Hlavní potíž je tedy v tom, že se hraje o čas. A že pokud to někdo nepochopí do určité chvíle, může pro něj být už pozdě. A to proto, že času, aby lidé stihli naskočit do rozjetého vlaku mířícího do stanice Nový věk, už mnoho nezbývá. Vlak už totiž projíždí nádražím, ale mnozí ještě čekají v bufetu ve frontě na klobásu.
Moment, moment – neříkal jsem už několikrát v Šifře, že žádný čas neexistuje, respektive že není ničím jiným než jedním velkým TEĎ? Ano i ne. Čas sice neexistuje v lineární podobě na ose minulost–přítomnost–budoucnost a neběží dopředu, ale je třeba jej chápat jako POHYB v prostoru. Pohyb, který neopisuje přímku, ale spíše kruh či přesněji spirálu. Ale k tomu se taky dostaneme brzy podrobně. Jde o to rozlišit čas jako pohyb od času v našich lidských představách.
Čas je z jednoho úhlu pohledu pohyb a z toho druhého, což z toho přímo vyplývá, může existovat jen jako přítomný okamžik. Protože je-li ve vesmíru vše v pohybu, jsem teď, ale i teď, teď, teď, teď, teď na jiném místě a žádné minulé „teď“ ani budoucí „teď“ není, vždycky jenom přítomné „teď.“ I minulé „teď“ bylo kdysi přítomné „teď“ a to budoucí bude jednou taky přítomné „teď“.
Nejde ale dělat ani to, co praktikuje mnoho ezoteriků a návštěvníků osobnostně rozvojových kurzů. Ti, když se jim nechce řešit problémy a čelit vlastním stínům, které máme úplně všichni, často utrousí něco v tom smyslu, že je všechno správně (hlavně tedy oni) a že když něco nepochopí, teď nevyřeší nebo nezvládnou, v dalším životě to bude určitě lepší. Problém je, že nebude, protože v kvantovém pojetí času existuje jen jedno velké TEĎ, tedy přítomný okamžik. A jedině na tom, co uděláš a jak se rozhodneš právě teď, záleží, ne na tom, co bylo dřív nebo co si někdo myslí, že bude nebo nebude. Tento přístup ve stylu „na všechno mám dost času“, protože se sem vrátím v příštím životě a třeba to bude lepší (jinými slovy, doufám, že moje problémy samy od sebe zmizí), se ostatně táhne jako černá nit celými lidskými dějinami.
To se pořád řeší křivdy minulosti, bojuje se za lepší budoucnost, ale o to, že je teď všechno v řiti, se skoro nikdo nestará. A nostalgickým vzpomínáním ve stylu „jo tenkrát, to byly časy“ nebo typicky lidským „až tohle nebo až tamto“ nic nevylepšíme. Podíváme-li se na to ale optikou toho, co tady celou dobu píšu, tedy že se dějiny mění cyklicky a jejich rytmus určují kosmické, tedy vnější vlivy, životem mezi minulostí a budoucností jsme udělali jednu zásadní chybu.
Tím, že jsme žili, jak jsme žili, rvali se mezi sebou jako koně, záviděli si, nenáviděli se, nechápali se a chovali se, jako kdyby nám to tady patřilo a na Zemi jsme měli žít navěky, celé ty dva tisíce let od doby, kdy zde se svým poselstvím o nutnosti změny přístupu naposledy tak krutě pohořel i samotný Syn Boží, jsme úplně promrhali. Nejenže jsme vůbec nic nepochopili, a vždycky, když něco nešlo silou, zkoušeli jsme to prolomit ještě větší silou, ale nevědomost je pořád horší a strašidelnější. Jinými slovy, nevyvíjíme se a nerosteme, ale jako celek prudce degenerujeme. Dnešní liberálové – a zdaleka nejen oni – toho budiž nejsmutnějším důkazem.
Mezitím, co jsme tu předváděli a jak jsme se tu tak nějak odnikud nikam plácali klacky a čepicemi, ale čas pořád běžel kupředu. (Respektive čas úplně ne, ale všechno ostatní; víte, jak to myslím.) I když ne lineárně, jak si materiálně zaměřený člověk naší doby představuje, ale jako pohyb, jenž je součástí cyklu nebo spirály. K tomu se v Šifře teprve podrobněji dostaneme, to se nedá uspěchat, ale v kostce jde o to, že se v určitých cyklech v našich dějinách opakuje něco, co už tady bylo, jak věděly i starověké kultury. A že se plynule střídají obrazně řečeno věky temna (důraz je kladen na hmotu) a zlaté věky (kdy se rozvíjí i duch). Neopakuje se to ale úplně stejně, opakují se určité vzorce. A neděje se to náhodou, neboť tento rytmus udávají Schumannovy rezonance a intenzita slunečního záření neboli světla dopadajícího na Zemi, a každá epocha tak rezonuje na jiných frekvencích.
