Oba modely – euroatlantický i asijský – pracují s tím, co vzniklo před několika stoletími. A když se nad tím jen trochu zamyslíme, vyvstane neodbytně otázka, zda ten největší problém a ta prvotní příčina netkví právě v tom. Tedy v samotném pojetí školství, které bylo nastaveno v dávné minulosti, ale v současném světě už prostě nedokáže držet krok s realitou a neodpovídá dnešním nárokům.

Možná jsme opravdu svědky hlubší změny, než se na první pohled může zdát. A skutečnosti, že starý model školy nezvratně spěje ke svému konci. Faktem totiž je, že ten model vznikl v 18. či 19. století pro průmyslovou společnost, disciplinovanou práci a jednotné znalosti. Dnešní svět ale potřebuje něco jiného – kreativitu, schopnost myslet a učit se nové věci a pracovat s informacemi. A to je něco, co ten starý model zoufale, ale zoufale nezvládá.

A tak se západní model na jedné straně rozpadá příliš rychle, protože povolil. Asijský model na druhé straně rozpad zpomaluje, protože drží ještě křečovitěji a pevněji než dřív. Ale oba přitom narážejí na limity toho stejného systému. Jen každý trochu jiným způsobem.

My jsme změnami a inkluzí urychlili jeho rozpad, oni nekonečným drilem a disciplínou o trochu prodloužili jeho životnost – ale ani oni, ani my nemáme v ruce nic, co by tvořilo budoucnost. A to je historicky zcela výjimečná situace, protože se tím pádem ke konci nezadržitelně blíží éra celé jedné de facto civilizační technologie – školy. Tedy něčeho, co drželo lidskou společnost pohromadě dlouhá staletí. Jen nikdo zatím neví, co by ji mohlo nahradit.

Že to není tak horké? A když škola přežila dosud, mohla by při troše štěstí přežít i nadále? To by samozřejmě mohla, ale nikoli ve stávající podobě. Technologové, pedagogové, filozofové a všichni, kteří se tématu seriózně věnují, totiž ve svých úvahách narážejí na ten stejný rozpor: informace jsou dnes dostupnější než kdykoli v historii, ale škola je pořád organizovaná jako v době, kdy byly informace vzácné.

Stávající model školy, který známe od 18. a 19. století, měl jednoduchou logiku: bylo málo knih a informací, učitel byl nositel znalostí a děti musely sedět v jedné místnosti a poslouchat jeho výklad. Proto vznikl model učitel – výklad – třída, který byl ve své době nesmírně efektivní a rozumný.

Bylo málo knih a informací, učitel byl nositel znalostí a děti musely sedět v jedné místnosti a poslouchat jeho výklad. Internet tento model ale rozbil napadrť.

Internet ten model ale rozbil napadrť a situace je dnes úplně opačná. Informace jsou všude. Ty nejlepší přednášky světa můžete najít on-line, existují kurzy, simulace, tutoriály a videa, ze kterých se ten, kdo chce, může naučit stokrát víc než z opisování tabule. Stačí jen chtít. Každý člověk, který se o něco zajímá, si může stiskem tlačítka myši pustit nejlepší přednášku z MIT nebo Oxfordu, aniž by opustil svůj pokoj. A kdo se chce něco naučit a něco umět, ten k tomu školu vůbec nepotřebuje. To znamená, že učitel už dávno není (jediným) zdrojem znalostí.

A tak vzniká nekonečně bizarní a opakující se obrázek, který si musí uvědomovat i děti s PO3. Ve třídě píše učitel na tabuli látku, kterou se naučil před mnoha a mnoha lety ve škole, ale děti mají v kapse zařízení, které obsahuje prakticky vědění celého lidstva. To je civilizačně zvláštní a dlouhodobě neudržitelná situace, kdy škola vlastně odmítá přijmout a vzít na vědomí realitu, že technologie zcela změnila svět poznání.

To nejcennější, co internet umožnil, je právě autodidaktické vzdělávání. Existují tisíce a tisíce lidí, kteří se sami naučili programovat, fotografovat, péct, něco vyrábět, mluvit cizími jazyky, rozumět nějakému oboru, ovládat matematiku, poznat historii a všechno, co si jenom dokážeme představit.

Třeba nedávno jsem v populární soutěži America‘s Got Talent viděl šestnáctiletého kluka, který měl nízké sebevědomí a odmala problémy zapadnout do kolektivu, protože byl jiný. Netušil, co by chtěl dělat – a tak nějak celkově si se sebou nevěděl rady. Pak ale v jednom hudebním videoklipu zahlédl jakéhosi performera v oboru aerial art neboli vzdušné akrobacie a začal na zahradě trénovat. Konkrétně na stromě, kde si rozvěsil šály.

Všechno se naučil jenom podle YouTube. A proto, že ho to – jak se říká – chytlo, při úchvatném soutěžním vystoupení, kde prováděl neuvěřitelné kousky v kruhu zavěšeném u stropu, porotcům v čele se světoznámým producentem a tvůrcem celé soutěže Simonem Cowellem doslova vyrazil dech.

Než přijdou domů

Motivace, zvědavost a chuť něco znát nebo dělat hrají v dnešní době stále větší roli a ten, kdo se chce něco naučit, bude mít oproti těm, co jen pasivně čekají, až jim něco někdo řekne nebo je do něčeho dokope, stále větší „konkurenční“ výhodu. Jinými slovy, od světa rovnosti a poslušnosti míříme ke světu, kde budou rozdíly mezi lidmi stále větší podle vzoru „co do něčeho vložíš, to se ti vrátí“.

Je ale dobré připomenout, že ve škole nejde a nešlo pouze o předávání vědomostí. Škola plnila a plní také funkci socializační, výchovnou, učení se disciplíně, povinnostem, získání základní gramotnosti či strukturování dne. Prostě základní návyky. A protože stále hůře plní tyto funkce samotné rodiny, které by se to o to měly snažit především – ale často to nechávají právě na škole –, škola je jako instituce stále potřeba.

Ovšem co se týče vzdělávání, tak psychologické studie ukazují, že to nejhlubší učení vzniká právě tehdy, kdy je přítomna zvědavost, vlastní zájem a pocit smyslu. Bez toho se člověk učí jen špatně nebo krátkodobě.

Někteří odborníci proto říkají, že škola by se měla posunout od předávání informací, kde působí jako slon v porcelánu, spíše k vedení učení. Učitel by nebyl přednášející, ale spíš průvodce, mentor či organizátor zkušeností. Jenže k tomu by se museli změnit i samotní učitelé a jejich vzdělávání a školení. A musela by spolupracovat i rodina, a ne jenom odkládat děti do školy a vše nechávat na učitelích. Tím se ten moment, kdy je třeba se ptát, zda opravdu ještě potřebujeme školu v její současné podobě, stává ještě naléhavějším. Ne snad proto, že by nebylo vzdělání důležité, ale protože technologie kompletně změnila způsob, jakým se znalosti šíří.

Dokud se tedy zásadně nezmění pojetí školství nebo přemýšlení o něm a jeho smyslu, budou učitelé stále víc připomínat spíše hlídače dětí. Takové lepší bachaře. Jak to řekl ten chlapec, se kterým jsem mluvil: „Je to jako vězení, kde je potřeba, aby někdo dohlédl na děti, než přijdou rodiče domů z práce.“  

‍