? píše: „Má to samozřejmě svou nezanedbatelnou ekonomickou dimenzi, která se opět dostala – jako už tolikrát v minulosti – zcela na okraj veřejného zájmu. (…) Ani dnešní vládní trojkoalice nemá ve vládě ekonomy. Není proto ochotna bránit se dalšímu zadlužování země. Naopak. Intenzivně hledá další a další příležitosti, jak něco ,profinancovat‘ – i když to nemůže dělat jinak než na dluh.

Lidské potřeby (a chutě) jsou ve své podstatě nekonečné a, když chybí ,rozpočtové omezení‘, jsou lobbismem prosazené chybějící miliardy na to či ono jen a jedině ostentativním zapomenutím na základní ekonomické principy. U nás je důsledně prosazoval jen Alois Rašín a první vlády 90. let. Stalo se normálností říkat, co všechno nutně ,potřebujeme‘. To je antiekonomický způsob myšlení. Snažil jsem se celá desetiletí zdůrazňovat rozdíl mezi potřebou a koupěschopnou poptávkou. Vidím, že marně.

V tomto smyslu se oproti vládě neekonomů Fialy, Rakušana, Hřiba (a Bartoše), Pekarové Adamové a Výborného, ač proběhly parlamentní volby, nic podstatného nezměnilo. Minulý týden jsem četl pěkný rozhovor nejvýznamnějšího německého ekonoma profesora Sinna (mého dlouholetého přítele), který podobně jako já říká – o Německu – že se ,se změnou vlády nic nezměnilo‘ (…)“

A tak se zvyšuje mezera mezi tím, co je třeba udělat (škrtat a snižovat výdaje), a tím, co se reálně děje (pravý opak). Neboli jdeme úplně opačným směrem, než je třeba, takže se tím urychluje konec starého a přibližuje moment srážky s  realitou nového.

Šifru na tom ale nejvíc zaujala jiná věc. Že tu starou politiku, která nás dovedla až na okraj propasti, chtějí až na výjimky úplně všichni. Včetně významné části takzvané alternativní scény, která najednou přehodila mentální výhybku a jako alternativu – co jako alternativu, jako jedinou naději na záchranu – začala brát novou vládu Andreje Babiše. 

Jde o pozoruhodný myšlenkový twist, provedený s takovou samozřejmostí, že ho nelze vysvětlit jen tím, co jsme zmínili na začátku – tedy volbou menšího zla. To by vypadalo jinak. Takovou důslednost a intenzitu tohoto překvapivého obratu lze realisticky vysvětlit jedině tím, že všechny ostatní iluze již padly a vláda Andreje Babiše pro tyto lidi představuje tu poslední z nich. Poslední iluzi ve chvíli, kdy všechny ostatní iluze již padly. A protože už není o co se opřít, upnuli se na ni celým svým bytím jako na iluzi záchrany starého světa i lidé, které by to dříve ani nenapadlo. 

Klid na práci

Nejvíc to bylo vidět ve chvíli, kdy zákon o střetu zájmu a prezident republiky nového kandidáta na premiéra tlačily k tomu, aby nějak vyřešil své vlastnictví Agrofertu.

Když vznikl v roce 2017 takzvaný Lex Babiš, jak se přezdívá zákonu č. 14/2017 Sb. po novelizaci zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, aby omezil vzrůstající moc českého oligarchy a politika v jedné osobě, byl relativně „formalistický“. Zákon sice říkal, že člen vlády nesmí ovládat firmu, ale neřešil detailně, co znamená „ovládání“ v praxi. Andrej Babiš tehdy zareagoval tím, že převedl své firmy v čele s Agrofertem do dvou svěřenských fondů. Formálně tedy přestal být vlastníkem, což odpovídalo tehdejší logice, kdy formální oddělení dostálo splnění zákona.

V praxi to ale fungovalo tak, že formálně sice AB již holding Agrofert nevlastnil, ale správci a kontrolními osobami svěřenského fondu byli jeho manažeři, právníci a rodina. To znamená, že formálně se odstřihl, ale fakticky byl pořád vlastníkem.

Takže se vlk nabaštil, ale koza zůstala celá. Samotný zákon přitom teoreticky mířil docela tvrdě – zakazoval vyplácení dotací a investičních pobídek i přijímání státních zakázek pro firmy, v nichž člen vlády (nebo jím ovládaná osoba) drží alespoň 25% vlastnický podíl, a zakazoval členům vlády vlastnictví médií.

Fakticky byl ale bezzubý, protože stačilo převést vlastnictví do fondu, který ovládaly osoby blízké, a celý ho obejít. A tak Agrofert dál trhal rekordy v čerpání tuzemských i evropských dotací, a rostlo nejen oligarchovo bohatství, ale i jeho moc, což vyvolávalo „protitlaky“ nejen doma, ale i v Bruselu. A logicky nebyl zájem na tom, aby takový politický žralok nadále využíval stávající politický systém ke svému posilování, a tím oslabování politické konkurence. Neboli bylo třeba mu trochu přistřihnout ploutve a přestat pokládat před tak silným evropským hráčem červený koberec, a aspoň trochu mu to znesnadnit a znepříjemnit.

Jeho strategie byla totiž celou dobu velmi přímočará: odčerpávat peníze od státu i EU, co nejvíc to jde. Zejména pro sebe, ale částečně i pro občany. Ne snad z přílišné dobroty, ale proto, že pochopil, že aby měl „klid na práci“ a na byznys, který je z velké části na dotacích a výhodně prolobbovaných zákonech postaven (stačí vzpomenout dotace na řepku a přimíchávání biosložek do nafty a benzinu), musí mít politickou podporu.

A jak ji získá nejlépe, než že si „sežene“ voliče? Nepsaná dohoda mezi ním a veřejností tedy zněla: „Pojďme čerpat veřejné finance společně a budeme se mít dobře všichni. Vy mě nechte dělat byznys a já se o vás postarám.“ Což o to, model to byl krásný a účinný – ale jen do doby, než mu do toho hodil vidle covid a nová realita, která ohlásila, že pokračovat podobně dál už není možné. Proto jsou teď taky všichni ta nervózní, protože postaru už to nejde, a ponovu se nikomu nechce…

Jelikož jdeme – ekonomicky i jinak – úplně opačným směrem, než je třeba, tak se tím jen urychluje konec starého a přibližuje moment srážky s realitou nového. 

