Evropská unie v tomto ohledu tak trochu připomíná Českou televizi. Televize slouží jen k šíření europropagandy a liberalismu a konzervativněji laděné části obyvatel, která ji přitom stejně jako všichni ostatní povinně platí z koncesionářských poplatků, nadává, vysmívá se jí, povyšuje se nad ni a opovrhuje jí. Stejně tak Brusel – chce Rusku sebrat peníze, aby proti němu mohl vést válku, na kterou nemá vlastní peníze, ale nad Rusko se povyšuje, moralizuje ho a chce ho zničit. Přitom kdyby si obě entity – Evropská unie i Česká televize – měly poradit bez cizích peněz, jsou v koncích.

Ta pýcha a vlastní slabost a neschopnost – vydávané za sílu, okořeněné nekonečným pocitem nadřazenosti a nárokování si, že my jsme přece ti lepší, kteří mají právo mistrovat ostatní a žít za cizí peníze a parazitovat na systému, který jsme si sami vytvořili (jedno jestli koncesionářské poplatky, postavené jako výpalné, nebo na dluh a úkor budoucnosti) –, jsou tak všeprostupující a silně zakořeněné, že to odložením ukradení ruských peněz ani zdaleka neskončilo. Na politicích to, že to na jednání nevyšlo, nezanechalo žádné hlubší stopy a nepřimělo je to k žádnému zamyšlení či přehodnocení katastrofálního přístupu. Prostě se jen lekli toho, co říkali De Wever a Orbán, a na chvilku se stáhli, ale nikdy nepřestali o této variantě přemýšlet, natož aby se jí vzdali a zkusili to jinak.

Ihned po domluvení alternativní varianty na prosincové schůzi, kde byla pohroma dočasně odvrácena či odložena tím, že EU navrhla místo zabavení ruských aktiv gigantickou mnohabilionovou půjčku (přičemž celou částku 90 miliard eur hodlá poskytnout fakticky jako dar Ukrajině, aby mohla pokračovat ve válce proti Rusku prozatím místo EU), se to rozjelo nanovo. Předseda Evropské rady Antonio Costa přispěchal s neuvěřitelným prohlášením ve stylu „tak my vás tedy zatím neokrademe, ale trošku bychom mohli, protože si nemůžeme pomoct a jinak to neumíme“. Nechal se nejdřív slyšet, že domluvenou půjčku pojmou de facto jako půjčku reparační, což znamená, že Ukrajina ji bude mít povinnost splácet pouze v případě, že Rusko zaplatí reparace za válku. Neřekl tedy, že to je dar od Evropy, ale že by půjčku, kterou si Evropa vezme, mělo splácet Rusko.

Jako kdyby si vzal v bance váš soused úvěr a manželce doma řekl, že může být v klidu, protože se rozhodl, že úvěr budete místo něj splácet vy. Výsledkem jednání o půjčce byl kromě trvalého zmrazení ruských aktiv, o kterém jsme mluvili, i závěr, že si Unie vyhrazuje možnost splácet úvěr z výnosů spojených se zmrazenými ruskými aktivy. Takže Unie sice rozhodla o tom, že zabavené ruské peníze zatím neukradne všechny, ale ukradne je jen trochu.

Takže i tady hrozí velmi reálné riziko, že až se proti tomu Rusové ohradí, po válce nebo i během ní, bude muset Unie dříve či později Rusku zcizené výnosy vrátit. Nebo si snad někdo myslí, že když klientovi, protože pro Euroclear je Rusko klient jako každý jiný, někdo sebere výnosy, že je to menší krádež jen proto, že zatím neukradl jistinu? Navíc je to ve výsledku vlastně jedno, protože na vedení plnohodnotné války nestačí ani stopená ruská aktiva, ani výnosy z nich, ani devadesátimiliardová půjčka, ale bylo by potřeba mnohem víc.

Po dohodě na této variantě částečného ukradení zveřejnila Unie závěry Evropské rady, respektive samostatnou část dokumentu označenou EUCO 26/25 – Ukrajina, kde stojí za pozornost zejména několik pasáží.

Jako kdyby si vzal v bance váš soused úvěr a manželce doma řekl, že může být v klidu, protože se rozhodl, že úvěr budete místo něj splácet vy.

Šifru nejvíc zaujaly tyto dvě. Ta o tom, že „Evropská rada uznává naléhavé finanční potřeby Ukrajiny v letech 2026–2027 a podporuje poskytnutí úvěru ve výši 90 miliard EUR na toto období, krytého rozpočtem Evropské unie. Splacení úvěru má být vázáno na budoucí reparace.“ Jak můžete vázat úvěr na budoucí reparace, které by měl navíc platit stát, který ve válce vítězí a nic nenasvědčuje tomu, že by mohl prohrát? To je podobné, jako kdybyste šel do banky žádat o šestimilionovou hypotéku, kterou budete splácet z příjmů z budoucího zaměstnání, protože jste se rozhodli být předsedou dozorčí rady ČEZu. Zdůvodníte to tím, že podle bankovních kritérií by měl být čistý příjem domácnosti, aby dosáhla na hypotéku, kolem 90 000 korun měsíčně, a šéf dozorčí rady bere 105 000 Kč, takže máte ještě rezervu… A kdy že nastupujete? V ČEZu o tom sice nevědí, ale už jste to oznámil v novinách.

