Náhle a nečekaně jsem se ocitl v podobné situaci jako jistý bezúhonný občan, kterého ve filmu Truman Show ztvárnil Jim Carrey. Truman Burbank byl ten nejobyčejnější muž, který žil v malebném americkém městečku Seahaven. 

Měl pohodlný život, milou manželku Meryl, dobrého kamaráda Marlona, chodil každý den do práce, zdravil sousedy… Žil si svým poklidným maloměstským životem, kde všechno vypadalo až příliš dokonale na to, aby to mohla být pravda. Přestože Trumanovi zdánlivě vůbec nic nechybělo a nemusel by býval nic takzvaně „řešit“, díky své vnímavosti si začne všímat drobností, které nejenže nedávají vůbec žádný smysl, ale jeho idylku mu postupně boří jako domeček z karet. 

Zpočátku jsou to jen takové náznaky a nápovědy. Třeba když v rádiu kvůli technické chybě zaslechne hlášení o sledování svého pohybu. Všimne si také, že lidé dělají pořád stejné naučené pohyby a jejich srdečnost či přátelskost jsou převážně hrané a strojené. Jako kdyby byly jen prázdnými figurkami s konkrétní rolí. 

Zarazí ho též, když jeho manželka, o níž si myslí, jak si spolu dobře rozumí, zvláštním způsobem v domácnosti propaguje nejrůznější produkty. Vrcholem všeho je, když před něj jednoho dne spadne z nebe reflektor. Takový, jakým se osvětluje scéna v televizi nebo ve filmu. 

V takové situaci už má člověk jenom dvě možnosti. Buď bude nadále předstírat, že je úplně normální, když z nebe padají lampy. Anebo si začne pokládat hlubší otázky – třeba: Jak je něco takového vůbec možné a proč to nikomu jinému nevadí nebo aspoň nepřijde divné? 

Zhruba 95 až 98 procent lidí buď mávne v takové situaci rukou a jde do kina, nebo si objednají na internetu nová sluchátka, aby tichý hlásek pochybností v hlavě přehlušili hlasitou muzikou a nic neslyšeli. Případně začnou hledat viníky, spřádat různé teorie, jak by to mohlo být, a křičet, že za to všechno určitě můžou ONI. 

V téhle souvislosti, protože nadávání na všechny a všechno kolem už se stalo takovým trošku únavným evergreenem, jako když se zasekne dlouhohrající deska, mi vždycky naskočí melodie bezvadné písničky se stejnojmenným názvem od skupiny Kabát: „Na cestách kočárem; Kdo svírá bič, ten pravdu má. To kyselý víno, jak voda v močále; Někdy se k ránu sladký zdá; Jen kočí sprostě nadává. Nadává na život, na líný koně, na svou pleš, na ztracenou lásku; ONI jsou za náma a doženou nás, to mi věř; A tak bičem prásknul. Povídá, náhodou, já vím, kdo za to může; Zlomenej v pase jako na střelnici růže. Tak zastav ten kočár a dej napít koním; Já viděl kdeco i kozla se modlit. Jen do dneška nevím, kdo jsou to ONI; Za dlouhý léta věřím jen tomu, co znám. Tak nám to začíná; Do ráje brána zavřená; To ONI mají klíče. Had jabko nehlídá, úroda celá ztracená; Tak zastav, ten výčep se mi líbí. Dáme si na kuráž a ty mi musíš slíbit; Že prozradíš mi, kdo jsou ONI…“ 

Pochopil jsem, že nikdo ve skutečnosti nechce nic měnit – ale definitivně až během covidu. Na rozdíl od všech, kteří ještě spali, jsem se v té době již pět let snažil rozfoukávat světýlko uprostřed tmavého sklepa. Šifra byla od začátku mým donkichotským pokusem pomoci lidem projít tím, čím jsem procházel, když přede mě jako před Trumana spadlo z nebe světlo. 

I když jsem věděl, co chci říct a proč je to důležité, připadal jsem si celou dobu jako exot. Tvořil jsem něco, co lidi potřebují, ale ještě o tom nevědí, protože jsem předběhl dobu o deset let. Teprve teď možná přichází správný čas, protože lidi už nemají kam uhnout. Byli zahnáni do kouta a je to buď, anebo. Buď se prober, nebo tě to semele. 

Teprve teď možná přichází správný čas, protože lidi už nemají kam uhnout. Byli zahnáni do kouta a je to buď, anebo. Buď se prober, nebo tě to semele.

