Řád, struktura a pravidla jsou paradoxně o to důležitější ve chvíli, kdy se zdi bortí a skoro všichni je porušují nebo ignorují. A Václav Klaus to dobře ví. Kde jiní pateticky vykřikují a volají po zničení či dehumanizaci svých ideových protivníků (liberální demokraté stejně jako radikální část „dezolátů“), on racionálně argumentuje nebo volá po dohodách a kompromisech a zdravém rozumu, přičemž i ve světě, kde již žádné zvyklosti neplatí, ctí základní „politická“ pravidla.
Tak, jako to popsal v roce 2003 v rozhovoru pro Český rozhlas 6: „Nežijete-li v diktatuře, nemáte-li sto procent hlasů, nemáte-li ani absolutní většinu, tak samozřejmě drtivá většina politických tahů jsou tahy, které nejsou stoprocentně podle vás. [...] Vy nemáte dostatečnou sílu, abyste prosadili svůj názor, no tak hledáte, jaké maximum z toho vašeho názoru vůbec může zůstat.“
Při návštěvě Libereckého kraje v roce 2011 pak v podobném příměru připomněl, že pokud se má něco důležitého vyjednat, „nikdo nemůže vyhrát 10:0 a nikdo nemůže 10:0 prohrát“, ale všechny strany musejí ze svých stanovisek poněkud ustoupit“.
Však také Klaus v Česku po revoluci politiku de facto „vyučoval“, neboť po 40 letech totalitního experimentu, soudruhů v politbyru a přerušené demokratické kontinuitě naše země žádné klasické politiky neměla. Po Masarykovi, Benešovi, Kramářovi či Rašínovi tady zela propast hluboká jako Macocha.
Zakladatel pravicové Občanské demokratické strany, ze které dnes zbyl už jenom název, neboť se ze strany vyznávající svobodu jednotlivce stala pod vedením Petra Fialy levicová kolektivisticko-progresivisticko-propagandistická partaj, usilující o pravý opak, přes tu propast postavil lávku, na kterou jako první sám odvážně vstoupil.
Stal se tehdy jednoznačným a z dnešního pohledu možná překvapivým vítězem líté bitvy, kterou svedl se zastydlými reformními komunisty ze 60. let 20. století, takzvanými osmašedesátníky. Právě tenhle moment byl klíčový proto, že tu dnes máme tržní hospodářství a relativně normální zemi, nikoli banánovou republiku, ovšem bez banánů.
Ano, i se všemi těmi chybami, zhůvěřilostmi, průšvihy a zlodějinami, neboť rozkrádání státních peněz je v naší zemi koníčkem již 77 let. Přesně od doby, co začal tehdejší komunistický stát znárodňovat všechen majetek soukromníkům a kupu státních peněz získal nikoli tím, že by zdanil privátní sektor, jak je v normálních ekonomikách zvykem, ale že jej celý ukradl a zničil. A i když už po světě běhalo mnoho bláznů a experimentátorů a událo se mnoho divných pokusů na lidech, totálně státní a kompletně centrálně plánovaná ekonomika byla napříč celými světovými dějinami ojedinělou a vzácnou bizarností či odchylkou. I ve srovnání s jinými zeměmi – snad s výjimkou Severní Koreje – bylo Československo jedním z hrstky států, kde nebyla jediná privátní firma, což představovalo naprostý extrém. Jinými slovy, nikde jinde nebyl „socík“ tak tuhý a absolutní.
Reformní komunisté vycítili druhou šanci a chystali se dokončit, co tehdy začali. Díky Bohu – a Klausovi – se jim to naštěstí nepovedlo a k „lizu“ se dostali až v novém tisíciletí.
Není divu, že si Češi postupně zvykli na to, že státní je vlastně tak trochu i jejich, a setřel se jim rozdíl mezi cizími a vlastními penězi a mezi cizím a vlastním majetkem. Od té doby, kdo aspoň trochu neokrádá stát, okrádá rodinu. A aby se dal okrádat stát, je třeba okrádat rodiny a nahrabat a nakumulovat pod křídla státu co nejvíc peněz, které se pak dají co „nejlépe“ rozdělovat do těch správných kapes. Na dotacích je dnes žel Bohu založená celá eurounijní ekonomika, ale i kvůli zkušenostem se čtyřiceti lety centrálního plánování si v novém socialismu bruselského typu Češi libují jako ryby ve vodě.
Bohužel, aniž by si opět všimli a chtěli připustit, že jim rybníček vysychá a svět se ubírá jiným směrem. A aniž by přemýšleli nad tím, že budou již brzy – neboť rozpad EU je blíž, než se v tuto chvíli může zdát – vhozeni do nové, pořádně hluboké vody, kde budou muset místo lenivého mrskání poctivě plavat.
