Jelikož se mění celkové prostředí, rytmus života na Zemi a jeho zákonitosti, ovlivní to zcela zásadně jak ty, kteří s touto změnou zarezonují a dokážou se na ni frekvenčně naladit, tak ty, kteří se jí nepřizpůsobí a budou se ji snažit popřít, odmítnout, sabotovat, ignorovat nebo to všechno nechat nějak vyhnít. 

Rozdíl je pochopitelně „pouze“ v tom, že životy těch prvních změna ovlivní pozitivně, zatímco ti druzí budou pod tlakem doby úpět a projdou si, diplomaticky řečeno, velmi složitým obdobím. Peklem na Zemi by se to klidně dalo nazvat. A buď nakonec taky něco pochopí a změní přístup, nebo je to semele jako zrna výběrové kávy Arabica. 

Já nevím, jak vy, ale pokud si uvědomuji, že změnám, které jsou nevyhnutelné a fyzikálně dané, nemohu vzdorovat ani se jim nijak vyhnout, přijde mi mnohem logičtější a jednodušší se na ně připravit a začít na sobě tvrdě pracovat dobrovolně a dřív, než kdybych to musel udělat zahnaný do kouta až ve chvíli, kdy si budu rvát zoufalstvím vlasy a bude mi tak těžko, až pochopím, že stejně nemám na vybranou. No jo, jenže to jsem já… Většina lidí to vidí jinak. 

Na první pohled by to někoho mohlo vystrašit, ale to je jen přirozená nejistota ve chvíli, kdy vstupujeme do neznáma a přesně nevíme, jak to, co nás čeká, vlastně vypadá. A to především proto, že se v tuto chvíli bavíme o té nehmotné části změn, které nejsou vidět, neboť ty teprve utvářejí druhou část změn, které se projeví v hmotném světě a teprve budou viditelné. 

A protože jsme právě na pomezí starého a nového světa, kdy staré se hroutí a nové se ještě plně nevytvořilo, ale teprve vzniká, část toho všeho můžeme zatím pouze cítit a vnímat či pozorovat mimosmyslově. Kdybychom ale čekali, až to všechno uvidíme naplno a „natvrdo“, bylo by pro nás už pozdě. Tolik tedy na vysvětlenou ke zdánlivé složitosti a neuchopitelnosti tohoto přechodového období mezi starým s lomozem se hroutícím a novým, jemně vibrujícím a nesměle vykukujícím světem novým. 

Kdybych měl popsat a shrnout to, co se děje a odkud kam míříme nějak stručně a hmotně, tedy tak, aby se to dalo lépe „pobrat“, a tyto změny zachytit nejen na té subtilní a jemnohmotné úrovni, ale definovat je exaktněji a uchopitelněji, než se pustíme víc do hloubky, všímal bych si několika nejdůležitějších rovin a rysů. Od toho se pak můžeme odrazit a prokazovat, dokazovat, argumentovat, dedukovat či analyzovat, jak je naším dobrým zvykem, dál. 

Starý svět byl založen na boji protikladů. Stavěl proti sobě dobro a zlo, tělo a ducha, rozum a cit, člověka a přírodu, temnotu a světlo. V novém světě přichází k pochopení toho, že se to nedá od sebe oddělit, ale že jsou tyto polarity součástí jednoho celku. Místo boje a vymezování proto přichází integrace a pochopení a místo oddělenosti přichází propojenost. Realita není jednostranná a omezující, ale holistická neboli celistvá a rozšiřující. Míříme tedy od duality směrem k jednotě. 

Ve starém světě byla realita chápána jako pevně daná, objektivní, měřitelná a člověk v ní byl spíše pasivním účastníkem a mnohdy i obětí vnějších sil a okolností. Protože nižší vibrační úroveň elektromagnetického pole nám neumožňovala vidět zákonitosti, které jsou odhalovány až při jeho vyšších frekvencích. V novém, vyššími frekvencemi světla ozářeném světě je již mnohem víc viditelné a zřejmé, že je to úplně jinak, tedy tak, jak nám ukazuje kvantová fyzika a jak říkaly vyspělé starověké civilizace – například Mayové, Egypťané nebo indické védské tradice. A sice že realitu vytváří vědomí, ne naopak. Ty si to totiž pamatovaly ještě z dob předchozích zlatých věků a tyto informace se v jejich učení a příbězích udržely i přesto, že již klepala na dveře doba temna. Oni na rozdíl od nás ještě věděli, že čas na Zemi neběží lineárně, ale že se vyvíjí cyklicky. A my, protože stojíme na prahu nového zlatého věku, to brzy zjistíme taky. Míříme totiž od reality materiální k realitě vědomé. Od strachu k lásce a důvěře. 

