Většina lidí má snadný život. Než se impulzivnější část čtenářů stihne rozčílit, až jim naběhne na krku žilka – a to by Šifra věru nerada, protože adeptů, kteří dokážou tento efekt vyvolat na počkání, je kolem nás poslední dobou víc než dost –, rychle dodám, že nemám na mysli hmotnou stránku života, ale tu duševní.

Ať se jejich život odehrává v poklidném duchu, nebo lítají talíře vzduchem, ať už tvrdě pracují, nebo jenom lelkují, a ať jedí kaviár a plaví se jachtou, nebo ohřívají pytlíkovou polévku a jezdí načerno tramvají, jedno mají tito lidé společné – realitu přijímají jako danost podle toho, co jim někdo řekne a nakuká. Víc než tomu, co sami poznají, zažijí, pochopí či zjistí, věří cizím a rozumy hledají u druhých. A obrázek si skládají podle toho, co poznali, zažili, pochopili či zjistili – ale mnohem častěji se tak jenom tvářili nebo to tvrdili – jiní.

A tak bez ohledu na to, jestli byli v životě šťastní nebo nešťastní, vzdělaní či prostí, pilní nebo leniví, bohatí, či chudí, měli ve spoustě věcí jasno. A to paradoxně nejvíc v těch nejsložitějších, nejzajímavějších a často i nejdůležitějších, a tak se jejich komplikovaností a komplexností nemusejí trápit. Myšlení zkrátka bolí, a proto ho mnoho lidí nejen nevyhledává, ale ze zásady se mu vyhýbá jako liberál plastovému brčku.

To pak s sebou přináší často absurdní výjevy. Nějaký člověk, pro kterého je samostatné myšlení tabu, vystuduje nějakou školu tím, že si osvojil teorie, které mu tam byly předloženy, bez ohledu na jejich platnost či vztah k realitě. Většina lidí totiž vychází z neověřeného a nepodepřeného předpokladu, že když něco říkají na univerzitě, měli by o tom, co tam tvrdí, aspoň něco vědět. Tohle se, milí studenti, naučte, a za odměnu dostanete kredit nebo zápočet. A kdo splní počet předepsaných kreditů, zápočtů a zkoušek, tomu bude vystaven doklad, že je vzdělaný. Neměl by být ale diplom z univerzity spíše potvrzením pevnosti víry a poslušnosti a uznáním dobré paměti dotyčného, neboť si dokázal zapamatovat a našprtat se solidní množství látky?

Při takovém konvenčním univerzitním studiu jde zkrátka o to, aby student splnil studijní plán, při kterém nebývá žádný prostor pro hloubání, zda to, co se ve škole učí, odpovídá realitě. Ne třeba úplně, ale aspoň trochu a v základních parametrech. Ostatně těžko by na nějaké zkoumání či zpochybňování zbýval v hodinách či kurzech prostor. Student prostě vyslechne přednášku, udělá si zápisky, dostane čárku za účast a u zkoušky, zápočtu nebo kolokvia prokáže znalost látky.

Těžko si představit, že by pedagog začal přednášet a student, který sotva zjistil, kde jsou na chodbě záchody, se začal ptát: „A jste si, pane profesore jistý, že vesmír vznikl právě takhle?“

Od začátku se sice tvářili jako demokraté a disidenti, ale byli to jenom převlečení komunisti. Paradoxně mnohem opravdovější než ti kovaní, kteří dokázali „přepřáhnout“.

Studium je spíše takovou vstupní branou do světa praxe. Aby se mohl člověk věnovat některým profesím, musí prokázat jistou způsobilost v základech daného oboru. A to i v rámci zachování bezpečnosti pro jeho potenciální zákazníky, klienty a všechny ty, které by jeho úplná neznalost či nekompetence mohla poškodit či ohrozit.

Každý jistě chápe, že pokud chce někdo projektovat nebo stavět domy, operovat lidi či opravovat, vyvíjet nebo konstruovat složité přístroje, měl by o základních principech toho, jak se to dělá, aspoň něco vědět. Zbytek se pak naučí v praxi, kam mu osvědčení o tom, že zná základy, otevírá vstupní bránu. Zbytek je pak už na něm.

