Není se čeho bát. Když budete chtít, Šifra – která je na novou dobu nejen naladěna, ale i připravena a vybavena – provede změnami citlivě, srozumitelně a uklidňujícím způsobem s nadhledem jí vlastním nejen vás, ale i sebe. Tak, jak to ostatně celou dobu dělá. Kdo se bojí, nesmí do lesa. A už vůbec ne do nového věku.
Tím, že tímto kurzem přežití v novém světě, jenž se mění s rychlostí a intenzitou, jaká nemá obdoby a srovnání, společně procházíme s předstihem, a tím, že jsme v politice, ekonomice i duchovní transformaci vždy o několik týdnů, měsíců či let napřed, se připravujeme na to, aby toho na nás nebylo tak moc, až se všechno to, co se zatím děje spíše nenápadně a v jemnohmotné části reality, naplno projeví a ukáže i v realitě hmotné. Jinými slovy, staráme se o to, abychom si posvítili na cestu ve chvíli, kdy starý svět vyhasíná a připomíná mi oblíbenou knihu od maďarského spisovatele Sándora Máraie Svíce dohořívají.
Neboli abychom nezabloudili, až to zjistí i ostatní a nebude možné to ignorovat ani nikam utéct. V té chvíli by již bylo pozdě honit bycha a zpytovat svědomí kvůli zanedbaným domácím úkolům a nedostatečné přípravě. Ten, kdo ale k učení a procvičování přistoupil poctivě a svědomitě, tedy my, kteří jsme nestrkali hlavy do písku a snažíme se a chceme vidět a vidíme věci takové, jaké opravdu byly a jsou, a ne takové, jaké jsme si mysleli, že by být měly nebo jaké nám říkali (či neříkali), že jsou, druzí, se jako jediný bude moci adaptovat snadno a necvrnkne si z toho všeho do trioly.
A je to pochopitelné, protože vždycky je snazší řešit a přijímat věci v klidu a postupně, průběžně a tak, jak přicházejí, než je ignorovat, popírat realitu, či proti ní dokonce bojovat. A tím dopustit, že ta realita člověka nakonec dostihne a semele a neřešené věci a problémy se mu sesypou na hlavu. Jestli zvyšující se intenzita světla dopadajícího na Zemi dělá něco velmi spolehlivě, pak nemilosrdně odkrývá a bortí všechny iluze.
Kdyby nás takových bylo víc, mohlo to bývalo být o mnoho snazší a celý ten transformační proces by byl daleko hladší a příjemnější. Ale víte, jak to je. Kdyby byly v p*deli ryby, nemusely by být rybníky. Pokud by nás bylo bývalo už před 13 lety víc a všichni nečekali, až se něco stane a udělá (samo se ani to hovno neudělá), měli jsme před sebou jedinečnou šanci na změnu světa i společnosti. Jenže 99 % lidí se na to úplně vydlabalo. Z výšky na vás kálí, Butrus Butrus Ghálí…
A tím tihle lidé sobě i nám způsobili pořádnou šlamastyku. Technicky vzato sice přecházíme do zlatého věku, resp. už v něm dávno jsme, ale lidi v něm žijí postaru a hodlají v tom stůj co stůj setrvat. Takže oč větší byl potenciál toho, jak se mít skvěle, o to horší to bude v realitě, protože jejich vibrace a vibrace nové doby jdou přímo proti sobě. A co myslíte, kdo tuhle „přetlačovanou“ vyhraje? No, lidi určitě ne.
Největší rozdíl v přechodu ze starého do nového věku spočívá v tom, že kdyby bylo víc lidí, kteří změny zachytili a pokoušejí se na ně naladit, mohlo zažít nový zlatý věk celé lidstvo. Takový, jaké lidstvo cyklicky zažilo či zažívalo v dávné minulosti, a po kterých nám zbyly třeba záhadné egyptské pyramidy či učení, jež na současné úrovni vědomí vůbec nedokážeme pochopit.
Jenže tím, že je nás po posledním temném cyklu, při kterém to šlo ještě víc z kopce, tak zoufale málo, neboť většina lidí se žel Bohu vydala úplně opačnou cestou a uvízla ve starých mentálních či někdy přímo dementálních vzorcích a míří někam úplně jinam (ani radši nebudu říkat kam), lidstvo jako celek vstupem do nového zlatého věku otevřeně pohrdlo, a pohrdá jím dál. A ten vlak, který se řítí nezadržitelně vpřed a na nikoho nečeká, mu prostě ujíždí.
