Plán na jinou podobu či reformu školy, jež by tuto důležitou instituci uzpůsobila požadavkům nové doby, ale zatím žádný neexistuje. A není to jenom ve školství, ale i v dalších oborech, jak si v Šifře dlouhodobě ukazujeme. A to jsem nepsal ještě třeba o zdravotnictví, tam je to taky velká legrace. A proto to taky působí tak bezvýchodně, jako že nikdo neví, co s tím a kudy dál.
Ona to totiž není krize nebo funkční rozpad jednotlivých oborů. Kdyby byla, možná by ani nemělo smysl se tomu věnovat detailněji a chápat principy či mechanismy. Takových krizí a následných restartů či restrukturalizací už bylo, a vždy to pak fungovalo dál.
My se ale bavíme o něčem jiném a historicky vzácnějším. Žijeme totiž zrovna v době, kdy končí celá jedna civilizační epocha a začíná jiná, která „frčí“ na odlišných principech. Nesledujeme tedy pouhou krizi či úpadek konkrétního oboru a lidského konání, ale rozpad starého civilizačního modelu. A tam kosmetická úprava stačit nebude.
Například na tom vývoji ve školství je to vidět perfektně. Zastavit inkluzi už nejde, protože ta celý starý model podpírá a snaží se jej ze všech sil udržet. A čím víc se to – i přes všechna opatření – rozpadá, tím víc podobných opatření systém zavádí. A čím víc jich je zavedeno, tím víc to paradoxně urychluje ten rozpad. Tohle tedy není věc, která se dá zalepit novým zákonem a zazáplatovat – tohle je realita. Ta realita, u které mají lidé problém ji byť jen vidět nebo přijmout, natož aby se podle ní zařídili a začali měnit věci nebo aspoň popisovat tak, aby s ní byly v souladu. Tam ale ještě nejsme. My jsme teprve v té fázi, kdy tu realitu popíráme a doufáme, že nic muset měnit nebudeme. A kdy se snažíme namísto řešení problémů a změny přístupu zachraňovat to, co nefunguje a fungovat nemůže. A proto to všechno vypadá tak dramaticky…
Když se vrátíme do školní třídy, situace v ní nám to ukáže lépe než cokoli jiného. Protože realita je silnější než tisíc slov a rozpad starého pokračuje doslova kosmickou rychlostí.
Nebo si myslíte, že proměnou role asistenta pedagoga, zhoršením školních výsledků v testech PISA a prudkým nárůstem diagnóz to skončilo? Kdepak. Od začátku příštího školního roku v září 2026 se totiž ve školách chystají další dramatické změny, které mají jediný cíl: zachraňovat něco, co už zachránit nejde, a udržet neudržitelné.
V našem detektivním příběhu rozpadu školy jako instituce jsme se dostali až do druhé fáze inkluze, která započala v roce 2016 a definitivně změnila realitu dříve homogenních tříd. Zhoršily se výkonnostní propady, narostl počet žáků s diagnózami, do toho přišlo zavření škol a po něm postcovidové zhoršení výsledků i psychiky...
Když se to střetne
Když se to popíše takto suše, může to pořád vypadat jako vina inkluze, ale ta myšlenka „nezraňující školy“ je mnohem starší než dnešní woke kultura a není to produkt posledních let. Začala se objevovat už v 60. a 70. letech 20. století v západní pedagogice a jejími hlavními zdroji byly humanistická psychologie, pedagogika zaměřená na dítě či kritika autoritářské školy. Velký vliv tehdy měly například myšlenky psychologů, jako byli Carl Rogers, Abraham Maslow nebo Jean Piaget. První z nich, šestý nejcitovanější psycholog 20. století, kladl důraz na podporu osobního rozvoje. Druhý, autor Maslowovy pyramidy lidských potřeb a desátý nejcitovanější psycholog 20. století, na potřebu bezpečí a sebeúcty. A třetí, který byl druhým nejcitovanějším psychologem 20. století a proslul studiem dětského myšlení a teorií kognitivního vývoje, se soustředil na vývojovou psychologii dítěte. Právě z těchto myšlenek vznikla pedagogika, která tvrdila, že škola nemá dítě ponižovat ani traumatizovat a těžko by někdo rozumný proti tomu mohl protestovat.
