Našlo by se asi milion důvodů pro to, proč to nejde a proč to dopadlo tak, jak to dopadlo. Ta hlavní a největší potíž je v tom, že běžný člověk je tvor veskrze konzervativní a pohodlný a nemá příliš rád neznámé a nové věci. Proto není změnám otevřený. Bezpečněji se cítí jen v tom, co dobře zná nebo o čem si to alespoň myslí. Jakmile však od něj situace vyžaduje, aby překročil svůj stín a pustil se, obrazně řečeno, za hranice všedních dní či zbořil pomyslnou klec, kterou si kolem sebe z lenosti či chybných úsudků vytvořil, vůbec se mu do toho nechce. Raději přešlapuje na místě a jakýkoli pohyb vpřed ho děsí.
Má zkrátka rád své jisté, nerad se učí, a ještě méně ochotně cokoli mění. A asi ani není třeba dodávat, že takový stav naprosto vyhovuje i hrstce vládnoucích elit, které vědí o tom všem, co se děje, ale nemají důvod to sdílet. Kdo chce, ať si to zjistí nebo si na to přijde sám, informací o tom existuje ve vědě i naučné literatuře dostatek, ale rozhodně se to nikomu nebude usnadňovat a servírovat jako na zlatém podnose.
Zlatý věk s návodem? To by ještě scházelo. Navíc „šéfové“ o posun v úrovni vědomí taky nestojí, protože v novém paradigmatu by už nemohli nikoho děsit, ovládat a využívat, a to by je vůbec nebavilo. Spolupracovat? My chceme vyhrát! Šifra přeje hodně štěstí a drží palce. Dejte, kluci, vědět, jak to dopadlo.
Naopak, dlouhými desetiletími osvědčeným způsobem ovládání mas je šíření propagandy, směsi polopravd a lží (v lepším případě), překrucování reality, rozdmýchávání emocí, rozeštvávání či nálepkování jinak smýšlejících, a především ignorace nebo popírání všeho, co by to, v čem tady žijeme, mohlo zlepšit nebo změnit. Tak proč vlastně měnit něco, co tak „skvěle“ funguje a co všem vlastně vyhovuje? A proč by to taky dělali, když po důležitých informacích ani skutečné změně není ve společnosti žádná poptávka? A většině lidí, i když budou tvrdit opak, i přes všechno remcání a stěžování vlastně nevadí, když se nic nemění? A hlavně, když oni sami pro změnu nemusejí nic udělat? Raději si ponechají známý zatuchlý smrádek v zahnojeném chlívku než se vydávat novým směrem s nejistými výsledky. A to i přesto, že by mohl vést – chraň Bůh! – k něčemu tak „hroznému“ a „odpudivému“, jako je porozumění, štěstí, pokora, zodpovědnost a láska. Než riskovat takové vylomeniny v novém světě, to se radši pěkně pohádáme a zanadáváme si ve světě starém.
Vždyť už jsme na to přece zvyklí, no ne? Takže místo životního motta „tvoříme nový svět“ drtivě vítězí přístup „zachraňme starý svět“, což s sebou přináší – a ještě bohužel přinese – dalekosáhlé následky. Všechno je zkrátka úplně naopak, než by to být mělo a mohlo. Ale možná to tak má být. A právě v tom spočívá kouzlo svobodné volby.
Ano, takto pošetile lidé přistupují k životu jenom proto, aby nemuseli – ve smyslu práce na sobě a přístupu – nic dělat. Zdá se jim to tak prostě snazší. A tak se většina z nich mrcasí a mačká v davu, kde je hlava na hlavě a nedá se v něm dýchat, a nevybírají si ani směr, ani tempo, kterým se půjde. Nechávají se unášet proudem, aniž by přemýšleli, kam vlastně dojdou, a jestli míří dopředu, nebo couvají dozadu. Jdou s ostatními, i kdyby to měla být slepá ulička nebo cesta je zavedla k prudkému srázu či třeba rovnou do pekla. Anebo do řiti…
Léčba šokem
Kam to vede, se prostě ze zásady neptají, a jdou VŽDYCKY slepě s davem, neboť v davu se člověk nemusí rozhodovat a neriskuje, že za své rozhodnutí a činy ponese zodpovědnost, která se tímto kolektivně tříští a rozmělňuje. Když to špatně dopadne, vždycky dá říct, že za to může někdo jiný. Na otázku, proč tam tedy chodili a nešli někam jinam, pak můžou říct: „To ON nebo ONI mě zavedli na scestí, já tam jít nechtěl. To ONI za to mohou. Šel jsem jen tam, kam šli všichni.“ Aha, takže když někdo skočí z okna, skočíš automaticky taky?