Tak proč jsem s tou Šifrou nepočkal, když pro ni nebyla vhodná doba? Protože jsem věděl, jak těžké bylo vstřebat to kruté probuzení do reality a uvědomění si, že je třeba se na svět dívat úplně jinýma očima, zahodit a zmuchlat to staré, začít znovu a jinak. A v podstatě se v něm jako malé dítě naučit znovu chodit. Přál jsem si, aby se lidi mohli probouzet postupně, spolu se mnou, abych jim to usnadnil. Když si představíte, že jsem vykročil na cestu probuzení před 14 lety, a ta cesta až tam, kde stojím jako člověk dnes, nebyla vůbec snadná (spíš byla nepředstavitelně těžká), říkal jsem si, že bude lepší, když se to na lidi, až přijde čas, nesesype najednou. Neumím si představit, kdybych celou tu dobu spal hlubokým spánkem Šípkové Růženky a tahle fáze přechodu mezi starým a novým světem mě zastihla v kómatu. A že bych s tím, co jsem já měl rozloženo do skoro 15 let, byl konfrontován najednou. A byl, jak se říká, hozen do vody coby neplavec. Proto mi přišlo logičtější založit školu plavání. 

Bláhově jsem si myslel, že když tady taková škola, takový prostor, kde se můžeme školit postupně, bude, tak to bude jednodušší. Jenže nebylo. Vůbec. Myslím si, že každý jiný na mém místě už by se na to dávno vykašlal. Od začátku jsem sice znal svou roli, ale nevěděl jsem, jak strašně těžké to bude. A s čím vším se budu potýkat. 

Věděl jsem, že můžu být někým podobným, jako je ve filmu Truman Show žena jménem Sylvia, která Trumanovi řekla pravdu. Pravdu o tom, že je od narození vězněm  ve virtuální televizní show. Sylvia v tom pořadu původně také účinkovala, jako herečka, ale procitla a zamilovala se do Trumana. Já byl vlastně takovou Sylvií a Trumanem dohromady. Sylvií v tom, že už jsem věděl, že je to fake, a Trumanem v tom, že jsem se musel vydat na cestu a ze spárů nekonečné reality show se sám vymanit. Mým cílem bylo pochopit povahu mého i skutečného světa a zjistit, jak se věci mají. 

Tak jako Truman zjistil, že je hlavní postavou největší televizní reality show všech dob, která běží nonstop 24 hodin denně od jeho narození, a celý jeho život je pečlivě inscenovaný – od prostředí přes lidi až po události –, i já jsem začal odhalovat jednotlivé vrstvy umělého světa a uvědomovat si, že povaha toho skutečného světa je jiná a není na první pohled vidět. Tak jako město Seahaven bylo ve skutečnosti obrovským filmovým ateliérem a všichni Trumanovi „přátelé“, „kolegové“ i „rodina“ byli jen bezduší herci. Aby Truman nemohl ze své role uniknout, tvůrce show Christof se mu snaží zabránit v útěku vytvořením traumatu z vody, když naoko nechal utonout jeho „otce“ během plavby, což byla samozřejmě zinscenovaná událost. 

Jakmile se ale Trumanova touha poznat pravdu a skutečnost stane až příliš silnou, začíná celé inscenaci vzdorovat. Nakonec fingovaně „usne“, unikne z domu a vydává se na moře, tedy symbol svého největšího strachu. Producent Christof ho zkouší zastavit bouří, ale Truman odhodlaně pokračuje. Nakonec dorazí až na okraj ateliéru a narazí na falešnou oblohu – doslova na stěnu svého světa. Christof k němu promlouvá z nebe jako Bůh a snaží se ho v posledním zoufalém pokusu přesvědčit, aby zůstal. Jenže Truman už nechce být hodným a poslušným chlapečkem účinkujícím v cizí inscenaci, a tak poprvé v životě svobodně volí, pokloní se a odchází do skutečného světa i přesto, že neví, co ho čeká. 

Něco jiného je ale vědět to hlavou, a něco jiného to skutečně prožít. Když vznikla Šifra, dopadlo to podobně, jako když scénu opustil Truman. Absolutní samotou. Film končí tím, že diváci, kteří Trumana sledovali celý život, po jeho odchodu jen přepnou kanál. A pak jdou spát, jako by se nic nedělo. Místo aby pochopili, že i oni žijí v reality show a ten Trumanův příběh je i jejich. A že Truman jim jen nenásilně ukazuje, kudy vede cesta ke svobodě. 

