Když se podíváte na rodinné zázemí většiny slavných českých „liberálů“, zjistíte, že to jsou jen protekční děti starých komunistů. Proto řada z nás podvědomě cítila a cítí, že nový progresivní liberalismus na dálku zavání něčím podobným, co už jsme tu měli. A že myšlení liberálů v mnohém připomíná právě soudruhy let minulých. Jen se to dlouho nedalo uchopit a pojmenovat. Až teď, kdy se „mění vlny“ a kdy se to začíná skládat a vyjevovat.
Tolik podobné je to jenom proto, že liberálové dřív kovanými soudruhy sami byli (zdravíme na Pražský hrad)! Anebo to nasáli od svých tatínků a maminek! Kruh se právě teď uzavírá, a není to vůbec hezký pohled.
A tak může mladý Kolář být nejen starostou Prahy 6, ale i bourat sochu maršála Koněva, kterou – řečeno obrazně, nikoli doslovně – pomáhal stavět jeho komunistický děd, jenž patřil mezi poražené křídlo „reformních“ komunistů. Jeho stejně „reformně“ smýšlející tatík, toho času nazývaný protoKolář, hrající si na liberálního demokrata, teď řídí na Hradě jiného komunistu, jenž hraje roli prezidenta. Pardon, neformálně mu radí jako „přítel po boku“. Teď na nej shodou okolností vyplavalo, že mu za pofidérní konzultační činnost či nějaké jiné „služby“ proplatil děkan ČVUT faktury za 6 milionů korun. O demokracii a svobodě nám řeční europoslankyně Danuše Nerudová, dcera kovaného soudruha Peslara.
A na Edvarda Beneše pamflety píše a o morálce káže syn „stalinistického“ velvyslance z 50. let 20. století Viléma Pitharta. Nevím, zda jste si toho všimli, ale 4. května poslal Petr Pithart spolu s dalším synem komunistického prominenta, falešným doktorem práv Janem Kalvodou, a jinými strážci ideové čistoty otevřený dopis na pražský magistrát. A samozřejmě do médií, protože co by si lidé, kteří kromě žvanění nic neumí, počali bez médií, no ne?
Proč teď? Proč oni? A proč na pražský magistrát? Inu, on to nebyl ledajaký dopis, ale dopis s originálním návrhem. Našim milým signatářům totiž začala vadit socha bývalého českého prezidenta, prvního ministra zahraničí, člena odbojové skupiny Maffie a jednoho ze zakladatelů československého státu Edvarda Beneše. Kdyby jim vadil jen maršál Koněv, fajn. I to je samozřejmě na pováženou, protože Sověti porazili nacisty, a když to – paradoxně – komunistické děti s paní Nerudovou v čele popírají, ukazuje to jen na jejich omezenost. A nejde o jen o to, jestli ve větě, že Československo osvobodili Američané, řekla či neřekla „i“, ale o celkový přístup.
Někde by zůstal Gottwald, dobrá. Z deklu od Stalinova památníku by si udělali květináč, fajn. Vadilo by jim náměstí Pod Kaštany, kde sídlí ruská ambasáda, a přejmenovali by jej na náměstí Borise Němcova, zavražděného Putinova odpůrce. Je to směšné, ale proč ne. I ta Hartigova ulice místo Koněvovy, pojmenovaná nově podle prvního starosty Žižkova, není nic proti ničemu. To jsou sice hloupé, ale pořád jen politické hrátky.
Vybrat si ale jako cíl své zpupnosti Edvarda Beneše, politika první evropské ligy? Kterému nikdo ze signatářů, jejichž ambice a sebevědomí vysoce převyšují reálné schopnosti, nikdy kvalitami nedosáhl ani po špičku hole, o niž se tehdejší prezident, jenž se na rozdíl od nich zasloužil o stát i spoustu dalších věcí, na sklonku života opíral? To už není pouze obrovské chucpe a trapas intergalaktických rozměrů, to už je nebezpečná fantasmagorie zhrzených a charakterově nemocných lidí, kteří ani netuší, jak mrzcí a hloupí vlastně jsou. Když Šifra opakovaně psala, že lidská tupost nemá hranic, ani ona si možná neuvědomovala, kam až se dá posunout laťka. Nicméně skupině bývalých politiků, novinářů, historiků a jiných podobných lehkoživků se podařilo v praxi ukázat, že nemožné není vůbec nic. Tohle je (zatím) nejvyšší level.