Tohle všechno přitom dělají a riskují lidé paradoxně především proto, že nechtějí jít a přemýšlet sami. A přesto, že hned vedle hlavní trasy vede možná sice užší, nedlážděná, trochu zarostlá a klikatá cestička. Je prázdná – a přesto vede ke svobodě, pochopení i lepším zítřkům. Teď narážím na Ježíšovo známé podobenství o dvou životních cestách, když se na hoře Blahoslavenství, asi 150 kilometrů severně od Jeruzaléma, po jednom kázání snažil přimět hrstku svých nejbližších učedníků, u nichž viděl alespoň nějaký potenciál či vůli ke změně, aby se vydali jiným směrem.
Zdánlivě to nedává smysl – protože proč by lidi dobrovolně šli „přeplněnou“ cestou, která vede k neštěstí a hořkým koncům, místo aby si vyšlapali svoji vlastní cestičku ke štěstí, vnitřnímu klidu a porozumění? Jenže přesně tohle se bohužel právě nyní děje a neexistuje žádná síla, která by to mohla změnit. Hybatelem všeho dění je totiž lidské rozhodnutí. A dokud se jedinec sám nerozhodne, nikdo a nic s ním nehne.
I když, jeden způsob by tu přece jenom byl. Takzvaná léčba šokem. Na některé lidi „nefungují“ jemné vibrace nové doby, ani decentní náznaky, ani znamení, ani přísliby, ani hrozby, jež jim přicházejí do cesty.
Místo životního motta „tvoříme nový svět“ drtivě vítězí přístup „zachraňme starý svět“, což s sebou přináší, a ještě bohužel přinese dalekosáhlé následky. Vše je zkrátka úplně naopak.
Nemusí to tedy nutně znamenat, že probuzených lidí budou ve zlatém věku jen 1 nebo 2 procenta občanů planety Země. Může jich být nakonec o dost víc, přestože jejich cesta k probuzení bude muset být bolavá.
Zatím jim v tom brání mozek a jakási „provozní“ slepota. Něco se jim stane a považují to za smůlu nebo nešťastnou náhodu. Nevidí v tom signál, že tudy cesta nevede a chce to se zamyslet, jestli by to nešlo udělat nějak jinak a lépe nebo zvolit odlišnou trasu. Nevidí v tom výsledek předchozích kroků či rozhodnutí. Nevidí v tom vůbec nic, protože se buď nedívají, nebo vidět nechtějí. Prostě to „valí“ jako tank, nehledí nalevo ani napravo a jedou tak dlouho, dokud nenarazí do zdi nebo se jim nezadře motor.
Nedávno jsem se bavil s jednou známou, která si mezi řečí postěžovala: „Jako kdybych teď měla nějaké špatné období. Na co sáhnu, to se mi nedaří. Mám pořád smůlu a všechno se sype. A je to pořád horší. Snad se to zase brzy zlepší.“ Věděl jsem moc dobře, co a proč se jí děje. Sám jsem to mnohokrát zažil, když jsem se něco snažil „urvat“ silou, místo abych tiše naslouchal a zkusil to jinak. A tolikrát jsem si posteskl – i se Šifrou –, že kdybych věděl, co vím teď, udělal bych spoustu věcí jinak. Jenže kdybych ty chyby neudělal a nešel po cestě, kterou jsem šel, nikdy bych se nestal tím, kým jsem dnes, protože by mi chyběla zkušenosti. Ne nadarmo se říká, že chybami se člověk učí. Problém nastává až ve chvíli, kdy se z chyb nepoučí a stále si vede svou.
Když se tedy známá divila, co se jí to děje, moc dobře jsem věděl, že i když mě svrbí jazyk, musím si to nechat pro sebe a jen účastně kývat. Na pravdu totiž ještě není naladěná a rozhovor na toto téma by vedl jen ke zbytečné ztrátě energie (na mé straně) a hněvu nebo rozčilení (na její straně).
Jak to můžu vědět? Inu, dokud si někdo myslí, že je jen pasivní loutkou ve hře života a obětí jeho machinací či okolností, není psychicky připraven na informaci, že se mu něco děje proto, že dělá něco (všechno) špatně. A že si za to tudíž může sám. Většinou věci, které se nám nelíbí, nepřicházejí jako rány z čistého nebe, ale jsou výsledkem nějakého postupného procesu.
