Tehdy poražení „havlisté“ a reformní komunisti později, když k tomu dostali příležitost, o tom, jak to tehdy doopravdy bylo, pochopitelně lhali, až se jim od hub prášilo. Vytvářeli si k tomu vlastní legendy a celé bájesloví, aby zakryli vlastní motivaci, ale především hloupost, neschopnost a nevědomost. Popřípadě aby zvětšili vlastní zásluhy a umenšili zásluhy jiných. A protože jich bylo tolik, a tak drtivá převaha, jejich „oficiální“ verze nakonec ovládla celý polistopadový „narativ“.
Když se nad tím ale zamyslíme, jinak to vlastně ani dopadnout nemohlo. Staří komunisté tahali za nitky v pozadí a nemohli se moc ukazovat, protože přece byla ta revoluce, která si žádala nové tváře. A těmi mohl být v dané chvíli jen Václav Klaus a hrstka lidí kolem něj, kteří zaváděli kapitalismus. A dál už zbývala jenom poražená skvadra „reformistů“ z osmašedesátého, kterých bylo mnohem víc. A kteří tudíž obsadili většinu důležitých polistopadových funkcí.
Ti se sice od začátku tvářili jako demokraté a disidenti, ale byli to jenom převlečení komunisti. Paradoxně mnohem opravdovější než ti kovaní, kteří dokázali ve vhodném okamžiku „přešaltovat“ a z možných cest, kterými jsme se mohli dál vydat, podpořit kapitalismus. Byli to spíš pragmatici než idealisté.
Zato „osmašedesátníci“, kteří emočně zamrzli ve zmařených nadějích pražského jara na lepší komunismus, nikdy nepřestali být komunisty do morku kostí. Stejně jako jejich děti, jimž vyšlapali cestičku a které po nich ochotně převzaly štafetu. Krev jejich krve.
Oni si vážně dodnes myslí, že kdyby to tenkrát převzali celé oni, mohlo to dopadnout líp. Jako kdyby neviděli, že to líp nedopadlo nikde – ani v Polsku, ani v Jugoslávii, ani jinde, kde se mnoho soudruhů udrželo ve funkcích a jen zahájili novou epochu. Naopak, právě u nás to dopadlo nejlíp. A ne díky nim, ale jim navzdory. Už by to měl někdo těmhle idiotům konečně říct a přestat je poslouchat.
Jejich slova totiž nemají žádnou váhu, jsou to jen rétorická cvičení bez obsahu a opory v realitě. A jsou to právě tihle zastydlí komouši z minulého století, kteří dnes, o více než třicet let později, dostali příležitost ukázat, co umí. To jejich „liberální“ režim tady dneska vládne. A jediným výsledkem je chaos, rozklad a hrozící válka s Ruskem, kterému nikdy neodpustili, že jim před sedmapadesáti lety nedali „čuchnout“. Jsou to lidé minulosti a vždycky budou, a s takovými žádná pěkná budoucnost opravdu nehrozí.
My můžeme být jenom rádi, a skoro nikdo tohle nedoceňuje a nevidí – protože realita byla zanesena a ztratila se pod nánosem jejich sladkých řečiček, moralizování, ukazování na druhé a patosu –, že se dostali k moci až v tomhle tisíciletí, a ne v 90. letech 20. století. To bychom se tu měli podobně skvěle jako v nejchudších a nejzaostalejších zemích Moldavsku či Ukrajině, která je dnes – a nikoli náhodně – jejich největším demokratickým vzorem.
Ale to bychom v našem vyprávění trošku předbíhali. V tuto chvíli bylo jen potřeba zmínit, kdo vlastně byly tehdejší elity, ze kterých se rekrutoval nový polistopadový establishment. Nikdo jiný, kdo by byl připravený v době, kdy se měnil režim, naskočit do hry, tady prostě nebyl. A nemohl být. Později v nové době vyrostla spousta šikovných, svobodných a schopných lidí, kteří vzali šanci za pačesy, ale z pochopitelných důvodů tady v roce 1989 nikdo takový ještě nebyl.