Ta témata se v dějinách neustále opakují, v různých kulisách a konstelacích, a každá doba je novou příležitostí. Naše reakce na ně mohou (a měly by) být čím dál hlubší a vědomější
Pokud si to nevyložíme tupě jako něco, co se mechanicky vrací, a my jsme tedy jen loutkami v nějaké rezonanční hře, kde v dobách nízkých vibrací žijeme jako divoši, ale v dobách vyšších frekvencí stavíme pyramidy nebo se opalujeme na plážích Atlantidy, všechno víme a známe a užíváme si života jako osvícení buddhové, můžeme pochopit dějiny jako něco, čím ve skutečnosti doopravdy jsou – jako školu. Tím, že jimi lidské duše procházejí v různých fázích vývoje svého i společnosti, sbírají zkušenosti a vyvíjejí se. Anebo dělají pořád ty stejné chyby stále dokola a nevyvíjejí se, to už je na nich. Ať tak či onak, každý zde nějak přispívá do kroniky času.
Dějiny nejsou ve své podstatě ničím jiným než školou, kde každé opakování určitého tématu v různých kulisách (například moc vs. svoboda) nás může naučit vyššímu způsobu existence. Anebo také nemusí. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Svoboda volby se tomu také říká…
Z kvantového pohledu změny epoch souvisejí se změnou frekvence kosmického světla, které mění „ladění“ celé reality, a tím vzestup intenzity slunečního záření a posun frekvencí působí jako nástroj evoluce vědomí. A to v každé epoše, protože i když se někdy zdánlivě vracíme zpátky a dobu rozkvětu vystřídá doba temna, můžeme v ní žít lépe než v předchozím temném období, pokud jsme se něco naučili v období rozkvětu. A tak to i bylo myšleno a naplánováno.
Sotva ale někdo, kdo nás stvořil, mohl čekat, že přestaneme cokoli vnímat a věk nevěk si pořád povedeme svou. A ve zlatém věku stejně jako v dobách temna se budeme chovat jako kreténi, kterým jde jen o to, jak nad druhými mít navrch, jak se ukázat, a jak někoho ovládnout, porazit, využít, překřičet či přechytračit, protože my přece víme všechno nejlépe a nepotřebujeme naslouchat.
Ta témata se tedy v dějinách neustále opakují, v různých kulisách a konstelacích, a každá doba je novou příležitostí, nikoli pouhým opakováním, neboť řešení těch témat a problémů a naše reakce na ně mohou (a měly by) být čím dál hlubší a vědomější. Klíčové je to slovy měly by. Protože sami vidíte, že jsme za ty věky po duchovní a lidské stránce jako celek neposunuli ani o milimetr a potápíme se jako jeden slavný parník, na kterém hrála pořád hudba, i když už jeho kajuty a honosné sály bičovala ledová voda.
V troskách
Zjednodušeně řečeno, ve škole dějin jsme nedávali pozor a moudrého pana učitele, který k nám byl seslán z vyšších světů a který nám to v jejich poslední zoufalé snaze zvrátit trajektorii lidstva a obrátit ji správným směrem přišel osobně vysvětlit, jsme chuligánsky přibili na kříž. A přesto, že jsme dostali ještě jednu (poslední) šanci a čas nám byl „nastaven“ i přes krajně neuspokojivé výsledky o další dva tisíce let, ač jsme byli zralí na „vypnutí“ již tenkrát, tento čas (nebo spíše prostor) jsme, kulantně řečeno, poněkud promrhali a nevyužili zrovna uspokojivým způsobem.
Stačí se podívat kolem sebe, kam jsme to dopracovali. Nebo snad vidíte nějaký posun k větší moudrosti a k něčemu, co by ukazovalo, že jsme aspoň NĚCO pochopili? Nebo vám připadá, že na lidi nějak zapůsobil vstup do nového věku? Nejenže si toho většina z nich vůbec nevšimla (a ti největší hlupáci by se ještě do krve hádali, že žádný není), ale má to na ně přesně opačný účinek!
