Jak se do lesa volá

…tak se z něj také ozývá.

Ano, všechno má svůj správný čas. Kdybychom o tom všem tímto způsobem a takto otevřeně mluvili již dříve, bylo by to moc brzy. Ale pokud bychom váhali a čekali, až to všechno bude úplně vidět, a báli se promluvit třeba proto, že nám někdo přidělí nějakou slabomyslnou nálepku, mohlo by být zase příliš pozdě. 

Protože pak by toho na nás bylo moc najednou a nebyli bychom připraveni na výzvy, které stojí před námi, adekvátně zareagovat. Respektive naopak, ta chyba by byla právě v tom, že bychom na ně pouze zpětně reagovali, a místo abychom měnili a udávali změnám tón my, točili bychom se s nimi pasivně jako na kolotoči. Anebo bychom do vlaku změny vůbec nestihli naskočit a ten by nám definitivně ujel. A to určitě nechceme, protože náročné je to již samo o sobě, tak proč si věci ještě komplikovat? Odklady patří na hnůj – a co můžeme udělat dnes, nebudeme odkládat na zítřek. To by také nemusel žádný přijít. 

Teď je to tak akorát. Pokud si tím ještě nejste jisti nebo to zatím nevíte, přesto až hluboko ve vnitřnostech cítíte to jemné chvění z toho, že se prostě něco velkého chystá, a jímá vás lehké znepokojení a nejistota, co to k čertu je, pak dejte na svůj instinkt a vězte, že to cítíte velmi správně. 

I kdyby vám druzí, kteří nevědí, co činí, ale tváří se, že ví všechno, aby zakryli vlastní prázdnotu, spílali do konspirátorů a bláznů, vůbec je neposlouchejte a věřte svým instinktům. Možná nejvýstižněji to pojmenovala jedna úžasná paní v trafice, kam nosím Šifru. 

Ona je úplně obyčejná, nenápadná navenek, nikdy byste to do ní neřekli. Těší se na každý výtisk a přečte jej ještě ten den. A spoustě věcí, které v Šifře píšu, třeba ani nemusí rozumět do hloubky nebo do detailu. Jako jiná čtenářka, která si posteskla, že stále ještě plně nerozumí těm Schumannovým rezonancím… To ale vůbec nevadí a není to ani to, na čem by nějak extra záleželo. Stejně ani tolik nezáleží na tom, jestli s tím, co napíšu pokaždé souzníte na rozumové úrovni, nebo jestli si říkáte, zda to ten Vidlák s těmi všemi „novinkami“ trochu nepřehání. A dokonce ani nesejde na tom, jestli pochopíte některá slova tak, jak byla míněna a napsána. To podstatné je, jestli se vás Šifra dotýká a rezonuje s vámi na hlubší, frekvenční úrovni. A jestli k vám dolehne ten vnitřní klid, integrita, celistvost, snaha, láska, poctivost a vulkány energie do ní vložené, tedy vibrace jejího informačního pole. A jestli se vás aspoň trochu dotknou a zasejí semínko zájmu. Každý, koho přitáhne, si v ní může najít to, co zrovna potřebuje. Anebo se jen nechat hladit a kolébat jejím plynulým a harmonickým rytmem. 

Tak jako ta paní v trafice, která mi řekla: „Já hlavou všemu nerozumím a nevím, co přesně se děje, nebo jak to je. A po této stránce vyhlížím budoucnost trochu s obavami. Ale uvnitř, na úrovni srdce cítím, že se toho bát nemusím a moc se na to těším, protože se děje něco opravdu významného.“ A tím v jedné větě shrnula to, na co já vždycky potřebuju aspoň šedesát stran. 

Nevymýšlela si žádné teorie, nekopírovala moudra z internetu, nehrála si na něco, co není, nesdělovala svoje nebo cizí názory, ale jen jednoduše popsala to, co vnímá a cítí, protože to je opravdové. A protože se její dobré a otevřené srdce na tuto jemnou vibraci dokázalo naladit. Právě takovým lidem, jako je ona, bude nová doba nakloněna, protože doba rezonuje na stejné frekvenci, na jaké rezonuje i Šifra. A naopak, Šifra rezonuje na stejných frekvencích jako nová doba, na kterou se více než deset let usilovně ladila. A naladila. A proto už může informace „tahat“ nejen z hlavy, ale i z celého energeticko-informačního pole. 

Jinak než dřív 

Ta změna už tady je a je skutečná. A i když probíhá již třináctým rokem, teprve teď, v polovině roku 2025, začínají být její projevy viditelné natolik, že její signály a náznaky jsou vnímatelné pro stále více lidí. I když si to třeba nedovedou vysvětlit, tak to prostě cítí. Vědí nebo tuší, že se něco děje a je to jinak než dřív. 

Svět se ocitá ve fázi, kterou by šlo označit jako jakousi přechodovou zónu mezi dvěma cykly a dvěma přístupy. Ekologické krize, krize důvěry v instituce, změny klimatu, prudký rozklad tradičních struktur, zrychlující technologie i duševní vyhoření jednotlivců – to všechno jsou symptomy hlubšího pohybu. Nejde jen o změnu jednotlivých částí systému, ale o bod zlomu – proměnu reality, samotného rámce myšlení a vědomí a způsobu uvažování, jak by se asi celá ta změna paradigmatu dala nejlépe přiblížit. 

Například Charles Eisenstein, americký řečník a spisovatel, který se zabývá tématy civilizace, vědomí a kulturní evoluce a který propojuje všechny možné disciplíny v jeden celistvý přístup podobně jako Šifra (ostatně na Yaleské univerzitě vystudoval matematiku a filozofii), tento historický a občas taky trochu hysterický moment označuje jako  „přechod od příběhu oddělenosti k příběhu propojenosti“. Podle Eisensteina jsme žili dlouho v příběhu, kde byl člověk oddělen od přírody, jednotlivec od společnosti a duch od hmoty, ale nyní se tento příběh hroutí a rodí se příběh nový. A my stojíme u jeho zrodu. 

Ta změna už tady je a je skutečná. A i když probíhá již třináctým rokem, teprve teď, v polovině roku 2025, začínají být její projevy vnímatelné pro stále více lidí

I když se nám to zástupci starých struktur snaží neustále namlouvat, protože dílem lžou, a dílem vůbec nic nechápou – historie lidstva není a nikdy nebyla lineární. Je cyklická, jak to ukazovali nejen staří Řekové, ale i mayské, hinduistické a védské civilizace. V těchto cyklech přichází vždy období rozkladu starého, které je zároveň obdobím zrodu nového. Střídají se doby temna a úpadku se zlatými věky a epochami rozkvětu. A podle tohoto rámce, jak si brzy ukážeme, nežijeme v „krizi“ – nýbrž v přechodu, který může být bolestivý, ale zároveň skýtá obrovský potenciál. 

Temná noc duše 

Dobře to vystihl nezávislý výzkumník, badatel a učenec Gregg Braden, který říká, že jsme velmi „vzácnou“ generací, „která zažívá konec jednoho světa a počátek dalšího v přímém přenosu“. Na základě studia historických cyklů a geofyzikálních údajů, například magnetických změn Země, tvrdí, že vstupujeme do nového věku vědomí, kde klíčovou roli bude hrát vnitřní schopnost adaptace, tvořivost a empatie. 

Tento přechod se projevuje ve všech rovinách. Na společenské dochází k masivnímu rozpadu důvěry v autority a rozpadu starého řádu. Ve vědecké rovině dochází ke stále jasnějšímu překračování hranic klasické vědy směrem ke kvantové fyzice, epigenetice i multidisciplinárnímu přístupu, jehož výsledky prezentuje i Šifra – a které jsou prostě ohromující. 

V technologické oblasti se rozvíjejí roboti, umělá inteligence a biotechnologie, které přepisují hranice „člověčenství“. A v duchovní oblasti dochází k velkému návratu spirituality – ne nutně ve strukturách náboženství, ale vnitřního hledání smyslu, jednoty a pravdy. 