Levičáci, spojte se
Byli tu jen staří komunisti, reformní komunisti a Klaus, který byl samostatným a specifickým úkazem (a za chvilku si řekneme v čem). Staří soudruzi tedy byli (navenek) ze hry a museli zůstat v pozadí, druzí soudruzi nic nechápali ani neuměli, a tak prohráli v mocenském boji po roce 1968 naštěstí i v roce 1989, protože než se rozkoukali a domluvili, bylo hotovo.
Nikam ale nezmizeli a kvůli své drtivé převaze brzy zase začali vystrkovat rohy. Naštěstí až na konci 90. let a na přelomu tisíciletí, kdy už toho nemohli tolik pokazit. Tedy zvládli toho pokazit i tak dost, ale přece jen už nemohli strhnout volant a otočit řízení někam zpátky do roku 1968. Protože můžeme vzít jed na to, že kdyby k tomu dostali příležitost, přesně to chtěli celou dobu udělat. A to, že se shodou okolností dostali do popředí v celé Evropě postupně i podobně „progresivně“ ladění levičáci z jiných zemí, pro ně bylo jako nezasloužený dárek z nebe, a tak své „zkušenosti“ a představy konečně mohli nabídnout ve prospěch lidu. A Bruselu. Hoši, děkujeme, ale to fakt nemuselo být.
Podobně uvažující levičáci, hledající třetí cesty, totiž samozřejmě nežijí jenom u nás. Velmi silný proud je třeba i ve Francii nebo Německu, jehož je Evropská unie stěžejním projektem. Vynikající knihu, kterou – jak mi v našem rozhovoru prozradil Václav Klaus, jehož institut se na jejím vydání rovněž podílel – bohužel v České republice skoro nikdo nečetl (a podle toho to vypadá), o tom napsal historik, analytik a bývalý (a vlastně i současný) disident Aleš Valenta. Jmenuje se Německý rok 1968 – Předpoklady, průběh a důsledky kulturní revoluce v SRN.
A již její anotace nastiňuje pro mnohé překvapivé souvislosti: „Zatímco konzervativci interpretují rok 1968 na Západě jako první krok na cestě, která přivedla Západ na práh ,měkké‘ varianty totalitarismu, názor dnešních západních elit i mnoha společenskovědních intelektuálů v bývalé ,východní‘ Evropě je právě opačný. Podle jejich soudu rozbili studentští rebelové autoritativní struktury poválečné společnosti ve prospěch vyššího stupně demokracie a osvobodivé plurality. Oba postoje jsou zcela protichůdné, jelikož první klade na první místo svobodu, zatímco druhý upřednostňuje rovnost, resp. permanentní levicovou radikalizaci ,liberalismu‘.
Od začátku se sice tvářili jako demokraté a disidenti, ale byli to jenom převlečení komunisti. Paradoxně mnohem opravdovější než ti kovaní, kteří dokázali „přepřáhnout“.
Předmětný text představuje polemiku s ideologií kulturní revoluce, ale chtěl by rovněž přispět povšechně k lepšímu poznání tohoto nesmírně důležitého politického jevu v českém prostředí. ,Osmašedesátý‘ u nás je a vždy nepochybně zůstane spojen především s traumatem, vyvolaným sovětskou okupací, následnou vlnou emigrace a tzv. normalizací. Dostupné literatury v češtině o západním roce 1968 je s přihlédnutím k jeho osudovému významu pro dnešní Západ (a nejpozději od vstupu České republiky do EU i pro nás) poměrně málo, přičemž zcela chybí kritická pojednání. Do roku 2021 nevznikl text, který by českého zájemce seznámil se zřetelnou vazbou mezi idejemi a praxí šedesátého osmého roku a stavem veřejných záležitostí dnešních západních společností.“
To proto tak nadšeně naši reformní komunisté a jejich potomci, kteří se navlékli do liberálně-demokratických dresů, adorují vše, co přichází z Bruselu (hlavně dotace), protože právě spojení s levičáky ze Západu a ovládnutí celé EU jim začalo plnit dávný vlhký sen. Který (pro ně) tak nadějně začal, a tak trpce skončí.
Respektive on už skončil, jen oni si to ještě nechtějí připustit. A už jen z posledních záchvěvů a touhy zůstat u vesla kolem sebe kopou jako zběsilí.
