To, že se kdysi Američané dostali do pozice, v níž se jejich dolar mohl stát světovou rezervní měnou, samozřejmě nebylo jen tak. Stálo to na reálné průmyslové i vojenské síle. Neboli Amerika svou sílu nezískala proto, že se díky postavení dolaru stala supermocností, ale supermocností se stala díky své reálné síle, a ta pak umožnila výsadní postavení dolaru.

Vyhrála totiž v obou světových válkách, které vypukly právě kvůli boji mocností o to, kdo bude určovat pravidla ostatním. Respektive abychom byli přesnější, z obou světových válek vyšly USA jako vítěz, věřitel, a nakonec i jako průmyslové a vojenské centrum Západu.

Ve hře byly na začátku 20. století, kdy vypukla první světová válka, především sjednocené Německo, Velká Británie a Spojené státy americké. Poté, co svou sílu ztratily bývalé mocné evropské říše a vypukla druhá světová válka, kde bylo Německo poraženo a Velká Británie oslabena, zbyly ve hře jen Spojené státy americké. Vedle nich zůstal ještě Sovětský svaz – stát zrozený z revoluce, občanské války a brutální stalinské centralizace, který se po druhé světové válce stal druhým pólem nového světového uspořádání. Na kolbišti tak stály dvě supervelmoci, z nichž ani jedna si nemohla podrobit tu druhou, a tak musely zůstat ve vzájemném klinči. A rovnováze.

Jenže Amerika měla kromě své hospodářské a vojenské síly od začátku jednu výhodu – americký dolar. Ten se stal světovou rezervní měnou poté, co byla během druhé světové války Evropa v troskách, a tak bylo potřeba mít jednu stabilní měnu mimo kontinent, která válkou neprošla oslabená, ale naopak posílila. V úvahu přicházel jedině dolar. 

V době studené války musela být silná Amerika i SSSR, ale nakonec se Sovětský svaz, který byl do jisté míry od mezinárodního obchodu izolován, před koncem 20. století rozpadl a zbyla jen Amerika a její dolar, který byl její největší konkurenční výhodou.

Dlouho přitom platila rovnice, že síla amerického dolaru odrážela sílu americké ekonomiky a hospodářská síla Ameriky odrážela sílu amerického dolaru. Byly to spojené nádoby. Ještě po druhé světové válce a během studené války byl dolar po určitou dobu spíše akcelerační silou amerického hospodářského úspěchu, a bylo možné zároveň říct, že Amerika stála na silných nohou. Jenže v určité chvíli se to začalo měnit.

Oddělit sílu Ameriky od síly dolaru dlouho nebylo možné proto, že to spolu úzce souviselo. Jenže tato souvislost měla jednu podmínku, na kterou se dnes často zapomíná: dolar nebyl od začátku pouze papír. Po druhé světové válce se sice stal středem nového měnového systému, ale pořád byl spojen se zlatem.

Brettonwoodský měnový systém, dohodnutý ještě za války v roce 1944 v Bretton Woods v americkém státě New Hampshire, stál na jednoduché rovnici: ostatní měny byly navázány na dolar a dolar byl navázán na zlato. Zahraniční centrální banky mohly americké dolary směnit za zlato v pevném kurzu. Jinými slovy: svět nepřijal dolar jen proto, že si to Američané přáli, ale proto, že za ním tehdy stála reálná moc, reálný průmysl, reálná armáda a také reálné zlato.

Jenže právě tady se začal rodit budoucí problém. Spojené státy měly privilegium vydávat měnu, kterou potřeboval celý svět. A každé takové privilegium dříve či později svádí k pokušení.

Amerika mohla financovat svůj stát, své války, své základny i svůj životní styl tím, že do světa posílala dolary. Jenže těch dolarů postupně vznikalo víc, než kolik odpovídalo zlatému slibu, na němž systém formálně stál.

Dolar měl být směnitelný za zlato. Ale Amerika začala vytvářet víc dolarových nároků, než kolik byla schopna skutečně zlatem unést. Navenek stále platilo staré pravidlo. Uvnitř už se však systém měnil. Síla dolaru se začala oddělovat od své zlaté kotvy.

A když se ukázalo, že svět by mohl začít tento slib skutečně testovat – tedy že státy držící obrovské dolarové rezervy mohou začít žádat jejich výměnu za fyzické zlato a odhalit, že Amerika vydala do světa víc dolarových nároků, než kolik byla schopna zlatem pokrýt –, přišel zlom.

V brettonwoodském systému pochopitelně nemohl běžný člověk přijít s dolary a chtít za ně zlato, ale zahraniční vlády a centrální banky ano. A tak poté, co začaly mít podezření, že Spojené státy vydaly do světa víc dolarů, než by byly schopny pokrýt zlatem při kurzu 35 dolarů za unci, mohly tento slib „otestovat“ velmi jednoduše: požádat o směnu dolarových rezerv za fyzické zlato.

Neřešitelný problém

Tento problém se brzy ukázal velmi konkrétně. Nestačilo už jen věřit, že dolar je směnitelný za zlato. K zemím, které nejviditelněji tlačily na změnu systému a používaly převod dolarových rezerv do zlata jako nástroj tlaku na USA, patřila v 60. letech třeba Francie.