Druhá pozoruhodná formulace je tato: „Ruská státní aktiva zůstávají imobilizována, dokud Rusko neukončí svou útočnou válku proti Ukrajině a nenahradí způsobené škody. Evropská rada vyzývá k pokračování prací na právních a technických nástrojích, které by umožnily využití výnosů nebo peněžních toků spojených s těmito imobilizovanými aktivy v souladu s právem EU a mezinárodním právem.“ Neboli pracuje se na tom, aby se našel způsob, jak někoho okrást v souladu s právem. Protože abychom někoho okradli protiprávně, takoví my nejsme. My jsme prosím, slušní lupiči, protože máme své morální hodnoty.

Nechci malovat čerty na zeď, ale tohle by nedokázal ve svých Neobyčejných dobrodružstvích ani Arséne Lupin, geniální literární postava lupiče-džentlmena a mistra úniků z populárních knih francouzského spisovatele Maurice Leblanca.

Jestli dokážou naši unijní přátelé vymyslet, jak někomu ukrást peníze legálně, se teprve uvidí. Ale zdá se, že pro ně není nemožného zhola nic.

Radost z přípravy poctivé krádeže jim zřejmě jen tak něco nezkazí. Hodnotově jsou totiž tak pevní, ukotvení a neochvějní, že ve stejné chvíli hledají ve svých řadách osobnost, která by… ehm… zahájila jednání s Ruskem. Jako na potvoru totiž zrovna ve chvíli, kdy to Unie chtěla nepříteli nandat a vítězství bylo – aspoň v bruselských kancelářích – na dosah, nám po uzavření Hormuzského průlivu začala docházet ropa a plyn.

Zvláštní zástupce

A tak bývalý portugalský premiér a nyní předseda Evropské rady Antonio Costa – ten stejný Costa, který v prosinci vyhlašoval, že Evropa hodlá půjčku Ukrajině splácet z výnosů ze zadržovaných ruských peněz v belgickém Euroclearu – vpředvečer letošního výročí konce druhé světové války – pro změnu oznámil, že existuje potenciál pro mírová jednání mezi Evropskou unií a Ruskem. S dodatkem, že Ukrajina dala Unii svou podporu k jejich zahájení. Tak to jsme moc rádi, že nám dovolili jednat o míru zrovna Ukrajinci, kteří to už čtyři roky zatvrzele odmítají, a tak je jejich stát na pokraji existence.

Deník Financial Times interpretoval Costova slova tak, že se Evropská unie na taková potenciální jednání s Ruskem připravuje. „Jednám s 27 národními lídry členských států EU, abychom našli nejlepší způsob, jak se zorganizovat, a určili, o čem s Ruskem skutečně potřebujeme diskutovat, až nastane ten správný okamžik,“ řekl doslova Antonio Costa.

O tom, co pan Costa myslel tím správným okamžikem pro jednání o míru, můžeme jen spekulovat. Ten byl podle všeho promarněn v roce 2022 v Istanbulu poté, co obě znesvářené strany – Ukrajina i Rusko – dospěly k návrhu dohody, která mohla válku zastavit… Ale právě tehdy přijel do Kyjeva evropský emisar Boris Johnson s poselstvím, že Západ Ukrajinu podpoří finančně i dodávkami zbraní tak, aby společného ruského nepřítele mohla vojensky porazit.

Proč by se tak měl správný okamžik pro mír blížit právě teď, když jediné, o čem Evropa už čtyři roky v kuse mluví, je válka? A když všichni, kdo se snažili o míru třeba jen mluvit a dohodu s Ruskem navrhovali jako jediné smysluplné řešení, byli euronacisty označováni za šváby, kolaboranty nebo chcimíry?

Tohle by nedokázal ve svých Neobyčejných dobrodružstvích ani Arséne Lupin, geniální postava lupiče-džentlmena z knih francouzského spisovatele Maurice Leblanca. 

Ne, o žádný mír tady ani v nejmenším nejde. Odpověď je totiž možná jednodušší, než by se zdálo: protože právě teď Evropě dochází ropa a plyn, a pokud se urychleně neotevře Hormuzský průliv a nestabilizuje se situace na trhu, jednou z mála rychlých cest, jak ji stabilizovat, mohou být znovu dodávky z Ruska.