Dobrá zpráva je, že vstupní brána do nového věku je otevřená komukoli a kdykoli. Nezáleží na minulosti, postavení, víře nebo chybách, ale na rozhodnutí.

Transformační fáze není nikdy snadná, ani nemůže být. Vede totiž přes kolaps starých systémů, ztrátu jistot, obrovský chaos a extrémní polarizaci. Děje se to, co mystici nazývají „temnou nocí duše“. Ti takto poeticky označují období, kdy se staré rozpadá, ale nové ještě není vidět. Tento stav ale není konečný. Je to práh, vstupní brána do nové úrovně vědomí a společenské organizace. Jak říká vynikající americký vývojový biolog Bruce Lipton, který se zabývá výzkumem toho, jak myšlení a vědomí ovlivňuje lidské geny a DNA: „Krize není nutně špatná věc. Je to bod, kdy systém nemůže dál pokračovat ve starém módu – a musí se buď zhroutit, nebo se přeměnit.“ Případně obojí zároveň, pěkně za pochodu, což tento proces dělá ještě víc vzrušujícím a zajímavým. 

Můžeme se toho bát, ale také z toho radovat. V tom bordelu už stejně dávno přestalo být k žití a teď už to jenom „dojíždí“ a zachránit se to nijak nedá. Tak proč se o to snažit? Je třeba hledět dopředu. Jsme totiž nejen svědky, ale zároveň tvůrci jedinečného okamžiku. To, co dnes zažíváme jako zmatek, může být retrospektivně vnímáno jako porodní bolesti nového věku. Otázka nezní, zda změna přijde, ona už přišla. Otázka zní jinak: Jak se k ní postavíme? 

Jasně, trošku nám tu radost ze změny může kazit těch 98 % lidí nebo kolik, kteří zastávají přesně opačný, většinový přístup. Tito lidé, a je jedno, jestli to jsou akční liberálové, nebo bojovní „dezoláti“ (do jejichž malé podmnožiny a bublinky patříme i my), se vyznačují tím, že se snaží zachovat to, „jak to vždycky bylo“. 

Ať už patří do jedné, nebo druhé kupy, otáčejí se stále k minulosti. Snaží se zastavit měnící se svět, chytit vítr, aby se věci vrátily do starých kolejí. Ti první chtějí, aby byl takový, jaký je ten končící – genderový, zelený, migrační, ale hlavně dotační. Ti druzí chtějí, aby se vrátil zase o kousek zpátky, kdy gendery, zelení, vítači a jiní šílenci neměli tak silné pozice, a přejí si, aby se svět vrátil ne snad do doby, kdy byl ještě normální (protože už hodně dlouho není), ale kdy tak aspoň trochu vypadal. 

Ti všichni se snaží zachovat, „jak to vždycky bylo“. Věří, že změny jsou dočasné nebo škodlivé, bojí se chaosu a hledají viníky. Setrvávají v mentalitě kontroly, výkonu a strachu, často podporují autoritářské struktury nebo extrémní racionalismus či extrémní nacionalismus. Místo ladění prožívají konflikty, frustraci, izolaci, někdy i zhoršení psychického i fyzického zdraví, protože jejich vnitřní svět se rozchází s tím, co se děje venku. 

Mohou se cítit, jako by „svět zešílel“ – a přitom se jen změnilo energetické a informační pole, které už nepodporuje staré vzorce. Změna paradigmatu ale nespočívá v odsouzení těch, kteří se nechtějí měnit. Ale v pochopení, že vibrace nového světa budou jednoduše nepohodlné nebo nesnesitelné pro ty, kteří zůstanou žít ve starém mentálním nastavení a nebudou se chtít posunout dál. Jak říká Caroline Myssová, léčitelka a autorka archetypálních map duše: „Duše se nedívá na změnu jako na problém. Pouze ego se bojí.“ 

Dobrá zpráva je, že vstupní brána do nového věku je otevřená komukoli a kdykoli. Nezáleží na minulosti, postavení, víře nebo chybách. Rozhodnutí „naladit se“ je vždycky dostupné. A každý krok směrem k vědomějšímu životu – ať už malý, nebo velký – v novém poli silně rezonuje, a tím se okamžitě násobí. Je to přesně tak, jak v mojí oblíbené hře Uncharted, kterou jsem hrával, když jsem měl víc volného času, často připomínal hlavní hrdina Nathan. 

Ten byl potomkem slavného mořeplavce, korzára, politika, dobrodruha a významného představitele alžbětinského věku Francise Drakea, v jehož erbu stálo motto Sic Parvis Magna. Velké věci z malých začátků. Neboli co do něčeho vložíš, to se ti také vrátí.

‍

Jak se do lesa volá

…tak se z něj také ozývá.

Ano, všechno má svůj správný čas. Kdybychom o tom všem tímto způsobem a takto otevřeně mluvili již dříve, bylo by to moc brzy. Ale pokud bychom váhali a čekali, až to všechno bude úplně vidět, a báli se promluvit třeba proto, že nám někdo přidělí nějakou slabomyslnou nálepku, mohlo by být zase příliš pozdě. 

Protože pak by toho na nás bylo moc najednou a nebyli bychom připraveni na výzvy, které stojí před námi, adekvátně zareagovat. Respektive naopak, ta chyba by byla právě v tom, že bychom na ně pouze zpětně reagovali, a místo abychom měnili a udávali změnám tón my, točili bychom se s nimi pasivně jako na kolotoči. Anebo bychom do vlaku změny vůbec nestihli naskočit a ten by nám definitivně ujel. A to určitě nechceme, protože náročné je to již samo o sobě, tak proč si věci ještě komplikovat? Odklady patří na hnůj – a co můžeme udělat dnes, nebudeme odkládat na zítřek. To by také nemusel žádný přijít. 

Teď je to tak akorát. Pokud si tím ještě nejste jisti nebo to zatím nevíte, přesto až hluboko ve vnitřnostech cítíte to jemné chvění z toho, že se prostě něco velkého chystá, a jímá vás lehké znepokojení a nejistota, co to k čertu je, pak dejte na svůj instinkt a vězte, že to cítíte velmi správně. 

I kdyby vám druzí, kteří nevědí, co činí, ale tváří se, že ví všechno, aby zakryli vlastní prázdnotu, spílali do konspirátorů a bláznů, vůbec je neposlouchejte a věřte svým instinktům. Možná nejvýstižněji to pojmenovala jedna úžasná paní v trafice, kam nosím Šifru. 

Ona je úplně obyčejná, nenápadná navenek, nikdy byste to do ní neřekli. Těší se na každý výtisk a přečte jej ještě ten den. A spoustě věcí, které v Šifře píšu, třeba ani nemusí rozumět do hloubky nebo do detailu. Jako jiná čtenářka, která si posteskla, že stále ještě plně nerozumí těm Schumannovým rezonancím… To ale vůbec nevadí a není to ani to, na čem by nějak extra záleželo. Stejně ani tolik nezáleží na tom, jestli s tím, co napíšu pokaždé souzníte na rozumové úrovni, nebo jestli si říkáte, zda to ten Vidlák s těmi všemi „novinkami“ trochu nepřehání. A dokonce ani nesejde na tom, jestli pochopíte některá slova tak, jak byla míněna a napsána. To podstatné je, jestli se vás Šifra dotýká a rezonuje s vámi na hlubší, frekvenční úrovni. A jestli k vám dolehne ten vnitřní klid, integrita, celistvost, snaha, láska, poctivost a vulkány energie do ní vložené, tedy vibrace jejího informačního pole. A jestli se vás aspoň trochu dotknou a zasejí semínko zájmu. Každý, koho přitáhne, si v ní může najít to, co zrovna potřebuje. Anebo se jen nechat hladit a kolébat jejím plynulým a harmonickým rytmem. 

