Inkluze tedy ten rozpad starého tereziánského modelu školy z 18. století výrazně urychlila, ale nezpůsobila. Ano, inkluze není příčinou toho, že se rozpadá, ale jen jedním z důsledků. A to zcela mění situaci, protože z toho vyplývá jedna velmi výbušná teze: Kdyby inkluze nebylo, ten model by se rozpadal taky. Jen by to trvalo déle.

I toto tvrzení můžeme pochopitelně dokázat, jinak by ani nemělo smysl to tvrdit. Ale přesto pro konsternovanou čtenářku a zaskočeného čtenáře – kteří už už docházeli k očekávanému závěru, že když zhoršené výsledky školáků chronologicky kopírují rozvoj inkluze, bude toho inkluze nejspíš příčinou – ty dvě otázky, které se po celou dobu nabízely, poctivě položím: Opravdu by bylo školství ve špatné situaci i tehdy, kdyby se inkluze vůbec nezavedla? A opravdu by, když už byla zavedena, nestačilo inkluzi zrušit a vrátit se „ke kořenům“?

Když jsme zmiňovali mezinárodní měření matematické, čtenářské a přírodovědné gramotnosti mezi sedmatřiceti členskými státy OECD a jejich 44 partnerskými zeměmi, ukázalo se přece, že Japonsko, Singapur, Tchaj-wan, Hongkong, Jižní Korea nebo Estonsko na rozdíl od ostatních na duchu a výsledcích neklesají a bodovou laťku drží. Není právě toto důkazem, že nebýt inkluze, mohli jsme laťku výš udržet také?

Což o to, výsledky bychom pravděpodobně lepší měli. Ta nejdůležitější otázka by ale zněla jinak: Stačilo by to?

Zatímco u nás se kolaps starého modelu školství projevuje poklesem všeobecné gramotnosti, potížemi s udržením kázně a disciplíny v nesourodých třídách a snahou to podepřít podpůrnými opatřeními, aby to nespadlo, v uvedených zemích narážejí na stejný problém – tedy kolaps starého modelu – rovněž, pouze jiným způsobem. Na první pohled sice vypadají jako vítězové hodnocení PISA, kterých se to netýká, ale uvnitř jejich systému probíhá velice podobná debata a proměna jako u nás, jen z opačné pozice. Oni v tuto chvíli neřeší kolaps výkonu jako my, ale cenu, kterou za ten výkon musejí platit, a nepříjemné následky, které to přináší. Je to vlastně druhá strana té samé civilizační mince, jen se jinak projevuje. 

Hodnocení PISA měří hlavně matematické myšlení, čtení nebo práci s informacemi. To je samozřejmě důležité. Ale nepokrývá to všechno. Nic to nevypovídá o kreativitě, radosti z učení nebo umění se učit a chápat souvislosti. Ani o otevřenosti pro inovace. A už vůbec ne o psychickém zdraví. To poslední pak především u asijských zemí hraje obrovskou roli a probíhá u nich kvůli tomu široká společenská diskuse. Jinými slovy, není všechno zlato, co se třpytí. Hodnocení PISA je totiž samo o sobě přizpůsobeno starému školskému modelu a měří spíše schopnost zvládat školní systém než schopnost adaptace v současném, a především budoucím světě v epoše, kde se věci mění rychleji než dřív.

Ty výsledky mají nějakou výpovědní hodnotu, pochopitelně. Ale není možné je přeceňovat. Není z nich vidět například to, že východoasijský model není o moc stabilnější než ten náš a udržet ho stojí stále víc sil a energie, protože ani on neodpovídá dnešní době, stejně jako jí neodpovídá ten náš. A má své stinné stránky, které z nějakých výsledků gramotnosti nelze vyčíst.