Zatímco Schumannovy rezonance rostou a brány poznání, pochopení a uvědomění se otevírají doslova dokořán, nám tady rozkvétá leda tak neohraničená a bezlimitní blbost kosmických rozměrů. A neříkám to jen proto, že jsem viděl nejnovější projev Danuše Nerudové v europarlamentu. Až si jeden říká, jestli se mu to všechno jenom nezdá, a možná je načase se z téhle noční můry konečně probudit. Jenže kde nic není, tam se ani zlatý věk nechytá.
A tak jsme poslední tisíce let starého cyklu nejen probendili v zahálce, malichernostech a nezřízeném válčení a pití, ale aniž bychom si toho vůbec všimli (!), zazvonil nám v roce 2012 zvonec a pohádky (poněkud tedy hororové) je konec. Celý ten dlouhý čas nám proběhl mezi prsty jako tekutý písek. A místo abychom 2000 let poctivě trénovali a nějak se nad sebou zamysleli a trochu na sobě zapracovali (aspoň trochu, u všech rohatých), přičemž schopnosti a talent, jak vidno třeba z našeho technologického, průmyslového a v některých směrech i vědeckého pokroku, nám nikdy nechyběly, vstupujeme do nové epochy až zoufale nepřipraveni a nevybaveni. Což je trochu znepokojivé, uvážíme-li, že nám skončila tréninková fáze, a právě nastává ostrá část hry. Jsme jako fotbalista, který má vyběhnout na hřiště do zápasu, jenž rozhodne o jeho budoucnosti a bytí či nebytí, ale on místo dlouhodobého tréninku chodil celou dobu za šlapkami, lelkoval, chlastal a šňupal kokain.
S každým dalším promrhaným okamžikem je přitom naskakování do rozjetého vlaku a zachycení tempa hry těžší a těžší. K tomu, co se stane s těmi, kteří do vlaku naskočí, ale i s těmi, kterým ujede, si řekneme později. Dobrá zpráva je každopádně v tom, že i ten, kdo pořád tvrdě spí a motá se v tom všem jako nudle v bandasce, se ještě může probudit, i když je to s každým dalším chybným rozhodnutím méně a méně pravděpodobné. Fráze „naděje umírá poslední“ tak není úplně prázdná. Jak by řekl autor Atlasu mraků David Mitchell: „Duše přecházejí věky jako mraky oblohou. Ačkoli tvar, barva ani velikost mraku nezůstávají stejné, je to stále mrak, a tak i duše. Kdo může říct, odkud mrak přichází nebo kým bude duše zítra?“
Já se ale probudil ze špatného snu docela rychle. Tak akorát na to, abych to všechno dokázal vstřebat. A abych pochopil, že je všechno úplně jinak, než jsem si celou dobu myslel. Zjistil jsem, že řízená demolice zbořila po údajném nárazu dvou letadel nejen tři mrakodrapy v centru New Yorku, ale i celý můj dosavadní svět. V troskách a hustém dýmu byl rozdrcen celý můj světonázor a s ním i všechno to, čemu jsem až dosud věřil. Třeba že lidi nejsou tak špatní, jak to někdy vypadá. Zjistil jsem, že jsou mnohem horší a že se nezastaví vůbec před ničím.
A to nejenom ti, kteří bourají baráky i s lidmi uvnitř (důležití hlavouni ovšem dostali echo předem a toho dne do práce nedorazili, viz například Šifra č. 3/2025 s názvem Vzestup a pád), ale také ti, kteří tomu jen tupě a pasivně přihlížejí a baští jim to i s návnadou. Anebo ví, jací jsou to hajzlové, ale doufají, že z toho budou něco mít, a tak se na tom všem klidně podílejí. A to jen proto, že se jim nechce myslet vlastní hlavou, nic řešit a pro svou lenost, pohodlnost nebo vyčuranost by se klidně spojili s čertem.
Měl jsem ale jeden zásadní problém. Sice jsem v tu chvíli objevil Ameriku, doslova a do písmene, ale tím, že se zbortily pilíře mého starého světa a nové ještě nebyly vybudovány, málem jsem se z toho, lidově řečeno, posral. Tři měsíce mě bolelo břicho a vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Byl jsem doslova paralyzován…