Tak jako ta paní v trafice, která mi řekla: „Já hlavou všemu nerozumím a nevím, co přesně se děje, nebo jak to je. A po této stránce vyhlížím budoucnost trochu s obavami. Ale uvnitř, na úrovni srdce cítím, že se toho bát nemusím a moc se na to těším, protože se děje něco opravdu významného.“ A tím v jedné větě shrnula to, na co já vždycky potřebuju aspoň šedesát stran. 

Nevymýšlela si žádné teorie, nekopírovala moudra z internetu, nehrála si na něco, co není, nesdělovala svoje nebo cizí názory, ale jen jednoduše popsala to, co vnímá a cítí, protože to je opravdové. A protože se její dobré a otevřené srdce na tuto jemnou vibraci dokázalo naladit. Právě takovým lidem, jako je ona, bude nová doba nakloněna, protože doba rezonuje na stejné frekvenci, na jaké rezonuje i Šifra. A naopak, Šifra rezonuje na stejných frekvencích jako nová doba, na kterou se více než deset let usilovně ladila. A naladila. A proto už může informace „tahat“ nejen z hlavy, ale i z celého energeticko-informačního pole. 

Jinak než dřív 

Ta změna už tady je a je skutečná. A i když probíhá již třináctým rokem, teprve teď, v polovině roku 2025, začínají být její projevy viditelné natolik, že její signály a náznaky jsou vnímatelné pro stále více lidí. I když si to třeba nedovedou vysvětlit, tak to prostě cítí. Vědí nebo tuší, že se něco děje a je to jinak než dřív. 

Svět se ocitá ve fázi, kterou by šlo označit jako jakousi přechodovou zónu mezi dvěma cykly a dvěma přístupy. Ekologické krize, krize důvěry v instituce, změny klimatu, prudký rozklad tradičních struktur, zrychlující technologie i duševní vyhoření jednotlivců – to všechno jsou symptomy hlubšího pohybu. Nejde jen o změnu jednotlivých částí systému, ale o bod zlomu – proměnu reality, samotného rámce myšlení a vědomí a způsobu uvažování, jak by se asi celá ta změna paradigmatu dala nejlépe přiblížit. 

Například Charles Eisenstein, americký řečník a spisovatel, který se zabývá tématy civilizace, vědomí a kulturní evoluce a který propojuje všechny možné disciplíny v jeden celistvý přístup podobně jako Šifra (ostatně na Yaleské univerzitě vystudoval matematiku a filozofii), tento historický a občas taky trochu hysterický moment označuje jako  „přechod od příběhu oddělenosti k příběhu propojenosti“. Podle Eisensteina jsme žili dlouho v příběhu, kde byl člověk oddělen od přírody, jednotlivec od společnosti a duch od hmoty, ale nyní se tento příběh hroutí a rodí se příběh nový. A my stojíme u jeho zrodu. 

Ta změna už tady je a je skutečná. A i když probíhá již třináctým rokem, teprve teď, v polovině roku 2025, začínají být její projevy vnímatelné pro stále více lidí

I když se nám to zástupci starých struktur snaží neustále namlouvat, protože dílem lžou, a dílem vůbec nic nechápou – historie lidstva není a nikdy nebyla lineární. Je cyklická, jak to ukazovali nejen staří Řekové, ale i mayské, hinduistické a védské civilizace. V těchto cyklech přichází vždy období rozkladu starého, které je zároveň obdobím zrodu nového. Střídají se doby temna a úpadku se zlatými věky a epochami rozkvětu. A podle tohoto rámce, jak si brzy ukážeme, nežijeme v „krizi“ – nýbrž v přechodu, který může být bolestivý, ale zároveň skýtá obrovský potenciál. 

Temná noc duše 

Dobře to vystihl nezávislý výzkumník, badatel a učenec Gregg Braden, který říká, že jsme velmi „vzácnou“ generací, „která zažívá konec jednoho světa a počátek dalšího v přímém přenosu“. Na základě studia historických cyklů a geofyzikálních údajů, například magnetických změn Země, tvrdí, že vstupujeme do nového věku vědomí, kde klíčovou roli bude hrát vnitřní schopnost adaptace, tvořivost a empatie. 

Tento přechod se projevuje ve všech rovinách. Na společenské dochází k masivnímu rozpadu důvěry v autority a rozpadu starého řádu. Ve vědecké rovině dochází ke stále jasnějšímu překračování hranic klasické vědy směrem ke kvantové fyzice, epigenetice i multidisciplinárnímu přístupu, jehož výsledky prezentuje i Šifra – a které jsou prostě ohromující. 

V technologické oblasti se rozvíjejí roboti, umělá inteligence a biotechnologie, které přepisují hranice „člověčenství“. A v duchovní oblasti dochází k velkému návratu spirituality – ne nutně ve strukturách náboženství, ale vnitřního hledání smyslu, jednoty a pravdy. 

Dobrá zpráva je, že vstupní brána do nového věku je otevřená komukoli a kdykoli. Nezáleží na minulosti, postavení, víře nebo chybách, ale na rozhodnutí.

Transformační fáze není nikdy snadná, ani nemůže být. Vede totiž přes kolaps starých systémů, ztrátu jistot, obrovský chaos a extrémní polarizaci. Děje se to, co mystici nazývají „temnou nocí duše“. Ti takto poeticky označují období, kdy se staré rozpadá, ale nové ještě není vidět. Tento stav ale není konečný. Je to práh, vstupní brána do nové úrovně vědomí a společenské organizace. Jak říká vynikající americký vývojový biolog Bruce Lipton, který se zabývá výzkumem toho, jak myšlení a vědomí ovlivňuje lidské geny a DNA: „Krize není nutně špatná věc. Je to bod, kdy systém nemůže dál pokračovat ve starém módu – a musí se buď zhroutit, nebo se přeměnit.“ Případně obojí zároveň, pěkně za pochodu, což tento proces dělá ještě víc vzrušujícím a zajímavým. 

Můžeme se toho bát, ale také z toho radovat. V tom bordelu už stejně dávno přestalo být k žití a teď už to jenom „dojíždí“ a zachránit se to nijak nedá. Tak proč se o to snažit? Je třeba hledět dopředu. Jsme totiž nejen svědky, ale zároveň tvůrci jedinečného okamžiku. To, co dnes zažíváme jako zmatek, může být retrospektivně vnímáno jako porodní bolesti nového věku. Otázka nezní, zda změna přijde, ona už přišla. Otázka zní jinak: Jak se k ní postavíme? 

Jasně, trošku nám tu radost ze změny může kazit těch 98 % lidí nebo kolik, kteří zastávají přesně opačný, většinový přístup. Tito lidé, a je jedno, jestli to jsou akční liberálové, nebo bojovní „dezoláti“ (do jejichž malé podmnožiny a bublinky patříme i my), se vyznačují tím, že se snaží zachovat to, „jak to vždycky bylo“. 

Ať už patří do jedné, nebo druhé kupy, otáčejí se stále k minulosti. Snaží se zastavit měnící se svět, chytit vítr, aby se věci vrátily do starých kolejí. Ti první chtějí, aby byl takový, jaký je ten končící – genderový, zelený, migrační, ale hlavně dotační. Ti druzí chtějí, aby se vrátil zase o kousek zpátky, kdy gendery, zelení, vítači a jiní šílenci neměli tak silné pozice, a přejí si, aby se svět vrátil ne snad do doby, kdy byl ještě normální (protože už hodně dlouho není), ale kdy tak aspoň trochu vypadal. 

Ti všichni se snaží zachovat, „jak to vždycky bylo“. Věří, že změny jsou dočasné nebo škodlivé, bojí se chaosu a hledají viníky. Setrvávají v mentalitě kontroly, výkonu a strachu, často podporují autoritářské struktury nebo extrémní racionalismus či extrémní nacionalismus. Místo ladění prožívají konflikty, frustraci, izolaci, někdy i zhoršení psychického i fyzického zdraví, protože jejich vnitřní svět se rozchází s tím, co se děje venku. 

