Není na světě horšího zlozvyku a hříchu, než když masy lidí o něčem „zasvěceně“ hovoří a pronášejí silné soudy, aniž by se aspoň trošku přiblížili podstatě a tušili, o čem vůbec mluví. To se pořád hledají složitosti tam, kde nejsou, ale pro samé dříví se nevidí les.

Faktem je, že drtivá většina Čechů, odkojená čtyřiceti lety komunismu, dodnes vůbec netuší či nedoceňuje, co vlastně rozhodlo o dalším osudu naší země v 90. letech minulého století. A i kvůli tomu jsme se teď octli tam, kde jsme. (Asi není třeba, abych to místo označoval nějak explicitněji, protože to všichni víme.)

Klausovi se někdy přičítá na jedné straně možná až nadpřirozená moc a vliv na události 90. let 20. století – a to buď v dobrém, nebo špatném. To podle toho, zda jde o jeho fanoušky, nebo odpůrce. Jedni jej nekriticky adorují a vychvalují, druzí ho naopak nesnášejí a házejí na něj všechny domnělé i skutečné špatnosti, které se v této zemi staly, projikují si do něj svá selhání, zklamání, závist či neschopnost, anebo prostě jenom módně tlachají, aby řeč nestála.

Co ale jeho skutečná historická role jako tehdejšího transformačního lídra? Ta překvapivě skoro nikoho nezajímá, neboť bývalý premiér či prezident slouží pro Čechy mnohdy pouze jako jakýsi neživotný maskot. To se pomalu mění ruku v ruce se společenským sentimentem až v posledních letech, obzvláště od covidu a všeho toho, co přišlo a přichází po něm. Zatímco do covidu byl Klaus převažujícím proudem emočně spíše nenáviděn a iracionálně haněn, protože narušoval pohodlnost a iluze o takzvaném západním světě, ve chvíli, kdy se tento začal hroutit a iluze praskají samy od sebe, začíná působit jako maják a jako ostrůvek paměti a racionality tam, kde již žádná není. Jako nezničitelný a autentický svědek doby. Dalo by se to říct i tak, že – podobně jako Šifra – mluvil o některých věcech v tak velkém předstihu, že teprve teď přichází doba, kdy je schopno je vidět a zachytit větší množství lidí. 

Když dokážeme nahlédnout přes závoj, zjistíme, že přesně taková pravda – historická i současná – bývá: tichá, neokázalá a jednoduchá.  

A tak zatímco v současné mravní, duchovní i politické bídě je jeho role zřejmá, neboť z ní vyčnívá jako démant zapomenutý v hlušině, jeho pozice a skutečný význam v 90. letech 20. století byly liberální protistranou zuřivě pošlapány a pomstychtivě zadupány, nikoliv věcně přijímány a střízlivě zhodnoceny. A to jen proto, že jejím hlavním tvářím Klaus v nejdůležitějším okamžiku pro budoucnost českého státu vytrhl z ruky lopatku, rozšlapal bábovičky a na nich postavil něco, co nás všechny přesahuje. A z čeho dnes paradoxně nejvíc těží právě licoměrní liberálové, vesměs bývalí reformní komunisti, jejich potomci nebo jejich následovníci z řad mladších generací. Šifra vlastně pořád neví, jestli je to víc k pláči, nebo k smíchu; a tak se tím baví, až jí z toho slzí oči.

To, že byl Václav Klaus tahounem celé ekonomické transformace 90. let, nikdo zpochybnit nemůže, na tom se shodnou všichni. A interpretace toho, co si pod tím kdo představuje a jak si to vykládá, můžeme teď směle ponechat stranou, protože nejsou v tuto chvíli až tak důležité. V kontextu obsahu tohoto vydání vlastně vůbec. Navíc jsme tomu dost podrobně věnovali, jakož i celé privatizaci, i několik Šifer na přelomu let 2021 a 2022.

Kdyby se však měly vypíchnout jeho majstrštyk a největší zásluha pro historické zápisy, nebo jeden jediný řádek do kroniky, kde by pro podrobnější rozbor nebylo víc prostoru, dalo by se to všechno překvapivě shrnout do jedné jediné obyčejné věty. A ta věta by zněla nečekaně neokázale, až banálně a neklausovsky skromně: Protože Václav Klaus v rozhodující chvíli jako jediný člověk v celé zemi rozuměl (a to se bohužel nezměnilo dodnes) ekonomii a ekonomice, věděl, že jeho nejdůležitějším a možná i jediným hlavním úkolem je… vytvoření soukromého trhu.