Ve starém světě nízkých vibrací totiž fungoval jako hlavní nástroj řízení strach, ze kterého bylo velmi těžké se vymanit. Ať už šlo o strach z nemocí, nedostatku, selhání nebo ze smrti, pořád jsme se jenom něčeho báli. Nový svět vyšších frekvencí klade ale důraz na něco jiného – podporuje vnitřní stabilitu, vědomí hojnosti i hlubší důvěru v život a jeho tvořivou sílu. 

Ve starém světě bylo hlavním cílem přežít, dosáhnout úspěchu nebo hromadit zdroje. V novém světě bude třeba dát životu hlubší smysl, naplnit jeho poslání tak, aby práce a pobyt zde byly i vyjádřením duše, ne jenom nástrojem obživy či hromadění. Stejně tak se proměňuje i vnímání času. Starý svět se odehrával na přímce minulost–přítomnost– budoucnost, ale nový svět čas vnímá jako cyklus či spirálu a staví na myšlence synchronicity a síle přítomného okamžiku. 

Starý svět sní o integraci s umělou inteligencí, o nahrazení lidí stroji, prodlužování života (některých) lidí skrze technologie či genetické úpravy. Nový svět ale nevěří v umělou nesmrtelnost, nýbrž ve vnitřní evoluci vědomí, schopnost chápat a uzdravovat sebe i ostatní – a tím i okolní realitu. Starý svět člověka vnímal jako pána tvorstva, který má ovládnout přírodu a všechny zdroje, ten nový jej vnímá jako součást živého ekosystému a celou Zemi chápe jako vědomou bytost. A vyššími frekvencemi podporuje přechod z 3D reality do reality 5D – neboli z čistě hmotného vnímání do vnímání multidimenzionálního, kde se žije v souladu s vyššími principy vědomí jednoty, rezonance a synchronicity. 

Ve starém světě byla realita chápána jako pevně daná, objektivní, měřitelná a člověk v ní byl spíše pasivním účastníkem a mnohdy i obětí vnějších sil a okolností.

Ve starém světě určovaly pravidla, struktury i hierarchie systémy moci, které tvořily vlády, korporace či církve. V tom novém se klíčovým pojmem stává suverenita a volba jednotlivce. Pokud si to bude přát, může se dál nechat držet v okovech Systému. Pakliže si ale zvolí jinou cestu, může staré svazující vzorce opustit a žít si po svém. 

Stav bytí

Systém bychom si v tomto případě mohli definovat jako jakousi sebeudržující strukturu kontroly, jejímž účelem není vládnout, ale udržet stávající směr vědomí. Jinými slovy, systém je souhrn všech mechanismů, které brání skokové změně vědomí lidstva a které drží lidstvo na uzdě a v mentálním otroctví. Tomu to však nevadí, protože se v něm zuby nehty sám a dobrovolně drží. Lidi si vytvořili vlastní vězení a v něm se stali sobě bachaři. 

Ne že by se lidem život pod Systémem nějak extra líbil nebo k němu neměli výhrady, ale představuje pro něj jistotu a pohodlný způsob bytí v tom smyslu, že nemusí přemýšlet, zkoumat a nijak zvlášť se namáhat. Systém jim řekne, jak to je a co mají lidi dělat, a ti to přijmou a dělají. Až na pár zvídavějších výjimek a „chybiček v Matrixu“, jako jsme třeba my, pro které je svoboda nejvyšší hodnotou. 

Co je to ale vlastně ten Systém, o kterém tak často a rádi v Šifře mluvíme, konkrétně? Systém není žádný určitý režim, ani konkrétní vláda, není to ani žádná korporace či mocná nadnárodní skupina, i když ty jsou samozřejmě jeho nedílnou a zásadní součástí. Je to určité energetické pole. Pole, které se skládá z kombinace zvyku, setrvačnosti, strachu, pohodlnosti a omezujících kolektivních přesvědčení. 

Systém dokonce není ani to, jak ho většina lidí chápe – „ti nahoře“. Není to žádná konkrétní skupina, ale rozptýlený a samoorganizující se organismus, který má určité vlastnosti a znaky, jež prosazuje skrze konkrétní orgány. Prostřednictvím politiky vytváří iluzorní dojem demokracie a toho, že lidi něco řídí, přičemž hlavním úkolem politiky není cokoli měnit, ale naopak držet nastavený kurz a zachovávat status quo. 