Mohou se cítit, jako by „svět zešílel“ – a přitom se jen změnilo energetické a informační pole, které už nepodporuje staré vzorce. Změna paradigmatu ale nespočívá v odsouzení těch, kteří se nechtějí měnit. Ale v pochopení, že vibrace nového světa budou jednoduše nepohodlné nebo nesnesitelné pro ty, kteří zůstanou žít ve starém mentálním nastavení a nebudou se chtít posunout dál. Jak říká Caroline Myssová, léčitelka a autorka archetypálních map duše: „Duše se nedívá na změnu jako na problém. Pouze ego se bojí.“ 

Dobrá zpráva je, že vstupní brána do nového věku je otevřená komukoli a kdykoli. Nezáleží na minulosti, postavení, víře nebo chybách. Rozhodnutí „naladit se“ je vždycky dostupné. A každý krok směrem k vědomějšímu životu – ať už malý, nebo velký – v novém poli silně rezonuje, a tím se okamžitě násobí. Je to přesně tak, jak v mojí oblíbené hře Uncharted, kterou jsem hrával, když jsem měl víc volného času, často připomínal hlavní hrdina Nathan. 

Ten byl potomkem slavného mořeplavce, korzára, politika, dobrodruha a významného představitele alžbětinského věku Francise Drakea, v jehož erbu stálo motto Sic Parvis Magna. Velké věci z malých začátků. Neboli co do něčeho vložíš, to se ti také vrátí.

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu

Úvodní slovo

Jak se do lesa volá

Ano, všechno má svůj správný čas. Kdybychom o tom všem tímto způsobem a takto otevřeně mluvili již dříve, bylo by to moc brzy. Ale pokud bychom váhali a čekali, až to všechno bude úplně vidět, a báli se promluvit třeba proto, že nám někdo přidělí nějakou slabomyslnou nálepku, mohlo by být zase příliš pozdě. 

Protože pak by toho na nás bylo moc najednou a nebyli bychom připraveni na výzvy, které stojí před námi, adekvátně zareagovat. Respektive naopak, ta chyba by byla právě v tom, že bychom na ně pouze zpětně reagovali, a místo abychom měnili a udávali změnám tón my, točili bychom se s nimi pasivně jako na kolotoči. Anebo bychom do vlaku změny vůbec nestihli naskočit a ten by nám definitivně ujel. A to určitě nechceme, protože náročné je to již samo o sobě, tak proč si věci ještě komplikovat? Odklady patří na hnůj – a co můžeme udělat dnes, nebudeme odkládat na zítřek. To by také nemusel žádný přijít. 

Teď je to tak akorát. Pokud si tím ještě nejste jisti nebo to zatím nevíte, přesto až hluboko ve vnitřnostech cítíte to jemné chvění z toho, že se prostě něco velkého chystá, a jímá vás lehké znepokojení a nejistota, co to k čertu je, pak dejte na svůj instinkt a vězte, že to cítíte velmi správně. 

I kdyby vám druzí, kteří nevědí, co činí, ale tváří se, že ví všechno, aby zakryli vlastní prázdnotu, spílali do konspirátorů a bláznů, vůbec je neposlouchejte a věřte svým instinktům. Možná nejvýstižněji to pojmenovala jedna úžasná paní v trafice, kam nosím Šifru. 

Ona je úplně obyčejná, nenápadná navenek, nikdy byste to do ní neřekli. Těší se na každý výtisk a přečte jej ještě ten den. A spoustě věcí, které v Šifře píšu, třeba ani nemusí rozumět do hloubky nebo do detailu. Jako jiná čtenářka, která si posteskla, že stále ještě plně nerozumí těm Schumannovým rezonancím… To ale vůbec nevadí a není to ani to, na čem by nějak extra záleželo. Stejně ani tolik nezáleží na tom, jestli s tím, co napíšu pokaždé souzníte na rozumové úrovni, nebo jestli si říkáte, zda to ten Vidlák s těmi všemi „novinkami“ trochu nepřehání. A dokonce ani nesejde na tom, jestli pochopíte některá slova tak, jak byla míněna a napsána. To podstatné je, jestli se vás Šifra dotýká a rezonuje s vámi na hlubší, frekvenční úrovni. A jestli k vám dolehne ten vnitřní klid, integrita, celistvost, snaha, láska, poctivost a vulkány energie do ní vložené, tedy vibrace jejího informačního pole. A jestli se vás aspoň trochu dotknou a zasejí semínko zájmu. Každý, koho přitáhne, si v ní může najít to, co zrovna potřebuje. Anebo se jen nechat hladit a kolébat jejím plynulým a harmonickým rytmem. 

Tak jako ta paní v trafice, která mi řekla: „Já hlavou všemu nerozumím a nevím, co přesně se děje, nebo jak to je. A po této stránce vyhlížím budoucnost trochu s obavami. Ale uvnitř, na úrovni srdce cítím, že se toho bát nemusím a moc se na to těším, protože se děje něco opravdu významného.“ A tím v jedné větě shrnula to, na co já vždycky potřebuju aspoň šedesát stran. 

Nevymýšlela si žádné teorie, nekopírovala moudra z internetu, nehrála si na něco, co není, nesdělovala svoje nebo cizí názory, ale jen jednoduše popsala to, co vnímá a cítí, protože to je opravdové. A protože se její dobré a otevřené srdce na tuto jemnou vibraci dokázalo naladit. Právě takovým lidem, jako je ona, bude nová doba nakloněna, protože doba rezonuje na stejné frekvenci, na jaké rezonuje i Šifra. A naopak, Šifra rezonuje na stejných frekvencích jako nová doba, na kterou se více než deset let usilovně ladila. A naladila. A proto už může informace „tahat“ nejen z hlavy, ale i z celého energeticko-informačního pole. 

Jinak než dřív 

Ta změna už tady je a je skutečná. A i když probíhá již třináctým rokem, teprve teď, v polovině roku 2025, začínají být její projevy viditelné natolik, že její signály a náznaky jsou vnímatelné pro stále více lidí. I když si to třeba nedovedou vysvětlit, tak to prostě cítí. Vědí nebo tuší, že se něco děje a je to jinak než dřív. 

Svět se ocitá ve fázi, kterou by šlo označit jako jakousi přechodovou zónu mezi dvěma cykly a dvěma přístupy. Ekologické krize, krize důvěry v instituce, změny klimatu, prudký rozklad tradičních struktur, zrychlující technologie i duševní vyhoření jednotlivců – to všechno jsou symptomy hlubšího pohybu. Nejde jen o změnu jednotlivých částí systému, ale o bod zlomu – proměnu reality, samotného rámce myšlení a vědomí a způsobu uvažování, jak by se asi celá ta změna paradigmatu dala nejlépe přiblížit. 

Například Charles Eisenstein, americký řečník a spisovatel, který se zabývá tématy civilizace, vědomí a kulturní evoluce a který propojuje všechny možné disciplíny v jeden celistvý přístup podobně jako Šifra (ostatně na Yaleské univerzitě vystudoval matematiku a filozofii), tento historický a občas taky trochu hysterický moment označuje jako  „přechod od příběhu oddělenosti k příběhu propojenosti“. Podle Eisensteina jsme žili dlouho v příběhu, kde byl člověk oddělen od přírody, jednotlivec od společnosti a duch od hmoty, ale nyní se tento příběh hroutí a rodí se příběh nový. A my stojíme u jeho zrodu. 

