Moment, moment. Opravdu si myslím, že je neprobuzených či spících lidí 95 až 98 procent? Není to moc? A nepřeháním trochu? Bohužel ne. Taky jsem si myslel, že jich je aspoň třetina. Ale během covidu jsem pochopil, že je to jenom zdání, které klame. 

Zatímco cílem a strategií Šifry bylo od počátku usnadnit sobě i všem, kteří o tu budou stát, přechod ze starého světa, jenž se bortí (když Šifra začínala, teprve praskaly zdi), do světa nového, který je třeba začít tvořit, a stát se pomyslným mostem mezi nimi, drtivá většina lidí si vybírá jinou cestu. Nechat věci vyhnít, čekat, jak to dopadne a začít hledat řešení teprve ve chvíli, kdy jsou zahnáni do kouta. Nebo když už žádné řešení není. 

Jinými slovy, místo řešení problémů a toho, aby se vydali na cestu, dokud je aspoň trochu schůdná, předstírají nebo věří, že je všechno v pohodě a nějak to bude, a pak se strašně diví, že už to dál nejde. Takže ve snaze si věci zjednodušit a vybrat si lehčí cestu, kde se překážky překonávají postupně a přirozeně, si nakonec vyberou cestu extrémní pochod, kdy se jim sesype na hlavu všechno najednou a není kam uhnout. I takovou volbu je ale třeba respektovat. 

Nejprve to přitom vypadalo docela nadějně. Po vypuknutí covidu se zdálo, že se větší množství lidí konečně probudí, protože nebudou mít ani jinou možnost. Vždyť co víc byste potřebovali k prozření, než je třeba obchoďák plný lidí s rouškami na hubě? Může existovat pro lidský intelekt něco potupnějšího a nápadnějším způsobem ponižujícího, než byl tehdejší způsob boje proti něčemu, co ani pořádně neexistovalo? Jenže místo aby se lidi zasmáli a konečně jim docvaklo, v čem žijeme a jak je to všechno absurdní, začali se bát. A drtivá většina – už zase – vůbec nic nepochopila. A to byla v podstatě poslední šance, kdy se šlo probudit ještě relativně po dobrém. 

Pět let měli lidi na to, aby pochopili, že se něco děje a že svět vstupuje do etapy, ve které už nic nebude jako dřív. Pět dlouhých let se sebou mohli něco dělat. Mohli přehodnotit své priority, uvědomit si, že končí éra levných peněz a eurosocialismus bude brzy mrtev, mohli trochu předvídat a připravovat se na těžší časy, mohli se zamyslet, proč se zrovna v Česku tolik zdražovalo, mohli sledovat, do čeho nás euronacisté chtějí zatáhnout, mohli si všimnout, že změny nabírají na obrátkách a začít si klást hlubší otázky nebo si k tomu dohledávat informace. Mohli a měli, ale nedělali nic. Jen čekali, až se to nějak všechno vyřeší samo. A ono se to mezitím všechno – překvapivě – zhoršilo. 

Že se neprobrali třeba po 11. září 2001 či válce v Iráku, to by se dalo ještě pochopit. Ne každý se zabýval zahraniční politikou a k pitvání se v nějakém teroristickém útoku nemusel mít důvod, protože do konce tisíciletí se mohlo ještě zdát, že to se světem není až tak špatné a že by se, při troše štěstí, mohl ubírat nějakým rozumnějším směrem. 

Jakékoli naděje ale poměrně záhy po konci studené války na začátku nového milénia utlumil rozmach liberalismu či americké válečné tažení na Blízkém východě, když celé toto ve všech směrech expanzivní období neslavně skončilo onou v předchozím článku na str. xx zmiňovanou finanční krizí. A od té doby to jde s lidmi definitivně z kopce, ale oni ani nevidí, ani neslyší, a jedou pořád stejným stylem dál. Proč taky ne, když za všechny průšvihy mohou ONI? 

Marný boj 

Zatímco autora Šifry rok 2012 jemně postrčil do neznámé, a ne zrovna komfortní a konformní zóny, kde staré se sesypalo a nové ještě nebylo dost silné, aby se na něm dalo cokoli stavět, starý svět se vydal směrem ke svému hořkému a rychlému konci. 

Na první fáze levných peněz, která skončila obrovským krachem, to bylo vidět nejlíp. Sotva se o ní přestalo psát, začala fáze číslo 2 – žádné poučení, žádná katarze, žádná obezřetnost. Lidi se začali zadlužovat ještě větším tempem, aniž by je aspoň na moment napadlo, že to jednou budou muset zaplatit. Ani teď, kdy Amerika končí v čele světa a najíždí se na novou ekonomiku, jim to nedochází. (Česko zatím vůbec nevyjelo z garáže, protože doufá, že se transformaci vyhne, ale nevyhne. Ale o tom teď psát nechci.) 

