Řekli jsme si, že díky nebo kvůli (to záleží na úhlu pohledu) změnám v kosmickém prostředí, ke kterým se brzy dostaneme podrobněji (zejména precese, tedy pozvolnému kolísání osy Země), a dalším astronomickým cyklům – se mění množství a kvalita slunečního záření, které na Zemi dopadá. Intenzita slunečního záření nyní pozvolna roste, což vede nejen ke klimatickým a geomagnetickým změnám, ale i k prudkému nárůstu bouřkové aktivity. 

A právě bouřky – tyto elektrické manifestace napětí mezi nebem a zemí – přímo ovlivňují Schumannovy rezonance. Čím více blesků, tím silnější rezonance. Navíc – a to je zásadní – se zvyšuje aktivita vyšších harmonických složek těchto rezonancí. To znamená, že nejen základní frekvence kolem 7,83 Hz, ale i vyšší frekvence kolem 14, 20, 26 Hz a dále, začínají sílit. Tyto vyšší frekvence již zasahují do pásem, ve kterých kmitají nejen lidské mozkové vlny alfa, ale i beta a gama, jež souvisejí i se stavy rozšířeného vědomí. 

Jinými slovy, světlo – energie života – přestává jen „ozařovat“ hmotu a začíná více ovlivňovat naše vědomí. Čím vyšší frekvence, tím subtilnější vrstvy našeho bytí oslovují. To, co je těžké, husté a nevědomé, se v tomto prostředí cítí stále hůře – dusí se, bortí, odpadává. To, co je naopak lehké, pružné, otevřené a vnitřně naladěné na vyšší tóny existence, naopak kvete, roste a rozvíjí se. 

Právě proto dnes dochází k posunu od hmoty k duchu, od formy k obsahu či od iluze k pravdě. Staré struktury, které stály na pevné formě, se hroutí. Politiky, společnosti, systémy, vztahy i jednotlivci, kteří lpěli na vnější podobě věcí, ztrácejí půdu pod nohama. Nastává čas, kdy rozhoduje to, co v sobě neseme, nikoliv jak u toho vypadáme. Už není důležité, co říkáme, ale kdo to říká a jestli to „sedí“. 

Zatímco totiž ve starém světě nižších vibrací a umírněných Schumannových rezonancí světlo dopadající na Zemi prozařovalo, zjednodušeně řečeno, pouze hmotu, nyní prosvěcuje i temnější zákoutí lidské psýché. 

A ačkoli by se lidé za normálních okolností dobrovolně měnit nechtěli, neboť by k žádné změně neviděli důvod, zafunguje na ně tlak okolností a nových principů, který je k té změně prostě donutí. To, že půjdou proti duchu doby a budou se snažit žít a myslet stejně jako dřív, ale nebude jim to vycházet, protože to bude, jak se říká, „na sílu“, nakonec způsobí, že se budou snažit vyvinout ještě větší sílu, což jim způsobí ještě větší potíže. A v takovém případě jsou jenom dvě možnosti – bud něco změnit a na základě této zkušenosti začít růst, nebo to dál zkoušet stejným způsobem, a tím se definitivně zničit. 

A my nyní žijeme, jak si brzy ukážeme, zrovna v takové vzácné přechodové epoše mezi dvěma kosmickými cykly, kde se rozhoduje, kudy se lidé jako celek, ale i jako jednotlivci vydají a jak dobře nebo zle se jim povede. Bude záležet na každém, jak se rozhodne a jak (to) skončí, protože principům nového věku se nelze vyhnout ani na kolektivní, ani na individuální úrovni. 

Zatím nás není mnoho, kdo takto uvažují, ale důležité je vědět, že nejsme na této dobrodružné cestě sami, i to, že pokud to ostatní nechtějí vidět, není to náš problém, ale jejich.

Jinými slovy, i když se lidstvo jako celek vydá špatným směrem, jedincům, kteří se rozhodnou správně, se povede lépe. Naopak, i když začíná technicky vzato nový zlatý věk, ten, kdo se nezmění a nenaladí na jeho jemné frekvence, to bude mít bez celkové vnitřní transformace stále složitější. Záleží tedy jen na nás, jak dlouho budeme otálet a kam až to necháme zajít. Jestli budeme těmi, kteří přechod zvládnou hladce, protože věci neodkládali a šli neznámému naproti. Nebo těmi, kteří budou donuceni ke změně tím, že padnou na dno a až pak se proberou. Nebo snad takovými pošetilci, kterými nepohne vůbec nic, a když už zamíří do pekla, tak na pořádném koni. 

„Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá,“ říkal Ježíš, když chtěl své žáky „nalákat“ k tomu, aby se rozhodli opustit „dálnici do pekla“ a jít směrem, který se jim snažil ukázat on. Protože právě rozhodnutí, která v životě činíme, a z nich vyplývající skutečnost, po jaké cestě a kam kráčíme, jaké hodnoty zastáváme, má dalekosáhlé dopady nejen na naše myšlení, uvažování, jednání a celý náš život, ale i pro vývoj celé společnosti. 

Odložit ego 

Většina lidí si na rozcestí vybírá cestu širší, pěkně vydlážděnou a barevně osvětlenou, pohodlnou, aniž by se ptala, kam vlastně vede, a jen málokdo si všímá nenápadné pěšinky vedle. Takto si obrazně volí duše a srdce člověka cestu, jež rezonuje s jejich naladěním a osobním nastavením. Jen malé procento jedinců to má v životě jinak. Ať už pro to volíme příměr cesty, nebo třeba… rybníka. Třeba jako hlavní hrdina knihy Velká ryba amerického jižanského spisovatele Daniela Wallace a stejnojmenného snímku Tima Burtona, ze kterých mi utkvěla v paměti jedna úžasná věta. „Můj otec mluvil po celý život o tom, že opustí své rodné městečko a vydá se do velkého města, protože nechce být velkou rybou v malém rybníku.“ 

Kdybychom za rodné městečko dosadili hranice našeho běžného „starého“ světa a za velké město to, co tento běžný „hmotný“ svět přesahuje, tedy „kosmickou“ realitu rozšiřujícího se vědomí a světa nového, většina lidí by si vybrala být naopak co největší rybou v co nejmenším rybníčku. Ten ale, bohužel pro ně, vysychá a zarůstá žabincem, a přestává v něm být komfortně, což se kaprům ale nelíbí, a tak mrskají ploutvemi kolem sebe. 

Zato těm, kteří se odváží odložit stranou své ego a stát se malými rybami v obrovském rybníku, co rybníku, oceánu (neboli vydat se tou druhou cestou), se nyní otevírají netušené možnosti a dveře štěstí, poznání a zcela nové kvality života dokořán. A to i proto, že když si budou počínat obezřetně, budou dávat pozor, kam plavou, a budou žít podle pravidel a v souladu s kosmickými zákony, nebudou, na rozdíl od skutečného rybníka či oceánu, sežráni predátory. Zatímco starý svět již nebude přát nikomu, ani velkým, ani malým rybám, protože malý rybník je již zamořen a cesty k němu přeplněny, ten nový svět, který vzniká paralelně vedle toho starého, naopak malým čudlám ve velkém moři přeje a štěstěna je jim více než nakloněna. 

Zatím nás není mnoho, kdo takto uvažují, pohybujeme se bohužel spíše na úrovni statistické chyby v Matrixu, ale důležité je jednak vědět, že nejsme na této dobrodružné cestě úplně sami, i když to tak často vypadá, a jednak to, že pokud to ostatní nevidí a vidět nechtějí, není to náš problém, ale jejich. Ať se mrskají v zabahněném rybníčku, my vyplouváme bez bázně a hany na širé moře. Však už taky bylo na čase. 

A jestliže starý věk se vyznačoval slepou vírou v autority, systémy, hmotu a falešné proroky, ten nový, na jehož prahu právě stojíme, stojí na víře v sebe sama a přijetí (či nepřijetí) zodpovědnosti každého jedince za vlastní život. A jestli něčemu skutečně přeje, pak prudkému rozvoji ducha a vědomí. Neboli, zjednodušeně řečeno, nacházíme se v období, kdy přecházíme od kvantity ke kvalitě, od teorie k praxi, od formy k obsahu a od mluvení k činům. 

Nestačí už ale, jako ve filmu Big Fish, o opuštění rodného městečka a zajetých paradigmat jen mluvit, ale je třeba najít odvahu tímto směrem skutečně vykročit, podniknout konkrétní kroky, které nás do vysněného cíle nebo aspoň na správnou cestu nasměrují.… 

‍