Evropská unie ale chápe střet zájmů poněkud jinak než český zákon. Její instituce nezajímá formální vlastnictví, ale reálný vliv. Proto nejrůznější audity Evropské komise došly k závěru, že je Babiš je stále konečným beneficientem a fondy nejsou od jeho vlivu skutečné odděleny. To změnilo situaci. České soudy, evropské orgány i odborná veřejnost postupně začaly více řešit rozdíl mezi právním vlastnictvím a vlastnictvím ekonomickým.

A to, co Andreji Babišovi stačilo v roce 2017, už nestačilo v roce 2025. Po jeho vítězství v loňských volbách proto přispěchal loajální Evropan a toho času český prezident Petr Pavel s podmínkou, že Babiše jmenuje premiérem pouze tehdy, pokud v souladu se zákonem nějak vyřeší svůj střet zájmů.

Ačkoli se tedy nezpřísnil samotný Lex Babiš, od roku 2017 se zpřísnil jeho výklad a tlak na jeho smysl. Evropské právo totiž neřeší českou formální definici vlastnictví (a Češi jsou mistři v obcházení zákonů či jejich dodržování pouze naoko), ale dotace a veřejné finance. Došlo tak na to, co Evropská komise důsledně tvrdila celou dobu: pokud politik benefituje, je ve střetu. Proto již starý model nebyl akceptovatelný a Andrej Babiš musel přijít s něčím novým. S řešením, které bylo přísnější než zákon sám. 

Trvalo docela dlouho, víc než měsíc, než na to Andrej Babiš přišel, ale nakonec řešení přece jen našel: převede Agrofert ne do svěřenského fondu, ale do fondu slepého, ve kterém ztratí na svou firmu jakýkoli vliv.

Optimista se tedy mohl zaradovat, že nový premiér upřednostnil politiku před bohatstvím. Realista, který si vzpomněl, jak výrazně vzrostlo jeho bohatství po vstupu do politiky, si ale pomyslel: aha, takže se svými právníky našel způsob, jak se firmy právně vzdát, ale neztratit k ní cestičku ani klíče. Ten fond byl sice navenek slepý, ale kdo aspoň trochu zná a sleduje Andreje Babiše, tak ví, že kdyby měl být ten fond opravdu slepý – a vlastnictví toho, co vybudoval a co nejvíc miluje, se měl politik vzdát –, nikdy by to neudělal.

Slepou se ale rázem stala překvapivě ta část veřejnosti, která mu ještě před pěti lety nemohla přijít na jméno. A protože všechny ostatní iluze už padly, tahle poslední a ze všech nejpotřebnější a nejsilnější roztočila poslední vývrtku. Z predátora se tak měl najednou stát spasitel. A právě tady se láme chleba. Ten z Penamu.  

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu

Úvodní slovo

Poslední vývrtka

Teď nemluvíme ani tak o tom, že Petr Fiala podal v roli premiéra tak slabý výkon, že i ta část obyvatel, která měla předtím už dost Andreje Babiše, vítala jeho návrat jako příslovečné menší zlo. To je ostatně přesně to, co staronový premiér ve svém projevu popsal jako „kdyby nepřišel covid, tak jste ani v roce 2021 nevyhráli a vládl bych celou dobu já“. Tato jeho slova odrážela i něco mnohem hlubšího.

Jednak se chtěl předseda vlády distancovat od vlastní odpovědnosti za své tehdejší kroky a všechen svůj podíl na demontáži a urychlení konce starého systému přehodit na „odborníky“, „Evropskou unii“ a tehdejší okolnosti. A jednak na své poměry nezvykle upřímně vysvětlil, na čem je v posledních letech založena celá česká politika. Bez ohledu na to, kdo by byl v jejím čele.

Protože minimálně v jednom má Andrej Babiš naprostou pravdu – kdyby nebylo covidu, Češi už svého hrdinu dávno našli. ANO by vítězilo v každých volbách drtivým rozdílem a oni by neměli žádný důvod měnit. A to proto, že jeho politika je fakticky založena na neustálém zvyšování státních výdajů, rozdávání peněz na dluh a posilování silného sociálního státu, který všechno všem dá a o všechny se postará – a nikde nemůže ubrat, protože všechno je přece důležité. A hlavně zvyšuje platy ve státním a veřejném sektoru, což má za následek, že musejí zvyšovat mzdy i soukromé firmy – a to přesto, že si to nemůže dovolit ani stát, který „jede“ na dluh, ani firmy, protože se změnila a mění ekonomická situace. To je politika, kterou vyžadují čeští voliči, kterou milují a které se nechtějí vzdát a nic měnit, ani kdyby se měnil třeba celý vesmír. A to je právě celý kořen problému.

Zažil jsem to na konci roku při jednání s jednou firmou o službách pro příští rok. Divil jsem se, proč opět zdražují, když není důvod. Věděl jsem, že jim klesá obrat, což je v této ekonomické fázi a oboru, ve kterém firma pracuje, pochopitelné. Ale protože jsou mentálně stále ještě ve starém modelu, snaží se klesající obrat dohnat tím, že zdražují služby. Jenže obrat klesá i jejich zákazníkům. Takže zdražení „zařídí“ jen to, že pokles není zdánlivě tak velký. Fungovat to ale bude pouze do chvíle, než začnou zákazníci krachovat a celý model se sesype.

O tom ale mluvit nechci. Zaujalo mě, jak ten růst cen zdůvodnili. Museli prý o 15 % zvýšit mzdové náklady. „Jste normální, když vám klesá obrat, zvyšovat mzdy?“ pomyslel jsem si v duchu. Pak mi to ale došlo. Firma, aby se stabilizovala, by potřebovala mzdy naopak snižovat, ale nemůže, protože stát úředníkům platy (na dluh) neustále zvyšuje. A tak, kdyby soukromé firmy udělaly to, co je třeba, nesehnaly by zaměstnance, a proto musí se státem držet krok.   

Jinými slovy, ačkoli svět a realita se ubírají úplně opačným směrem – k nutnosti větší efektivity a konkurenceschopnosti –, politika a přístup k ekonomice se v českém státě nemění. Jako kdybychom se octli v nějaké izolované bublině. A čím víc se realita posouvá směrem k novému, tím silněji a urputněji se my držíme starého. V bláhové naději, že víc toho, co nás dostalo a dostává do větších a větších potíží, nás před novou realitou zachrání a vyřeší to problémy, které to způsobilo. Trošku to vypadá, jako kdyby ten problém byl už tak obrovský, že se prostě z toho rozjetého vlaku nedá vystoupit, protože už je příliš pozdě.