A tak, jako první fázi éry levných peněz zakončila finanční krize, začátek konce té druhé, který již bude definitivní, zahájil právě covid. Tím, že vyvstalo mnoho bojovníků proti covidu, to mohlo vypadat, že lidi skutečně začínají něco chápat, ale bylo to opět jen zdání, které klame. 

Řada lidí, která takzvaně prokoukla covid, vlastně nic neprokoukla. Jen se mohlo projevit víc takzvaných univerzálních prudičů, kteří nevěří ničemu, co je oficiální. Když někdo odmítá všechno, prostě se někdy trefí. A když se pak přidá k nějakému proudu, je to víc vidět. To, že někdo nadává na roušky nebo na injekce, a že nemává ukrajinskou vlajkou, ale ještě neznamená, že je ochoten sebe nebo cokoli jiného měnit. Jen jsou to často ovečky z jiné ohrádky nebo lidé, kteří přejdou z jednoho extrému do druhého. Věřili jsme všemu, a teď nevěříme ničemu. Takže když covid neexistuje a byl to podvod, musí to znamenat, že je Země placatá, protože se říká, že je kulatá. A když není covid, určitě není ani cukrovka a vysoký tlak, takže si dám k dortíku ještě jedno cigáro. 

Takových, které to přimělo k opravdové změně, bylo jen pár. Ale díky Bohu za ně, protože některým covid skutečně pomohl. Nejen že pochopili, že se v klasických zpravodajských médiích dá věřit pouze sportovním výsledkům a zprávám o počasí, protože u nich je aspoň padesátiprocentní šance, že se jejich informace potká s realitou, ale otočilo jim to vzhůru nohama celý vesmír. Tak jako mně tehdy spadlý reflektor, pardon, vlastně spadlé baráky v New Yorku. 

Takových jedinců jsou ve společnosti sice zatím nanejvýš dvě procenta, ale právě na nich záleží, protože kolem nich bude vznikat nový svět. Ti ostatní se časem buď přidají, nebo skončí. 

Pět let měli lidi na to, aby pochopili, že se něco děje a že svět vstupuje do etapy, ve které už nic nebude jako dřív. Pět dlouhých let se sebou mohli něco dělat. Ale nedělali nic.

 Ta dvě procenta jsou samozřejmě jen můj odhad, ale kvalifikovaný a vytvořený na základě dlouhodobého pozorování. Jsem takové lidi schopen poznat, protože to cítím na vibrační úrovni. A cítím to proto, že jsem hlubokou transformací sám prošel. Oni třeba během covidu teprve začali, ale vykročili na tu cestu změny. A o to jde! Nejen hlavou, ale srdcem. A tohle já už prostě poznám. Proto taky vím, že lidí, kteří se již vydali novou cestou, jež své brány otevřela po roce 2012, je jako Endiaronu v českých lékárnách. Velmi poskrovnu. Občas někoho takového potkám. Třeba v autobuse. Je to uděláno tak, že se naše frekvence „přitáhnou“, protože spolu ladí, a jakoby náhodou se dáme do řeči nebo na sebe narazíme. Už jsem takových lidí pár potkal a vždycky se zaraduju jako malý Jarda. 

Zvlášť když ta setkání přicházejí z úplně nečekaných míst. Ne z ezoterických festivalů ani kongresových sálů, ale třeba… z vězení na Mírově, kde se Šifra těší značné oblibě. (Tímto všechny tamější čtenáře srdečně zdravím.) 

Psal mi tuhle Petr B., kterého nedávno přeložili do jiné, možná mírnější basy, a který mohl žehrat na svůj osud ze všech nejvíc. Ale vybral si jinou cestu. Ano, všechny věznice jsou plné nevinných lidí, ale Petrův případ jsem prostudoval a vím, že nekecá. Byl odsouzen skandálním způsobem za něco, co neudělal, a to přesto, že chyběly motiv, důkazy i všechny náležitosti, které by měl mít jakýkoli civilizovaný soudní proces. Taková Kauza Kramný na druhou. Ale třeba bylo všechno zlé i k něčemu dobré, není-liž pravda, Petře? 