Ta změna už tady je a je skutečná. A i když probíhá již třináctým rokem, teprve teď, v polovině roku 2025, začínají být její projevy vnímatelné pro stále více lidí

I když se nám to zástupci starých struktur snaží neustále namlouvat, protože dílem lžou, a dílem vůbec nic nechápou – historie lidstva není a nikdy nebyla lineární. Je cyklická, jak to ukazovali nejen staří Řekové, ale i mayské, hinduistické a védské civilizace. V těchto cyklech přichází vždy období rozkladu starého, které je zároveň obdobím zrodu nového. Střídají se doby temna a úpadku se zlatými věky a epochami rozkvětu. A podle tohoto rámce, jak si brzy ukážeme, nežijeme v „krizi“ – nýbrž v přechodu, který může být bolestivý, ale zároveň skýtá obrovský potenciál. 

Temná noc duše 

Dobře to vystihl nezávislý výzkumník, badatel a učenec Gregg Braden, který říká, že jsme velmi „vzácnou“ generací, „která zažívá konec jednoho světa a počátek dalšího v přímém přenosu“. Na základě studia historických cyklů a geofyzikálních údajů, například magnetických změn Země, tvrdí, že vstupujeme do nového věku vědomí, kde klíčovou roli bude hrát vnitřní schopnost adaptace, tvořivost a empatie. 

Tento přechod se projevuje ve všech rovinách. Na společenské dochází k masivnímu rozpadu důvěry v autority a rozpadu starého řádu. Ve vědecké rovině dochází ke stále jasnějšímu překračování hranic klasické vědy směrem ke kvantové fyzice, epigenetice i multidisciplinárnímu přístupu, jehož výsledky prezentuje i Šifra – a které jsou prostě ohromující. 

V technologické oblasti se rozvíjejí roboti, umělá inteligence a biotechnologie, které přepisují hranice „člověčenství“. A v duchovní oblasti dochází k velkému návratu spirituality – ne nutně ve strukturách náboženství, ale vnitřního hledání smyslu, jednoty a pravdy. 

Dobrá zpráva je, že vstupní brána do nového věku je otevřená komukoli a kdykoli. Nezáleží na minulosti, postavení, víře nebo chybách, ale na rozhodnutí.

Transformační fáze není nikdy snadná, ani nemůže být. Vede totiž přes kolaps starých systémů, ztrátu jistot, obrovský chaos a extrémní polarizaci. Děje se to, co mystici nazývají „temnou nocí duše“. Ti takto poeticky označují období, kdy se staré rozpadá, ale nové ještě není vidět. Tento stav ale není konečný. Je to práh, vstupní brána do nové úrovně vědomí a společenské organizace. Jak říká vynikající americký vývojový biolog Bruce Lipton, který se zabývá výzkumem toho, jak myšlení a vědomí ovlivňuje lidské geny a DNA: „Krize není nutně špatná věc. Je to bod, kdy systém nemůže dál pokračovat ve starém módu – a musí se buď zhroutit, nebo se přeměnit.“ Případně obojí zároveň, pěkně za pochodu, což tento proces dělá ještě víc vzrušujícím a zajímavým. 

Můžeme se toho bát, ale také z toho radovat. V tom bordelu už stejně dávno přestalo být k žití a teď už to jenom „dojíždí“ a zachránit se to nijak nedá. Tak proč se o to snažit? Je třeba hledět dopředu. Jsme totiž nejen svědky, ale zároveň tvůrci jedinečného okamžiku. To, co dnes zažíváme jako zmatek, může být retrospektivně vnímáno jako porodní bolesti nového věku. Otázka nezní, zda změna přijde, ona už přišla. Otázka zní jinak: Jak se k ní postavíme? 

Jasně, trošku nám tu radost ze změny může kazit těch 98 % lidí nebo kolik, kteří zastávají přesně opačný, většinový přístup. Tito lidé, a je jedno, jestli to jsou akční liberálové, nebo bojovní „dezoláti“ (do jejichž malé podmnožiny a bublinky patříme i my), se vyznačují tím, že se snaží zachovat to, „jak to vždycky bylo“. 

Ať už patří do jedné, nebo druhé kupy, otáčejí se stále k minulosti. Snaží se zastavit měnící se svět, chytit vítr, aby se věci vrátily do starých kolejí. Ti první chtějí, aby byl takový, jaký je ten končící – genderový, zelený, migrační, ale hlavně dotační. Ti druzí chtějí, aby se vrátil zase o kousek zpátky, kdy gendery, zelení, vítači a jiní šílenci neměli tak silné pozice, a přejí si, aby se svět vrátil ne snad do doby, kdy byl ještě normální (protože už hodně dlouho není), ale kdy tak aspoň trochu vypadal. 

Ti všichni se snaží zachovat, „jak to vždycky bylo“. Věří, že změny jsou dočasné nebo škodlivé, bojí se chaosu a hledají viníky. Setrvávají v mentalitě kontroly, výkonu a strachu, často podporují autoritářské struktury nebo extrémní racionalismus či extrémní nacionalismus. Místo ladění prožívají konflikty, frustraci, izolaci, někdy i zhoršení psychického i fyzického zdraví, protože jejich vnitřní svět se rozchází s tím, co se děje venku. 

Mohou se cítit, jako by „svět zešílel“ – a přitom se jen změnilo energetické a informační pole, které už nepodporuje staré vzorce. Změna paradigmatu ale nespočívá v odsouzení těch, kteří se nechtějí měnit. Ale v pochopení, že vibrace nového světa budou jednoduše nepohodlné nebo nesnesitelné pro ty, kteří zůstanou žít ve starém mentálním nastavení a nebudou se chtít posunout dál. Jak říká Caroline Myssová, léčitelka a autorka archetypálních map duše: „Duše se nedívá na změnu jako na problém. Pouze ego se bojí.“ 

Dobrá zpráva je, že vstupní brána do nového věku je otevřená komukoli a kdykoli. Nezáleží na minulosti, postavení, víře nebo chybách. Rozhodnutí „naladit se“ je vždycky dostupné. A každý krok směrem k vědomějšímu životu – ať už malý, nebo velký – v novém poli silně rezonuje, a tím se okamžitě násobí. Je to přesně tak, jak v mojí oblíbené hře Uncharted, kterou jsem hrával, když jsem měl víc volného času, často připomínal hlavní hrdina Nathan. 

Ten byl potomkem slavného mořeplavce, korzára, politika, dobrodruha a významného představitele alžbětinského věku Francise Drakea, v jehož erbu stálo motto Sic Parvis Magna. Velké věci z malých začátků. Neboli co do něčeho vložíš, to se ti také vrátí.

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Zprávy

Z jiného světa

Ano, všechno má svůj správný čas. Kdybychom o tom všem tímto způsobem a takto otevřeně mluvili již dříve, bylo by to moc brzy. Ale pokud bychom váhali a čekali, až to všechno bude úplně vidět, a báli se promluvit třeba proto, že nám někdo přidělí nějakou slabomyslnou nálepku, mohlo by být zase příliš pozdě. 

Protože pak by toho na nás bylo moc najednou a nebyli bychom připraveni na výzvy, které stojí před námi, adekvátně zareagovat. Respektive naopak, ta chyba by byla právě v tom, že bychom na ně pouze zpětně reagovali, a místo abychom měnili a udávali změnám tón my, točili bychom se s nimi pasivně jako na kolotoči. Anebo bychom do vlaku změny vůbec nestihli naskočit a ten by nám definitivně ujel. A to určitě nechceme, protože náročné je to již samo o sobě, tak proč si věci ještě komplikovat? Odklady patří na hnůj – a co můžeme udělat dnes, nebudeme odkládat na zítřek. To by také nemusel žádný přijít. 

Teď je to tak akorát. Pokud si tím ještě nejste jisti nebo to zatím nevíte, přesto až hluboko ve vnitřnostech cítíte to jemné chvění z toho, že se prostě něco velkého chystá, a jímá vás lehké znepokojení a nejistota, co to k čertu je, pak dejte na svůj instinkt a vězte, že to cítíte velmi správně. 