Neudělala to ani vláda Petra Fialy, která – ač se zpočátku tvářila středově či mírně pravicově – socialisticky zasekla největší sekyru v historii českých státních rozpočtů, a neudělá to s největší pravděpodobností ani staronová vláda Andreje Babiše, jež toto výdajové a strukturální harakiri zahájila v době covidu. Jediný případ, kdyby to mohla udělat, by nastal tehdy, kdyby ministři zjistili, že hrozí kolaps již bezprostředně, nikoli výhledově. Vzhledem k prvním vládním krokům, které nutnost šetřit ani nezmínily, natož realizovaly, to spíš vypadá na to, že pojedeme po staré trajektorii až do hořkého konce.

Ani dnešní vládní trojkoalice nemá ve vládě ekonomy. Není proto ochotna bránit se dalšímu zadlužování země. Naopak. Intenzivně hledá další příležitosti, jak něco ,profinancovat‘.

Všiml si toho a nahlas to řekl i bývalý prezident Václav Klaus. Možná proto, že to jako ekonom a autor ekonomické transformace v 90. letech 20. století jako jeden z mála lidí v této zemi vůbec chápe. Ve svém únorovém článku pro deník MF Dnes s příznačným názvem Jde ještě někomu o tuto zemi? píše: „Má to samozřejmě svou nezanedbatelnou ekonomickou dimenzi, která se opět dostala – jako už tolikrát v minulosti – zcela na okraj veřejného zájmu. (…) Ani dnešní vládní trojkoalice nemá ve vládě ekonomy. Není proto ochotna bránit se dalšímu zadlužování země. Naopak. Intenzivně hledá další a další příležitosti, jak něco ,profinancovat‘ – i když to nemůže dělat jinak než na dluh.

Lidské potřeby (a chutě) jsou ve své podstatě nekonečné a, když chybí ,rozpočtové omezení‘, jsou lobbismem prosazené chybějící miliardy na to či ono jen a jedině ostentativním zapomenutím na základní ekonomické principy. U nás je důsledně prosazoval jen Alois Rašín a první vlády 90. let. Stalo se normálností říkat, co všechno nutně ,potřebujeme‘. To je antiekonomický způsob myšlení. Snažil jsem se celá desetiletí zdůrazňovat rozdíl mezi potřebou a koupěschopnou poptávkou. Vidím, že marně.

V tomto smyslu se oproti vládě neekonomů Fialy, Rakušana, Hřiba (a Bartoše), Pekarové Adamové a Výborného, ač proběhly parlamentní volby, nic podstatného nezměnilo. Minulý týden jsem četl pěkný rozhovor nejvýznamnějšího německého ekonoma profesora Sinna (mého dlouholetého přítele), který podobně jako já říká – o Německu – že se ,se změnou vlády nic nezměnilo‘ (…)“

A tak se zvyšuje mezera mezi tím, co je třeba udělat (škrtat a snižovat výdaje), a tím, co se reálně děje (pravý opak). Neboli jdeme úplně opačným směrem, než je třeba, takže se tím urychluje konec starého a přibližuje moment srážky s  realitou nového.

Šifru na tom ale nejvíc zaujala jiná věc. Že tu starou politiku, která nás dovedla až na okraj propasti, chtějí až na výjimky úplně všichni. Včetně významné části takzvané alternativní scény, která najednou přehodila mentální výhybku a jako alternativu – co jako alternativu, jako jedinou naději na záchranu – začala brát novou vládu Andreje Babiše. 

Jde o pozoruhodný myšlenkový twist, provedený s takovou samozřejmostí, že ho nelze vysvětlit jen tím, co jsme zmínili na začátku – tedy volbou menšího zla. To by vypadalo jinak. Takovou důslednost a intenzitu tohoto překvapivého obratu lze realisticky vysvětlit jedině tím, že všechny ostatní iluze již padly a vláda Andreje Babiše pro tyto lidi představuje tu poslední z nich. Poslední iluzi ve chvíli, kdy všechny ostatní iluze již padly. A protože už není o co se opřít, upnuli se na ni celým svým bytím jako na iluzi záchrany starého světa i lidé, které by to dříve ani nenapadlo. 

Klid na práci

Nejvíc to bylo vidět ve chvíli, kdy zákon o střetu zájmu a prezident republiky nového kandidáta na premiéra tlačily k tomu, aby nějak vyřešil své vlastnictví Agrofertu.

Když vznikl v roce 2017 takzvaný Lex Babiš, jak se přezdívá zákonu č. 14/2017 Sb. po novelizaci zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, aby omezil vzrůstající moc českého oligarchy a politika v jedné osobě, byl relativně „formalistický“. Zákon sice říkal, že člen vlády nesmí ovládat firmu, ale neřešil detailně, co znamená „ovládání“ v praxi. Andrej Babiš tehdy zareagoval tím, že převedl své firmy v čele s Agrofertem do dvou svěřenských fondů. Formálně tedy přestal být vlastníkem, což odpovídalo tehdejší logice, kdy formální oddělení dostálo splnění zákona.

V praxi to ale fungovalo tak, že formálně sice AB již holding Agrofert nevlastnil, ale správci a kontrolními osobami svěřenského fondu byli jeho manažeři, právníci a rodina. To znamená, že formálně se odstřihl, ale fakticky byl pořád vlastníkem.

Takže se vlk nabaštil, ale koza zůstala celá. Samotný zákon přitom teoreticky mířil docela tvrdě – zakazoval vyplácení dotací a investičních pobídek i přijímání státních zakázek pro firmy, v nichž člen vlády (nebo jím ovládaná osoba) drží alespoň 25% vlastnický podíl, a zakazoval členům vlády vlastnictví médií.

Fakticky byl ale bezzubý, protože stačilo převést vlastnictví do fondu, který ovládaly osoby blízké, a celý ho obejít. A tak Agrofert dál trhal rekordy v čerpání tuzemských i evropských dotací, a rostlo nejen oligarchovo bohatství, ale i jeho moc, což vyvolávalo „protitlaky“ nejen doma, ale i v Bruselu. A logicky nebyl zájem na tom, aby takový politický žralok nadále využíval stávající politický systém ke svému posilování, a tím oslabování politické konkurence. Neboli bylo třeba mu trochu přistřihnout ploutve a přestat pokládat před tak silným evropským hráčem červený koberec, a aspoň trochu mu to znesnadnit a znepříjemnit.

