Od covidové doby, kdy se na chvíli zastavil celý svět, aby poté mohlo nabrat planetární dění doslova kosmické obrátky, jsme stihli detailně probrat to, co se SKUTEČNĚ děje a kam to všechno směřuje, z několika různých úhlů.
Důležité je pochopit a zdůraznit, že Amerika získala svou dominantní pozici tím, že byla ze všech mocností nejsilnější. Ne nejčestnější, ne nejspravedlivější, ne nejmoudřejší, ale nejsilnější a poté, co se všichni v Evropě mezi sebou poprali a vzájemně se oslabili, tak i s přehledem nejbohatší.
A k tomu nesmíme zapomenout ani na její strategickou polohu. Její bezpečnost zajišťoval oceán, ale ona sama přitom mohla bojovat po celém světě, protože po druhé světové válce, během níž byla její vojska rozmístěna po světě, už se její vojáci nevrátili domů. Například v Evropě nejen zůstali, aby – oficiálně – „zajišťovali její bezpečnost“, ale počty vojenských základen a techniky a vojáků na nich přítomných kontinuálně rostly. A nejen tam – udává se, že počet amerických vojenských základen po celém světě sahal někam k osmi stovkám ve více než 70 zemích. A to byly jen ty, o kterých se ví nebo tuší.
Zpočátku byla její vojenská síla s hospodářskou silou ještě v rovnováze a jedno podporovalo druhé. Časem se však síla Ameriky začala přesouvat z práce, průmyslu a zlaté kotvy do privilegia vydávat světovou měnu.
To, co provedli Američané hlasem svého prezidenta Richarda Nixona v roce 1971, nebylo jen typickým velmocenským faulem. Například loktem v soupeřově obličeji nebo jeho zastrašením, abychom zůstali u sportovní terminologie. Tohle bylo zásadním ohnutím pravidel celého systému, které mělo pro vývoj světa dalekosáhlé důsledky.
Po 15. srpnu 1971, kdy Spojené státy pozastavením směnitelnosti dolaru za zlato začaly otevřeně měnit pravidla brettonwoodského systému ve svůj prospěch, přišlo druhé důležité datum – 8. června 1974. Kdyby Američané pouze zrušili navázání dolaru na zlato, měnový systém založený na jejich měně by nemohl dál fungovat. To, čím Američané původní verzi dolarového systému nahradili, však ukotvení dolaru nejen obnovilo a posílilo, ale učinilo nový měnový systém pro USA ještě výhodnějším. Protože zatímco při systému zlatého dolaru mohli Američané podvádět jen tajně a nebylo to dlouhodobě udržitelné, protože stačil jeden odvážný Charles de Gaulle se svou větou „ukažte zlato“ a celé to šlo do kopru, v novém petrodolarovém systému bylo podvádění v podstatě nejen legalizováno, ale do tohoto systému zakomponováno. Co zakomponováno, bylo na něm přímo založeno.
Klíčem k prohloubení a utužení americké dominance bylo zahájení úzké spolupráce se Saúdskou Arábií, která je kromě samotných Spojených států amerických a Ruska nejvýznamnějším světovým producentem ropy.
Američané a Saúdové vytvořili téměř dokonalou symbiózu. V červnu roku 1974 byla mezi oběma zeměmi zahájena takzvaná Joint Commission on Economic Cooperation – Smíšená komise USA a Saúdské Arábie pro hospodářskou spolupráci.
Tato americko-saúdská komise měla podporovat saúdskou industrializaci, obchod, vzdělávání pracovníků, zemědělství, vědu a technologie. Ministerstvo financí USA a saúdské ministerstvo financí měly také skrze ni řešit spolupráci ve finanční oblasti. V navazující technické dohodě z roku 1975 se mluvilo o amerických poradenských službách, saúdském dolarovém účtu u amerického ministerstva financí a o pětileté platnosti s možností prodlužování či vypovězení.
Z dobových dokumentů zřetelně vyplývá, že Washington neřešil pouze „technickou spolupráci“, ale celý pakt byl základem širší americké strategie. Protřelý Henry Kissinger, legenda světové diplomacie, v březnu 1974 instruoval amerického velvyslance, aby rychle pracoval na společných komisích pro ekonomickou, vojensko-strategickou a vědecko-technickou spolupráci. V ekonomické oblasti se měly řešit mimo jiné saúdské finanční rezervy, investice, projekce nabídky a poptávky po ropě i dlouhodobé vzorce cen ropy; ve vojenské oblasti posilování saúdských schopností, samozřejmě s americkou pomocí.