I kdyby vám druzí, kteří nevědí, co činí, ale tváří se, že ví všechno, aby zakryli vlastní prázdnotu, spílali do konspirátorů a bláznů, vůbec je neposlouchejte a věřte svým instinktům. Možná nejvýstižněji to pojmenovala jedna úžasná paní v trafice, kam nosím Šifru. 

Ona je úplně obyčejná, nenápadná navenek, nikdy byste to do ní neřekli. Těší se na každý výtisk a přečte jej ještě ten den. A spoustě věcí, které v Šifře píšu, třeba ani nemusí rozumět do hloubky nebo do detailu. Jako jiná čtenářka, která si posteskla, že stále ještě plně nerozumí těm Schumannovým rezonancím… To ale vůbec nevadí a není to ani to, na čem by nějak extra záleželo. Stejně ani tolik nezáleží na tom, jestli s tím, co napíšu pokaždé souzníte na rozumové úrovni, nebo jestli si říkáte, zda to ten Vidlák s těmi všemi „novinkami“ trochu nepřehání. A dokonce ani nesejde na tom, jestli pochopíte některá slova tak, jak byla míněna a napsána. To podstatné je, jestli se vás Šifra dotýká a rezonuje s vámi na hlubší, frekvenční úrovni. A jestli k vám dolehne ten vnitřní klid, integrita, celistvost, snaha, láska, poctivost a vulkány energie do ní vložené, tedy vibrace jejího informačního pole. A jestli se vás aspoň trochu dotknou a zasejí semínko zájmu. Každý, koho přitáhne, si v ní může najít to, co zrovna potřebuje. Anebo se jen nechat hladit a kolébat jejím plynulým a harmonickým rytmem. 

Tak jako ta paní v trafice, která mi řekla: „Já hlavou všemu nerozumím a nevím, co přesně se děje, nebo jak to je. A po této stránce vyhlížím budoucnost trochu s obavami. Ale uvnitř, na úrovni srdce cítím, že se toho bát nemusím a moc se na to těším, protože se děje něco opravdu významného.“ A tím v jedné větě shrnula to, na co já vždycky potřebuju aspoň šedesát stran. 

Nevymýšlela si žádné teorie, nekopírovala moudra z internetu, nehrála si na něco, co není, nesdělovala svoje nebo cizí názory, ale jen jednoduše popsala to, co vnímá a cítí, protože to je opravdové. A protože se její dobré a otevřené srdce na tuto jemnou vibraci dokázalo naladit. Právě takovým lidem, jako je ona, bude nová doba nakloněna, protože doba rezonuje na stejné frekvenci, na jaké rezonuje i Šifra. A naopak, Šifra rezonuje na stejných frekvencích jako nová doba, na kterou se více než deset let usilovně ladila. A naladila. A proto už může informace „tahat“ nejen z hlavy, ale i z celého energeticko-informačního pole. 

Jinak než dřív 

Ta změna už tady je a je skutečná. A i když probíhá již třináctým rokem, teprve teď, v polovině roku 2025, začínají být její projevy viditelné natolik, že její signály a náznaky jsou vnímatelné pro stále více lidí. I když si to třeba nedovedou vysvětlit, tak to prostě cítí. Vědí nebo tuší, že se něco děje a je to jinak než dřív. 

Svět se ocitá ve fázi, kterou by šlo označit jako jakousi přechodovou zónu mezi dvěma cykly a dvěma přístupy. Ekologické krize, krize důvěry v instituce, změny klimatu, prudký rozklad tradičních struktur, zrychlující technologie i duševní vyhoření jednotlivců – to všechno jsou symptomy hlubšího pohybu. Nejde jen o změnu jednotlivých částí systému, ale o bod zlomu – proměnu reality, samotného rámce myšlení a vědomí a způsobu uvažování, jak by se asi celá ta změna paradigmatu dala nejlépe přiblížit. 

Například Charles Eisenstein, americký řečník a spisovatel, který se zabývá tématy civilizace, vědomí a kulturní evoluce a který propojuje všechny možné disciplíny v jeden celistvý přístup podobně jako Šifra (ostatně na Yaleské univerzitě vystudoval matematiku a filozofii), tento historický a občas taky trochu hysterický moment označuje jako  „přechod od příběhu oddělenosti k příběhu propojenosti“. Podle Eisensteina jsme žili dlouho v příběhu, kde byl člověk oddělen od přírody, jednotlivec od společnosti a duch od hmoty, ale nyní se tento příběh hroutí a rodí se příběh nový. A my stojíme u jeho zrodu. 

Ta změna už tady je a je skutečná. A i když probíhá již třináctým rokem, teprve teď, v polovině roku 2025, začínají být její projevy vnímatelné pro stále více lidí

I když se nám to zástupci starých struktur snaží neustále namlouvat, protože dílem lžou, a dílem vůbec nic nechápou – historie lidstva není a nikdy nebyla lineární. Je cyklická, jak to ukazovali nejen staří Řekové, ale i mayské, hinduistické a védské civilizace. V těchto cyklech přichází vždy období rozkladu starého, které je zároveň obdobím zrodu nového. Střídají se doby temna a úpadku se zlatými věky a epochami rozkvětu. A podle tohoto rámce, jak si brzy ukážeme, nežijeme v „krizi“ – nýbrž v přechodu, který může být bolestivý, ale zároveň skýtá obrovský potenciál. 

Temná noc duše 

Dobře to vystihl nezávislý výzkumník, badatel a učenec Gregg Braden, který říká, že jsme velmi „vzácnou“ generací, „která zažívá konec jednoho světa a počátek dalšího v přímém přenosu“. Na základě studia historických cyklů a geofyzikálních údajů, například magnetických změn Země, tvrdí, že vstupujeme do nového věku vědomí, kde klíčovou roli bude hrát vnitřní schopnost adaptace, tvořivost a empatie. 

Tento přechod se projevuje ve všech rovinách. Na společenské dochází k masivnímu rozpadu důvěry v autority a rozpadu starého řádu. Ve vědecké rovině dochází ke stále jasnějšímu překračování hranic klasické vědy směrem ke kvantové fyzice, epigenetice i multidisciplinárnímu přístupu, jehož výsledky prezentuje i Šifra – a které jsou prostě ohromující. 

V technologické oblasti se rozvíjejí roboti, umělá inteligence a biotechnologie, které přepisují hranice „člověčenství“. A v duchovní oblasti dochází k velkému návratu spirituality – ne nutně ve strukturách náboženství, ale vnitřního hledání smyslu, jednoty a pravdy. 

Dobrá zpráva je, že vstupní brána do nového věku je otevřená komukoli a kdykoli. Nezáleží na minulosti, postavení, víře nebo chybách, ale na rozhodnutí.

Transformační fáze není nikdy snadná, ani nemůže být. Vede totiž přes kolaps starých systémů, ztrátu jistot, obrovský chaos a extrémní polarizaci. Děje se to, co mystici nazývají „temnou nocí duše“. Ti takto poeticky označují období, kdy se staré rozpadá, ale nové ještě není vidět. Tento stav ale není konečný. Je to práh, vstupní brána do nové úrovně vědomí a společenské organizace. Jak říká vynikající americký vývojový biolog Bruce Lipton, který se zabývá výzkumem toho, jak myšlení a vědomí ovlivňuje lidské geny a DNA: „Krize není nutně špatná věc. Je to bod, kdy systém nemůže dál pokračovat ve starém módu – a musí se buď zhroutit, nebo se přeměnit.“ Případně obojí zároveň, pěkně za pochodu, což tento proces dělá ještě víc vzrušujícím a zajímavým. 

Můžeme se toho bát, ale také z toho radovat. V tom bordelu už stejně dávno přestalo být k žití a teď už to jenom „dojíždí“ a zachránit se to nijak nedá. Tak proč se o to snažit? Je třeba hledět dopředu. Jsme totiž nejen svědky, ale zároveň tvůrci jedinečného okamžiku. To, co dnes zažíváme jako zmatek, může být retrospektivně vnímáno jako porodní bolesti nového věku. Otázka nezní, zda změna přijde, ona už přišla. Otázka zní jinak: Jak se k ní postavíme? 