Ano, o tom, že jsme se mohli stát relativně normální prosperující zemí, v „devadesátkách“ rozhodla jedna jediná podstatná, a přitom tolik přehlížená maličkost. Ano, v podstatě detail. A když dokážeme nahlédnout přes závoj, zjistíme, že přesně taková pravda – historická i současná – bývá: tichá, neokázalá a jednoduchá.  

Kudy dál?

Když to v roce 1989 komunisté „položili“ (a naoko předali moc novým kádrům, přičemž si sami uchovali zásadní vliv), protože tvrdě socialistická centrálně řízená ekonomika po Šikových reformách a dalších dvaceti letech klopýtání dodýchávala jako postřelená srnka, existovaly jenom dvě reálné možnosti, kudy se vydat dál.

Kolabování československé ekonomiky samozřejmě nebylo jediným důvodem listopadových změn. Ještě důležitější byly geopolitické události, zejména rozpad SSSR, kdy se po vítězství USA ve studené válce a vzniku jediné supervelmoci musel celý východní blok otevřít světu. A v podstatě se po dohodě Gorbačova s Američany připojit k západní, tedy tržní ekonomice, která byla na východě Evropy do té doby tabu, a k počínající globalizaci.

Co se z dnešního pohledu jeví samozřejmě, bylo tehdy hodně těžkým oříškem. Jak převedete státně řízené hospodářství do volného trhu za pochodu? Je to vůbec možné? Nejlogičtější by bylo začít vytvořením nového ekonomického rámce po vzoru západních zemí. Jenže jak to udělat, když tu byli jenom staří komunističtí plánovači a zhrzení reformní osmašedesátníci, kteří ještě nestrávili svoji mocenskou porážku z doby pražského jara? A k tomu obrovská kupa státních podniků, která s většími či menšími problémy sice fungovala, ovšem pouze v prostoru východního bloku, který se právě rozpadl? Konkurenceschopnost těchto firem mimo centrální plánování a na volném trhu byla prakticky nulová, protože byly v efektivitě i inovacích o desítky let pozadu.

Jako byste dnes, v době, kdy se spouštějí první kvantové počítače, chtěli na trh vstoupit s „bezdrátovým“ psacím strojem. A to ani nemluvíme o tom, že i kdyby se nějaký produkt uchytil, kouzlem nechtěného třeba jako retro model, jen blázen či reformní komunista si mohl myslet, že západní kapitalisté dopustí, že si na světové trhy vpustili východní konkurenci. Jo to takhle kdyby nechali východní země západní kapitalisty do těchto podniků vstoupit, a udělat z nich pobočky svých vlastních značek nebo je s nimi sloučit, případně „optimalizovat“ či zavřít, aby nebyly ohroženy stávající výrobní, prodejní a dodavatelské řetězce, to by byla jiná písnička.

Začátek nové éry v prosinci 1989 během návštěvy slavného rodáka Tomáše Bati. Foto Profimedia

Spojení Západu a Východu mohlo pomoci a samozřejmě pomohlo oběma stranám – Západ rozšířil své trhy a na Východ přitekl potřebný kapitál –, ale to, kdo si mohl klást podmínky, kdo měl silnější pozici a kdo tahal za kratší konec, asi ani nemusíme připomínat. Když dnes všichni salonní levičáci, kteří tehdy horovali pro pokračování socialismu s lidskou tváří, jenž nás přitom dostal tam, kam nás dostal (opět netřeba konkretizovat) – anebo ti, kteří tehdy tahali kačera a dnes v touze dostat se do politiky obnovují komunistické hnutí a chtějí znovu řídit podniky – plamenně a lacině hovoří o tom, jak tenkrát zlí privatizátoři zničili fungující podniky, rozumnému člověku se okamžitě musí rozsvítit červená kontrolka. A buď musí pochybovat o jejich úsudku, anebo úmyslech. 

Jako překvapivě nejrozumnější se v této historicky mimořádné době, kdy starý svět skončil a nový se teprve začínal tvořit – a i proto měla tolik společného s dobou dnešní –, ukázali staří kovaní komunisti, kteří se po konci SSSR moc rádi oficiálně vzdali moci. Protože co by si taky s nefunkční ekonomikou a tunou nekonkurenceschopných podniků po rozpadu východních trhů počali?