Ota Šik, autor ekonomických reforem z doby pražského jara, kterými se snažil najít utopickou třetí cestu. Neboli vytvořit socialismus s lidskou tváří. Foto Profimedia
„Pokud všichni chtějí, aby všechno udělal stát, aby to nebylo na jejich osobní zodpovědnosti, pak je úplně jedno, jestli si zvolí Fialu nebo Babiše, v tom není vůbec žádný rozdíl,“ říká v našem rozhovoru Václav Klaus, který již jednou tento „souboj“ absolvoval. „Pro nás přece v komunismu dotace byla jedním z nejnesmyslnějších slov, které by slušný člověk nemohl vyslovit. Proto odstranění dotací jako principu bylo jedním ze základních cílů té naší ekonomické transformace v 90. letech. Já vím, že se mi tenkrát nepodařilo vytvořit nějaké dobře znějící české slovo a že mně tam zůstával termín desubsidizace. To je blbé slovo, to není politické heslo. Ale odstranění dotací bylo cílem všeho, protože jsme věděli, že je to symbol zla.“
Kdyby se tehdy k moci dostali někdejší reformní komunisti, kteří si po porážce v osmašedesátém roce brousili zuby na reparát, byli bychom dnes ekonomicky spíše někde na úrovni Ukrajiny, Moldavska, Rumunska nebo Bulharska. A mohli bychom se spolu s rádiem Jerevan radovat, že u nás roste pšenice jako telegrafní sloupy – místy i hustěji.
Valtr Komárek, Petr Pithart, ale i Václav Havel nebo jiní ekonomičtí sebevrazi a salónní levicoví intelektuálové totiž chtěli pouze pokračovat v socialismu, jen ho toužili trochu upravit a reformovat. Nepoučili se, protože za celou tu dobu vůbec nepochopili, v čem byl problém a proč to „nejde“ a „nešlo“ ani tehdy, před šedesáti lety – protože chyběl trh. A ten bylo třeba znovu vytvořit.
Oni však mentálně i emočně zamrzli v 60. letech 20. století, v době pražského jara, kdy se uskutečnila takzvaná Šikova ekonomická reforma. Ta ve skutečnosti nebyla žádným osvíceným činem socialismu s lidskou tváří, jak ji prezentovali tehdejší reformní komunisté (kteří se dnes převlékli za zelené progresivistické liberály bruselského střihu), ale vynucenou reakcí a vedlejším důsledkem toho, že v tuhé socialistické ekonomice došlo k první obrovské ekonomické krizi. Jenže protože to, kolik a čeho se bude vyrábět, neurčoval trh, ale plány vládnoucí strany, nechali toho vyrábět výrazně víc, než mohla ekonomika potřebovat a vstřebat. A tak se již na přelomu 50. a 60. let umělý růst zastavil a komunisti najednou nevěděli, kudy dál.
Plánování přineslo i další problémy. Podniky, které nebyly při plnění plánů tak efektivní a horlivé, byly o to více dotovány, aby nezkrachovaly, a tak měly mírnější plány. Jenže právě to je nemotivovalo k vyšší efektivitě a k tomu, aby zlepšily či zefektivnily výrobu, ale k pravému opaku. Naproti tomu podniky, které by šlapaly jako hodinky a fungovaly navzdory sytému efektivně a dobře, neměly žádnou motivaci laťku udržet nebo se zlepšovat. Jednak by se jim zpřísnil plán a musely by víc pracovat, a jednak vše, co by vydělaly, by si k sobě stáhl vlastník, tedy stát, aby mohl z prostředků dotovat méně schopné nebo je vkládat do jiných odvětví, které stát financoval a dotoval.
Místo budování světlých zítřků tak došlo brzy k vystřízlivění, neboť sen komunistů o nepřetržitém, řízeném a plánovaném růstu narazil na realitu. Krize a pokles hospodářství na počátku 60. let pro ně byly o to překvapivější, že se domnívali, že v komunismu, který hospodářství detailně plánuje, hluboká krize vzniknout nemůže. Na rozdíl od nenáviděného kapitalismu, jehož je střídající se období konjunktur a poklesů definičním jevem.
Jenže navzdory jejich teorii československé hospodářství začalo kolabovat a tuhá centrálně plánovaná ekonomika sovětského typu se téměř zastavila a přestala fungovat. Soudruzi si najednou už vůbec nebyli jisti, zda šlo o shodu okolností či dílčí chybu, která se dá snadno opravit, nebo o projev systémové chyby a defektu, který vyplývá ze samotné podstaty centrálního plánování.
A protože krize nabývala monumentálních rozměrů a v rámci stávajícího systému nebyla naděje na opravu, přistoupila strana k zoufalému kroku: rozhodla o provedení ekonomické reformy, jíž hodlali porowuchanou ekonomiku opravit. Ovšem tak, aby nezbourala celý přerozdělovací a plánovací systém, ale jen jej trochu „vylepšila“.