Bystrý gepard
Co by jim mohlo vadit na Benešově soše, řeknete si možná. Kromě toho, že oni sochu nemají a nikdy mít nebudou, ač by moc chtěli? Pak vězte, že samotnou sochu (zatím) bourat nechtějí, jen by k ní rádi přidali pamětní desku. Ta by podle nich měla být u Benešovy sochy na Loretánském náměstí v Praze, jež stojí před ministerstvem zahraničních věcí.
„Náš návrh vychází z respektu k historickému dědictví, jakož i ze snahy přispět k zachování paměti a hodnot, na nichž naše společnost stojí. Pamětní deska by měla sloužit nejen jako připomínka minulosti, ale také jako varování současným a budoucím generacím obyvatel i návštěvníků města,“ začíná dopis, který podepsalo třináct individuí. Pak ale přichází návrh textu, který by měl na pamětní desce, umístěné ideálně na chodníku před sochou, stát. Píše se v něm mimo jiné, že „prezident Beneš nesl zodpovědnost za to, že po válce komunisté získali výsadní postavení ve státě“. A že byl tím pádem spoluzodpovědný (!) i za zločiny, kterých se režim dopustil.
Přišla na to řeč i při představování nové knihy Václava Klause Od Beneše po Ukrajinu, jež se shodou okolností konalo na pražského Novotného lávce v den, kdy text drzého návrhu zveřejnila média. Když byl na iniciativu dotázán či se o ní sám zmínil, to už si nevybavuji, český exprezident, řekl: „Já nevím, jestli všichni doceňujete, že otec Petr Pitharta, největšího bojovníka proti Benešovi, byl na počátku 50. let 20. století velvyslancem komunistického Československa v Jugoslávii a pak ve Francii. To, že se zrovna on pouští do této věci, je nedůstojné.“ Ano, právě jejich „fotry“ přivedl – dle jejich logiky – ten jimi proklínaný Edvard Beneš k moci. A oni si na to dneska pokrytecky stěžují… Je tohle vůbec možné?
Václav Klaus coby zkušený politik s diplomatickou výbavou to vyjádřil velmi distingovaně, ale mně v tu chvíli do hlavy naskočil jeden starý vtip Zdeňka Izera z 90. let, kdy se ještě věnoval politické satiře. Tak jsem se při té hrůze aspoň trochu zasmál. Izer tehdy citoval nějakou zprávu z rádia, která pravila, že ze zoologické zahrady v pražské Tróji uprchlo několik nebezpečných zvířat: „V ulicích hlavního města se tak pohybuje mrštný levhart, bystrý gepard nebo přežraný pithart…“
Mimochodem, od Izera mám rád i jeden již zlidovělý příměr: „Drzý jako lázeňská veverka.“ Asi ani nemusíme dodávat, že zbudování oné absurdní pamětní desky, ve skutečnosti pomníku jejich nekonečné – nebojme se to říct – debility, navrhují naši kryptokomunističtí liberální demokraté zaplatit z veřejných peněz. Od mládí mají totiž v hlavách zafixováno, že všechna moc a všechny peníze jsou – nebo by aspoň být měly – vlastně jejich. Protože oni nejlíp vědí, co je pro ostatní dobré. Zvlášť když to ti ostatní zaplatí.
Smutnou skutečností totiž zůstává, že oni svobodu ani kapitalismus nikdy nechtěli. Oni chtěli jenom vládnout a sedět na obrovské truhle veřejných rozpočtů sami. A proto to tady dneska začíná vypadat jako v knize Ignáta Herrmanna U Snědeného krámu. A proto stojíme, i když to většina lidí ještě nechápe, na prahu podobné ekonomické transformace, která musela nutně přijít v roce 1989. A která přichází pokaždé, když socialistické kobylky – obrazně řečeno – všecko sežerou a pose*ou. Ať už jsou z Prahy, nebo z Bruselu.