Jeho strategie byla totiž celou dobu velmi přímočará: odčerpávat peníze od státu i EU, co nejvíc to jde. Zejména pro sebe, ale částečně i pro občany. Ne snad z přílišné dobroty, ale proto, že pochopil, že aby měl „klid na práci“ a na byznys, který je z velké části na dotacích a výhodně prolobbovaných zákonech postaven (stačí vzpomenout dotace na řepku a přimíchávání biosložek do nafty a benzinu), musí mít politickou podporu.

A jak ji získá nejlépe, než že si „sežene“ voliče? Nepsaná dohoda mezi ním a veřejností tedy zněla: „Pojďme čerpat veřejné finance společně a budeme se mít dobře všichni. Vy mě nechte dělat byznys a já se o vás postarám.“ Což o to, model to byl krásný a účinný – ale jen do doby, než mu do toho hodil vidle covid a nová realita, která ohlásila, že pokračovat podobně dál už není možné. Proto jsou teď taky všichni ta nervózní, protože postaru už to nejde, a ponovu se nikomu nechce…

Jelikož jdeme – ekonomicky i jinak – úplně opačným směrem, než je třeba, tak se tím jen urychluje konec starého a přibližuje moment srážky s realitou nového. 

Evropská unie ale chápe střet zájmů poněkud jinak než český zákon. Její instituce nezajímá formální vlastnictví, ale reálný vliv. Proto nejrůznější audity Evropské komise došly k závěru, že je Babiš je stále konečným beneficientem a fondy nejsou od jeho vlivu skutečné odděleny. To změnilo situaci. České soudy, evropské orgány i odborná veřejnost postupně začaly více řešit rozdíl mezi právním vlastnictvím a vlastnictvím ekonomickým.

A to, co Andreji Babišovi stačilo v roce 2017, už nestačilo v roce 2025. Po jeho vítězství v loňských volbách proto přispěchal loajální Evropan a toho času český prezident Petr Pavel s podmínkou, že Babiše jmenuje premiérem pouze tehdy, pokud v souladu se zákonem nějak vyřeší svůj střet zájmů.

Ačkoli se tedy nezpřísnil samotný Lex Babiš, od roku 2017 se zpřísnil jeho výklad a tlak na jeho smysl. Evropské právo totiž neřeší českou formální definici vlastnictví (a Češi jsou mistři v obcházení zákonů či jejich dodržování pouze naoko), ale dotace a veřejné finance. Došlo tak na to, co Evropská komise důsledně tvrdila celou dobu: pokud politik benefituje, je ve střetu. Proto již starý model nebyl akceptovatelný a Andrej Babiš musel přijít s něčím novým. S řešením, které bylo přísnější než zákon sám. 

Trvalo docela dlouho, víc než měsíc, než na to Andrej Babiš přišel, ale nakonec řešení přece jen našel: převede Agrofert ne do svěřenského fondu, ale do fondu slepého, ve kterém ztratí na svou firmu jakýkoli vliv.

Optimista se tedy mohl zaradovat, že nový premiér upřednostnil politiku před bohatstvím. Realista, který si vzpomněl, jak výrazně vzrostlo jeho bohatství po vstupu do politiky, si ale pomyslel: aha, takže se svými právníky našel způsob, jak se firmy právně vzdát, ale neztratit k ní cestičku ani klíče. Ten fond byl sice navenek slepý, ale kdo aspoň trochu zná a sleduje Andreje Babiše, tak ví, že kdyby měl být ten fond opravdu slepý – a vlastnictví toho, co vybudoval a co nejvíc miluje, se měl politik vzdát –, nikdy by to neudělal.

Slepou se ale rázem stala překvapivě ta část veřejnosti, která mu ještě před pěti lety nemohla přijít na jméno. A protože všechny ostatní iluze už padly, tahle poslední a ze všech nejpotřebnější a nejsilnější roztočila poslední vývrtku. Z predátora se tak měl najednou stát spasitel. A právě tady se láme chleba. Ten z Penamu.  

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Zprávy

Z jiného světa

Teď nemluvíme ani tak o tom, že Petr Fiala podal v roli premiéra tak slabý výkon, že i ta část obyvatel, která měla předtím už dost Andreje Babiše, vítala jeho návrat jako příslovečné menší zlo. To je ostatně přesně to, co staronový premiér ve svém projevu popsal jako „kdyby nepřišel covid, tak jste ani v roce 2021 nevyhráli a vládl bych celou dobu já“. Tato jeho slova odrážela i něco mnohem hlubšího.

Jednak se chtěl předseda vlády distancovat od vlastní odpovědnosti za své tehdejší kroky a všechen svůj podíl na demontáži a urychlení konce starého systému přehodit na „odborníky“, „Evropskou unii“ a tehdejší okolnosti. A jednak na své poměry nezvykle upřímně vysvětlil, na čem je v posledních letech založena celá česká politika. Bez ohledu na to, kdo by byl v jejím čele.

Protože minimálně v jednom má Andrej Babiš naprostou pravdu – kdyby nebylo covidu, Češi už svého hrdinu dávno našli. ANO by vítězilo v každých volbách drtivým rozdílem a oni by neměli žádný důvod měnit. A to proto, že jeho politika je fakticky založena na neustálém zvyšování státních výdajů, rozdávání peněz na dluh a posilování silného sociálního státu, který všechno všem dá a o všechny se postará – a nikde nemůže ubrat, protože všechno je přece důležité. A hlavně zvyšuje platy ve státním a veřejném sektoru, což má za následek, že musejí zvyšovat mzdy i soukromé firmy – a to přesto, že si to nemůže dovolit ani stát, který „jede“ na dluh, ani firmy, protože se změnila a mění ekonomická situace. To je politika, kterou vyžadují čeští voliči, kterou milují a které se nechtějí vzdát a nic měnit, ani kdyby se měnil třeba celý vesmír. A to je právě celý kořen problému.

Zažil jsem to na konci roku při jednání s jednou firmou o službách pro příští rok. Divil jsem se, proč opět zdražují, když není důvod. Věděl jsem, že jim klesá obrat, což je v této ekonomické fázi a oboru, ve kterém firma pracuje, pochopitelné. Ale protože jsou mentálně stále ještě ve starém modelu, snaží se klesající obrat dohnat tím, že zdražují služby. Jenže obrat klesá i jejich zákazníkům. Takže zdražení „zařídí“ jen to, že pokles není zdánlivě tak velký. Fungovat to ale bude pouze do chvíle, než začnou zákazníci krachovat a celý model se sesype.

