V podobné souvislosti jsem si vzpomněl na jednu úsměvnou historku ze školních lavic, o níž mě zpravila jedna moje laskavá čtenářka. Její dcera Alžbětka má tu vzácnou osobnostní výbavu, která je v dnešní době obzvláště důležitá – nezáleží jí na tom, co si o ní ostatní myslí. Při hodině občanské nauky na základní škole, kde si mají žáci připravovat takzvané aktuality, se proto přihlásila a s radostí paní učitelce i spolužákům popsala jedno virální video, které ji velmi zaujalo. Prý se na něm ve vlaku „zfetoval německý kancléř Merz s francouzským prezidentem Macronem“.
Byla to ona známá májová kauzička, kdy byli zmínění politici, ještě s britským premiérem Keirem Starmerem do party, přistiženi při velmi podezřelé aktivitě a v ještě podezřelejším rozpoložení. Na cestě vlakem z Polska do Kyjeva, na návštěvu za ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským (jehož náklonnost ke kokainu bývá díky nepřítomnému, až šílenému výrazu a posmrkávání i ve chvíli, kdy nemá rýmu, shodou okolností též často zmiňována) si ona nesvatá trojice, která tam jela domluvit pokračování války Západu proti Rusku za peníze evropských daňových poplatníků, nejprve v kupé před zraky novinářů podala ruce. Následně pak usedla k velkému dřevěnému stolu. A vtom to přišlo!
Pozornost kamer a fotoaparátů přitáhl zvláštní bílý předmět, který ležel na stole před francouzským prezidentem; a všiml si toho i Emmanuel Macron. A tak rychle předmět schoval a všichni tři – on, Merz i Starmer – se u toho culili jako neviňátka. Ale tak nějak provinile, jako rošťáci chycení při něčem zakázaném, třeba při prohlížení hanbatých obrázků. Těkavě, ale i zvláštně vesele a euforicky. Až to vyvolalo podezření, zda to nemůže souviset s bílým předmětem na stole.
Přisadila si i mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová. Ta působí ve válce Západu s Ruskem jako taková rétorická Kaťuša. A její pusa, když se rozjede, pálí často ostřeji a přesněji než kalašnikov. Tentokrát spustila – na sociální síti Telegram – velmi napřímo: „V roce 2022 jsem se zeptala jednoho západního velvyslance: ‚Jak můžete dodávat zbraně nevyrovnanému narkomanovi Zelenskému, vždyť je už roky na kokainu?‘ A dostala jsem odpověď: ‚V EU je to běžné – mnoho lídrů západních států ho bere‘.“
Spekulace, co to Macron vlastně rychle schovával, nebraly konce. A tak musel divoké teorie dementovat samotný Elysejský palác. Přispěchal s vysvětlením, že to nebyl prášek s „koksem“, ale kapesníček. Na smrkání. „Když je evropská jednota problémem, dezinformace zacházejí tak daleko, že z obyčejného kapesníku dělají drogu. Tyto falešné informace šíří nepřátelé Francie, a to jak v zahraničí, tak i doma. Pozor na manipulaci.“
Šifra samozřejmě netuší, co dělali tři političtí lídři v kupé předtím, než na ně namířily televizní kamery, a je jí to jedno. Zato tuší, že kdyby se chovali normálně – nejen v kupé, ale celkově – věřilo by se tomu líp. A taky kdyby Evropu nehnali do války proti jaderné mocnosti, protože to samo o sobě zavdává pochybnosti o příčetnosti. Ač by si Šifra nedovolila jen tak bez důkazů tvrdit, zda na stole ležel kapesníček, či šlo o nějaké psaníčko, zaujal ji v onom slavném videu ještě jiný předmět, jenž zůstal zastíněn. Nikoli tedy ten, který se snažil ukrýt Macron. Ale ten, který stejně bryskně zakrýval po jeho levé straně sedící německý kancléř Friedrich Merz.
Ten taky každou chvíli vypadá, že není při smyslech, ale na tripu (a nemyslím do Kyjeva. A když pak promluví, jenom to potvrdí. Prostě šílenec. No a tenhle mocí zmámený Merz na videu rukama přikrývá předmět, který vypadá ještě mnohem podezřeleji než celý „kapesníček“. A který by teprve v kombinaci s „kapesníčkem“ dával dokonalý smysl.
Čím více indicií ukazovalo tímto směrem, tím zuřivěji se západní mediální propaganda pokoušela mírnit škody a držet čistý ideologický obraz. Prostě se z jednoho nepodstatného videa udělala aféra celoevropského významu, a kvůli té snaze snaživců plnit „narativ“ a vlísat se do přízně mocných docházelo k mnohdy komickým situacím. Asi nejvtipnější byl titulek jednoho českého aktivistického serveru, který hlásal: „Pozor na ruskou propagandu! Kdo věří, že Macron šňupe kokain, je nenávistný hlupák.“ Proč by, proboha, nemohl Macron šňupat kokain, když to dělá půlka manažerů v Praze? Ostatně, když jsem jako student začínal svou autorskou dráhu v mainstreamových médiích, nikde jinde jsem neviděl na jednom místě tolik alkoholiků a narkomanů než právě tam.