Prostřednictvím ekonomiky, která je nastavena tak, aby spolu lidé neustále soutěžili a starali se o své přežití a o to, aby byli lepší a úspěšnější než druzí, zaměstnává jedince tak, aby neměl čas myslet a prostor vystoupit z věčného krysího závodu. 

Prostřednictvím své „vzdělávací“ části Systém učí lidi opakovat, co jim někdo řekne, ale nikoli vidět a myslet. Nepodporuje skutečné a tvořivé myšlení, ale myšlení podle normy. Jeho veledůležitým nástrojem jsou média, která vymezují a definují to, co je „reálné“ a „důležité“. A to je samozřejmě jen to, co Systém povolí a podpoří. 

Pak tu máme vědu, jejímž prostřednictvím Systém odmítá všechno, co narušuje myšlenkový a paradigmatický rámec. Opírá se též o společenské normy a zákony, které pro změnu zajišťují, aby byla jakákoli odlišnost buď těžko viditelná, nebo snadno kriminalizovatelná a snadno pronásledovatelná. No a aby nebyl hrnec příliš natlakovaný, tak má po ruce něco tak vznešeného, jako je kultura. Ta rovněž nepřispívá k rozvoji těla a ducha, ale nabízí jakýsi bezpečný způsob ventilace a zajištění toho, aby se lidi nenudili a nezlobili. Sem spadá kromě umění a populární zábavy také sport, tedy ono obligátní „chléb a hry“. A tak bychom mohli pokračovat… Všechny jmenované součásti Systému by přitom mohly být i užitečné a přínosné, nesměly by být ovšem infikovány strachem z možné změny tak, jak tomu ve většině případů je. 

Z výše uvedeného přitom vyplývá, že Systém není pouze NĚCO, co lidi šikanuje, ovládá, řídí či kontroluje zvenku, ale stav bytí, který žije a roste v nás. A který jsme dobrovolně přijali a bude nás kontrolovat a hlídat tak dlouho, dokud jej stejně dobrovolně neodmítneme. Ale k tomu, aby jej bylo možné odmítnout, je třeba to nejdřív vědět! A k tomu, aby to bylo možné vědět, to musí být nejprve pochopeno a pojmenováno. Protože to ale skoro nikdo chápat a vědět nechce, ten, kdo to na úrovni vědomí neudělá, z toho nikdy nemůže vystoupit. Je to jako dobrovolné vězení a začarovaný kruh. 

Každým rozhodnutím každého jedince je toto obrovské mentální pole či tento organismus, který označujeme jako Systém, buď oslabováno, nebo posilováno. Proto Šifra pořád opakuje, až je s tím někdy možná otravná, že žádná změna není možná bez změny myšlení a přístupu. Protože kdykoli člověk volí pohodlí před pravdou, jedná v něm Systém. Kdykoli nevěří své intuici, protože to „nedává smysl“, přemýšlí v něm Systém. Kdykoli se bojí vystoupit z řady, i když ví, že ta řada vede do prázdna, drží jej Systém. A právě proto je tak obrovsky silný, i když je neviditelný. Je to jen proto, že je přijímaný a neustále posilovaný. 

A každý, kdo proti němu bojuje, ať už doopravdy nebo naoko, ho pouze zoceluje, protože přemýšlí přesně v duchu jeho pravidel a používá stejné nástroje. Systém totiž nelze překonat bojem ani revolucí, ty ho ještě víc upevňují, ale změnou naladění! Protože když se přeladíme na jinou frekvenci, staneme se s ním nekompatibilní, a on s námi. 

Systém totiž funguje dokonale jen do chvíle, dokud ho nepochopíme a nepojmenujeme. „Fuck the System!“ jak zpívá démonický Serj Tenkjan z metalové skupiny System of A Down. 

Fungovat a mít nad námi jakoukoli moc naopak přestává Systém ve chvíli, jakmile s jeho nástroji, které udržují lidi v mentálním otroctví, přestaneme na frekvenční úrovni rezonovat. Tak, jako to celou dobu dělá Šifra, která již dávno není jen hlasem z okraje, ale postupně dozrála k tomu, že se stala světýlkem nového světa. Protože já Šifru nepíšu, já ji celou dobu luštím… 

‍