O tom ale mluvit nechci. Zaujalo mě, jak ten růst cen zdůvodnili. Museli prý o 15 % zvýšit mzdové náklady. „Jste normální, když vám klesá obrat, zvyšovat mzdy?“ pomyslel jsem si v duchu. Pak mi to ale došlo. Firma, aby se stabilizovala, by potřebovala mzdy naopak snižovat, ale nemůže, protože stát úředníkům platy (na dluh) neustále zvyšuje. A tak, kdyby soukromé firmy udělaly to, co je třeba, nesehnaly by zaměstnance, a proto musí se státem držet krok.   

Jinými slovy, ačkoli svět a realita se ubírají úplně opačným směrem – k nutnosti větší efektivity a konkurenceschopnosti –, politika a přístup k ekonomice se v českém státě nemění. Jako kdybychom se octli v nějaké izolované bublině. A čím víc se realita posouvá směrem k novému, tím silněji a urputněji se my držíme starého. V bláhové naději, že víc toho, co nás dostalo a dostává do větších a větších potíží, nás před novou realitou zachrání a vyřeší to problémy, které to způsobilo. Trošku to vypadá, jako kdyby ten problém byl už tak obrovský, že se prostě z toho rozjetého vlaku nedá vystoupit, protože už je příliš pozdě.

Neudělala to ani vláda Petra Fialy, která – ač se zpočátku tvářila středově či mírně pravicově – socialisticky zasekla největší sekyru v historii českých státních rozpočtů, a neudělá to s největší pravděpodobností ani staronová vláda Andreje Babiše, jež toto výdajové a strukturální harakiri zahájila v době covidu. Jediný případ, kdyby to mohla udělat, by nastal tehdy, kdyby ministři zjistili, že hrozí kolaps již bezprostředně, nikoli výhledově. Vzhledem k prvním vládním krokům, které nutnost šetřit ani nezmínily, natož realizovaly, to spíš vypadá na to, že pojedeme po staré trajektorii až do hořkého konce.

Ani dnešní vládní trojkoalice nemá ve vládě ekonomy. Není proto ochotna bránit se dalšímu zadlužování země. Naopak. Intenzivně hledá další příležitosti, jak něco ,profinancovat‘.

Všiml si toho a nahlas to řekl i bývalý prezident Václav Klaus. Možná proto, že to jako ekonom a autor ekonomické transformace v 90. letech 20. století jako jeden z mála lidí v této zemi vůbec chápe. Ve svém únorovém článku pro deník MF Dnes s příznačným názvem Jde ještě někomu o tuto zemi? píše: „Má to samozřejmě svou nezanedbatelnou ekonomickou dimenzi, která se opět dostala – jako už tolikrát v minulosti – zcela na okraj veřejného zájmu. (…) Ani dnešní vládní trojkoalice nemá ve vládě ekonomy. Není proto ochotna bránit se dalšímu zadlužování země. Naopak. Intenzivně hledá další a další příležitosti, jak něco ,profinancovat‘ – i když to nemůže dělat jinak než na dluh.

Lidské potřeby (a chutě) jsou ve své podstatě nekonečné a, když chybí ,rozpočtové omezení‘, jsou lobbismem prosazené chybějící miliardy na to či ono jen a jedině ostentativním zapomenutím na základní ekonomické principy. U nás je důsledně prosazoval jen Alois Rašín a první vlády 90. let. Stalo se normálností říkat, co všechno nutně ,potřebujeme‘. To je antiekonomický způsob myšlení. Snažil jsem se celá desetiletí zdůrazňovat rozdíl mezi potřebou a koupěschopnou poptávkou. Vidím, že marně.

V tomto smyslu se oproti vládě neekonomů Fialy, Rakušana, Hřiba (a Bartoše), Pekarové Adamové a Výborného, ač proběhly parlamentní volby, nic podstatného nezměnilo. Minulý týden jsem četl pěkný rozhovor nejvýznamnějšího německého ekonoma profesora Sinna (mého dlouholetého přítele), který podobně jako já říká – o Německu – že se ,se změnou vlády nic nezměnilo‘ (…)“

A tak se zvyšuje mezera mezi tím, co je třeba udělat (škrtat a snižovat výdaje), a tím, co se reálně děje (pravý opak). Neboli jdeme úplně opačným směrem, než je třeba, takže se tím urychluje konec starého a přibližuje moment srážky s  realitou nového.

Šifru na tom ale nejvíc zaujala jiná věc. Že tu starou politiku, která nás dovedla až na okraj propasti, chtějí až na výjimky úplně všichni. Včetně významné části takzvané alternativní scény, která najednou přehodila mentální výhybku a jako alternativu – co jako alternativu, jako jedinou naději na záchranu – začala brát novou vládu Andreje Babiše. 

Jde o pozoruhodný myšlenkový twist, provedený s takovou samozřejmostí, že ho nelze vysvětlit jen tím, co jsme zmínili na začátku – tedy volbou menšího zla. To by vypadalo jinak. Takovou důslednost a intenzitu tohoto překvapivého obratu lze realisticky vysvětlit jedině tím, že všechny ostatní iluze již padly a vláda Andreje Babiše pro tyto lidi představuje tu poslední z nich. Poslední iluzi ve chvíli, kdy všechny ostatní iluze již padly. A protože už není o co se opřít, upnuli se na ni celým svým bytím jako na iluzi záchrany starého světa i lidé, které by to dříve ani nenapadlo. 

Klid na práci

Nejvíc to bylo vidět ve chvíli, kdy zákon o střetu zájmu a prezident republiky nového kandidáta na premiéra tlačily k tomu, aby nějak vyřešil své vlastnictví Agrofertu.

Když vznikl v roce 2017 takzvaný Lex Babiš, jak se přezdívá zákonu č. 14/2017 Sb. po novelizaci zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, aby omezil vzrůstající moc českého oligarchy a politika v jedné osobě, byl relativně „formalistický“. Zákon sice říkal, že člen vlády nesmí ovládat firmu, ale neřešil detailně, co znamená „ovládání“ v praxi. Andrej Babiš tehdy zareagoval tím, že převedl své firmy v čele s Agrofertem do dvou svěřenských fondů. Formálně tedy přestal být vlastníkem, což odpovídalo tehdejší logice, kdy formální oddělení dostálo splnění zákona.

V praxi to ale fungovalo tak, že formálně sice AB již holding Agrofert nevlastnil, ale správci a kontrolními osobami svěřenského fondu byli jeho manažeři, právníci a rodina. To znamená, že formálně se odstřihl, ale fakticky byl pořád vlastníkem.