Pojďme to vylepšit
Když se dnes vzpomíná na období pražského jara, hovoří se o něm obvykle zcela romanticky jako o období politického a společenského uvolnění a jakýchsi zárodků svobody. A tehdejší protagonisté si stýskají, jaký tu mohl být tenkrát socialistický ráj na Zemi, kdyby bývali nepřijeli Rusáci. Co se ovšem opomíjí a neříká – zčásti proto, že se to nehodí, a zčásti proto, že tomu ti, co to říkají, kvůli ekonomickému analfabetismu upřímně věří – je skutečný důvod, proč něco takového jako pražské jaro vůbec vzniklo.
Ekonomickou reformou byl pověřen Ekonomický ústav Československé akademie věd (ČSAV) a jeho ředitel Ota Šik, který se stal i místopředsedou komunistické vlády. Úpravu systému založil na v tehdejší situaci a stávajícím myšlenkovém ovzduší pohledu velice novátorském přístupu – pokusit se „vpašovat“ do tuhého socialismu některé důležité prvky tržního hospodářství.
Zatímco ještě před druhou světovou válkou se mohlo Československo pyšnit vyspělou kapitalistickou ekonomikou, a v tomto směru patřilo mezi nejúspěšnější státy Evropy, po válce se přiklonilo k centrálně plánované ekonomice sovětského typu, zrušilo trh i soukromé vlastnictví, znárodnilo soukromé firmy a kompletně vše překopalo. Nyní, když narazily plánovací komise hlavou do zdi a zjistilo se, že tudy asi cesta nepovede – nebo aspoň ne tam, kam si soudruzi přáli – Ota Šik přišel s návrhem jakéhosi hybridu – do plánovaného hospodářství „vpustit“ trochu trhu. Šlo o utopickou třetí cestu, chcete-li, o níž dlouhodobě sní levičáci napříč světem. Výzkumem kombinace mezi kapitalismem a centrálním plánováním se zabýval i po roce 1968, kdy emigroval kvůli sovětské okupaci do Švýcarska a stal se profesorem ekonomie na univerzitě v St. Gallenu.
Reformní komunisté v roce 1968 prohráli, ale svých iluzí o socialismu s lidskou tváří se nevzdali dodnes. Jen si dnes neříkají osmašedesátníci, ale progresivní liberálové... Foto Profimedia
Implementování tržních prvků do socialistické ekonomiky soudruzi říkali z politických důvodů „zefektivnění hospodářství“, a i samotné slovo trh opisovali termínem „zbožně-peněžní vztahy“, a maximem možného bylo „zapojení prvků trhu do centrálně plánované ekonomiky“. Její podstata se neměla měnit, jen „vylepšit“. Podstatou oné hybridní změny, jež byla spuštěna v lednu roku 1966, tak nebylo zavedení soukromého vlastnictví, to by bylo na komunisty „zu viel“, ale oslabení role plánovací komise a posílení role státních podniků. Jinými slovy, konečně se přestal klást důraz na samotnou výrobu, ale sledovaly se i ukazatele jako příjmy a zisky. Tak, aby firmy účelově nezvyšovaly objem výroby například zvyšováním objemu materiálových vstupů.
Teprve s touto částečnou úpravou parametrů systému a „vylepšením“ komunismu, založeném nově na změně chování podniků a plánovacích mechanismů, přišlo ruku v ruce ono vychvalované společenské uvolnění. To sice poněkud zchladil vpád vojsk Varšavské smlouvy a další změny již nepřišly, neboť reformní křídlo komunistů prohrálo mocenský boj s takzvaným tvrdým jádrem – a tak těžkotonážní, nepružná a nefunkční socialistická ekonomika, jen částečně vylepšená Šikovými úvodními reformami, klopýtala ke svému neslavnému konci ještě dalších 20 let.
A právě tehdy poražení „reformní“ komunisté z roku 1968 vycítili svou druhou šanci a chystali se dokončit, co tehdy začali. Díky Bohu – a taky Klausovi – se jim to ale naštěstí nepovedlo a k „lizu“ se dostali až v novém tisíciletí. (A taky to podle toho dopadlo.)
Proč naštěstí? Protože na rozdíl od jimi proklínaného Klause oni – a s nimi i generace jejich potomků a kamarádů – doteď nebyli schopni pochopit ze všeho nejtriviálnější a pro osud naší země nejpodstatnější věc, kterou tehdy viděl – a možná dodnes vidí – u nás jen ten Klaus. Je to smutný příběh, ale tato všeobecná slepota náshla a v plné síle ještě teprve dostihne i dnes.