Připadal jsem si někdy jako cvok, který mluví o něčem, co skoro nikdo nevidí nebo ho to nezajímá, a ještě cizím jazykem. Blázen jsem od té doby pro své (bývalé) přátele, pro vlastní rodinu, pro všechny, kteří si ťukali na čelo, co to tady ten podivín dělá. Sám tvořit a vydávat časopis? Však on za chvilku pochopí, že to nejde, a vrátí se „zpátky“. Jen čekali na to, až skončím, aby mohli říct, že oni ti přece dávno věděli, že to bylo bláznovství, a že když něco nejde, tak to prostě nejde. Jenže i když jsem tomu často sám nevěřil a sžíraly mě pochybnosti, jestli to má vůbec cenu, ukázal jsem, že to jde. Ani nebudu říkat, jak těžké bylo a jak je takový projekt náročné udržet – finančně, duševně, časově, mentálně a všemi možnými způsoby, jaké si jen dovedete nebo nedovedete představit, protože byste mi stejně nevěřili. 

Já byl vlastně takovou Sylvií a Trumanem dohromady. Sylvií v tom, že už sem věděl, že je to fake, a Trumanem v tom, že jsem se musel vydat na cestu a ze spárů reality show se sám vymanit.

To, co mě drželo nad vodou, bylo to, že jsem věděl a cítil, jaká doba se blíží. A vnitřní proud, ze kterého jsem tvořil, i když jsem byl často vycuclý jako citron a sám voják v poli. Nedělal jsem to hlavou – to už bych dávno skončil –, ale srdcem. 

Plaval jsem si ve své škole plavání sám spolu s nejvěrnějšími čtenáři, kteří to cítí podobně a kteří průběžně připlouvali, jiní si jen tak občas připluli a pak zase odpluli. Deset let jsem přinášel trochu světýlka tam, kde byla tma. Nesměle otevíral dveře do reality, i když svět kolem mě ještě často nebyl naladěn tak, aby tu hloubku přijal beze strachu a pochybností. A možná ani já jsem ji tehdy nebyl připraven ukázat úplně nahou, a kroužil jsem trochu blíž povrchu. Ne proto, že bych ji nechtěl nebo nemohl vidět, ale proto, že jsem respektoval tok času a vývoje. Kdybych to, co píšu dnes, napsal před šesti lety, odvezli by mě ve svěrací kazajce. Ale i to, co vycházelo tehdy, bylo pro své období často průlomové. A plnilo to svou roli: ukazovalo to, co je možné. 

Spolu s dobou a se mnou se ale Šifra vyvíjela, zrála, ladila se. Nasekala též dost chyb, hledala svou tvář a musela se spoustu věcí naučit a pochopit. Výhoda byla, že jsem se nemohl zastavit a měsíční uzávěrky mě nutily nepolevovat a snažit se rozvíjet a zlepšovat. Teprve teď jsem ale pochopil, že to celé byl jenom výcvik. Že jsem byl tak napřed – či přesněji řečeno, že jsem musel předběhnout dobu o deset let –, protože kdybych to neudělal, nebyl bych dneska připraven na to, co přichází. A nedalo by se to už dohnat ani stihnout. 

Kdybych to popsal trochu poeticky, celou dobu jsem psal jako hlas z okraje, abych ve chvíli, až přijde čas, mohl psát jako světýlko zevnitř středu, obklopené rozpadajícím se starým světem a spolutvořící svět nový. Protože ten se sám, ostatně jako nic na světě nevytvoří. Ani to hovno se samo neudělá. A čekat, že se něco stane, znamená nedělat nic. Celou tu dobu jsem byl jen poutník s vizí. Teď jsem ale tichý průvodce s pozváním, ten, kterým jsem měl a chtěl být od začátku, ale musel jsem v něj teprve dorůst. 

Každičký článek, každé číslo, každý šepot ve mně – to všechno rozvíjelo půdu, očišťovalo zorné pole a připravovalo půdu pro to, co teď přichází. Až teď se může propojit mé vědění, poznání a můj talent s mým živým jazykem, vnitřním vedením a tou nejdůležitější ingrediencí – novou dobou, která ladí s tím, co mám a mohu nabídnout. Zkušenost s cestou do neznáma. 

A ten čas mohl přijít jenom proto, že jsem mu šel dlouhé roky naproti a že jsem se na to nevykašlal. Bez těch let hledání, zápasů, vnitřních bojů, kroků do neznáma, a bez těch textů, které jsem psal, aniž by je tehdy někdo „chápal“ nebo potřeboval, by to prostě nešlo. Všechno má ten správný čas.

‍