„Dobrý den, pane Vidláku. Už dlouho se Vám chystám napsat. Váš časopis mě naprosto uchvátil. Od doby, co ho čtu, se na svět dívám jinýma očima. Jmenuji se Petr B. a byl jsem odsouzen na 18,5 roku za čin, který jsem nespáchal. Dlouhá léta jsme s mojí rodinou bojovali za spravedlnost u českých soudů, moje mamča byla dvakrát v Parlamentu České republiky, kde měla proslov jako předsedkyně spolku Rodiny obětí české justice. (…) Je toho mnoho, čím jsme si jako rodina za 10 let, co jsem ve vězení, prošli, než jsme pochopili, že boj proti systému je marný! Mojí mamce se dokonce povedlo změnit s pomocí bývalé ministryně spravedlnosti Heleny Válkové zákon o obnovení procesu, ale stejně to bylo k ničemu.“ 

Jako ovce 

Dopis pokračuje: „Snažili jsme se náš případ zveřejnit, ale novináři byli policií zastrašováni, což nám jeden z novinářů řekl. Takže už delší dobu vím, že svět není takový, jaký nám prezentují média. Založili jsme i webové stránky, kde popisuji své zážitky, zkušenosti s vyšetřováním, průběhy soudů i fungování věznic. Myslel jsem si, že to lidem otevře oči, co se v naší zemi děje za zvěrstva, a něco se změní, ale zjistil jsem, že to nikoho nezajímá nebo to považují za dezinformace. (…) Lidi jsou jako ovce, a dokud jim nesáhnete na peníze, životní úroveň nebo se jich to přímo netýká, tak se o nic a nikoho nezajímají! 

Váš časopis mi tady hodně pomáhá, díky němu se tady na sobě snažím pracovat. Fascinují mě Schumannovy rezonance, které se teď zvyšují tím, že se přibližujeme ke Slunci (doufám, že se mi povede naladit na vyšší frekvence), s tím spojené cykly vzestupu a poklesu úrovně vědomí. Inkarnace duše (Atlas mraků jsem viděl!) a s tím spojené karmické zatížení, neexistující virus,corona‘ (nikdo z naší rodiny nejsme očkovaní), válka na Ukrajině a s tím spojená ztráta americké hegemonie ve světě… Je toho mnoho, o čem píšete a co mě zajímá. A hlavně co se skutečně děje! Především duch, nehmotná část, kterou nevidíme a obklopuje nás. 

Kvantová fyzika je také fascinující. Četl jsem knihu od známého psychoterapeuta Roberta Mose ,Vědomé snění‘, a to mě také pohltilo. (…) Věřím, že vše v našich životech má nějaký důvod, a tak se snažím vše, co ke mně přichází, dobré i zlé, přijímat s pokorou. 

Snažím se na sobě pracovat a být lepším člověkem a Váš časopis má na tom velkou zásluhu. Čtu ho už něco přes rok a půl a poprvé do ruky mi ho dali mí dobří kamarádi Tomáš P. a Rosťa S., kteří se mnou byli na Mírově. Rosťa je teď se mnou tady, ale bohužel je teď na trestňáku, a Tomáše poslali jinam. Snažíme se ho dostat sem za námi. Přátelství je tu něco opravdu cenného, myslím to opravdové přátelství. Přestože mi situace, ve které se nacházím, hodně vzala, tak mi také hodně dala. Ukázala mi lásku rodiny, cenu svobody, opravdové přátelství, sílu vůle, pokoru, duchovní nehmotný svět a otevřela mi oči, abych nebyl jako ovce masírovaná médii. 

Člověk si nejspíš musí sáhnout na dno, aby změnil způsob myšlení a našel v sobě (nebo se o to aspoň pokusil) to nejlepší. A za to vše jsem vděčný. Tímto dopisem vám chci hlavně poděkovat za to, co děláte, protože to má smysl, dělat něco, co lidem skutečně pomáhá uvědomit si realitu kolem nás. 

S klukama vaše čísla vždy probíráme a zamýšlíme se nad nimi. Pokračujte v tom, co děláte, a nenechte se odradit liberálními demokraty, kteří nejsou vůbec liberální. Trump jim teď ukáže. 

Přeji Vám mnoho síly, vůle, odhodlání, kreativity a nadšení do dalších čísel Šifry. 

S pozdravem, oddaný čtenář Šifry Petr B.“ 

A tehdy si uvědomím, že i když není Šifra (zatím) žádná masovka, i když by vzhledem ke svým kvalitám a svému obsahu být měla, právě v možném zasévání semínek je její hlavní smysl. Kdyby na tu cestu změny přivedla jen pár lidí, bude to stát za to. Protože právě na nich bude ve chvíli, kdy staré zhasne a nové teprve problikává, záležet nejvíc. 

A tak, zatímco někteří svou cestu (s)končí, Šifra teprve rozkládá mapu. Ne proto, že by přicházela pozdě, ale protože došla po všech peripetiích až tam, odkud teprve dává smysl opravdu vyrazit. To, co jiní vnímají jako závěr – únavu systému, krizi, kolaps, vyhoření či zhroucení paradigmat, ona vnímá jako bránu, nikoli zeď. A právě proto může začínat tam, kde ostatní končí. Šifra možná celou dobu nebyla jen časopisem, ale předčasně narozeným poslem budoucnosti, který právě dospěl do přítomnosti. Začíná, i když byla vždycky připravená. A čekala jen na to, až budu připravený i já.