Saúdská Arábie získala bezpečnostní či hospodářskou oporu; USA získaly vliv v Perském zálivu a mechanismus, jak dolarové přebytky vracet do amerického finančního systému.
Mezi řádky z této úzké spolupráce pak rychle vyplynulo to, co na ní bylo pro obě strany nejpodstatnější. Existovalo širší uspořádání, kdy Saúdská Arábie získala americkou bezpečnostní, vojenskou, technickou a hospodářskou oporu; USA získaly stabilního ropného partnera, vliv v Perském zálivu a mechanismus, jak dolarové přebytky vracet zpět do amerického finančního systému. Neboli vyústěním této dohody bylo, že Amerika zajistí Arabům bezpečnost či technologie, a Arabové budou na oplátku prodávat ropu výhradně v amerických dolarech.
Bylo to pro obě strany nesmírně výhodné. Američanům to zajišťovalo nehynoucí sílu dolaru, a Saúdům bezpečnou pozici uvnitř blízkovýchodního papiňáku. A co víc, dolary, které utržili, Saúdové ukládali v amerických dluhopisech. Ano, nakupovali za ně americké dluhopisy, které díky tomu, že musel ropu kupovat v dolarech každý stát, nabízely slušné zhodnocení. Tak byl americký dolar pevně navázán na prodej světové ropy, a proto se mu říkalo petrodolar.
Alternativní média či různí nezávislí autoři se na internetu jen hemží s tvrzeními, že mezi USA a Saúdskou Arábií byla uzavřena jakási petrodolarová smlouva o povinnosti prodávat arabskou ropu pouze za dolary, ale není to tak úplně pravda.
Nikdy neexistovala žádná prostá smlouva typu „vy budete prodávat ropu za dolary a my vás budeme chránit“, která by se dala věrohodně doložit, takže je těžké něco takového vypovědět.
Ve skutečnosti to bylo složitější – a možná právě proto ještě účinnější. Nešlo o jednu veřejnou větu v jedné smlouvě, kterou by bylo možné vytisknout, ukázat prstem a po padesáti letech slavnostně vypovědět.
Mocenské uspořádání
Šlo o celé mocenské uspořádání. Po ropném šoku sedmdesátých let vznikla mezi Washingtonem a Rijádem soustava ekonomické, finanční, technologické a vojenské spolupráce. Saúdská Arábie získala americkou ochranu, zbraně, poradce a přístup k západnímu systému. Amerika získala opěrný bod v srdci ropného světa – a především mechanismus, díky němuž se dolary zaplacené za ropu vracely zpět do amerických dluhopisů, bank a investic.
Petrodolar nikdy nebyl jen měna, v níž se účtovala ropa. Byl to oběhový systém impéria. Svět potřeboval ropu. K ropě potřeboval dolary. Dolary, které svět za ropu zaplatil, se vracely zpět do Ameriky. Dolar byl světovou rezervní měnou, kdy zlato ve sklepích Fort Knoxu prostě jen nahradila ropa v Perském zálivu. A zlatou kotvu nahradila kotva ropná.
A právě tady se ukázala skutečná výhodnost petrodolaru. Nešlo jen o to, že zlato ve sklepích Fort Knoxu nahradila ropa v Perském zálivu a systém americké dominance mohl pokračovat dál. Šlo o to, že Spojené státy získaly privilegium, které žádná jiná země neměla: mohly se zadlužovat ve vlastní měně, kterou ale musel držet celý svět. Normální stát, který by začal žít nad poměry, tisknout peníze, vytvářet obrovské deficity a dovážet víc, než vyváží, by dříve či později narazil. Jeho měna by slábla, ceny by rostly a věřitelé by se ptali, čím své dluhy skutečně zaplatí.
Amerika však měla dolar. A dolar potřeboval každý, kdo chtěl kupovat ropu, držet rezervy, obchodovat se světem nebo se pohybovat v západním finančním systému. Tím se inflační tlak nerozléval jen doma, ale byl rozpuštěn do celého dolarového světa. Samozřejmě i dolar podléhal inflaci, ale petrodolarový systém umožnil Americe vytvářet mnohem větší dluhy a deficity, než by unesla normální národní měna.