S inkluzí se tyto myšlenky spojily až v 80. a 90. letech minulého století. Po druhé světové válce totiž začaly západní společnosti silně řešit práva menšin, práva handicapovaných a rovný přístup ke vzdělání, z čehož jaksi vyvstal princip, že by mělo každé dítě mít místo v běžné škole. No a po roce 2000 se oba proudy spojily, kdy postupně splynuly tři odlišné věci: psychologie zaměřená na takzvaný „wellbeing“ neboli psychickou pohodu, politika rovnosti a inkluze a pedagogika individualizace. Z toho pak „zmutovala“ filozofie, která dnes dominuje mnoha vzdělávacím politikám v Evropě a která tvrdí, že škola má být bezpečným prostředím pro všechny děti.
Ono to na papíře nezní špatně ani radikálně, ovšem problém nastane v momentě, kdy se teorie střetne s realitou. V tomto případě s realitou třídy. Ta teorie by mohla fungovat možná v prostředí menších skupin, dostatku pedagogů a homogennějších tříd, ale v běžné třídě s 25 či 30 dětmi, mezi nimiž jsou obrovské rozdíly, protože politiky napadlo zrušit zvláštní školy a mentálně zaostalé děti zavřít do třídy s nadanými i průměrnými, vznikají napětí a tlaky, které jdou proti sobě. A učitelé nevědí, co mají řešit dřív – zda výuku, naplňování administrativních pravidel či se starat o psychickou pohodu žáků a aby se nikdo necítil vyčleněn z kolektivu. Tyto cíle se pak dostávají do konfliktu a neřešitelného rozporu.
Ve skutečnosti se tedy dnes nevede spor mezi „dobrem a zlem“, jak jsme si ukázali i na příkladu evropského a východoasijského školství, ale spíše mezi dvěma důležitými hodnotami. Na jedné straně stojí rovnost a ochrana a na straně druhé výkon a nároky, přičemž najít mezi nimi rovnováhu je extrémně obtížné. Zvláště když chce společnost od školy obě věci současně: aby všechny děti uspěly a aby existovalo spravedlivé měření výkonu. To se navzájem vylučuje. A tato bezradnost a slepá ulička, do které jsme se dostali, vynikne obzvláště ve chvíli, kdy se mezi přemítáním, co je důležitější a jak by se to mělo udělat, změnilo díky novým technologiím nejen šíření informací, ale i samotné děti.
A tak, než se zvládlo aspoň vymyslet, jak to udělat, natož to realizovat, stihl mezitím beznadějně zastarat celý školský model jakožto civilizační výdobytek z 18. a 19. století, bez kterého jsme si neuměli fungování společnosti vůbec představit. A proto nám stále víc bobtná zásadní rozpor a napětí ve školách roste. Papírově je asistent pedagoga, který měl původně pomáhat s integrací do kolektivu slabším žákům, stále asistentem pro konkrétního žáka. Prakticky ale drží pohromadě celou třídu. A fakticky pomáhá učiteli přežít.
Ukázali jsme si i to, že od zavedení druhé fáze inkluze v roce 2016 se stal asistent stabilizátorem rostoucího chaosu. Přestává být pomocí dítěti a začíná být nárazníkem mezi systémem a realitou. Jestliže až doposud změna probíhala tajně a asistent, přestože je nezbytnou podmínkou fungování celé třídy, je formálně stále vázán na přidělení konkrétnímu žákovi s poruchou, od příštího školního roku padá i tato poslední zábrana.
Situace pokročila natolik, že od školního roku 2026/27 dojde k další změně. Asistent pedagoga bude již nárokově v každé 1. třídě základní školy s alespoň 15 žáky. To není inkluze jednotlivců, to je faktické přiznání, že standardní třída bez asistenta už není funkční jednotka. Jde tedy o strukturální změnu paradigmatu. Vždyť v původním modelu byla třída stabilní celek, a když nějaký žák potřeboval pomoct, byl mu přidělen asistent. Takový žák i asistent byli systémovými výjimkami. To postupně přešlo k modelu, kdy třída přestala být homogenním celkem, a stala se celkem nesourodým, výkonově rozpadlým a kázeňsky náročným, kde se stal asistent nutnou podmínkou provozu, neboť norma nefunguje bez podpůrné konstrukce. Již to byl obrovský posun. No a od září se má stát podpůrná konstrukce jejím hlavním pilířem.