Do jedné díry?
Podle těch, kteří věří kapesníčkové teorii, šlo v Merzově případě o párátko. Co by jím ale obergruppenführer Merz mohl párat, když široko daleko v dohledu není žádná svačina (ani jiné párátko, například vedle solničky a pepřenky, jež zde také nebyly), není známo. Navíc tohle „párátko“, schovávané stejně překotně a „nenápadně“ jako kapesníček, mělo na jedné straně poměrně zvláštní, nerovné a rozšiřující zakončení. Které připomínalo nástroj, jímž se nabírá a poté „lajnuje“ na stůl to, co neschovával kolega Macron, protože ten se chtěl jen vysmrkat nebo si utřít slzy; zkrátka to, co bylo podle Elysejského paláce a euromédií pouhým „kapesníčkem“. Ano, co vypadalo jako stará dobrá lžička na kokain. Neboli „do jedné díry, půl druhé míry“.
Přesně to napadlo i „Kaťuši“ Zacharovovou, která, jak je někdy hrubá a drsná, umí být i vtipná. Když ruská agentura TASS napsala, že se Macron snažil zakrýt „malý bílý uzlíček“, mluvčí ruského ministerstva zahraničí to doplnila větou: „Francouz, Angličan a Němec nastoupili do vlaku a foukali. Zřejmě natolik, že před příchodem novinářů zapomněli odstranit pytlíček a lžičku.“ Záběry okomentoval také nejvyšší ruský vyjednavač Kirill Dmitrijev, který se pokouší dojednat takové zakončení konfliktu na Ukrajině, které by bylo přijatelné jak pro Američany, kteří tu válku začali, tak pro Rusy, kteří mají našlápnuto k tomu ji vítězně ukončit: „Je to umělá inteligence, nebo realita?“
Tohle už je ale přece jen přehnané, protože mluvit v souvislosti s Macronem, Merzem a Starmerem o jakékoli inteligenci je zcela nepochybně součástí ruské dezinformační kampaně. Ať už ale naši slavní západní lídři prováděli cokoli, kdyby s sebou do vlaku přibrali ještě bývalého britského premiéra, známého filutu a pařmena Borise Johnsona, mohli si rovnou založit kočovný kabaret.
Elysejský palác má poslední dobou v tomto směru vůbec napilno. Když rozverný Macron, který Evropu sužuje svými pitomými nápady a napoleonskými etudami už hezkou řádku let, přiletěl o 14 dní později na státní návštěvu Vietnamu, televizní kamery namířily do jeho prezidentského speciálu dřív, než byl připraven k výstupu. Nebo přesněji řečeno personál otevřel o trochu dřív dveře od letadla, aniž by si toho hlava francouzského státu všimla.
A co televizní záběry na hanojském letišti zachytily? Neproháněl si nosem žádný bílý prášek, ale do stejného nosu… dostal pěstí od své manželky Brigitte, která přitom vypadá jako Macron víc než on, co se tedy mužnosti týče. Ano, dostal přes papuli od vlastní ženy či osoby, jež je za ni veřejně označována.
Tentokrát to měli pracovníci tiskového oddělení o dost těžší. Protože zda byl na stole kapesník, či prášek, to se dá docela dobře okecat. Je to klasické tvrzení proti tvrzení. Ale to, že mu Brigitte sáhla do úsměvu, se s ničím jiným zaměnit nedalo.
Viditelně zaskočený Macron, když zjistil, že na něj míří kamery, jen nahodil úsměv a začal mávat. „V tu chvíli se objevily ruce jeho ženy, aniž by byla vidět celá. Rychle vztáhla ruku na prezidentův obličej v gestu, jež vypadá jako malá rána,“ popsal web stanice BFMTV. „Hlava státu se zdála být překvapená, ale rychle se otočila a uklonila směrem ven. Prezidentský pár vystoupil po schodech, Emmanuel Macron jako obvykle natáhl ruku ke své ženě, ale ona se jí nechytila a držela se zábradlí lávky,“ líčí dále událost server.