Na začátku května překročil federální dluh USA vůči veřejnosti 100 procent hrubého domácího produktu (HDP). Je tedy větší než výkon celé ekonomiky a nejvyšší od dob těsně po druhé světové válce.
Ta suma činila k 31. březnu těžko uvěřitelných 31,27 bilionu dolarů. Jen výdaje na úroky z tohoto dluhu v roce 2024 poprvé v historii přesáhly náklady na obranu, což je neudržitelný stav. A drží to již jen díky petrodolaru, jehož pozice je však stále slabší. A až přestane být dolar světovou rezervní měnou – a ta chvíle už je za dveřmi –, bude to pro Ameriku neřešitelný problém.
Spojené státy totiž mohly dělat půlstoletí něco, co by ostatním neprošlo. Mohly vydávat dluh, který kupoval zbytek světa. Mohly platit za skutečné zboží papírem, který ostatní drželi jako rezervu. Mohly financovat vlastní spotřebu, války, základny, dovoz i životní styl tím, že světu dodávaly měnu, bez níž se neobešel. Nebyla to už jen síla průmyslu. Byl to systémový pronájem celé planety. Svět pracoval, těžil, vyráběl a obchodoval — a za to všechno držel americké dolary a americké dluhopisy. Amerika nežila jen ze své práce. Stále víc žila z práce ostatních a z toho, že ostatní museli používat její peníze.
Kdo chce obchodovat s energií moderní civilizace, potřebuje dolar. Kdo chce bezpečí v ropném světě, potřebuje Ameriku. A kdo se pokusí toto pravidlo rozpojit, začne být problémem.
Proto stojí za připomenutí, že když Saddám Husajn na přelomu tisíciletí začal prodávat iráckou ropu v eurech, nešlo ještě o zničení dolaru, ale o jakési varování. Šlo o to, že Irák přešel v rámci programu Oil-for-Food na euro. OSN na svých stránkách uvádí, že vydávání akreditivů pro nákup irácké ropy v eurech vstoupilo v platnost 7. listopadu 2000.
Každý systém založený na privilegiu se začne hroutit ve chvíli, kdy jeho správce ztratí soudnost a míru. A právě to se stalo Americe.
Irák byl tehdy pod sankcemi a jeho obchod probíhal právě pod dohledem OSN. Ale vznikl tím precedens. Ukázalo se totiž, že ropa nemusí být navždy spojena jen s dolarem. Web Rádia Svobodná Evropa 1. listopadu ve svém článku s výmluvným názvem Irák: Bagdád se přesouvá k euru napsal, že Bagdád si vynutil schválení prodeje ropy v eurech a hrozil zastavením vývozu, pokud OSN žádost odmítne. Zároveň to článek interpretoval jako důrazný politický vzkaz Washingtonu a snahu povzbudit Evropu i ostatní země k odporu proti americko-britské linii sankcí.
Do února 2003 už podle britského deníku The Guardian téměř všechny irácké vývozy v rámci Oil-for-Food probíhaly v eurech a na účet v New Yorku bylo za 3,3 miliardy barelů zaplaceno kolem 26 miliard eur.
Odpověď Washingtonu na irácký vzkaz na sebe nenechala dlouho čekat. Dvacátého března 2003 zahájily USA se svými západními spojenci vojenský útok na Irák, který se jim „podařilo“ vybombardovat téměř do doby kamenné. O tři roky později byl irácký vůdce Saddám Husajn zvláštním tribunálem v Iráku odsouzen k trestu smrti oběšením.
A když později Muammar Kaddáfí mluvil o africké měně kryté zlatem, která by dala kontinentu vlastní finanční osu mimo dolar a francouzský CFA systém, šlo o podobný typ hrozby. Jen dodejme, že CFA je měnový systém, který používá čtrnáct afrických států seskupených do dvou měnových unií. Jeho podstatou je garantovaná stabilita a směnitelnost afrických měn zajištěná Francií, výměnou za vliv na měnovou politiku těchto zemí. Neboli zbytky nadvlády bývalé koloniální mocnosti, které se Francie snaží uchovat vykořisťováním a udržováním závislosti afrických států.