To oni jako první v nové situaci pochopili, že bude nejrozumnější přejít na „západní“ stranu. Tedy „najet“ na kapitalistickou ekonomiku, a přitom si ponechat zákulisní vliv či podíly ve strategicky důležitých firmách, a vpustit do nich zahraniční kapitál. To zajišťovalo netušené možnosti rozvoje jak jim samotným, tak celé České republice. Ještě jednou připomeňme, že se se o další cestě rozhodovalo ve chvíli, kdy byla po rozpadu východních trhů ekonomika v kompletním rozkladu a zastaralé podniky, jimž chyběl odbyt i kapitál, v podstatě před bankrotem.

Samozřejmě že nebyli soudruzi tak hloupí, aby se jenom tak zničehonic vzdali všeho, co tady pro sebe čtyřicet let tak svědomitě budovali. I když byli formálně pouze správci státního, dříve soukromníkům ukradeného majetku, fakticky se chovali jako jeho vlastníci. Paradoxně však bez toho, co ke skutečnému vlastnictví patří. A tak tito po únoru 1948 samozvaní správci profitovali jako jeho majitelé, a jako Jeníček a Mařenka si z něj „loupali perníček“ do vlastních kapes. Hodně perníčku. Ale jak šlo o odpovědnost za výsledky a stav tohoto majetku, tu již osobně nenesli, ta byla kolektivní. Protože je to přece státní, ne? To nepatří nám, ale všemu lidu. Takže pokud by chtěl lid něco kritizovat, může kritizovat maximálně sám sebe, že budoval socialismus málo svědomitě.

Teď to bude všechno jinak! Předseda české vládyvrámci federace Petr Pithart a první polistopadový prezident Václav Havel chtěli pokračovat v socialismu, ministr financí Václav Klaus chtěl jako jediný kapitalismus. Foto Profimedia  

Důležité je pochopit, že bez tehdejších vedoucích komunistů by nemohl v Česku vzniknout ani jeho kapitalismus nebo to, co se mu v raných 90. letech docela dost blížilo. Rozhodli o tom komunisti, kteří třímali moc v rukou a pokojně se jí – navenek – vzdali. Kdyby nechtěli, revoluce by rozhodně nebyla sametová a mohlo dojít na scénáře typu občanské války. A kdyby chtěli, mohlo se pokračovat socialisticky, jen s trochu lidštější tváří. Oni se ale v dané chvíli rozhodli nejlépe, jak mohli – vybrali si kapitalismus.

Bez alespoň tiché podpory elit totalitního komunistického státu by bylo zavedení kapitalismu téměř nemožné. V září 1990, tedy tři měsíce po volbách, předložila nová, v pořadí již třetí federální československá vláda pod vedením normalizačního komunisty Mariána Čalfy, takzvaná vláda „národní oběti“, jež navázala na druhou Čalfovu vládu „národního porozumění“, parlamentu takzvaný Scénář ekonomické reformy.

Když salonní levičáci plamenně hovoří o tom, jak tenkrát zlí privatizátoři zničili fungující podniky, rozumnému člověku se okamžitě musí rozsvítit červená kontrolka.

I když se o něj nesourodá vláda, v níž seděli jak reformní komunisté (Rychetský, Dienstbier, Dobrovský), tak poradkyně náměstka ministra dopravy Květoslava Kořínková či normalizační komunisté jako Vladimír Dlouhý a generál Miroslav Vacek, ale i nekomunisté (Langoš, Miller) a katolíci (Mikloško), drsně pohádala, i přes silný odpor sociálních demokratů, Havlova křídla Občanského fóra a dalších poslanců ji parlament nakonec schválil právě v koncepci, jež prosazovala onu radikální kapitalistickou transformaci.

A právě tehdy přišla životní chvíle Václava Klause. Jako útočníka, který právě naskočil za nerozhodnutého stavu a po skončení oslabení na led z trestné lavice a odrazí se mu do středního pásma puk, přímo do jízdy. A tak míří sám na bránu a všechen um a celou dlouholetou dřinu a přípravu vloží do toho jediného okamžiku, který rozhodne o úspěchu a o tom, jestli se mu podaří zdárně dokončit blafák a chladnokrevně zavěsit pod víko. A využije momentu překvapení, než se na něj s krvavýma očima vrhnou zaskočení protivníci.  

‍