Ještě výstižněji ono „vztáhnutí ruky na prezidentův obličej“ popsala agentura Nexta: „Francouzský prezident Emmanuel Macron dostal od své manželky facku během rodinné hádky, kterou zachytila kamera… Co přesně jeho ženu rozzuřilo, zůstává nejasné.“
Prezidentští „píáristi“ vůbec nevěděli, co si s Macronovým těžce zkoušeným nosem počít tentokrát, a tak je nenapadlo nic lepšího než – jako malé děti – veřejně lhát a pravdivost záběrů popírat. Ututlat už se to ale stejně nedalo, a tak se k tomu nakonec musel chtě nechtě vyjádřit samotný prezident. „Jen jsme tak blbnuli, prostě jsme s manželkou vtipkovali,“ prozradil novinářům. No vidíte, to je dobré. Vždyť to samé mohl říct i o čtrnáct dní dříve, když schovával kapesníček. A byl by klid. Nebo po cestě do Kyjeva. A kdykoli, když přijde s novým návrhem nebo podpoří nějaký nápad, třeba že budou evropské země vydávat 5 % HDP na zbrojení do války s Ruskem. Mohl by rozpustit celé PR oddělení a vždy říct: „Jen jsme tak blbnuli…“ To je totiž odzbrojující věta, na kterou se nedá nic říct.
Jen mezi roky 1995 a 2010 se počet vysokoškolsky vzdělaných osob zvýšil zhruba z 660 000 na 1,24 milionu. Což znamená, že se téměř zdvojnásobil.
Když už jsme ale u toho blbnutí, vraťme se zpátky do školy. Jakmile hrdinka Alžbětka přednesla při hodině občanské nauky nanejvýš zajímavou aktualitu, že ji zaujalo video, kde se „zfetoval německý kancléř Merz s francouzským prezidentem Macronem“, nastalo hrobové ticho. Paní učitelka nejprve třikrát nasucho polkla, a někde vzadu v hlavě jí možná projelo, jak dopadla na pražské základní škole učitelka Martina Bednářová, která si dětem dovolila říkat, že ne vše, co tvrdí média, musí být pravda. A že je důležité dívat se na problémy z různých stran (ona to řekla méně diplomaticky, za což skončila u soudu).
Co je to za máničku?
A tak než aby nechala žáky věc probrat jako běžnou aktualitu – a Alžbětka čte Šifru, tak by analýzu zvládla –, a navíc to mohla být legrace, pančelka se politicky vyděsila jako major lidově-demokratické armády Šebek ve filmu Pelíšky, kde mu pubertálně vzdorující syn pověsil na nástěnku plakát Micka Jaggera z Rolling Stones („Co je to tady za hnusnou máničku?“). A bledá jako stěna pronesla: „Děti, Alžbětka podlehla ruským dezinformacím.“ Mladá dáma se ale nedala, a s vážnou tváří, ač se situací královsky bavila, bezelstně pravila: „Ne, to není ruská dezinformace, já jsem to video viděla na Facebooku Jindřicha Rajchla.“ Načež kantorka zkolabovala úplně a vyhrkla: „No to je snad ještě horší!“
Prolínají se nám tady minimálně dvě roviny – obě nebezpečné, ale samostatně se doplňující a zesilující. Jestliže se plete do výuky ideologie, jak můžeme dnes a denně sledovat, a to tak všudypřítomně a rafinovaně, že ji velká část mladých lidí, ale i pedagogů přijímá za svou, těžko by si mohli vypěstovat schopnost pochybovat o samotném obsahu probíraného učiva. To první přímo vylučuje to druhé.
Zvlášť když se to, co se žáci a studenti na školách dozvědí a naučí, nazývá vzděláním a počet vysokoškoláků vzrostl tak rychlým tempem, že se nutně musela snížit laťka, aby mohlo školy dokončit dost studentů a ony ekonomicky fungovat a profitovat. Ale hlavně, počet chytřejších lidí v populaci se nezvýšil, a tak jediný způsob, jak dopřát akademický titul více lidem, je snížit intelektuální nároky při studiu. Kdyby zůstala úroveň stejně vysoká, zvýšil by se počet studentů jen v prvních ročnících, ale nikoli počet absolventů.
Nebudu ani vznášet různě se nabízející vtípky, jako že úroveň vzdělání je tak nízká, že zatímco v normálním světě by lidi s inteligencí, jakou má třeba Danuše Nerudová (kterou Šifra často zmiňuje, protože ji považuje za novou fyzikální jednotku koncentrované hlouposti – 1 NER), mohli stěží vystudovat, v tom dnešním dělají profesory a rektory univerzity, čímž ta tragédie ještě víc vynikne.
Nejlepší bude, když všeobecný úpadek vzdělání ilustruji jedním základním údajem Českého statistického úřadu. Za poslední dvě dekády se v Česku zvýšil průměrně o padesát procent počet vysokoškolských studentů. Dnes jich je zhruba tři sta tisíc, oproti dvěma stům tisícům v roce 2005. A jen mezi roky 1995 a 2010 se počet vysokoškolsky vzdělaných osob zvýšil zhruba z 660 000 na 1,24 milionu. Což znamená, že se téměř zdvojnásobil (+ 577 700 osob). Přináší to s sebou ale jeden důležitý, avšak zcela logický a očekávaný paradox: „Čím víc vzdělaných lidí máme, tím víc blbců běhá kolem.“