Jasně, trošku nám tu radost ze změny může kazit těch 98 % lidí nebo kolik, kteří zastávají přesně opačný, většinový přístup. Tito lidé, a je jedno, jestli to jsou akční liberálové, nebo bojovní „dezoláti“ (do jejichž malé podmnožiny a bublinky patříme i my), se vyznačují tím, že se snaží zachovat to, „jak to vždycky bylo“. 

Ať už patří do jedné, nebo druhé kupy, otáčejí se stále k minulosti. Snaží se zastavit měnící se svět, chytit vítr, aby se věci vrátily do starých kolejí. Ti první chtějí, aby byl takový, jaký je ten končící – genderový, zelený, migrační, ale hlavně dotační. Ti druzí chtějí, aby se vrátil zase o kousek zpátky, kdy gendery, zelení, vítači a jiní šílenci neměli tak silné pozice, a přejí si, aby se svět vrátil ne snad do doby, kdy byl ještě normální (protože už hodně dlouho není), ale kdy tak aspoň trochu vypadal. 

Ti všichni se snaží zachovat, „jak to vždycky bylo“. Věří, že změny jsou dočasné nebo škodlivé, bojí se chaosu a hledají viníky. Setrvávají v mentalitě kontroly, výkonu a strachu, často podporují autoritářské struktury nebo extrémní racionalismus či extrémní nacionalismus. Místo ladění prožívají konflikty, frustraci, izolaci, někdy i zhoršení psychického i fyzického zdraví, protože jejich vnitřní svět se rozchází s tím, co se děje venku. 

Mohou se cítit, jako by „svět zešílel“ – a přitom se jen změnilo energetické a informační pole, které už nepodporuje staré vzorce. Změna paradigmatu ale nespočívá v odsouzení těch, kteří se nechtějí měnit. Ale v pochopení, že vibrace nového světa budou jednoduše nepohodlné nebo nesnesitelné pro ty, kteří zůstanou žít ve starém mentálním nastavení a nebudou se chtít posunout dál. Jak říká Caroline Myssová, léčitelka a autorka archetypálních map duše: „Duše se nedívá na změnu jako na problém. Pouze ego se bojí.“ 

Dobrá zpráva je, že vstupní brána do nového věku je otevřená komukoli a kdykoli. Nezáleží na minulosti, postavení, víře nebo chybách. Rozhodnutí „naladit se“ je vždycky dostupné. A každý krok směrem k vědomějšímu životu – ať už malý, nebo velký – v novém poli silně rezonuje, a tím se okamžitě násobí. Je to přesně tak, jak v mojí oblíbené hře Uncharted, kterou jsem hrával, když jsem měl víc volného času, často připomínal hlavní hrdina Nathan. 

Ten byl potomkem slavného mořeplavce, korzára, politika, dobrodruha a významného představitele alžbětinského věku Francise Drakea, v jehož erbu stálo motto Sic Parvis Magna. Velké věci z malých začátků. Neboli co do něčeho vložíš, to se ti také vrátí.

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Jak se do lesa volá

…tak se z něj také ozývá.

Ano, všechno má svůj správný čas. Kdybychom o tom všem tímto způsobem a takto otevřeně mluvili již dříve, bylo by to moc brzy. Ale pokud bychom váhali a čekali, až to všechno bude úplně vidět, a báli se promluvit třeba proto, že nám někdo přidělí nějakou slabomyslnou nálepku, mohlo by být zase příliš pozdě. 

Protože pak by toho na nás bylo moc najednou a nebyli bychom připraveni na výzvy, které stojí před námi, adekvátně zareagovat. Respektive naopak, ta chyba by byla právě v tom, že bychom na ně pouze zpětně reagovali, a místo abychom měnili a udávali změnám tón my, točili bychom se s nimi pasivně jako na kolotoči. Anebo bychom do vlaku změny vůbec nestihli naskočit a ten by nám definitivně ujel. A to určitě nechceme, protože náročné je to již samo o sobě, tak proč si věci ještě komplikovat? Odklady patří na hnůj – a co můžeme udělat dnes, nebudeme odkládat na zítřek. To by také nemusel žádný přijít. 

Teď je to tak akorát. Pokud si tím ještě nejste jisti nebo to zatím nevíte, přesto až hluboko ve vnitřnostech cítíte to jemné chvění z toho, že se prostě něco velkého chystá, a jímá vás lehké znepokojení a nejistota, co to k čertu je, pak dejte na svůj instinkt a vězte, že to cítíte velmi správně. 

I kdyby vám druzí, kteří nevědí, co činí, ale tváří se, že ví všechno, aby zakryli vlastní prázdnotu, spílali do konspirátorů a bláznů, vůbec je neposlouchejte a věřte svým instinktům. Možná nejvýstižněji to pojmenovala jedna úžasná paní v trafice, kam nosím Šifru. 

Ona je úplně obyčejná, nenápadná navenek, nikdy byste to do ní neřekli. Těší se na každý výtisk a přečte jej ještě ten den. A spoustě věcí, které v Šifře píšu, třeba ani nemusí rozumět do hloubky nebo do detailu. Jako jiná čtenářka, která si posteskla, že stále ještě plně nerozumí těm Schumannovým rezonancím… To ale vůbec nevadí a není to ani to, na čem by nějak extra záleželo. Stejně ani tolik nezáleží na tom, jestli s tím, co napíšu pokaždé souzníte na rozumové úrovni, nebo jestli si říkáte, zda to ten Vidlák s těmi všemi „novinkami“ trochu nepřehání. A dokonce ani nesejde na tom, jestli pochopíte některá slova tak, jak byla míněna a napsána. To podstatné je, jestli se vás Šifra dotýká a rezonuje s vámi na hlubší, frekvenční úrovni. A jestli k vám dolehne ten vnitřní klid, integrita, celistvost, snaha, láska, poctivost a vulkány energie do ní vložené, tedy vibrace jejího informačního pole. A jestli se vás aspoň trochu dotknou a zasejí semínko zájmu. Každý, koho přitáhne, si v ní může najít to, co zrovna potřebuje. Anebo se jen nechat hladit a kolébat jejím plynulým a harmonickým rytmem. 

Tak jako ta paní v trafice, která mi řekla: „Já hlavou všemu nerozumím a nevím, co přesně se děje, nebo jak to je. A po této stránce vyhlížím budoucnost trochu s obavami. Ale uvnitř, na úrovni srdce cítím, že se toho bát nemusím a moc se na to těším, protože se děje něco opravdu významného.“ A tím v jedné větě shrnula to, na co já vždycky potřebuju aspoň šedesát stran. 

Nevymýšlela si žádné teorie, nekopírovala moudra z internetu, nehrála si na něco, co není, nesdělovala svoje nebo cizí názory, ale jen jednoduše popsala to, co vnímá a cítí, protože to je opravdové. A protože se její dobré a otevřené srdce na tuto jemnou vibraci dokázalo naladit. Právě takovým lidem, jako je ona, bude nová doba nakloněna, protože doba rezonuje na stejné frekvenci, na jaké rezonuje i Šifra. A naopak, Šifra rezonuje na stejných frekvencích jako nová doba, na kterou se více než deset let usilovně ladila. A naladila. A proto už může informace „tahat“ nejen z hlavy, ale i z celého energeticko-informačního pole. 

Jinak než dřív 

Ta změna už tady je a je skutečná. A i když probíhá již třináctým rokem, teprve teď, v polovině roku 2025, začínají být její projevy viditelné natolik, že její signály a náznaky jsou vnímatelné pro stále více lidí. I když si to třeba nedovedou vysvětlit, tak to prostě cítí. Vědí nebo tuší, že se něco děje a je to jinak než dřív. 