Zkusíme to silou
Tohle se začíná a bude dít hodně lidem, že jejich staré vlaky narazí do zdi nové reality, a co jim dříve vycházelo nebo procházelo, najednou již nebude fungovat. A bude záležet na tom, jak zareagují. Ti vnímavější už to vidí a snaží se trochu ukročit stranou a přizpůsobit, ti zatvrzelejší se to snaží přetlačit a řídí se heslem, že když to nejde silou, musí to jít větší silou.
Jenže i když je množství energie, které do svého počínání v takovém případě člověk vloží, enormní, nevede to ke kýženému cíli. Buď výsledek neodpovídá vynaloženému úsilí, to je jeden případ, anebo to nejde vůbec, i kdyby se dotyčný třeba stavěl na hlavu. Jen málo lidí v takové chvíli pochopí, že když něco nejde, není chyba v okolí ani ve smůle, ale možná v nich samotných. A že aby to jít začalo, je třeba změnit přístup a hledat nové cestičky, kudy by to jít mohlo. Jenže k tomu, aby si to člověk vůbec mohl uvědomit, je třeba pozměnit myšlení, a také alespoň minimální dávka SEBEREFLEXE, která mu umožní přiznat si, že chyba může být i na jeho přijímači.
A to doslova a do písmene, protože z hlediska kvantové fyziky, jejíž principy jsme si začali představovat a objasňovat v loňském roce 2024, je život na Zemi utvářen elektromagnetickými impulsy. A to, co se od roku 2012, kdy skončil starý kosmický cyklus, mění, jsou právě frekvence oněch elektrických impulsů, neboť na naši planetu z kosmu míří více elektromagnetického záření, které se šíří ve vlnách a jemuž říkáme světlo.
Jak jsme si už v Šifře několikrát ukazovali, planetu Zemi obklopuje v prostoru mezi zemským povrchem a elektricky nabitou částí atmosféry, takzvanou ionosférou, subtilní elektromagnetické pole. V něm dochází mimo jiné k přirozenému generování elektromagnetických vln, kterým říkáme Schumannovy rezonance.
Tyto vlny pak tomu, co se na Zemi děje, a celému životu, který je z nich vlastně utvářen, udávají rytmus a řád. K tomu, abychom to ale konečně pochopili a uviděli, musíme změnit úhel pohledu a podívat se na svět jinýma očima. Jinak to nebude dávat jen menší a menší smysl, ale pokud nepochopíme pravidla a podstatu samotné hry, může se stá ještě něco mnohem horšího. Místo toho, abychom životem ladně proplouvali a vybírali si trasu, kudy poplujeme, budeme se v něm zmítat jako neovladatelné kocábky v prudké bouři, jejichž posádky stižené mořskou nemocí většinu času vrhají šavle přes zábradlí. A budeme se divit, že se nám nedaří – jako ta moje známá, která si myslela, že je to kvůli tomu, že má nějakou záhadnou smůlu.
Aby bylo možné si to uvědomit, je třeba změnit myšlení, a také aspoň minimální dávka SEBEREFLEXE, jež člověku umožní přiznat si, že chyba může být i na jeho přijímači.
Ten skutečný důvod je přitom úplně jiný. Nevede se jí proto, že dělá všechno pořád stejně, jak je zvyklá. A není schopna změnit přístup a vidět, že aby se jí zase mohlo dařit, musí začít věci dělat jinak, lépe. A změnit tóninu. Protože to, co dříve stačilo, dneska již nestačí, neboť se kvůli zvyšujícím se Schumannovým rezonancím mění rytmus života i principy jeho fungování. Něco jako pech nebo klika v tomto světě neexistují, ale jen zákony akce a reakce a principy rezonance.
Svět, ve kterém žijeme, je bezesporu fascinující místo samo o sobě. Plné tvarů, barev, zvuků, vůní, emocí, příběhů a tajemství. Když se ale podíváme pod povrch toho všeho, zjistíme něco, co moderní věda dlouho opomíjela, a co staré tradice tušily dávno před námi: veškerá realita je ve své podstatě elektromagnetická.
Každičký atom, každá molekula, každá buňka, každé lidské tělo – i samotná planeta Země – jsou tvořeny vlněním, frekvencemi, elektromagnetickými poli. I naše myšlenky a pocity nejsou ničím jiným než energetickými procesy, které kmitají v určitých rytmech a spektrech.
Z toho vyplývá jediné: tento svět není pevnou hmotou, jak jsme si dlouho mysleli. Je to tanec energie – neustálý pohyb, vibrace, výměna informací. A jak ukazuje i moderní kvantová fyzika, vědomí není něco, co se v tomto světě objevilo až dodatečně. Naopak – vědomí je základní stavební kámen skutečnosti. Vědomí, nikoli bezvědomí a nevědomí.
