Bylo by vhodné dodat, že zodpovědnost za to, že se v Československu dostali po válce k moci komunisté, rozhodně nenesl Edvard Beneš, proti kterému dnešní reformně-komunističtí historičtí revizionisté tak tvrdě brojí. A je drzost, když to někdo tvrdí, a dokonce veřejně a nahlas. A ještě k tomu nějaký komunista předstírající, že není komunistou. 

Změna poměrů byla důsledkem změněné geopolitické situace i nálad obyvatelstva po druhé světové válce. Třetí republika, jako mezičas relativní svobody, tak byla charakteristická permanentním bojem o mocenské pozice, jehož legitimním demokratickým vyjádřením se staly parlamentní volby konané v květnu roku 1946.

V rámci cesty ke komunismu byly tyto volby jedním z nejvýznamnějších mezníků našich moderních politických dějin. Jednak bylo v té době hlavním úkolem voleného parlamentu vypracování nové ústavy, a jednak se podle jejich výsledků mělo určit mocenské rozestavení sil v zemi. Již tehdy měli nejsilnější pozici komunisté, právě z důvodů geopolitických (válku vyhrál SSSR, se kterým byla zahájena spolupráce) i společenských (hodně lidí si myslelo, že nový režim po vojenských hrůzách povede k lepšímu a spravedlivějšímu světu); a zbývající politické strany, které si toho byly vědomy, se to snažily zvrátit.

A tyto volby byly jediné, které mohly nástup komunistů a náklon obyvatelstva doleva zastavit nebo aspoň přibrzdit. A přestože se nekomunistické strany hodně snažily, aby uspěly, v nadlouho posledních, i když nedokonalých svobodných volbách s přehledem vyhráli komunisté. Nějaké naznačování či tvrzení, že – podle člena významné komunistické rodiny Petra Pitharta – tedy tehdy mohl Edvard Beneš zabránit komunistům v nástupu k moci, když už u ní byli, a následnému převratu, geopoliticky jištěného Moskvou, je jen takovým falešným moralizováním. Víc by tomu bývalo pomohlo, když už to téma tedy pan Pithart otevřel, kdyby se lidi jako jeho otec nestali komunisty. Protože náznaků, že to bude průšvih, bylo už minimálně od Velké říjnové socialistické revoluce dost a dost. A nevidět to a navážet se do Beneše, bez kterého bychom možná ani neměli samostatný stát, kteří dnes tihle vykladači falešných dějin považují za samozřejmost a svoje vlastnictví, je jen odvádění pozornosti od objektivních historických skutečností. A taková veřejná a nestoudná intelektuální onanie. Podle reformních komunistů, kteří nic nedokážou a ze všeho nejlíp umějí kvalitně žvanit, ale vždycky za všechno mohou ti druzí.

Můj děda skončil na začátku 50. let v Pomocném technickém praporu v Libavé, protože ho nějaký aktivní soudruh udal za to, že v hospodě pronesl větu „co je to za režim, když na Benešův pohřeb nepustí ani jeho bratra“ (viz boxík níže). Děda, který byl vynikajícím fotbalovým obráncem, měl v té době jít hrát první ligu do ATK Praha (pozdější Dukly) s Pluskalem a Masopustem. Místo toho sprintoval k černým baronům. Později pracoval v továrně na trolejbusy v Ostrově nad Ohří a odmalička mi s oblibou vyprávěl historku, jak potkával každý den na chodbě jednoho tamějšího komunistu. A tak se ho jednou zeptal, jak je možné, že má pořád tak čisté montérky. „A víš, co mi, Milánku, ten darebák řekl?“ smál se děda. „My jsme soudruzi, a na práci jsou druzí.“

Problém byl ale v tom, že tu po 40 letech poctivého soudruhování nebyl nikdo, kdo by mohl po komunistech v roce 1989 převzít štafetu. Nikdo jiný než komunisti a lidé, kteří v komunismu dlouhá desetiletí žili, tady prostě nebyl.

Kontinuita, kterou známe třeba z Bavorska nebo Rakouska, kde je dlouhá tradice rodinných firmiček a z generace na generaci předávaných živností, tady byla po roce 1948, kdy jim komunisti úplně všechno ukradli, oficiálně znárodnili, nenávratně přetržena. A to důsledněji než v jakékoli jiné zemi. Kdyby byly ponechány alespoň soukromé živnosti a drobné podnikání či zemědělství, bylo by na čem stavět. Ale tady nebylo nic, jen státem řízená ekonomika od A až do Z, kde všechno patří všem, ale nikdo vlastně nic nemá a za nic nezodpovídá. 

