Byl to jeden z nejlepších projevů, které kdy pronesl. Když si uvědomíme, že Andrej Babiš nepatří mezi nejlepší řečníky – eufemisticky řečeno –, svědčí to minimálně o dvou věcech. O schopnostech jeho PR a marketingového oddělení a o jeho poctivé přípravě a disciplinovanosti.

Se svými lidmi nejprve téměř dva měsíce vymýšlel, jak splnit podmínku prezidenta Petra Pavla a vyhovět přísnějšímu výkladu zákona o střetu zájmů tak, aby mohl být jmenován předsedou vlády a prošlo to i v Evropské unii – a zároveň Agrofert zůstal celý a jeho nebo jeho rodiny.

Poté, na začátku prosince, přednesl veřejnosti své řešení. „Vážení spoluobčané, již před volbami jsem jasně slíbil, že svůj domnělý střet zájmů vyřeším tak, aby nebylo pochyb, že splňuji všechny podmínky českého a evropského práva. Přestože nález Ústavního soudu vnímám v některých ohledech odlišně a moji právníci mají jiný výklad, rozhodl jsem se po domluvě s prezidentem republiky, že řešení představím veřejně,“ promluvil budoucí premiér několik dní před svým jmenováním k občanům z televizní obrazovky a jeho precizně poskládaná slova mezi řádky prozradila hned v prvních dvou větách několik důležitých věcí. A sice že si je premiér vědom toho, že zákon se od roku 2017 nezpřísnil a on – nebo spíš jeho právníci – vědí, že řešení jde nad jeho rámec. Neboli děláme to, i když bychom (s)právně nemuseli, a to proto, že nás k tomu tlačí prezident („po domluvě s ním“).

S tím, že zákon potenciálnímu premiérovi neukládá, aby o tom, jak problém vyřeší, mluvil veřejně, ale dává mu na to lhůtu 30 dní po jmenování. Neboli „přestože moji právníci mají jiný výklad, rozhodl jsem se představit řešení veřejně“. Protože jinak by prezident dělal obstrukce…

Již takto brilantní úvodní věty dávaly tušit jediné – že je jeho právní tým není složen z žádných ořezávátek. Ale z právnických es, která za ty dva měsíce přišla na to nejdůležitější, co se po nich chtělo – jak splnit zákon tak, aby šéf nebyl z pohledu práva vlastníkem, ale zároveň aby o holding fakticky nepřišel. Tohle musel pochopit každý alespoň trochu realisticky uvažující člověk. Protože nikdo, kdo vybudoval miliardové impérium, nemůže být zároveň takový šílenec, aby se ho vzdal jen proto, aby mohl jít dělat na čtyři roky premiéra – navíc v zemi, jejíž stávající ekonomický model, založený na spotřebě domácností a rostoucích státních výdajích na dluh, se právě hroutí.

„Jistě jsem mohl po vítězství ve volbách odejít z politiky a mít pohodlný život, nebo hnutí ANO mohlo na post premiéra nominovat někoho jiného, jsem ale přesvědčen, že byste to vnímali jako zradu. Proto jsem se rozhodl udělat krok, o kterém jsem si nikdy nemyslel, že udělám. Rozhodl jsem se vzdát firmy Agrofert, se kterou už nebudu mít nic společného, už ji nikdy nebudu vlastnit, nebudu s ní mít žádné ekonomické vztahy a už s ní nikdy nebudu v kontaktu,“ začal zostra premiér, který své kroky podal chytře tak, jako kdyby se právě chystal obětovat svůj majetek proto, aby mohl sloužit českému státu. Bez jehož dotací a penězovodů by mimochodem nikdy nebyl tak velký. A vzhledem k tomu, jak k Agrofertu v divoké fázi české privatizace jeho majitel přišel, dalo by se směle říct, že by nebyl vůbec žádný…

S vědomím celé této historie tak bylo potřeba brát skvěle postavený projev pana premiéra s patřičnou rezervou. Obzvláště když se ukázalo, jak vypadá ona struktura, do které Agrofert převede, aby se od něj takzvaně „odstřihl“.

Kdyby politik oznámením toho, že se „vzdává“ firmy, skončil, a řekl, kam ji převede, bývalo by to stačilo. Jenže projev poté přešel ke své emotivněji zabarvené části, jež měla z majitele podnikatelského impéria udělat div ne chudáka (nikoli ve smyslu finančním, ale ve smyslu oběti), který se vzdal všeho, co mu bylo drahé, jen pro zájmy prostého lidu. „Důležitou skutečností je, že se jedná o nevratné řešení, jelikož akcie Agrofertu se mi již nikdy nevrátí, ani po mém odchodu z politiky,“ pronesl dramaticky s tím, že Agrofert získají až jeho děti po jeho smrti. Opravdu?

Andrej Babiš není prvním politikem, který byl zároveň majitelem firmy. Je to tedy poměrně běžná praxe. Český premiér se rozhodl vložit firmu do struktury, která se podobá takzvanému blind trustu – slepému svěřenskému fondu.

Jeho krok vyvolal nadšení tam, kde by jej člověk až donedávna neočekával. Na alternativní scéně, v níž postupně padá jedna iluze za druhou – a tahle je zjevně poslední, co ještě zbývá.

České právní prostředí tento typ fondu ale nezná, my máme jen svěřenský fond. Blind trust se používá primárně ve Spojených státech amerických a Velké Británii, tedy v anglosaském právu. Účelem takového fondu je právě zabránit střetu zájmů veřejně činné osoby. Kontrolu nad vloženou firmou a jejími aktivy má správce, zatímco zakladatel (veřejný činitel) nesmí znát konkrétní složení portfolia ani dávat pokyny k jednotlivým transakcím. Jde o to, aby po dobu, co je ve funkci, nemohl řídit svůj byznys a rozhodovat o něm. Jde tedy o nástroj určený k formálnímu oddělení výkonu politické funkce od kontroly nad majetkem, aby nevypadalo tak blbě, že politik dělá zároveň byznys – ovšem nikoli k trvalému zbavení se majetku. 

Do slepého fondu vložili své firmy američtí prezidenti Lyndon Johnson (televizní stanici), Jimmy Carter (rodinnou farmu na pěstování arašídů, kterou mu ale správce přivedl do ztráty). Obdobné struktury využili také další američtí prezidenti Bill Clinton, Barack Obama, George Bush starší či Ronald Reagan, ale též britská premiérka Theresa Mayová. Donald Trump použil spíše běžný svěřenský fond ovládaný rodinou, jako v roce 2017 Andrej Babiš, za což je silně kritizován.

Podstatné ale je, že blind trusty ani svěřenské fondy nikdy nejsou nadřazeny vlastníkovi a nikdy se do nich nevkládá majetek natrvalo – jen po dobu výkonu funkce.

Andrej Babiš tedy – protože české právo blind trust ani nemá – de facto použil opět svěřenský fond, který se podobá blind trustu tím, že ho nezřídil on, ale „nezávislá“ osoba, a formálně ho neovládá nikdo z rodiny, ale „nezávislý“ správce. Správcem je jeden bankéř a protektorem, který na správce dohlíží, auditorka.

Tím Andrej Babiš bohatě splnil český zákon. A když bude v Evropské unii hodný a nebude jim kazit unijní politiku, green dealy či jiné agendy, nemusel by se v tom vrtat už ani Brusel. 

 Takže projev, ve kterém převedení Agrofertu do nezávislého fondu oznamoval, to byl sice naprosto brilantní. Což o to. Ale v tomto čísle si ukazujeme, že mezi slovy a realitou může být takřka neomezený prostor a ty dvě roviny se nemusí ani dotýkat, natož překrývat.

Ve prospěch vlasti?

A tak – nikterak překvapivě – ani v tomto případě nejsou důležitá slova, ale to, co přesně je napsáno v zakládacích listinách. A do těch veřejnost nevidí. Fakticky však nejde ani o blind trust, kam parkovali své firmy na pár let, po dobu svého politikaření, američtí prezidenti. Natož aby šlo o trvalé odevzdání majetku. Ve skutečnosti jde jen o vylepšený svěřenský fond.

Opět, nepíšu o tom proto, abych někoho nachytal na švestkách či přistihl v nedbalkách. Andrej Babiš to udělal tak, jak musel, a udělal to velmi dobře. Nikdo by ale nemohl být takový cvok, aby se vzdal majetku kvůli politice. A že to v projevu silně přibarvil? Vždyť je to politik.

Mě tento příběh zaujal úplně z jiného důvodu. Tím, že jeho krok vyvolal naprosto nekritické a největší nadšení tam, kde by jej člověk až donedávna absolutně nemohl očekávat. Na alternativní scéně, ve které postupně padá jedna iluze za druhou – a tahle je zjevně poslední, co ještě zbývá.

Když hodnotily tento pouze formální krok převedení Agrofertu do fondu některé významné osobnosti alternativní scény, bylo hned jasné, že premiérova slova spolkly i s navijákem. Nikoli proto, že by nebyly inteligentní – ale proto, že jiné iluze na záchranu starého už padly. A tak nezbývá nic jiného než se chytat posledních stébel falešných nadějí. Proto lidi vidí jen to, co chtějí vidět – protože realita může být až příliš bolestná. Zvlášť když končí jedna dlouhá éra. A tak je prostě v tu chvíli snazší udělat si zachránce i z toho, kdo byl ještě před pěti roky označován stejnými lidmi za hrobaře. Lidská psychika tak prostě funguje.

Pokud jim nesměle namítnete něco ve smyslu, že to přece evidentně nesedí, co říkají, dostane se vám ujištění, že Andrej Babiš se od covidu změnil, všechno pochopil a rozhodl se zachránit Českou republiku.

Jeden z autorů, který si zakládá na svém nadhledu a reálném (!) vidění situace (jež se ale s postupující realitou stále oslabuje a mění v přání, které je otcem myšlenky), se ve své analýze rozplýval: „Bezprecedentním krokem se rozhodl vzdát Agrofertu, formou nevratného přesunu do nového nezávislého trustu. Neznám žádného jiného politika, ani v evropském kontextu, který by provedl tak jednoznačně správné rozhodnutí. Tak, aby mohl vykonávat službu pro vlastní stát (…) “. Další bloger informoval své čtenáře nadšeně o tom, že se „ve prospěch vlasti vzdal hromady peněz i hromady vlivu a ve prospěch republiky se stal jejím prvním služebníkem“. Jiný to nazval „mistrovským manévrem“, a jeden v tom uviděl dokonce „kvalitu charakteru a ryzí čistotu duše“ nebo tak nějak.

Již není třeba ani nemá jakýkoli smysl takové počínání kritizovat, bořit tyto mýty nebo někoho o čemkoli přesvědčovat. Jen je třeba tu realitu vidět a vnímat. A počkat, až se o všechno postará sama.  

‍