Takže se vlk nabaštil, ale koza zůstala celá. Samotný zákon přitom teoreticky mířil docela tvrdě – zakazoval vyplácení dotací a investičních pobídek i přijímání státních zakázek pro firmy, v nichž člen vlády (nebo jím ovládaná osoba) drží alespoň 25% vlastnický podíl, a zakazoval členům vlády vlastnictví médií.

Fakticky byl ale bezzubý, protože stačilo převést vlastnictví do fondu, který ovládaly osoby blízké, a celý ho obejít. A tak Agrofert dál trhal rekordy v čerpání tuzemských i evropských dotací, a rostlo nejen oligarchovo bohatství, ale i jeho moc, což vyvolávalo „protitlaky“ nejen doma, ale i v Bruselu. A logicky nebyl zájem na tom, aby takový politický žralok nadále využíval stávající politický systém ke svému posilování, a tím oslabování politické konkurence. Neboli bylo třeba mu trochu přistřihnout ploutve a přestat pokládat před tak silným evropským hráčem červený koberec, a aspoň trochu mu to znesnadnit a znepříjemnit.

Jeho strategie byla totiž celou dobu velmi přímočará: odčerpávat peníze od státu i EU, co nejvíc to jde. Zejména pro sebe, ale částečně i pro občany. Ne snad z přílišné dobroty, ale proto, že pochopil, že aby měl „klid na práci“ a na byznys, který je z velké části na dotacích a výhodně prolobbovaných zákonech postaven (stačí vzpomenout dotace na řepku a přimíchávání biosložek do nafty a benzinu), musí mít politickou podporu.

A jak ji získá nejlépe, než že si „sežene“ voliče? Nepsaná dohoda mezi ním a veřejností tedy zněla: „Pojďme čerpat veřejné finance společně a budeme se mít dobře všichni. Vy mě nechte dělat byznys a já se o vás postarám.“ Což o to, model to byl krásný a účinný – ale jen do doby, než mu do toho hodil vidle covid a nová realita, která ohlásila, že pokračovat podobně dál už není možné. Proto jsou teď taky všichni ta nervózní, protože postaru už to nejde, a ponovu se nikomu nechce…

Jelikož jdeme – ekonomicky i jinak – úplně opačným směrem, než je třeba, tak se tím jen urychluje konec starého a přibližuje moment srážky s realitou nového. 

Evropská unie ale chápe střet zájmů poněkud jinak než český zákon. Její instituce nezajímá formální vlastnictví, ale reálný vliv. Proto nejrůznější audity Evropské komise došly k závěru, že je Babiš je stále konečným beneficientem a fondy nejsou od jeho vlivu skutečné odděleny. To změnilo situaci. České soudy, evropské orgány i odborná veřejnost postupně začaly více řešit rozdíl mezi právním vlastnictvím a vlastnictvím ekonomickým.

A to, co Andreji Babišovi stačilo v roce 2017, už nestačilo v roce 2025. Po jeho vítězství v loňských volbách proto přispěchal loajální Evropan a toho času český prezident Petr Pavel s podmínkou, že Babiše jmenuje premiérem pouze tehdy, pokud v souladu se zákonem nějak vyřeší svůj střet zájmů.

Ačkoli se tedy nezpřísnil samotný Lex Babiš, od roku 2017 se zpřísnil jeho výklad a tlak na jeho smysl. Evropské právo totiž neřeší českou formální definici vlastnictví (a Češi jsou mistři v obcházení zákonů či jejich dodržování pouze naoko), ale dotace a veřejné finance. Došlo tak na to, co Evropská komise důsledně tvrdila celou dobu: pokud politik benefituje, je ve střetu. Proto již starý model nebyl akceptovatelný a Andrej Babiš musel přijít s něčím novým. S řešením, které bylo přísnější než zákon sám. 

Trvalo docela dlouho, víc než měsíc, než na to Andrej Babiš přišel, ale nakonec řešení přece jen našel: převede Agrofert ne do svěřenského fondu, ale do fondu slepého, ve kterém ztratí na svou firmu jakýkoli vliv.

Optimista se tedy mohl zaradovat, že nový premiér upřednostnil politiku před bohatstvím. Realista, který si vzpomněl, jak výrazně vzrostlo jeho bohatství po vstupu do politiky, si ale pomyslel: aha, takže se svými právníky našel způsob, jak se firmy právně vzdát, ale neztratit k ní cestičku ani klíče. Ten fond byl sice navenek slepý, ale kdo aspoň trochu zná a sleduje Andreje Babiše, tak ví, že kdyby měl být ten fond opravdu slepý – a vlastnictví toho, co vybudoval a co nejvíc miluje, se měl politik vzdát –, nikdy by to neudělal.

Slepou se ale rázem stala překvapivě ta část veřejnosti, která mu ještě před pěti lety nemohla přijít na jméno. A protože všechny ostatní iluze už padly, tahle poslední a ze všech nejpotřebnější a nejsilnější roztočila poslední vývrtku. Z predátora se tak měl najednou stát spasitel. A právě tady se láme chleba. Ten z Penamu.  

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Poslední vývrtka

Proč se změnou vlády nic nezměnilo? A proč se ani změnit nemůže?

Teď nemluvíme ani tak o tom, že Petr Fiala podal v roli premiéra tak slabý výkon, že i ta část obyvatel, která měla předtím už dost Andreje Babiše, vítala jeho návrat jako příslovečné menší zlo. To je ostatně přesně to, co staronový premiér ve svém projevu popsal jako „kdyby nepřišel covid, tak jste ani v roce 2021 nevyhráli a vládl bych celou dobu já“. Tato jeho slova odrážela i něco mnohem hlubšího.

Jednak se chtěl předseda vlády distancovat od vlastní odpovědnosti za své tehdejší kroky a všechen svůj podíl na demontáži a urychlení konce starého systému přehodit na „odborníky“, „Evropskou unii“ a tehdejší okolnosti. A jednak na své poměry nezvykle upřímně vysvětlil, na čem je v posledních letech založena celá česká politika. Bez ohledu na to, kdo by byl v jejím čele.