K ničemu jinému ale taková škola není, protože se bere vše jen zběžně, povrchně a zrychleně, a vychází se z jakéhosi nevysloveného a nepsaného předpokladu, že je teprve začátkem poznávání daného oboru, nikoli jeho vrcholem. Protože kdo chce být v něčem dobrý, musí se tomu věnovat vysoce nad rámec toho, co může a má jakákoli škola poskytovat a nabízet.

A právě tady nastává první velký problém či nedorozumění. Člověk, kterého jeho obor skutečně zajímá a má pro jeho vykonávání osobnostní či intelektuální předpoklady, školu bere jen jako nutnost, která mu umožní dělat to, čemu se věnoval a co miloval od útlého dětství. A často ho nebaví. A je z ní zklamaný, protože se toho v ní a) příliš mnoho nedozví, nebo b) dokonce to, k čemu při svém zkoumání, bádání nebo pokusech došel, ani zdaleka neodpovídá školním poznatkům a zjištěním. Vzpomínám si, jak jsem trpěl při hodinách českého jazyka a literatury na gymnáziu, když jsem zjistil, že toho učitelka ví o jazyce a literatuře míň než já, který od čtyř a půl let, kdy jsem se naučil číst, zuřivě louskal vše, co mi přišlo pod ruku, od pohádek Boženy Němcové, přes romány Dostojevského, Bulgakova a Heinricha Bölla až po etikety na šamponech. Chvíli jsem se trápil, než jsem pochopil, že tady se nic nenaučím, a tak jsem měl při hodinách, sedávaje v poslední lavici, schované v lavici svoje vlastní „učební“ materiály.

A na vysoké škole to bylo jen o trochu lepší, protože po úvodních všeobecných předmětech, které člověku rozšířily obzory jak o českém jazyku, tak naší krásné literatuře 19. a 20. století, už to byla tak trochu natahovaná nuda. Ale to byl trochu jiný případ, protože k tomu, čemu jsem se chtěl věnovat a čemu se celý život věnuji, člověk žádnou školu vlastně nepotřebuje. Buď to to chceš dělat a naučíš se to, nebo to neumíš a na tu práci se nehodíš.

Dokonce jsem slyšel od zkušenějších kolegů v novinách, kde jsem pracoval při studiích, že nejhoršími novináři jsou právě ti, kteří mají vystudovanou žurnalistiku, protože vlastně vůbec nic neumí a nemají žádný základ. Že může být daleko lepším novinářem třeba technik nebo přírodovědec, který hezky a fundovaně píše o vědě, nebo vystudovaný ekonom, který chrlí články o domácím či světovém hospodářství.

A to bylo prosím pěkně před dvaceti lety, kdy české školství ještě nerozkládal mor levicového progresivismu a jeho hloupé propagandy, nestydatě a v různých dotačních programech infiltrované do osnov. Po delším pobytu v mediálním světě jsem ale postupně pochopil, že nešlo o žádnou slabinu a chybu systému, který chrlil nové a nové, dokonale prázdné absolventy mediálních studií, ale o jeho chytrý plán a neocenitelnou výhodu. Proč? Protože nikdo se na novinářskou práci nehodí víc než ten, kdo vůbec nic neví, ale infikuje se do něj – jako součást osnov – ten správný názor.

Dnes už by byla měřítka zase o kus posunutá, protože jednak za tu dobu rapidně poklesla úroveň školství, a jednak se politický aktivismus prodral i do dalších společenských oborů, a to i například do historie. Ale zblblí jsou i absolventi exaktních oborů, protože „vymývárna“ začíná v podstatě už od mateřské školy. A na základní a střední je již žák neustálým opakováním toho, co je špatné a co správné, tak načatý, že ho vysoká škola pouze ideologicky „dorazí“. Ne všechny děti se nechají tak snadno zpracovat, ale evropské školství bylo zprzněno tak sofistikovaným a propracovaným způsobem, že tomu může těžko odolávat křehká dětská či pubertální duše.

Obzvláště když vidíme, že například podobné masáži mířící na populaci z veřejnoprávních či korporátních médií, která programují mysl občanů všelijakými škodlivými nesmysly, naposledy bubnováním do války s Ruskem, nedokážou odolávat ani jejich rodiče a prarodiče. Naopak u toho ještě radostně hýkají a šermují pěstičkami. Anebo ani odolávat nechtějí, to je také možné. Ať už ale platí jakákoli z možností, výsledek je úplně stejný – nemyslící a nevědomá masa.

‍