Zlatého věku se dokonce paradoxně nedočkají ani všichni ti, kteří o konci starého a začátku nového kosmického cyklu vědí, načetli o tom mnoho knih i informací na internetu, sledují „transformační“ videa na YouTube a roky a roky, nejpozději od roku 2012, čekají, až TO přijde. Jen si při samém čekání, až to přijde, tak nějak nevšimli, že už to přišlo a je to dávno tady. A zapomněli si naladit rádio.
Spousta těchto věčných čekatelů na zlatý věk si totiž bláhově myslí, že když se zvyšují a nadále budou zvyšovat frekvence světla na Zemi, to staré se nakonec zbortí a nastane ráj. Že se ten nový svět sám postaví a udělá, a až bude připravený, spustí fanfáry a vystřelí konfety jako po loňském vítězství Realu Madrid v Lize mistrů. A my jen zasedneme k prostřené tabuli a stanou se z nás buddhové.
Život věčný
Takhle to ale bohužel ve vesmíru nefunguje a dochází na Ježíšova slova, která pronášel ke svým učedníkům, když se jim snažil vysvětlit, že aby došli do osvíceného stavu vědomí a jejich duše získala život věčný, který nazýval královstvím nebeským, musejí se nejprve vnitřně změnit. Ne o změně jen mluvit a čekat na ni, ale tuto změnu přímo žít, stát se tou změnou. Zvýšit svoje vibrace, kdybychom si vypůjčili trochu z ezoterického názvosloví.
Zvýšení frekvencí na planetě Zemi, jehož příčiny tkví ve změně polohy vůči Slunci a z ní pramenící změně vlastností elektromagnetického pole a intenzity slunečního záření neboli světla, totiž vůbec nic negarantuje, pouze otvírá obrovský potenciál. Světlo tedy není samo o sobě „spasitelem“, který nás všechny magicky vytáhne nahoru, ale každý musí tuto příležitost přijmout vědomě a aktivně – prací na sobě, změnou postoje, přeladěním vnitřních hodnot a přehodnocením priorit. Ano, musí se na nové frekvence vnitřně naladit tak, aby s nimi rezonoval. Anebo také nemusí. Pak ať se ale nediví, že se mu nedobře povede. Je to jeho rozhodnutí a jeho zodpovědnost.
Kdyby nás takových bylo víc, mohlo to bývalo být o mnoho snazší a celý ten transformační proces by byl daleko hladší a příjemnější.
Staré světy totiž nekončívají výstřelem, ale tichou změnou frekvence. Ti, kdo cítí jemné vibrace reality, už vědí, že starý cyklus skončil a nový začal. Někteří si to ještě plně neuvědomují, ale vnímají, že se něco děje. A jiní proti jakýmkoli změnám ze všech sil bojují. Ať tak či onak ale platí, že zlatý věk nevzniká tím, že na něj čekáme, ale rodí se v těch, kdo jsou ochotni změnit sami sebe. Protože svět se mění jedině skrze nás.
Mělo to být jinak
Vše, co tedy nazýváme „zlatým věkem“, není žádná událost, není to dárek nebo odměna, ale je to stav vědomí. A jako každé vědomí, i tento stav má určitou frekvenci, v tomto případě lehkou, svobodnou a nelpící. Dnešní chaos, tlak a zrychlení jsou jen viditelnými známkami toho, že se mění vibrační pozadí světa. Kdo se drží starého myšlení, začne se dusit. Ale kdo se vymaní a naladí, začne se – obrazně řečeno – vznášet. Je to srozumitelné?
I když se tohle všechno prokazatelně děje, a my si v dalších číslech fyzikálně vysvětlíme a ukážeme, jak, proč a nač, nový věk nepřichází primárně politicky, technologicky nebo společensky, přestože i tady vidíme, jak se staré struktury s obrovským humbukem a nebývalou rychlostí hroutí. Ale opravdový zlatý věk přichází skrze lidi, kteří se sladí s jeho frekvencí. A jedině pokud nejsme připoutáni k minulosti, může nová energie námi proudit. A pokud nejsme lapeni myšlenkami strachu a omezení, jsme schopni vnímat jemné posuny. A nejsme-li otroky strachu, světlo nového věku nás neoslepí ani nespálí, ale ponese nás a ukáže nám cestu.