Francie generála Charlese de Gaulla tehdy totiž ještě nebyla unavenou karikaturou někdejší mocnosti, jakou je dnes, ale státem, jenž si pamatoval, že suverenita nezačíná u projevů, nýbrž u měny, rezerv a schopnosti říct velmoci ne. De Gaulle v roce 1965 otevřeně zpochybnil privilegované postavení dolaru a vyzval k návratu ke zlatu jako k neutrálnímu základu světového měnového systému. Nechtěl dál přijímat americké privilegium, kdy USA mohly platit světu vlastními dolary, zatímco ostatní státy musely za skutečné zdroje platit měnou, kterou samy netiskly.

Nešlo jen o řečnické gesto. Francie totiž začala část svých dolarových rezerv skutečně měnit za fyzické zlato. Jinými slovy: nepolemizovala s Amerikou jen řečmi, ale přišla k přepážce a řekla: „Dobře, když tvrdíte, že dolar je zlato, ukažte zlato.“

Francie však nejen mluvila, ale také jednala. Podle studie Michaela Borda, Dominique Simardové a Eugena Whitea pro americký Národní úřad pro ekonomický výzkum (NBER) Francie v letech 1965–1968 záměrně převáděla část svých dolarových rezerv do zlata a používala tyto konverze jako tlak na USA, aby souhlasily s reformou měnového systému. Autoři to nevykládají jen jako de Gaullův antiamerikanismus, ale jako promyšlenou francouzskou strategii směřující k symetričtějšímu systému, v němž by Spojené státy neměly tak výsadní postavení.

De Gaulle 4. února 1965 veřejně vyzval k postupnému návratu světového měnového systému ke zlatu a požadoval, aby státy s mezinárodními finančními závazky své deficity vyrovnávaly zlatem. Americké ministerstvo financí na to okamžitě reagovalo odmítavě, protože návrat k čistému zlatu by podle něj neunesl objem moderního světového obchodu. Neboli v překladu – žijeme si coby USA nad poměry, a kdyby to prošlo, jsme v háji…

Francouzské počínání Ameriku vážně vyděsilo. Ne proto, že by nemohla dát Francii zlato – ale proto, že kdyby to udělala, za chvíli by měla za dveřmi frontu dalších. A to by byl neřešitelný problém.

Francie začala část svých dolarových rezerv měnit za zlato. Nepolemizovala s Amerikou jen řečmi, ale přišla k přepážce a řekla: „Dobře, když tvrdíte, že dolar je zlato, ukažte zlato.“

Protože dokud všichni drželi dolary a tvářili se, že jsou kryté zlatem, systém mohl fungovat. Jakmile se však významné státy začaly ptát, zda za těmi dolary skutečně leží dost kovu, začala se papírová jistota měnit v existenční ohrožení Spojených států. Nejen ohrožení jejich pozice velmoci, ale i holé existence.

Spojené státy najednou nestály před abstraktní akademickou debatou o měnovém řádu, ale před praktickou hrozbou: že se jejich vlastní dolary začnou vracet domů jako účtenky za zlato a USA zbankrotují.

Právě hrozící „run na zlato“ patřil k hlavním důvodům Nixonova rozhodnutí zavřít v srpnu 1971 takzvané zlaté okno. Jakmile by Američané vydali zlato jednomu významnému držiteli dolarů, museli by ho vydat i dalším. A to nešlo, protože tolik zlata v žádném případě neměli.

Federální rezervní systém, tedy americká obdoba centrální banky, sám ve svých historických přehledech uvádí, že v 60. letech kvůli americkým deficitům, vojenským výdajům a zahraniční pomoci vzniklo ve světě tolik dolarů, že jich v zahraničních rukou bylo nakonec výrazně víc, než odpovídalo množství drženého zlata.

V roce 1971, konkrétně 15. srpna, proto Richard Nixon urychleně oznámil, že Spojené státy dočasně pozastavují směnitelnost dolaru za zlato. Jak už to u zásadních historických zlomů bývá, slovo „dočasně“ znamenalo „navždycky“. Tím skončil brettonwoodský  systém a dolar se proměnil v nekrytou měnu. Od té chvíle už nestál na zlatě. Stál na důvěře, moci a schopnosti Ameriky přinutit svět, aby ho dál používal. Zatímco s důvěrou to po tomto kroku již nebylo tak horké, Amerika si tento krok mohla dovolit, protože měla s přehledem nejsilnější armádu a navzdory výše popsanému i ekonomiku. Komu by se to nelíbilo, stejně neměl nástroj, kterým by USA přinutil, aby své dominantní postavení nezneužívaly. Zvlášť když mohly USA tisknout víc dolarů, než odpovídalo jejich reálné síle, a tím mohly ekonomiku stále přifukovat a zvyšovat konkurenční výhodu až do krajnosti.

Přestože byla americká pozice unikátní a nikdo ji nemohl ohrozit, žádná světová měna nemůže dlouhodobě viset jen ve vzduchu. A tak, když dolar přišel o zlatou kotvu, potřeboval kotvu jinou. A našel ji geniálním strategickým tahem v surovině, bez níž se moderní civilizace neobejde: v ropě.

Namísto symetričtějšího finančního systému, jak žádal Charles de Gaulle, došlo k ještě větší asymetrii ve prospěch USA. Ale na každého jednou dojde…  

‍