Proč v první třídě? Protože právě první třída je extrémně citlivý indikátor, který ukazuje úroveň předškolní přípravy, rodinné zázemí, jazykové schopnosti, míru poruch chování i emoční stabilitu dětí. A pokud systém vyhodnotil, že bez asistenta už nemůže třída nad 15 žáků standardně fungovat, pak to znamená jediné: průměrná samostatnost dítěte při vstupu do školy dále klesá. A zároveň potvrzení, že pokud je asistent v každé třídě, definitivně se mění role učitele, vzniká model výuky se dvěma pedagogy, zvyšují se náklady systému a dál roste závislost na podpůrné infrastruktuře. A jakmile se něco stane nezbytným, už to nelze zastavit. Naopak, z povinného asistenta v první třídě se povinný asistent během pár let rozšíří do všech tříd.
Jak to vím? Protože ten mechanismus je pořád stejný. Jakmile mu jednou člověk porozumí, může jej číst jako otevřenou knihu. Čtěte se mnou: Dosud platilo, že asistent je vázán na podpůrné opatření konkrétního žáka (PO3). Přítomnost asistenta tedy musí být odůvodněna diagnózou žáka. A přestože asistent fakticky pomáhá stabilizovat celou třídu, oficiálně je třída stále funkční jednotka bez asistenta. Nový model pro 1. třídy nad patnáct žáků ale říká: Třída jako taková je již natolik náročná, že vyžaduje systémovou podporu. To je přímá kvalitativní změna.
Situace pokročila natolik, že od školního roku 2026/27 dojde k další změně. Asistent pedagoga bude již nárokově v každé 1. třídě základní školy s alespoň 15 žáky.
Navíc z toho vyvstává nevyřčená logická posloupnost. Pokud systém přiznává, že je situace natolik vážná a bez asistenta nemůže fungovat 1. třída, pak je jasné, že druhá třída bude mít stejné složení – jen bude o rok starší. Bude mít tedy stejný problém a stejnou potřebu. A pokud se naučí fungovat s asistentem, už se bez něj neobejde. Systém ale nemůže zavést radikální změnu najednou. Postupuje proto salámovou metodou. Nejprve vybere pilotní skupinu. Tu rozšíří. Poté dojde k normalizaci. A stane se z toho samozřejmost.
I druhý důvod je částečně politický. První třída je totiž bezpečný začátek. Je to přece podpora malých dětí. A kdo by proti tomu mohl protestovat? Argument péče, podpory a rovnosti je natolik silný, že se nad tím nikdo ani nepozastaví. Jak to ale bude fungovat v přechodové fázi, kdy asistent bude povinný jen v první třídě, ale potřebovat ho bude – a možná ještě víc – i třída druhá? Inu, tam se to „vyřeší“ způsobem, jakým se asistenti přidělují dnes – přes pedagogickou poradnu. Než se zavede plošný model i ve vyšších ročnících, systém to bude řešit tak, že formálně přidělí asistenta žákovi s těžší poruchou a PO3 (a skoro v každé třídě se někdo najde), ale fakticky bude sloužit celé třídě. A za pár let bude asistent povinný všude, čímž se sníží administrativa s PO a vše se „zjednoduší“.
A tak se z asistenta pedagoga coby mediátora mezi školou a romskou komunitou (začátek tisíciletí), pomoci konkrétnímu dítěti (2005), pomoci více dětem (2010), podpory inkluze (2016) a stabilizátoru kolektivu (2020) stává druhý pedagog. A vše vlastně probíhá „natajňačku“. Nejzajímavější na tom všem je, že se ta změna vlastně nikdy nepřiznala. Na papíře je asistent pořád podpůrné opatření pro žáka, v realitě už je ale dávno druhý pedagogický pracovník, protože jeden učitel nemá šanci rozpadající se model zvládnout. Jde tedy o typickou systémovou adaptaci, která je průvodním znakem rozpadu systému, který mění funkci, ale ne název.
Ano, systém kolabuje, ale nechce to přiznat. A místo aby se změnil, postupně „ukusuje“ realitu. Protože realitou je asistent v první třídě, katastrofální propad výsledků a snížené výstupy, ale jazyk systému mluví o inkluzi, podpoře a rovnosti šancí. A mezi tím vzniká obrovská propast.
Systém nedokáže říct „ten model skončil, pojďme hledat nový“. Ale tváří se, že „vše funguje, jen to upravujeme a vylepšujeme“. A tak vzniká svět iluzí. Už víte, proč je třeba přestat mluvit jazykem systému neboli včerejška, ale naučit se mluvit jazykem duše, tedy reality? A proč jediné, co může pomoci čelit realitě, je změna myšlení?