A tak tady kromě tvrdých bolševiků, kteří drželi moc do roku 1989, a reformních komunistů, kteří s nimi prohráli mocenský souboj v roce 1968, v době obrovských změn prostě nikdo jiný nebyl. A není. Je to jako na Ukrajině, kde dnes přebrali po svých SS dědečcích a banderovských tatíncích štafetu i smýšlení jejich synové či vnuci. Geny jsou prostě geny.

Jasně že tu byla i hrstka skutečných disidentů a odpůrců komunismu (ne jen těch, kteří si na ně hráli), pro něž je nejvyšší hodnotou svoboda, ale ti jsou jenom takovou okrajovou anomálií a obtížně se přizpůsobují za každého režimu. Jsou to lidé, kteří do politiky nebo do privatizace obvykle nechodí a nehodí se ani do žádných významných funkcí. Na ty stáli fronty jiní… Ale i kdyby měli nekomunisti politické ambice a chtěli do toho jít, i oni žili čtyřicet let v tuhém socialismu a o tom, jak to funguje v kapitalismu, neměli potuchy.

Milanův tip: Prezident Edvard Beneš měl celkem šest bratrů. Čtyři už nežili a Vojta na pohřbu byl. Takže se zřejmě jednalo o Jana Antonína Beneše, který byl od mládí občanem USA, kam jej zavála dobrodružná povaha. Jan Antonín v roce 1948 navštívil Československo, ale po únorovém převratu se vrátil do Ameriky. A tak je výrok mého dědy nutné číst v kontextu toho, že buď na pohřbu opravdu nebyl. Anebo se zdálo, že tam nebude, což mohlo být vnímáno jako důsledek politické situace. Když Edvard Beneš 3. září 1948 zemřel, Jan prý v rozhovorech s rodinou poznamenal, že ho zabila zlomená srdce a zármutek nad osudem státu, pro který tolik obětoval.

Jako když ve skvělém filmu Vykoupení z věznice Shawshank propouštějí po desítkách let za mřížemi trestance Brookse. Místo aby se radoval, je v obrovském stresu a bezradný, neboť zjišťuje, že život na svobodě je pro něj moc složitý a svět venku se mezitím až nepochopitelně změnil.

Byl tu jenom jeden člověk, který se na život na svobodě cíleně připravoval, i když nevěděl, kdy a jestli se jí vůbec dočká. Stejně jako to dělal hlavní hrdina jednoho nejlepšího filmu všech dob, který kdy byl o podstatě svobody a tom, co svoboda vlastně znamená, natočen. Andy Dufresne byl sice nespravedlivě a proti své vůli uvězněn, ale nezahořkl. Tím, že se na to nevykašlal a nenechal se tím otrávit, nikdy se nevzdal myšlenky, že se dostane na svobodu. A celou dobu tomu šel systematicky naproti. Aniž by to kdokoli tušil, kope si roky svým geologickým kladívkem únikovou cestu. A když přijde ten správný čas, neváhá ji využít. 

 A tím, že to dokáže a ukáže ostatním cestu a připraví hřiště, umožní vykročit za svobodou i příteli Redovi. Ten se po letech za mřížemi cítí podobně bezradně jako Brooks, ale nakonec se i přes obavy a vnitřní pochybnosti rozhodne, že vyrazí za Andym a pravou chuť svobody rovněž ochutná.

Není tak těžké uhádnout či odvodit, že tím, kdo v listopadu osmadevadesátého vykročil rázným krokem z vězení cestičkou, kterou si předem připravil, byl Václav Klaus. A Redem, jenž se vydal po stejné cestě, všichni ti, pro které je skutečná i vnitřní svoboda tou nejvyšší hodnotou. Brooksem pak jedinci, kteří ji okusili, ale raději by upřednostnili návrat za mříže. A zbytkem ti, kteří z vězení nikdy ani nevystrčili nos nebo si vůbec nevšimli, že ve vězení pořád jsou. Popřípadě z toho obviňují ostatní.

Vnímavá čtenářka a bystrý čtenář již jistě tuší, že tahle červnová Šifra není primárně o Václavu Klausovi, ale o svobodě, kterou reprezentuje. A jejímž on je „jen“ autentickým a důležitým průvodcem a majákem.  

‍