Možná nebyly Kaddáfího plány na africký dinár krytý zlatem hrozbou bezprostřední nebo technicky dotaženou. Zato symbolicky výbušnou a viditelnou. Samozřejmě nejde explicitně tvrdit, že byly Libye i Irák napadeny a zničeny a jejich vůdci zabiti jen kvůli tomu, že chtěli opustit petrodolar či CFA systém dřív, než pro to ve světě uzrál ten správný čas. Na druhou stranu právě Francie byla spolu s Amerikou v honu na Kaddáfího nejaktivnější. Náhoda?
Impéria se nebojí pouze tanků. Bojí se i příkladů. Všechny státy teď vidí to, jak Amerika trestá všechny ty, kteří neskákají tak, jak ona píská.
Čas se krátí
Jenže každý systém založený na privilegiu se začne hroutit ve chvíli, kdy jeho správce ztratí soudnost a míru. A právě to se stalo Americe. Dolar už nebyl jen měnou, v níž se obchoduje, spoří a vypořádávají účty. Stal se zbraní. Kdo neposlouchal, mohl být sankcionován. Kdo se vzpíral, mohl být odpojen. Kdo chtěl vyjednávat, a ne slepě poslouchat, mohl být zabit. Kdo se ocitl na špatné straně americké politiky, mohl zjistit, že jeho dolarové rezervy, účty, platby nebo majetek nejsou tak jeho, jak si myslel.
V kombinaci s evropským zabavováním ruských peněz uložených v západních bankách, které chce Evropská unie dokonce použít na válku proti jejich vlastníkovi, to tvoří pro Západ extrémně výbušnou směs. Všechny státy, které drží velké objemy západních aktiv, totiž vidí, jak se důvěryhodnost Západu hroutí v přímém přenosu. Ať si o Rusku kdo chce myslí cokoli, signál pro zbytek světa byl jasný: rezervy nejsou jen rezervy. Jsou také páka. To samé je s Íránem. Možná v něm nevládl nejpřívětivější režim. Každý ale viděl, že ani sankce nejsou trestem za porušování pravidel, ale nástrojem vydírání.
Když tohle vidí Rijád, Peking či Dillí, nemůže si nepomyslet: Co když se z dnešního spojence stane zítřejší problém? Co když se pravidla změní? Co když se dolarové dluhopisy, které vypadaly jako bezpečné úložiště bohatství, brzy promění v rukojmí?
A tak se zbytek světa pustil do práce a začal dělat něco nebezpečnějšího: začal si připravovat východy. Obchod v národních měnách. Dohody s Čínou. Systémy, které by obešly západní SWIFT. Alternativy ke korespondenčním bankám a platební infrastruktuře ovládané Západem.
Saúdská Arábie už otevřeně připouští debatu o vypořádání obchodů i v jiných měnách než v dolaru a její vstup do projektu mBridge ukazuje, že nejde jen o slova, ale také o budování technické cesty. Jde o mezinárodní platební projekt pro přímé přeshraniční vypořádání obchodů pomocí digitálních měn centrálních bank CBDC.
Místo aby platby mezi státy musely procházet pomalým řetězcem korespondenčních bank, dolarových účtů a západní infrastruktury, má umožnit rychlé vypořádání mezi centrálními a komerčními bankami na společné digitální platformě, založené na blockchainové technologii a nezávislé na prostředníkovi. Zjednodušeně řečeno jde o digitální obchvat starého dolarového potrubí.
Petrodolar možná ještě nebyl oficiálně a slavnostně pohřben, to ho teprve čeká. Ale jeho nejdůležitější vlastnosti – samozřejmost, důvěryhodnost a bezpečnost – už jsou pryč. Zbývá jen slabost, vydávaná za sílu.
Američané zkrátka ztrácejí svůj dolar proto, že to prostě přehnali. Ze světové měny udělali donucovací nástroj. A svět, který příliš dlouho platil americkou sílu vlastní prací, ropou a rezervami, začal hledat způsob, jak z tohoto sevření vystoupit. Ne najednou. Ne bezbolestně. Ale nevratně. Je to už jen otázka času. A ten se krátí.
Skutečná síla se nepozná podle toho, kolik lidí donutíte používat vaše peníze, vaše pravidla a vaše cesty. Skutečná síla se pozná ve chvíli, kdy si ostatní začnou vybírat sami. Pokud pak systém drží, byl silný. Pokud se začne hroutit, byla to jen rezavá pěst sevřená kolem světa o něco déle, než bylo zdrávo.