Možná by si ale měli Evropané vybrat, jestli tedy chtějí válčit, když nemají peníze ani ropu – a bez peněz ani ropy se válčit nedá. A jestli chtějí válčit zrovna proti Rusku, kterému chtějí peníze ukrást a od kterého potřebují i ropu, protože na rozdíl od Evropy má Rusko obojí. Anebo jestli se chtějí domluvit a peníze, které nemají, raději ušetří a pořídí si místo války na dluh raději dodávky surovin, které jsou pro chod hospodářství nezbytné. Obojí najednou totiž dělat nejde. A jen blázen si myslí, že může požadovat všechno, ale na oplátku vůbec nic nenabídnout.

V článku deníku Financial Times se píše i o tom, že lídři EU již dlouho diskutují o tom, že by pro případné jednání s Ruskem, ke kterému je nutí okolnosti, jmenovali jednoho jediného Evropana. Jednoho člověka – zvláštního zástupce –, na kterém se sedmadvacítka shodla a kterého by vyslali na jednání s Vladimirem Putinem.

„Vidíme výhodu v tom, že by za všech 27 členských států hovořila jediná osoba,“ citoval server Euractiv Ariannu Podestà, zástupkyni hlavního mluvčího Evropské komise. Když se jí novináři zeptali, kdo by to mohl být, z některých interpretací vyplynulo, že by touto osobou mohla být i její nadřízená, tedy Ursula von der Leyenová. Jenže předsedkyně Evropské komise je zároveň osobou, která v Unii nejtvrději prosazuje ukradení ruských aktiv. To bude určitě úspěšné jednání.

Ke snahám o zahájení jednání ze strany EU se dva dny po Antoniu Costovi, tedy symbolicky 9. května, kdy si Rusové připomínají vítězství ve druhé světové válce a osvobození Evropy od nacismu, vyjádřil i ruský prezident Vladimir Putin. Jeden by se bál, že po tom, co Evropané po celou dobu předvádějí, se s nimi nebude chtít za daných okolností vůbec bavit. Zvlášť když Rusové mají ropu i peníze a od Evropy nic nepotřebují.

Když se jej ale na tiskové konferenci po skončení vojenské přehlídky na Rudém náměstí reportérka televizního kanálu Zvezda zeptala, koho by si představoval jako vyjednavače za Evropskou unii pro mírové rozhovory o Ukrajině, reagoval překvapivě smířlivě. „Vladimire Vladimiroviči, víme, že existuje takzvaná Koalice ochotných, což jsou státy, které chtějí pomoci Ukrajině. Ale v poslední době se začala objevovat nebo možná oživovat koalice těch, kteří chtějí obnovit kontakty s Ruskem. O tom teď mluvil předseda Evropské rady a dodal, že hledají ideálního kandidáta, ideální osobnost, která by je všechny zastupovala. Kdo by pro vás byl pro takové jednání preferovaným kandidátem? A myslíte si, že v západní Evropě ještě zbývají rozumní politici, s nimiž lze vést dialog?“

Prezident Putin se šibalským úsměvem odpověděl, že pro něj osobně by byl nejlepší bývalý kancléř Spolkové republiky Německo Gerhard Schröder. Ten byl zároveň předsedou konsorcia Nord Stream AG (a možná zase bude, až se obnoví vztahy) a je považován za Putinova osobního přítele. Jaká to ironie a elegantní zrcadlo, když Evropa usilovně hledá „jednoho Evropana“, který by mohl mluvit s Ruskem, a Rusko jí s ironickým klidem nabídne člověka spojeného právě s dobou, kdy evropsko-ruské energetické vztahy ještě dávaly hospodářský smysl. A dodal: „Jinak ať si Evropané vyberou takového lídra, kterému důvěřují a který o nás neříkal žádné ošklivé věci. My jsme nikdy nebyli uzavřeni jednáním. Nikdy.  My jsme nebyli ti, kdo nechtějí jednat. My ne.“ S Ursulou by tak podle všeho musel vyrazit dveře…

Evropský přístup k jednání už dokážou trumfnout snad jen Američané. Jako když nedávno, krátce poté, co vedení íránského státu svolilo k zahájení jednání o vzájemných vztazích, do tohoto jednání vstoupili tím, že spustili bombardování Íránu a vyvraždili jeho čelní představitele. Počkali si, až druhá strana přijme podávanou ruku, a tou druhou jí bodli kudlu do zad.

Tady se oblouk uzavírá. Evropa dnes už nemá ani dost peněz, ani dost energie, ani dost důvěry, ani dost soudnosti. Přesto se stále chová, jako by starý světový finanční systém dál stál pevně za ní. Jenže ten systém nestál na evropské moudrosti. Stál na dolaru. Přesněji na petrodolaru. A právě tomu je třeba porozumět, než pochopíme, proč se starý řád rozpadá.  

‍