Protože minimálně v jednom má Andrej Babiš naprostou pravdu – kdyby nebylo covidu, Češi už svého hrdinu dávno našli. ANO by vítězilo v každých volbách drtivým rozdílem a oni by neměli žádný důvod měnit. A to proto, že jeho politika je fakticky založena na neustálém zvyšování státních výdajů, rozdávání peněz na dluh a posilování silného sociálního státu, který všechno všem dá a o všechny se postará – a nikde nemůže ubrat, protože všechno je přece důležité. A hlavně zvyšuje platy ve státním a veřejném sektoru, což má za následek, že musejí zvyšovat mzdy i soukromé firmy – a to přesto, že si to nemůže dovolit ani stát, který „jede“ na dluh, ani firmy, protože se změnila a mění ekonomická situace. To je politika, kterou vyžadují čeští voliči, kterou milují a které se nechtějí vzdát a nic měnit, ani kdyby se měnil třeba celý vesmír. A to je právě celý kořen problému.

Zažil jsem to na konci roku při jednání s jednou firmou o službách pro příští rok. Divil jsem se, proč opět zdražují, když není důvod. Věděl jsem, že jim klesá obrat, což je v této ekonomické fázi a oboru, ve kterém firma pracuje, pochopitelné. Ale protože jsou mentálně stále ještě ve starém modelu, snaží se klesající obrat dohnat tím, že zdražují služby. Jenže obrat klesá i jejich zákazníkům. Takže zdražení „zařídí“ jen to, že pokles není zdánlivě tak velký. Fungovat to ale bude pouze do chvíle, než začnou zákazníci krachovat a celý model se sesype.

O tom ale mluvit nechci. Zaujalo mě, jak ten růst cen zdůvodnili. Museli prý o 15 % zvýšit mzdové náklady. „Jste normální, když vám klesá obrat, zvyšovat mzdy?“ pomyslel jsem si v duchu. Pak mi to ale došlo. Firma, aby se stabilizovala, by potřebovala mzdy naopak snižovat, ale nemůže, protože stát úředníkům platy (na dluh) neustále zvyšuje. A tak, kdyby soukromé firmy udělaly to, co je třeba, nesehnaly by zaměstnance, a proto musí se státem držet krok.   

Jinými slovy, ačkoli svět a realita se ubírají úplně opačným směrem – k nutnosti větší efektivity a konkurenceschopnosti –, politika a přístup k ekonomice se v českém státě nemění. Jako kdybychom se octli v nějaké izolované bublině. A čím víc se realita posouvá směrem k novému, tím silněji a urputněji se my držíme starého. V bláhové naději, že víc toho, co nás dostalo a dostává do větších a větších potíží, nás před novou realitou zachrání a vyřeší to problémy, které to způsobilo. Trošku to vypadá, jako kdyby ten problém byl už tak obrovský, že se prostě z toho rozjetého vlaku nedá vystoupit, protože už je příliš pozdě.

Neudělala to ani vláda Petra Fialy, která – ač se zpočátku tvářila středově či mírně pravicově – socialisticky zasekla největší sekyru v historii českých státních rozpočtů, a neudělá to s největší pravděpodobností ani staronová vláda Andreje Babiše, jež toto výdajové a strukturální harakiri zahájila v době covidu. Jediný případ, kdyby to mohla udělat, by nastal tehdy, kdyby ministři zjistili, že hrozí kolaps již bezprostředně, nikoli výhledově. Vzhledem k prvním vládním krokům, které nutnost šetřit ani nezmínily, natož realizovaly, to spíš vypadá na to, že pojedeme po staré trajektorii až do hořkého konce.

Ani dnešní vládní trojkoalice nemá ve vládě ekonomy. Není proto ochotna bránit se dalšímu zadlužování země. Naopak. Intenzivně hledá další příležitosti, jak něco ,profinancovat‘.

Všiml si toho a nahlas to řekl i bývalý prezident Václav Klaus. Možná proto, že to jako ekonom a autor ekonomické transformace v 90. letech 20. století jako jeden z mála lidí v této zemi vůbec chápe. Ve svém únorovém článku pro deník MF Dnes s příznačným názvem Jde ještě někomu o tuto zemi? píše: „Má to samozřejmě svou nezanedbatelnou ekonomickou dimenzi, která se opět dostala – jako už tolikrát v minulosti – zcela na okraj veřejného zájmu. (…) Ani dnešní vládní trojkoalice nemá ve vládě ekonomy. Není proto ochotna bránit se dalšímu zadlužování země. Naopak. Intenzivně hledá další a další příležitosti, jak něco ,profinancovat‘ – i když to nemůže dělat jinak než na dluh.

Lidské potřeby (a chutě) jsou ve své podstatě nekonečné a, když chybí ,rozpočtové omezení‘, jsou lobbismem prosazené chybějící miliardy na to či ono jen a jedině ostentativním zapomenutím na základní ekonomické principy. U nás je důsledně prosazoval jen Alois Rašín a první vlády 90. let. Stalo se normálností říkat, co všechno nutně ,potřebujeme‘. To je antiekonomický způsob myšlení. Snažil jsem se celá desetiletí zdůrazňovat rozdíl mezi potřebou a koupěschopnou poptávkou. Vidím, že marně.

V tomto smyslu se oproti vládě neekonomů Fialy, Rakušana, Hřiba (a Bartoše), Pekarové Adamové a Výborného, ač proběhly parlamentní volby, nic podstatného nezměnilo. Minulý týden jsem četl pěkný rozhovor nejvýznamnějšího německého ekonoma profesora Sinna (mého dlouholetého přítele), který podobně jako já říká – o Německu – že se ,se změnou vlády nic nezměnilo‘ (…)“

A tak se zvyšuje mezera mezi tím, co je třeba udělat (škrtat a snižovat výdaje), a tím, co se reálně děje (pravý opak). Neboli jdeme úplně opačným směrem, než je třeba, takže se tím urychluje konec starého a přibližuje moment srážky s  realitou nového.

Šifru na tom ale nejvíc zaujala jiná věc. Že tu starou politiku, která nás dovedla až na okraj propasti, chtějí až na výjimky úplně všichni. Včetně významné části takzvané alternativní scény, která najednou přehodila mentální výhybku a jako alternativu – co jako alternativu, jako jedinou naději na záchranu – začala brát novou vládu Andreje Babiše. 

Jde o pozoruhodný myšlenkový twist, provedený s takovou samozřejmostí, že ho nelze vysvětlit jen tím, co jsme zmínili na začátku – tedy volbou menšího zla. To by vypadalo jinak. Takovou důslednost a intenzitu tohoto překvapivého obratu lze realisticky vysvětlit jedině tím, že všechny ostatní iluze již padly a vláda Andreje Babiše pro tyto lidi představuje tu poslední z nich. Poslední iluzi ve chvíli, kdy všechny ostatní iluze již padly. A protože už není o co se opřít, upnuli se na ni celým svým bytím jako na iluzi záchrany starého světa i lidé, které by to dříve ani nenapadlo. 