Faktem totiž je, že země jako Jižní Korea, Tchajwan, Japonsko, Singapur nebo Hongkong mají sice špičkové výsledky, ale zároveň extrémně dlouhou školní zátěž, obrovský tlak na výkon a masivní doučovací průmysl. Například v Koreji děti běžně studují do večera v tzv. hagwon, což je něco jako doučovací akademie. Tyto soukromé instituce navštěvuje až 75 procent dětí. Jen si to představte – skončí jim škola a do večera jsou zavřeni v jiné, za což rodiny platí obrovské peníze.

Právě proto vykazují asijské země založené na drilu nejvyšší míru stresu u studentů, nejvyšší míru úzkostí a také sebevražedných tendencí mladých lidí. A když to někdo ve zdraví zvládne, nastoupí do práce, kde trčí dlouho do noci – třeba Japonci nemůžou jít domů dřív než šéf –, až se jednoho dne může klidně stát, že to prostě nevydrží a skočí třeba z okna. A ten let z výškové budovy je pro ně možná úlevnější a méně stresující než to, co mu předcházelo.

V předchozích článcích jsme zmiňovali, že podle průzkumů české děti udávají, že je pro ně škola těžká a stresuje je. A to přesto, že se stále snižují nároky a úroveň a hloubka výuky. To jasně ukazuje nejen to, že se změnily děti, ale také to, že se nezměnil starý model školství a systém se jej snaží pouze zoufale udržet, i když svět už je jinde. A teď si představte, jak se asi musí cítit děti v Japonsku nebo v Koreji, které se změnily nepochybně také. Ale jejich systém se nesnaží model podepřít, aby nespadl, ale udržet v něm stejnou výkonnost a disciplínu jako dřív. To je potenciálně hodně výbušná směs…

Tady máme i odpověď na otázku, jestli by pomohlo, kdyby se u nás zrušila inkluze a zvýšily nároky či disciplína a model se pokusil vrátit do předinkluzivní éry. Nic takového už prostě není možné. Jednak by to ty děti nezvládly. A není to jejich chyba. A jednak by celý systém úplně zkolaboval. Již teď to těžko zvládá udržet učitel i s asistentem, a bez asistenta by to bylo ještě mnohem složitější. Zrušit inkluzi už v této fázi nelze a byla by to snad ještě větší chyba, než jakou bylo její zavedení.

Výsledky, souvislosti i průzkumy naznačují spíše něco jiného – že dnešní děti a starý model přestávají být kompatibilní. A že to, co je potřeba změnit, je samotný model.

Asijský způsob naopak ukazuje, že i extrémní výkon má svou cenu a že je stále náročnější starý model držet silou, a to i s vědomím toho, že jsou vzhledem k odlišným společenským normám a zvyklostem tamější děti přece jen odolnější.

I v těchto zemích si ale uvědomují, že to, co se jim daří držet silou a disciplínou, rovněž není dlouhodobě udržitelné. A tak se například v Japonsku snaží omezit biflování, podporovat kreativitu nebo zavádět projektovou výuku, aby se model více přizpůsobil dnešní technologické a prudce se měnící době. Singapur si dokonce jako motto reformy vybral slogan „Uč se méně, nauč se více“ (Teach less, learn more). Méně memorování, více pochopení.

Takže ani tam nejsou spokojení a uvědomují si nutnost změny. Když to porovnáme s Evropou, vidíme až fascinující paradox. Západ zjišťuje, že potřebuje více disciplíny a struktury jako v Asii. Ale neví, jak toho docílit, protože vidí, že děti víc drilu a disciplíny nejsou schopny unést. A Asie říká, že potřebuje víc kreativity jako na Západě, ale přemýšlí, jak to udělat, aby to nedopadlo jako na Západě, kde se ztratily hranice a všechno se rozpadá; hlavně výkon. Skoro by se dalo říct, že se obě civilizace snaží dostat někam doprostřed, směrem k větší rovnováze. Ale zatím jim to nejde. A otázkou zůstává, jestli je v intencích starého školského modelu něco takového vůbec možné.  

‍