Jinými slovy, zlatý věk na nás čeká v té vrstvě reality, na kterou se již nyní můžeme bezpečně naladit. Za předpokladu, že opustíme staré vzorce lpění, chtění, myšlení a očekávání.
Tady se též skrývá odpověď na otázku, proč jsme jako společnost úplně jinde, než jsme již v tuto chvíli mohli a měli být. Většina lidí se vědomě a na úrovni duše rozhodla, že se na žádný zlatý věk, který by vyžadoval práci na sobě i nutnost měnit vzorce myšlení a chování, ladit nebude a nehodlá se na něj ladit ani později. A ani tomu nedá šanci a této změně, ač není tak snadné ji uchopit či změřit, se vůbec neotevře. A proto tenhle současný zlatý věk nečeká celou společnost, ale bude to zlatý věk duše. Každé duše, která se do něj rozhodne vstoupit.
Nikdo se neschová
Světlo totiž není závislé na počtu, ale na kvalitě. A tak jediný člověk, který stojí ve své pravdě, má větší energetickou váhu než tisíc těch, kteří se jenom vezou nebo brblají. A pole probuzeného člověka mění strukturu prostoru kolem sebe, přestože to navenek není vidět. Vesmír nepočítá duše, ale rozhodnutí. A každý je odpovědný jen za svou vlastní cestu. Proto se svět nemůže změnit žádnou hromadnou mobilizací ani revolucí, ale jen vnitřní proměnou každého jednotlivce, který se rozhodne být celistvý a svobodný.
Vždyť o tom již před dvěma tisíci lety kázal náš velký učitel Ježíš Nazaretský, když metaforicky hovořil o království nebeském. Ano, on nemluvil o žádném místě, ale o stavu vědomí. O poli, do něhož člověk vstoupí, když se nezpronevěří sám sobě a zůstane pravdivý i uprostřed nepravdivého světa. Tihle poutníci jako my, kteří se rozhodli vydat na cestu, možná nebudou mít ideální podmínky ani na růžích ustláno, obklopeni temnotou, ale právě oni budou nositeli světla, které zůstane, až všechno ostatní vyšumí a zhasne.
Ostatně právě tohle můžete sami pozorovat. Pole kolektivního vědomí je sice těžké a husté a toxicky zamořené něčím, co jsem si sám pro sebe nazval psychosmogem, ale všechno se začíná oddělovat a ukazuje se, kdo je kdo a kdo na jaké straně opravdu stojí. A protože se tříští a odlupují od toho marasmu jemnější vrstvy reality, začínají být viditelné výrazné rozdíly mezi lidmi. Teď už se nikdo neschová.
Dobří lidé jdou obrazně řečeno psychicky i duševně „nahoru“, i když je kolem husto až k nevydržení, a svině jsou sviněmi ještě většími, než bývaly dřív (což je docela na pováženou). Stejně tak se chytří lidé stávají ještě chytřejšími a lépe jim všechno zapaluje a krásně se to „skládá“, a hlupáci ještě hloupějšími.
Nůžky se stále rychleji rozevírají. A protože většina lidí nemá zájem o vnitřní změnu a zasekli a ztratili v iluzi přežití, pohodlnosti a toho, že to „někdo nahoře“ zařídí, oddělují se vibračně od těch, kteří se ladí na nové vlny. A tato pole se od sebe oddělují a vibračně tříští. Ti, kdo rostou, zjemňují své vnímání a jsou přitom bolestně zasaženi energií těch, kteří klesají nebo stagnují. Někdy je to doslova až fyzicky nepříjemné. Ale ani to není překážka, kterou by člověk toužící po probuzení nezvládl. Prostě si pojede svou a ono se to nějak „poskládá“.
Tímto způsobem a stále rychleji dohází k oddělování obou světů – starého a nového. Jeden se zacykluje ve hmotě a strachu, druhý se od něj v tichosti odpojuje. Nikoli fyzicky, ale vibračně. A z toho všeho nám vzniká něco, co bychom mohli označit jako paralelní existenci dvou realit na jedné planetě.
To je ten proces, který právě probíhá. A je velmi smutný, protože cítím a vím, že to mohlo a mělo být úplně jinak. Je třeba to ale přijmout jako fakt a vybrat si, do které reality chceme patřit. A pokud do té hezčí, tak proto také musíme něco udělat. Úkolem žádného člověka není spasit svět a zahraňovat druhé. Úkolem každé duše je nezapřít se sama sobě a stát se svojí nejkrásnější a nejlepší možnou verzí. Nebo se o to alespoň pokusit.