Klid na práci

Nejvíc to bylo vidět ve chvíli, kdy zákon o střetu zájmu a prezident republiky nového kandidáta na premiéra tlačily k tomu, aby nějak vyřešil své vlastnictví Agrofertu.

Když vznikl v roce 2017 takzvaný Lex Babiš, jak se přezdívá zákonu č. 14/2017 Sb. po novelizaci zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, aby omezil vzrůstající moc českého oligarchy a politika v jedné osobě, byl relativně „formalistický“. Zákon sice říkal, že člen vlády nesmí ovládat firmu, ale neřešil detailně, co znamená „ovládání“ v praxi. Andrej Babiš tehdy zareagoval tím, že převedl své firmy v čele s Agrofertem do dvou svěřenských fondů. Formálně tedy přestal být vlastníkem, což odpovídalo tehdejší logice, kdy formální oddělení dostálo splnění zákona.

V praxi to ale fungovalo tak, že formálně sice AB již holding Agrofert nevlastnil, ale správci a kontrolními osobami svěřenského fondu byli jeho manažeři, právníci a rodina. To znamená, že formálně se odstřihl, ale fakticky byl pořád vlastníkem.

Takže se vlk nabaštil, ale koza zůstala celá. Samotný zákon přitom teoreticky mířil docela tvrdě – zakazoval vyplácení dotací a investičních pobídek i přijímání státních zakázek pro firmy, v nichž člen vlády (nebo jím ovládaná osoba) drží alespoň 25% vlastnický podíl, a zakazoval členům vlády vlastnictví médií.

Fakticky byl ale bezzubý, protože stačilo převést vlastnictví do fondu, který ovládaly osoby blízké, a celý ho obejít. A tak Agrofert dál trhal rekordy v čerpání tuzemských i evropských dotací, a rostlo nejen oligarchovo bohatství, ale i jeho moc, což vyvolávalo „protitlaky“ nejen doma, ale i v Bruselu. A logicky nebyl zájem na tom, aby takový politický žralok nadále využíval stávající politický systém ke svému posilování, a tím oslabování politické konkurence. Neboli bylo třeba mu trochu přistřihnout ploutve a přestat pokládat před tak silným evropským hráčem červený koberec, a aspoň trochu mu to znesnadnit a znepříjemnit.

Jeho strategie byla totiž celou dobu velmi přímočará: odčerpávat peníze od státu i EU, co nejvíc to jde. Zejména pro sebe, ale částečně i pro občany. Ne snad z přílišné dobroty, ale proto, že pochopil, že aby měl „klid na práci“ a na byznys, který je z velké části na dotacích a výhodně prolobbovaných zákonech postaven (stačí vzpomenout dotace na řepku a přimíchávání biosložek do nafty a benzinu), musí mít politickou podporu.

A jak ji získá nejlépe, než že si „sežene“ voliče? Nepsaná dohoda mezi ním a veřejností tedy zněla: „Pojďme čerpat veřejné finance společně a budeme se mít dobře všichni. Vy mě nechte dělat byznys a já se o vás postarám.“ Což o to, model to byl krásný a účinný – ale jen do doby, než mu do toho hodil vidle covid a nová realita, která ohlásila, že pokračovat podobně dál už není možné. Proto jsou teď taky všichni ta nervózní, protože postaru už to nejde, a ponovu se nikomu nechce…

Jelikož jdeme – ekonomicky i jinak – úplně opačným směrem, než je třeba, tak se tím jen urychluje konec starého a přibližuje moment srážky s realitou nového. 

Evropská unie ale chápe střet zájmů poněkud jinak než český zákon. Její instituce nezajímá formální vlastnictví, ale reálný vliv. Proto nejrůznější audity Evropské komise došly k závěru, že je Babiš je stále konečným beneficientem a fondy nejsou od jeho vlivu skutečné odděleny. To změnilo situaci. České soudy, evropské orgány i odborná veřejnost postupně začaly více řešit rozdíl mezi právním vlastnictvím a vlastnictvím ekonomickým.

A to, co Andreji Babišovi stačilo v roce 2017, už nestačilo v roce 2025. Po jeho vítězství v loňských volbách proto přispěchal loajální Evropan a toho času český prezident Petr Pavel s podmínkou, že Babiše jmenuje premiérem pouze tehdy, pokud v souladu se zákonem nějak vyřeší svůj střet zájmů.

Ačkoli se tedy nezpřísnil samotný Lex Babiš, od roku 2017 se zpřísnil jeho výklad a tlak na jeho smysl. Evropské právo totiž neřeší českou formální definici vlastnictví (a Češi jsou mistři v obcházení zákonů či jejich dodržování pouze naoko), ale dotace a veřejné finance. Došlo tak na to, co Evropská komise důsledně tvrdila celou dobu: pokud politik benefituje, je ve střetu. Proto již starý model nebyl akceptovatelný a Andrej Babiš musel přijít s něčím novým. S řešením, které bylo přísnější než zákon sám. 

Trvalo docela dlouho, víc než měsíc, než na to Andrej Babiš přišel, ale nakonec řešení přece jen našel: převede Agrofert ne do svěřenského fondu, ale do fondu slepého, ve kterém ztratí na svou firmu jakýkoli vliv.

Optimista se tedy mohl zaradovat, že nový premiér upřednostnil politiku před bohatstvím. Realista, který si vzpomněl, jak výrazně vzrostlo jeho bohatství po vstupu do politiky, si ale pomyslel: aha, takže se svými právníky našel způsob, jak se firmy právně vzdát, ale neztratit k ní cestičku ani klíče. Ten fond byl sice navenek slepý, ale kdo aspoň trochu zná a sleduje Andreje Babiše, tak ví, že kdyby měl být ten fond opravdu slepý – a vlastnictví toho, co vybudoval a co nejvíc miluje, se měl politik vzdát –, nikdy by to neudělal.

Slepou se ale rázem stala překvapivě ta část veřejnosti, která mu ještě před pěti lety nemohla přijít na jméno. A protože všechny ostatní iluze už padly, tahle poslední a ze všech nejpotřebnější a nejsilnější roztočila poslední vývrtku. Z predátora se tak měl najednou stát spasitel. A právě tady se láme chleba. Ten z Penamu.  

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu