Existují dva základní přístupy, s jakými se dá čelit současnému bouřlivému dění ve světě i za jeho viditelnou „zástěnou“. Ten první, většinový, je sledovat to jako v kině, s popcornem v ruce, a čekat, jak to dopadne.

Když se podíváte kolem sebe, uvidíte, že většina lidí se zabývá právě tím – méně či více důležitým komentováním toho, co se děje v Hormuzském průlivu a v Íránu, a přemítáním, jaký to na nás bude mít dopad. Někdo si připravuje zásoby a bojí se, že nebude ropa nebo že bude tak drahá, že je lepší se předzásobit benzinem a naftou. A to pak vede právě k tomu, že pumpaři a rafinérie, které jim dodávají paliva, mohou okamžitě zdražit. Proč by to neudělali, když tam stojí fronta až k silnici?

Jiný tyto „podružnosti“ v podobě momentálních ekonomických dopadů přehlíží a „hraje“ vyšší hru. Zasvěceně dumá o motivech jednotlivých aktérů, Izraele a USA, vyhlídkách napadeného Íránu nebo o tom, jak další vojenský konflikt ovlivní pozici Evropy na geopolitické šachovnici.

Když to budeme chtít pochopit psychologicky, všimneme si toho, že první skupinu vedou obavy či přímo strach, a tu druhou spíše optimismus a očekávání, že to někdo či něco vyřeší tak, že to nakonec nebude tak zlé, jak to vypadá. Často se ale zdá, že se obojí v lidech míchá a perou se v nich obavy z budoucnosti s vírou, že to dobře dopadne.

To všechno je legitimní a rozumné, zabývat se podobnými věcmi, ale jen do té míry, dokud nám to pomáhá v lepší orientaci či pochopení souvislostí. Jakmile je ale přítomen strach z budoucnosti nebo iracionální víra v lepší zítřky, lze při těchto činnostech snadno sklouznout k tomu, že se jimi člověk nechá odvést od toho, co je skutečně důležité.

Říkám snad, že sledování největších geopolitických změn od pádu východního bloku na konci 80. let 20. století (konec amerického impéria v roli hegemona) nebo největších změn v lidské společnosti od začátku průmyslové revoluce (nástup robotů a umělé inteligence) není důležité? Nikoli – právě naopak. Co se Šifra snaží naznačit, je to, že nestačí tyto změny sledovat jako pasivní účastník – ať už s jakýmikoli pocity – jako něco, co se odehrává a my to nemůžeme ovlivnit. Ale že je důležité nezapomenout se při všem tom vzrušujícím dění na to věnovat se věcem, které naopak ovlivnit můžeme a jsou v našich rukou.

Právě s tím souvisí můj třetí, nejdůležitější postřeh v této záležitosti. Přítomny totiž v lidské psychice v těchto zvichřených časech nejsou pouze strach ze změn či víra v záchranu starého světa, kteréžto emoce vedou k nečinnosti a prokrastinaci, ale i něco, co je spojuje a stojí nad nimi. A to je únik od reality…

Přítomny v lidské psychice nejsou pouze strach ze změn či víra v záchranu starého světa, ale i něco, co je spojuje a stojí nad nimi. A to je únik od reality…

Na první pohled to přitom nepoznáte, protože se to týká i lidí, do kterých byste to neřekli. Těch, co se o svět a o to, co se v něm děje, zajímají. A nenasazují si růžové brýle ani nevidí vše černě, ale naopak hodnotí věci střízlivě a rozumně.

Správně tušíte, že teď nemluvím o liberálech dotačního bruselského a válečnického washingtonského střihu, kterým se doslova a do písmene hroutí svět. A tak kolem sebe v křeči kopou a hystericky křičí, protože se marně snaží udržet staré časy.

Tam není co řešit a nemá cenu se nad tím nějak pozastavovat, protože podobné běsnění provází všechny pády starých pořádků. Je celkem jasné, že ti, kteří ze starého systému nejvíce tyli, nejsilněji ho dojili, využívali a vezli se, jsou v šoku z toho, že to končí, a nechtějí realitu přijmout. Ten strach „neziskových“ a jiných lehkoživků z toho, že končí jejich privilegia a začínají být stavěni před představu, že se budou muset začít živit poctivou prací – když oni vědí i my víme, že s ní nemají žádné zkušenosti a nic kloudného neumí, je pochopitelný. Oni se tím ani netají.

Nejlépe to vystihla nedávná „nezisková“ milionová demonstrace na pražské Letné. Nevím, jak vám, ale mně to přišlo jako déjà vu z listopadu 1989. Tehdy také končil starý režim – tenkrát totalitní komunistický, dnes neomarxistický liberální. Je tu ale jeden zásadní rozdíl. Tenkrát si demonstrující přáli konec režimu, protože z něj profitovali kromě komunistických elit jejich poslušní nohsledi s rudou knížkou, kteří si mohli různě přilepšit. Veksláci, kteří dělali soukromý byznys, ačkoli (nebo protože) byl oficiálně zakázaný. Nebo různí nepoctiví zaměstnanci či zelináři, kteří se řídili heslem „kdo neokrádá stát (nebo zákazníky), okrádá rodinu“. Většina lidí si ale v 80. letech přála změnu, protože viděli, jak se žije na Západě, a socialistické ekonomice docházel viditelně dech. Neboli lidé se neměli tak dobře, jak by chtěli, a proto si upřímně přáli změnu.

Dnes je ale situace jiná. Dobře se měli díky éře levných peněz téměř všichni, v tom by problém nebyl. Úzká skupina elit z řad liberálů, což jsou vesměs poražení „soft“, takzvaně „reformní“ komunisté z roku 1968 a jejich potomci, a (bývalých) komunistů, kteří patřili k „hard“, tedy tvrdému „bolševickému“ křídlu, se ale měli ještě výrazně líp.

To by samo o sobě neznamenalo problém. Jenže staří komunisti, kteří v roce 1989 transformovali svoji vedoucí moc ze správců státních podniků a statků na jejich skryté či otevřené vlastníky, byli vždy ti pragmatičtější a chytřejší. Tahali totiž za nitky ze zákulisí a necpali se do záře reflektorů, protože pochopili, že je daleko rozumnější dělat velký byznys a nemíchat se do politiky. Anebo se do ní míchat, ale mít na to své lidi, nikoli se tam cpát osobně. Dokázali se totiž změnit. Když to bylo možné, vládli ze svých ústředních výborů a politbyr. A když pochopili, že je to neudržitelné, vzali své obrovské majetky, které „našetřili“ ze státního, a stali se byznysmeny.

Proto taky proběhl převrat v roce 1989 tak hladce a sametově. Vyměnili moc politickou za moc ekonomickou, protože ekonomická moc je té politické moci nadřazená.

Štěstí pro všechny?

Reformní komunisté jsou ale jejich pravým opakem. Těm nestačí mít peníze a posty, protože si s sebou nesou trauma z nepovedeného a nedotaženého pražského jara a spolu s ním i nevyřešený a neukojený spasitelský syndrom. Prohráli tehdy souboj dvou komunistických křídel o moc ve státě, ale nikdy se s tím nesmířili. A to ani ve chvíli, kdy po roce 1989 políbili prsten strýčku Samovi a stali se z reformních komunistů liberálními demokraty a obdivovateli Západu.

Místo aby si užívali, že konečně obsadili přední funkce ve státě a získali politickou moc, a z ní pramenící ekonomický vliv, a de facto si přivlastnili a zprivatizovali stát jako svoji hračku, nedokázali se oprostit od negativních emocí a touhy po vendetě. A po tom naplnit svůj vlhký sen a touhu po trvalém vítězství takzvaného socialismu s lidskou tváří, který si představují zhruba takto: oni budou vládnout a fakticky vlastnit stát a rozhodovat o tom, co je dobré pro ostatní lidi. A ostatní lidé s nimi budou souhlasit a pomáhat jim tuto vizi naplňovat. Fakticky tak budou jejich poslušnými poddanými. A jestli ne, tak budou označeni za nepřítele státu a budou se jim vypínat weby, podávat na ně trestní oznámení a bude se jim říkat švábi a dezoláti. 

Přesně takovou představu mají tito zastydlí komunisti, kteří si hrají na demokraty, a protože svým chorobným iluzím o socialismu s lidskou tváří na věčné časy a nikdy jinak – samozřejmě výhradně pod jejich vedením – uvěřili, další změnu režimu, kterou tak těžce nesou, nemohou skousnout a nechtějí ji za žádnou cenu přijmout a připustit.

Neexistuje v životě moc děsivějších věcí, než když se komunista tělem i duší snaží předstírat, že komunistou není, a začne hájit demokratické hodnoty – tedy hlavně ústy. To v praxi neznamená nic jiného, než že myslí a jedná jako komunista, ale mluví přitom o dobru, svobodě a štěstí pro všechny – kteří mu neodporují a jsou jako on –, ale ve skutečnosti dbá o blaho, ego a štěstí vlastní.

Stačí se podívat na Pražský hrad, kde jednoho takového státního zaměstnance máme. Ten sice nebyl reformní komunista, ale normalizační – také jsem ale mluvil o chytrých komunistech, kteří se vykašlali na ideologii a začali dělat byznys. A mezi ty on určitě nepatří. A tak, když se jeho schopnější souputníci rozhodli stát lobbisty, byznysmeny či rentiéry, on jako voják začal přijímat rozkazy od „druhé strany“. Starého psa novým kouskům  nenaučíš, a navíc se to dědí z generace na generaci.

Již od osmašedesátého roku tak mezi sebou soupeří o vliv ve státě tyto dvě dominantní skupiny, staří a noví komunisté. Jen jedna to ale bere pragmaticky a neideologicky a demokracie jí plně vyhovuje v tom, že ať obsadí politické posty a veřejné funkce kdokoli, oni si jedou pořád tu svou a v tichosti se věnují svým kšeftům.

Ti druzí, kteří se pasovali do role spasitelů a lepších lidí, co jsou – podle vlastních představ – vyvoleni k tomu, aby řídili stát, s jeho penězi zacházeli jako s vlastními a veřejně kádrovali, kdo je jejich přítel a nepřítel a kdo je a kdo není občan první kategorie, změnu režimu a přepisování geopolitické mapy prožívají silně osobně. 

Kolik jen hysterie jsme mohli vidět kolem chystaného zákona, jenž by měl evidovat a zpřehlednit, které neziskového organizace jsou financovány ze zahraničí a odkud vítr fouká. Těžko se pak bude například křičet na druhé, že jsou financováni z Ruska či bůhví odkud, ač nejsou, jakmile vyjde najevo, že to, co dělali, sami nedělali celou dobu z přesvědčení ani z hlouposti, ale proto, že byli „najati“.

Není divu, že se změnami, které se odehrávají a nekončí, ale teprve začínají, se nemohou psychicky vyrovnat. Nejen že přijdou o dobré bydlo a hrozí jim, že budou muset pracovat – i když to jediné, co vesměs umí, je hájit vlastní zájmy za cizí peníze. I to je pro ně samozřejmě strašlivá potupa. Oni to navíc berou osobně, protože mají pocit, že někdo bere to, co je jejich. A hlavně se bojí, že v soukromém sektoru a bez všech těch penězovodů a pochybných (norských a jiných) fondů budou nadobro ztraceni.

Místo aby si užívali, že konečně obsadili přední funkce ve státě a získali politickou moc, a z ní pramenící ekonomický vliv, nedokázali se oprostit od touhy po vendetě.

Situace je natolik vážná, že už to přiznávají otevřeně a nijak se tím netají. Tak jako v nedávném rozhovoru u Čestmíra Strakatého Jan Dobrovský, sebevědomě výřečný miliardář a syn reformního komunisty Luboše Dobrovského (rodným jménem Hammerschlaga), jenž byl postupně ministrem obrany, kancléřem prezidenta Havla či velvyslancem. To spolu mimochodem souvisí mnohem úžeji, než si většina lidí uvědomuje.

A právě tento prominentní syn perfektně popsal, oč tady běží, krátce poté, co kvůli tomuto „příkoří“ byla vyhlášena na konci března další generální stávka, pardon demonstrace liberálů na Letné. „Dvě stě padesát tisíc lidí na jednom místě, kteří přijdou s nějakou myšlenkou, která v tomto případě byla: Tato vláda nám do jisté míry krade stát, na který jsme byli zvyklí (…)“ 

Ryšavý fantom z Milionu chvilek pro demokracii samozřejmě neváhal a celou pasáž hrdě sdílel na svém Facebooku s popiskem: „Trefně řečeno. Tuhle zemi si nenecháme ukrást!“ No bodejť…

Oni jsou totiž bytostně přesvědčeni o tom, že jim stát patří, protože oni jsou ti lepší lidé. Považují se za lepší komunisty, než byli ti oškliví komunisti, co jim zatnuli tipec v osmašedesátém. A ten – jejich – stát je tu od toho, aby se oni měli dobře. Protože jsou lepší komunisté a lidé s lepšími hodnotami, kteří vědí, co je správné. Hlavně když jim to z daní platí ostatní. Oni už se za to ani nestydí.   

‍