Svět se ocitá ve fázi, kterou by šlo označit jako jakousi přechodovou zónu mezi dvěma cykly a dvěma přístupy. Ekologické krize, krize důvěry v instituce, změny klimatu, prudký rozklad tradičních struktur, zrychlující technologie i duševní vyhoření jednotlivců – to všechno jsou symptomy hlubšího pohybu. Nejde jen o změnu jednotlivých částí systému, ale o bod zlomu – proměnu reality, samotného rámce myšlení a vědomí a způsobu uvažování, jak by se asi celá ta změna paradigmatu dala nejlépe přiblížit. 

Například Charles Eisenstein, americký řečník a spisovatel, který se zabývá tématy civilizace, vědomí a kulturní evoluce a který propojuje všechny možné disciplíny v jeden celistvý přístup podobně jako Šifra (ostatně na Yaleské univerzitě vystudoval matematiku a filozofii), tento historický a občas taky trochu hysterický moment označuje jako  „přechod od příběhu oddělenosti k příběhu propojenosti“. Podle Eisensteina jsme žili dlouho v příběhu, kde byl člověk oddělen od přírody, jednotlivec od společnosti a duch od hmoty, ale nyní se tento příběh hroutí a rodí se příběh nový. A my stojíme u jeho zrodu. 

Ta změna už tady je a je skutečná. A i když probíhá již třináctým rokem, teprve teď, v polovině roku 2025, začínají být její projevy vnímatelné pro stále více lidí

I když se nám to zástupci starých struktur snaží neustále namlouvat, protože dílem lžou, a dílem vůbec nic nechápou – historie lidstva není a nikdy nebyla lineární. Je cyklická, jak to ukazovali nejen staří Řekové, ale i mayské, hinduistické a védské civilizace. V těchto cyklech přichází vždy období rozkladu starého, které je zároveň obdobím zrodu nového. Střídají se doby temna a úpadku se zlatými věky a epochami rozkvětu. A podle tohoto rámce, jak si brzy ukážeme, nežijeme v „krizi“ – nýbrž v přechodu, který může být bolestivý, ale zároveň skýtá obrovský potenciál. 

Temná noc duše 

Dobře to vystihl nezávislý výzkumník, badatel a učenec Gregg Braden, který říká, že jsme velmi „vzácnou“ generací, „která zažívá konec jednoho světa a počátek dalšího v přímém přenosu“. Na základě studia historických cyklů a geofyzikálních údajů, například magnetických změn Země, tvrdí, že vstupujeme do nového věku vědomí, kde klíčovou roli bude hrát vnitřní schopnost adaptace, tvořivost a empatie. 

Tento přechod se projevuje ve všech rovinách. Na společenské dochází k masivnímu rozpadu důvěry v autority a rozpadu starého řádu. Ve vědecké rovině dochází ke stále jasnějšímu překračování hranic klasické vědy směrem ke kvantové fyzice, epigenetice i multidisciplinárnímu přístupu, jehož výsledky prezentuje i Šifra – a které jsou prostě ohromující. 

V technologické oblasti se rozvíjejí roboti, umělá inteligence a biotechnologie, které přepisují hranice „člověčenství“. A v duchovní oblasti dochází k velkému návratu spirituality – ne nutně ve strukturách náboženství, ale vnitřního hledání smyslu, jednoty a pravdy. 

Dobrá zpráva je, že vstupní brána do nového věku je otevřená komukoli a kdykoli. Nezáleží na minulosti, postavení, víře nebo chybách, ale na rozhodnutí.

Transformační fáze není nikdy snadná, ani nemůže být. Vede totiž přes kolaps starých systémů, ztrátu jistot, obrovský chaos a extrémní polarizaci. Děje se to, co mystici nazývají „temnou nocí duše“. Ti takto poeticky označují období, kdy se staré rozpadá, ale nové ještě není vidět. Tento stav ale není konečný. Je to práh, vstupní brána do nové úrovně vědomí a společenské organizace. Jak říká vynikající americký vývojový biolog Bruce Lipton, který se zabývá výzkumem toho, jak myšlení a vědomí ovlivňuje lidské geny a DNA: „Krize není nutně špatná věc. Je to bod, kdy systém nemůže dál pokračovat ve starém módu – a musí se buď zhroutit, nebo se přeměnit.“ Případně obojí zároveň, pěkně za pochodu, což tento proces dělá ještě víc vzrušujícím a zajímavým. 

Můžeme se toho bát, ale také z toho radovat. V tom bordelu už stejně dávno přestalo být k žití a teď už to jenom „dojíždí“ a zachránit se to nijak nedá. Tak proč se o to snažit? Je třeba hledět dopředu. Jsme totiž nejen svědky, ale zároveň tvůrci jedinečného okamžiku. To, co dnes zažíváme jako zmatek, může být retrospektivně vnímáno jako porodní bolesti nového věku. Otázka nezní, zda změna přijde, ona už přišla. Otázka zní jinak: Jak se k ní postavíme? 

Jasně, trošku nám tu radost ze změny může kazit těch 98 % lidí nebo kolik, kteří zastávají přesně opačný, většinový přístup. Tito lidé, a je jedno, jestli to jsou akční liberálové, nebo bojovní „dezoláti“ (do jejichž malé podmnožiny a bublinky patříme i my), se vyznačují tím, že se snaží zachovat to, „jak to vždycky bylo“. 

Ať už patří do jedné, nebo druhé kupy, otáčejí se stále k minulosti. Snaží se zastavit měnící se svět, chytit vítr, aby se věci vrátily do starých kolejí. Ti první chtějí, aby byl takový, jaký je ten končící – genderový, zelený, migrační, ale hlavně dotační. Ti druzí chtějí, aby se vrátil zase o kousek zpátky, kdy gendery, zelení, vítači a jiní šílenci neměli tak silné pozice, a přejí si, aby se svět vrátil ne snad do doby, kdy byl ještě normální (protože už hodně dlouho není), ale kdy tak aspoň trochu vypadal. 

Ti všichni se snaží zachovat, „jak to vždycky bylo“. Věří, že změny jsou dočasné nebo škodlivé, bojí se chaosu a hledají viníky. Setrvávají v mentalitě kontroly, výkonu a strachu, často podporují autoritářské struktury nebo extrémní racionalismus či extrémní nacionalismus. Místo ladění prožívají konflikty, frustraci, izolaci, někdy i zhoršení psychického i fyzického zdraví, protože jejich vnitřní svět se rozchází s tím, co se děje venku. 

Mohou se cítit, jako by „svět zešílel“ – a přitom se jen změnilo energetické a informační pole, které už nepodporuje staré vzorce. Změna paradigmatu ale nespočívá v odsouzení těch, kteří se nechtějí měnit. Ale v pochopení, že vibrace nového světa budou jednoduše nepohodlné nebo nesnesitelné pro ty, kteří zůstanou žít ve starém mentálním nastavení a nebudou se chtít posunout dál. Jak říká Caroline Myssová, léčitelka a autorka archetypálních map duše: „Duše se nedívá na změnu jako na problém. Pouze ego se bojí.“ 

Dobrá zpráva je, že vstupní brána do nového věku je otevřená komukoli a kdykoli. Nezáleží na minulosti, postavení, víře nebo chybách. Rozhodnutí „naladit se“ je vždycky dostupné. A každý krok směrem k vědomějšímu životu – ať už malý, nebo velký – v novém poli silně rezonuje, a tím se okamžitě násobí. Je to přesně tak, jak v mojí oblíbené hře Uncharted, kterou jsem hrával, když jsem měl víc volného času, často připomínal hlavní hrdina Nathan. 

Ten byl potomkem slavného mořeplavce, korzára, politika, dobrodruha a významného představitele alžbětinského věku Francise Drakea, v jehož erbu stálo motto Sic Parvis Magna. Velké věci z malých začátků. Neboli co do něčeho vložíš, to se ti také vrátí.

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu