Všechno je v pořádku

Poslední, co zbylo, je iluze, která to drží pohromadě.

Co říká jazyk systému? Že všechno funguje, problémy se řeší a pracuje se na zlepšení. Jazyk reality ale říká, že starý model skončil, zakrývá se to líbivými slovy a systém se rozpadá. Nevidí to pouze ti, kteří stále hovoří jazykem systému a věří jeho slovům, ale nevnímají realitu. 

Popsali jsme si, jaké potíže má s hodnocením a známkováním dětí běžný učitel na prvním stupni základní školy. Protože ti žáci, kteří na základní školu nestačí, a přesto jsou do ní kvůli inkluzi zařazeni, se jaksi nevejdou do známkovací stupnice. A to i přesto, že známkování je – musí být – výrazně mírnější než dřív. Takže „normální“ žák, který by byl před mnoha lety považován za slabšího, ale dnes je spíše průměr, dostane dejme tomu trojku. (Dříve by to byla čtyřka nebo pětka.) Ale pořád toho umí víc než ten, který by měl být ve škole zvláštní a který nedosahuje ani úrovně, jež by stačila na čtyřku a postup do dalšího ročníku. A propadnout se nesmí nechat, protože by takoví žáci – a je jich strašně moc – neprošli nikdy ani na druhý stupeň, natož aby kdy dochodili základku. Museli by zůstat na prvním stupni až do důchodu.

A právě tady se střetlo nastavení systému s realitou tak silně, že se učitelé dostali do neřešitelné situace. Jako kdyby měli vyřešit kvadraturu kruhu. Kdyby tito inkluzivní žáci dostali trojku nebo čtyřku, prošli by sice do dalšího ročníku, ale tam by se problémy ještě víc zhoršily. Obzvláště kdyby to dotáhli až na druhý stupeň. Snadno by se tak stalo, že žák, který nedokáže vynásobit pětkrát sedm, by se octl v šesté třídě, tedy na druhém stupni, kde je látka opět o něco těžší. A jestliže nestačil ani ve třetí třídě, která již atakovala jeho limity, propast by se nadále prohlubovala. Navíc by se všechno „hodilo“ na učitele z prvního stupně, že nechal takového žáka projít. Jinými slovy, nejpozději tady by se realita projevila, a učitelům na druhém stupni – kterým osnovy také předepisují, co by děti měly zvládnout a co se má probírat – by se třída definitivně rozpadla a výuka by zkolabovala.

Konkrétní školní třídou jsme náš příběh začali, ve stejné třídě i skončíme. Když si můj známý, který převzal slaboučký kolektiv po učitelce Kunhutě, která přitom po škole šířila mýtus, jakou má bezproblémovou třídu a jako jsou její děti „vycvičené“, všiml, že druhý nejslabší žák neumí ani malou násobilku, polil ho studený pot. Ne proto, že by tím byl překvapen, tohle je ve třídách zcela běžný stav. Ale proto, že ten konkrétní žák jménem Červeňák neměl vyřízené z poradny podpůrné opatření, nejlépe třetího stupně.

Toto opatření má pro osud učitele i jeho třídy přitom zcela zásadní význam a je to nejdůležitější dokument v celém českém školství, a to primárně ze dvou důvodů. Pouze žák s PO3 má totiž nárok na asistenta pedagoga. Jenže proto, že je takový „dvoupedagogový“ systém velmi finančně náročný, děje se v posledních letech s přibývajícími diagnózami u žáků a asistenty ve třídách ještě jedna věc. Na pedagogické poradny je shora vyvíjen tlak, aby tolik neplýtvaly. Neboli aby PO3 přidělovaly jen v nejnutnějších případech a ty ostatní přesměrovaly na PO2. Zdá se to jako drobný rozdíl, ale stojí na něm celý křehký ekosystém.

Představte si třídu, kde je několik lehce retardovaných žáků, a pochopíte to hned. Jakmile jeden z nich „vyhraje“ PO3, získá celá třída asistenta. Takže radost mají všichni, ale největší má učitel, že mu s nesourodou třídou, kterou by jinak nemohl zvládnout, pomůže druhý dospělý. Protože učit nadané, držet pozornost průměrných a dohlížet na retardované a celé to udržet pohromadě je v jednom člověku takřka nemožné.

Takže dítě, které dostane PO3, je vlastně výhrou v loterii pro celou třídu. Pokud by ale poradny byly dál tlačeny k tomu, aby s PO3 „neplýtvaly“, dostaly by najednou všechny potřebné děti místo PO3 třeba PO2. Neznamenalo by, že jsou na tom lépe, ale mělo by to jeden fatální důsledek. Třída by neměla asistenta a učitel by to musel – i když to vlastně nelze – zvládnout sám. Proto se každý učitel modlí, aby aspoň jeden mentálně zaostalý žák ve třídě dostal PO3. Poradna, která má své předpisy, ale začne třeba na PO2, a až když vidí, že ten žák opravdu nezvládá a je to katastrofa, dá mu třeba za rok PO3.

Z toho vyplývá jedna pozoruhodná věc. Pokud systém, který to stojí obrovské peníze, tlačí nově shora na poradny, aby šetřily s PO3, znamenalo by to, že by první nebo druhé třídy byly najednou bez asistentů. U problematických žáků by se začalo s PO2, a až by je systém „poznal“ a zjistil, že to jinak nejde, teprve ve druhé nebo třetí třídě by „povýšili“ na PO3. Jenže to už by mohl být učitel v sanatoriu. Už chápete, proč musí být od příštího roku zaveden systém s povinným asistentem pro první třídu?

Existuje představa, že tím systém ušetří nějaké peníze. Za asistenty a možná i za činnost poraden. V první třídě nebudou PO tolik potřeba, a ve druhé nebo ve třetí se vybere nejslabší žák, který dostane PO3, a třída bude mít asistenta i nadále. Teoreticky by tedy mohlo ubýt administrativy…

Dvojka jako dvojka?

Je tu ale ještě jeden problém. Pedagog, jehož jsem zmiňoval v úvodu, patřil mezi ty učitelské šťastlivce, kteří ve třídě zděděné po Kunhutě již asistenta měli. A to proto, že byl přidělen jedné retardované holčičce, která jej vzhledem ke svému postižení dostala hned v první třídě, neboť by bez asistentky nedokázala vůbec fungovat. Teď nemyslím v učení, tam je to beznadějné, ale spíš ani sociálně.

Teď přichází další zásadní otázka: Proč tedy byl ten učitel tak vyřízený, když zjistil, že žák Červeňák nemá PO3? Asistentka už přece ve třídě byla, a tak se mohla věnovat i jemu. Systém si navíc kvůli nákladům již hlídá víc než v počátcích inkluze, kdy to nebylo tak neobvyklé, aby nebylo ve třídě asistentů vícero, přestože by to mnohdy bylo třeba. Ale to by se nedoplatil…

Ten důvod, proč potřeboval učitel pro Červeňáka, jenž neuměl počítat ani na prstech, přiklepnuté PO, byl prospěchový. Když to řeknu trochu zjednodušeně, ale přesto přesně tak, jak to je, tak bez PO by musel chlapec propadnout. Jenže tlak z vyšších míst je, aby v inkluzi nikdo nepropadal, protože propadnutí přece popírá myšlenku samotné inkluze. Obzvláště když v předchozí Kunhutině třídě měl ten samý žák trojku. Ano, trojku. Pokud by teď najednou propadl, řešilo by se, jak se mohl tak najednou zhoršit. A nikdo už by nepochopil, že se nezhoršil, jenom mu Kunhuta byla líná pomoct vyřídit a připravit papíry do pedagogické poradny.

Jak ale souvisí PO s tím, jestli mu dala na vysvědčení trojku? No zcela zásadně, přátelé! Protože s PO se snižují i žákovy „výstupy“. Jinými slovy, aby mohl dostat trojku, může toho umět mnohem míň než na trojku bez PO. A to říkám i s vědomím toho, že i bez PO je dnes známka dvojka spíš jako čtyřka před dvaceti lety. S papíry z poradny to ale může být třeba jako osmička. Už rozumíte, co se stalo se školním známkováním?

Nejprve se úroveň snížila tím, že vzhledem k inkluzi a nesourodé třídě museli učitelé „rozvolnit“ známkovací stupnici. A to tak, že dejme tomu za šest nebo sedm chyb, za které by dřív byla pětka, musí být dnes třeba slabší dvojka, aby se mohl do stupnice učitel vejít se všemi dětmi, které tam má. Jenže děti, které potřebují PO2 nebo PO3, jsou na tom tak, že se nevejdou ani do té nejmírnější stupnice, jaká může existovat. A právě PO2 nebo PO3, které snižují výstupy, umožňují učiteli, aby takovému žákovi dal třeba trojku, i když neumí číst ani psát, natož počítat. Bez toho, aniž by byl popotahován a vyšetřován, jak mohl někoho, kdo se neumí ani podepsat, pustit do dalšího ročníku nebo na druhý stupeň základní školy.

Jakmile ale takový žák dostane PO3, může projít celou základní školu, první i druhý stupeň, s trojkou nebo se čtyřkou, zcela legálně. PO totiž výrazně snižuje požadavky na to, co musí žák pro kterou známku umět – a největší výhoda je, že s PO3 nemusí umět vůbec nic. „On má PO3“ je tedy propustka k absolvování základky pro kohokoli, a pro učitele je to jediné řešení, jak může nechat tyto děti projít, aniž by byl popotahován.

Proto byl pan učitel tak vyděšen, že žák Červeňák nemá žádné PO. Protože by mu musel dát pětku, kterou mu ale z politických důvodů dát nemohl. Ale nemohl mu dát ani trojku, protože nesplňoval nic, co by se k tomuto místu stupnice mohlo aspoň přiblížit.

Jakmile žák dostane PO3, může projít celou školu s trojkou či čtyřkou zcela legálně. PO totiž výrazně snižuje požadavky na to, co musí umět – a s PO3 nemusí umět vůbec nic.

Nebo si to alespoň myslel, protože až do minulého školního roku to tak ještě bylo. Vývoj ale nezastavíte a čas opět pokročil. Definitivní šok tento nebohý učitel utrpěl ve chvíli, kdy jejich školu svou návštěvou poctila školní inspekce.

Celý učitelský sbor byl na konci „zpucován“ za to, že známkuje žáky s podpůrnými opatřeními příliš přísně. A vedení školy bylo instruováno tak, že s tím musí něco udělat.

Až dosud totiž žili pedagogové na naší modelové základní škole v představě, že PO2 nebo PO3 jim umožňuje dát de facto nevzdělávatelným žákům na vysvědčení „legálně“ trojku nebo čtyřku a pustit je do dalšího ročníku, kam by je normálně pustit nemohli. Jenže vrchní inspektorka, nebo kdo to byl, přišla se zásadní výtkou a pro ně novou a revoluční myšlenkou: „Dětem s podpůrnými opatřeními byste neměli na vysvědčení dávat horší známku, než je dvojka. Protože trojka už je pro ně traumatizující a ponižující, a tyto děti potřebují naopak povzbudit.“

Jak to ale povzbudí dobrého žáka, kterému těsně unikla na vysvědčení jednička, když uvidí, že má na vysvědčení dvojku stejně jako Červeňák, který mezitím vyfasoval podklady do poradny a který si neumí spočítat ani prsty na ruce, už ale soudružka inspektorka nesdělila.

Ani tady ale systém neztrácí naději a našel řešení. Novela školského zákona č. 239/2025 Sb., která vstoupila v platnost 1. září 2025, totiž přináší zásadní změny v hodnocení žáků 1. a 2. ročníku základní školy. Zatímco od školního roku 2026/2027 budou v prvních ročnících základních škol zavedeni plošně asistenti pedagoga, od školního roku 2027/2028 bude v 1. ročníku ZŠ možné pouze slovní hodnocení. A od školního roku 2028/2029 se slovní hodnocení rozšíří i na 2. ročník ZŠ. Jinými slovy, zruší se známkování, které již stejně pozbylo smyslu a stalo se pouhým prázdným symbolem.

Jak to ale povzbudí dobrého žáka, když uvidí, že má na vysvědčení dvojku stejně jako Červeňák, který si neumí spočítat ani prsty na ruce, už ale inspektorka nesdělila... 

Pozorná čtenářka i všímavý čtenář jistě pochopili, že došlo opět na osvědčenou salámovou metodu. Jeden rok se známkování zruší v první třídě, druhý rok ve druhé. A pak úplně. Logicky. Protože když děti nebudou v prvních dvou letech známkováni, jak by se mohlo přejít na známky ve třetí třídě, když už teď známkování zkolabovalo a není možné známkovací stupnici smysluplně použít? Leda by se změnila po vzoru krasobruslení.

Jinak to ale ani dopadnout nemohlo. Pokud už nelze měřit výkon, nároky jsou různé a všichni musí uspět, pak známka nemůže existovat. Takže se nezmění škola, ale jazyk hodnocení. A poslední, co zbylo, je jen iluze, která to drží pohromadě.

Pedagog, který přebral třídu po učitelce Kunhutě, mi při posledním setkání přišel poněkud skleslý. Zvažuje, že změní profesi. Po chvíli z něj vylezlo, že příkaz inspekce, aby retardovaní žáci nemohli na vysvědčení dostat horší známku než dvojku, není to nejhorší, co přineslo „šetření“ na jejich škole. Poslední kapkou pro něj prý bylo, když inspekce při líčení všech nedostatků v hodinách dala pedagogickému sboru za vzor… právě Kunhutu. Ta byla neoficiálně vyhlášena jako nejlepší učitelka na škole a všichni kolegové by si z ní měli vzít příklad.

Kunhuta to totiž – na rozdíl od učitelů, kteří se snaží děti i navzdory ztíženým podmínkám pořád ještě něco naučit – pochopila. Ona vlastně jen přijala pravidla hry. Neřeší realitu, ale (svůj) klid. A systém dnes přesně tohle potřebuje. Když to přeložíme do jeho jazyka, tak učitel má dnes udržet kázeň, vyplnit dokumenty, nikoho „nepoškodit“ a nikoho „nevyloučit“. A pokud tohle splní, je všechno v pořádku. Kunhuta je dokonalým produktem systému. Je víc než učitelka. Je symbolem kultu prezentace, symbolem epochy prázdných slov. Symbolem snahy „místo být dobrý  – dobře vypadat“ a modelem celé končící éry.

Kunhuta zavírá třídní knihu. Nikdo nepropadl. Nikdo nebyl zraněn. Nikdo nebyl vyloučen. Výuka může pokračovat dál. Půlka dětí sice neumí číst ani psát, důležité ale je, že to nikomu nevadí. Škola totiž koupila nový projektor, který na stěnu promítá krásné obrázky. Všechno je v nejlepším pořádku.   

‍

Všechno je v pořádku

Poslední, co zbylo, je iluze, která to drží pohromadě.

Co říká jazyk systému? Že všechno funguje, problémy se řeší a pracuje se na zlepšení. Jazyk reality ale říká, že starý model skončil, zakrývá se to líbivými slovy a systém se rozpadá. Nevidí to pouze ti, kteří stále hovoří jazykem systému a věří jeho slovům, ale nevnímají realitu. 

Popsali jsme si, jaké potíže má s hodnocením a známkováním dětí běžný učitel na prvním stupni základní školy. Protože ti žáci, kteří na základní školu nestačí, a přesto jsou do ní kvůli inkluzi zařazeni, se jaksi nevejdou do známkovací stupnice. A to i přesto, že známkování je – musí být – výrazně mírnější než dřív. Takže „normální“ žák, který by byl před mnoha lety považován za slabšího, ale dnes je spíše průměr, dostane dejme tomu trojku. (Dříve by to byla čtyřka nebo pětka.) Ale pořád toho umí víc než ten, který by měl být ve škole zvláštní a který nedosahuje ani úrovně, jež by stačila na čtyřku a postup do dalšího ročníku. A propadnout se nesmí nechat, protože by takoví žáci – a je jich strašně moc – neprošli nikdy ani na druhý stupeň, natož aby kdy dochodili základku. Museli by zůstat na prvním stupni až do důchodu.

A právě tady se střetlo nastavení systému s realitou tak silně, že se učitelé dostali do neřešitelné situace. Jako kdyby měli vyřešit kvadraturu kruhu. Kdyby tito inkluzivní žáci dostali trojku nebo čtyřku, prošli by sice do dalšího ročníku, ale tam by se problémy ještě víc zhoršily. Obzvláště kdyby to dotáhli až na druhý stupeň. Snadno by se tak stalo, že žák, který nedokáže vynásobit pětkrát sedm, by se octl v šesté třídě, tedy na druhém stupni, kde je látka opět o něco těžší. A jestliže nestačil ani ve třetí třídě, která již atakovala jeho limity, propast by se nadále prohlubovala. Navíc by se všechno „hodilo“ na učitele z prvního stupně, že nechal takového žáka projít. Jinými slovy, nejpozději tady by se realita projevila, a učitelům na druhém stupni – kterým osnovy také předepisují, co by děti měly zvládnout a co se má probírat – by se třída definitivně rozpadla a výuka by zkolabovala.

Konkrétní školní třídou jsme náš příběh začali, ve stejné třídě i skončíme. Když si můj známý, který převzal slaboučký kolektiv po učitelce Kunhutě, která přitom po škole šířila mýtus, jakou má bezproblémovou třídu a jako jsou její děti „vycvičené“, všiml, že druhý nejslabší žák neumí ani malou násobilku, polil ho studený pot. Ne proto, že by tím byl překvapen, tohle je ve třídách zcela běžný stav. Ale proto, že ten konkrétní žák jménem Červeňák neměl vyřízené z poradny podpůrné opatření, nejlépe třetího stupně.

Toto opatření má pro osud učitele i jeho třídy přitom zcela zásadní význam a je to nejdůležitější dokument v celém českém školství, a to primárně ze dvou důvodů. Pouze žák s PO3 má totiž nárok na asistenta pedagoga. Jenže proto, že je takový „dvoupedagogový“ systém velmi finančně náročný, děje se v posledních letech s přibývajícími diagnózami u žáků a asistenty ve třídách ještě jedna věc. Na pedagogické poradny je shora vyvíjen tlak, aby tolik neplýtvaly. Neboli aby PO3 přidělovaly jen v nejnutnějších případech a ty ostatní přesměrovaly na PO2. Zdá se to jako drobný rozdíl, ale stojí na něm celý křehký ekosystém.

Představte si třídu, kde je několik lehce retardovaných žáků, a pochopíte to hned. Jakmile jeden z nich „vyhraje“ PO3, získá celá třída asistenta. Takže radost mají všichni, ale největší má učitel, že mu s nesourodou třídou, kterou by jinak nemohl zvládnout, pomůže druhý dospělý. Protože učit nadané, držet pozornost průměrných a dohlížet na retardované a celé to udržet pohromadě je v jednom člověku takřka nemožné.

Takže dítě, které dostane PO3, je vlastně výhrou v loterii pro celou třídu. Pokud by ale poradny byly dál tlačeny k tomu, aby s PO3 „neplýtvaly“, dostaly by najednou všechny potřebné děti místo PO3 třeba PO2. Neznamenalo by, že jsou na tom lépe, ale mělo by to jeden fatální důsledek. Třída by neměla asistenta a učitel by to musel – i když to vlastně nelze – zvládnout sám. Proto se každý učitel modlí, aby aspoň jeden mentálně zaostalý žák ve třídě dostal PO3. Poradna, která má své předpisy, ale začne třeba na PO2, a až když vidí, že ten žák opravdu nezvládá a je to katastrofa, dá mu třeba za rok PO3.

Z toho vyplývá jedna pozoruhodná věc. Pokud systém, který to stojí obrovské peníze, tlačí nově shora na poradny, aby šetřily s PO3, znamenalo by to, že by první nebo druhé třídy byly najednou bez asistentů. U problematických žáků by se začalo s PO2, a až by je systém „poznal“ a zjistil, že to jinak nejde, teprve ve druhé nebo třetí třídě by „povýšili“ na PO3. Jenže to už by mohl být učitel v sanatoriu. Už chápete, proč musí být od příštího roku zaveden systém s povinným asistentem pro první třídu?

Existuje představa, že tím systém ušetří nějaké peníze. Za asistenty a možná i za činnost poraden. V první třídě nebudou PO tolik potřeba, a ve druhé nebo ve třetí se vybere nejslabší žák, který dostane PO3, a třída bude mít asistenta i nadále. Teoreticky by tedy mohlo ubýt administrativy…

Dvojka jako dvojka?

Je tu ale ještě jeden problém. Pedagog, jehož jsem zmiňoval v úvodu, patřil mezi ty učitelské šťastlivce, kteří ve třídě zděděné po Kunhutě již asistenta měli. A to proto, že byl přidělen jedné retardované holčičce, která jej vzhledem ke svému postižení dostala hned v první třídě, neboť by bez asistentky nedokázala vůbec fungovat. Teď nemyslím v učení, tam je to beznadějné, ale spíš ani sociálně.

Teď přichází další zásadní otázka: Proč tedy byl ten učitel tak vyřízený, když zjistil, že žák Červeňák nemá PO3? Asistentka už přece ve třídě byla, a tak se mohla věnovat i jemu. Systém si navíc kvůli nákladům již hlídá víc než v počátcích inkluze, kdy to nebylo tak neobvyklé, aby nebylo ve třídě asistentů vícero, přestože by to mnohdy bylo třeba. Ale to by se nedoplatil…

Ten důvod, proč potřeboval učitel pro Červeňáka, jenž neuměl počítat ani na prstech, přiklepnuté PO, byl prospěchový. Když to řeknu trochu zjednodušeně, ale přesto přesně tak, jak to je, tak bez PO by musel chlapec propadnout. Jenže tlak z vyšších míst je, aby v inkluzi nikdo nepropadal, protože propadnutí přece popírá myšlenku samotné inkluze. Obzvláště když v předchozí Kunhutině třídě měl ten samý žák trojku. Ano, trojku. Pokud by teď najednou propadl, řešilo by se, jak se mohl tak najednou zhoršit. A nikdo už by nepochopil, že se nezhoršil, jenom mu Kunhuta byla líná pomoct vyřídit a připravit papíry do pedagogické poradny.

Jak ale souvisí PO s tím, jestli mu dala na vysvědčení trojku? No zcela zásadně, přátelé! Protože s PO se snižují i žákovy „výstupy“. Jinými slovy, aby mohl dostat trojku, může toho umět mnohem míň než na trojku bez PO. A to říkám i s vědomím toho, že i bez PO je dnes známka dvojka spíš jako čtyřka před dvaceti lety. S papíry z poradny to ale může být třeba jako osmička. Už rozumíte, co se stalo se školním známkováním?

Nejprve se úroveň snížila tím, že vzhledem k inkluzi a nesourodé třídě museli učitelé „rozvolnit“ známkovací stupnici. A to tak, že dejme tomu za šest nebo sedm chyb, za které by dřív byla pětka, musí být dnes třeba slabší dvojka, aby se mohl do stupnice učitel vejít se všemi dětmi, které tam má. Jenže děti, které potřebují PO2 nebo PO3, jsou na tom tak, že se nevejdou ani do té nejmírnější stupnice, jaká může existovat. A právě PO2 nebo PO3, které snižují výstupy, umožňují učiteli, aby takovému žákovi dal třeba trojku, i když neumí číst ani psát, natož počítat. Bez toho, aniž by byl popotahován a vyšetřován, jak mohl někoho, kdo se neumí ani podepsat, pustit do dalšího ročníku nebo na druhý stupeň základní školy.

Jakmile ale takový žák dostane PO3, může projít celou základní školu, první i druhý stupeň, s trojkou nebo se čtyřkou, zcela legálně. PO totiž výrazně snižuje požadavky na to, co musí žák pro kterou známku umět – a největší výhoda je, že s PO3 nemusí umět vůbec nic. „On má PO3“ je tedy propustka k absolvování základky pro kohokoli, a pro učitele je to jediné řešení, jak může nechat tyto děti projít, aniž by byl popotahován.

Proto byl pan učitel tak vyděšen, že žák Červeňák nemá žádné PO. Protože by mu musel dát pětku, kterou mu ale z politických důvodů dát nemohl. Ale nemohl mu dát ani trojku, protože nesplňoval nic, co by se k tomuto místu stupnice mohlo aspoň přiblížit.

Jakmile žák dostane PO3, může projít celou školu s trojkou či čtyřkou zcela legálně. PO totiž výrazně snižuje požadavky na to, co musí umět – a s PO3 nemusí umět vůbec nic.

Nebo si to alespoň myslel, protože až do minulého školního roku to tak ještě bylo. Vývoj ale nezastavíte a čas opět pokročil. Definitivní šok tento nebohý učitel utrpěl ve chvíli, kdy jejich školu svou návštěvou poctila školní inspekce.

Celý učitelský sbor byl na konci „zpucován“ za to, že známkuje žáky s podpůrnými opatřeními příliš přísně. A vedení školy bylo instruováno tak, že s tím musí něco udělat.

Až dosud totiž žili pedagogové na naší modelové základní škole v představě, že PO2 nebo PO3 jim umožňuje dát de facto nevzdělávatelným žákům na vysvědčení „legálně“ trojku nebo čtyřku a pustit je do dalšího ročníku, kam by je normálně pustit nemohli. Jenže vrchní inspektorka, nebo kdo to byl, přišla se zásadní výtkou a pro ně novou a revoluční myšlenkou: „Dětem s podpůrnými opatřeními byste neměli na vysvědčení dávat horší známku, než je dvojka. Protože trojka už je pro ně traumatizující a ponižující, a tyto děti potřebují naopak povzbudit.“

Jak to ale povzbudí dobrého žáka, kterému těsně unikla na vysvědčení jednička, když uvidí, že má na vysvědčení dvojku stejně jako Červeňák, který mezitím vyfasoval podklady do poradny a který si neumí spočítat ani prsty na ruce, už ale soudružka inspektorka nesdělila.

Ani tady ale systém neztrácí naději a našel řešení. Novela školského zákona č. 239/2025 Sb., která vstoupila v platnost 1. září 2025, totiž přináší zásadní změny v hodnocení žáků 1. a 2. ročníku základní školy. Zatímco od školního roku 2026/2027 budou v prvních ročnících základních škol zavedeni plošně asistenti pedagoga, od školního roku 2027/2028 bude v 1. ročníku ZŠ možné pouze slovní hodnocení. A od školního roku 2028/2029 se slovní hodnocení rozšíří i na 2. ročník ZŠ. Jinými slovy, zruší se známkování, které již stejně pozbylo smyslu a stalo se pouhým prázdným symbolem.

Jak to ale povzbudí dobrého žáka, když uvidí, že má na vysvědčení dvojku stejně jako Červeňák, který si neumí spočítat ani prsty na ruce, už ale inspektorka nesdělila... 

Pozorná čtenářka i všímavý čtenář jistě pochopili, že došlo opět na osvědčenou salámovou metodu. Jeden rok se známkování zruší v první třídě, druhý rok ve druhé. A pak úplně. Logicky. Protože když děti nebudou v prvních dvou letech známkováni, jak by se mohlo přejít na známky ve třetí třídě, když už teď známkování zkolabovalo a není možné známkovací stupnici smysluplně použít? Leda by se změnila po vzoru krasobruslení.

Jinak to ale ani dopadnout nemohlo. Pokud už nelze měřit výkon, nároky jsou různé a všichni musí uspět, pak známka nemůže existovat. Takže se nezmění škola, ale jazyk hodnocení. A poslední, co zbylo, je jen iluze, která to drží pohromadě.

Pedagog, který přebral třídu po učitelce Kunhutě, mi při posledním setkání přišel poněkud skleslý. Zvažuje, že změní profesi. Po chvíli z něj vylezlo, že příkaz inspekce, aby retardovaní žáci nemohli na vysvědčení dostat horší známku než dvojku, není to nejhorší, co přineslo „šetření“ na jejich škole. Poslední kapkou pro něj prý bylo, když inspekce při líčení všech nedostatků v hodinách dala pedagogickému sboru za vzor… právě Kunhutu. Ta byla neoficiálně vyhlášena jako nejlepší učitelka na škole a všichni kolegové by si z ní měli vzít příklad.

Kunhuta to totiž – na rozdíl od učitelů, kteří se snaží děti i navzdory ztíženým podmínkám pořád ještě něco naučit – pochopila. Ona vlastně jen přijala pravidla hry. Neřeší realitu, ale (svůj) klid. A systém dnes přesně tohle potřebuje. Když to přeložíme do jeho jazyka, tak učitel má dnes udržet kázeň, vyplnit dokumenty, nikoho „nepoškodit“ a nikoho „nevyloučit“. A pokud tohle splní, je všechno v pořádku. Kunhuta je dokonalým produktem systému. Je víc než učitelka. Je symbolem kultu prezentace, symbolem epochy prázdných slov. Symbolem snahy „místo být dobrý  – dobře vypadat“ a modelem celé končící éry.

Kunhuta zavírá třídní knihu. Nikdo nepropadl. Nikdo nebyl zraněn. Nikdo nebyl vyloučen. Výuka může pokračovat dál. Půlka dětí sice neumí číst ani psát, důležité ale je, že to nikomu nevadí. Škola totiž koupila nový projektor, který na stěnu promítá krásné obrázky. Všechno je v nejlepším pořádku.   

‍

Zpět k obsahu čísla
No items found.
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu

Úvodní slovo

Všechno je v pořádku

Co říká jazyk systému? Že všechno funguje, problémy se řeší a pracuje se na zlepšení. Jazyk reality ale říká, že starý model skončil, zakrývá se to líbivými slovy a systém se rozpadá. Nevidí to pouze ti, kteří stále hovoří jazykem systému a věří jeho slovům, ale nevnímají realitu. 

Popsali jsme si, jaké potíže má s hodnocením a známkováním dětí běžný učitel na prvním stupni základní školy. Protože ti žáci, kteří na základní školu nestačí, a přesto jsou do ní kvůli inkluzi zařazeni, se jaksi nevejdou do známkovací stupnice. A to i přesto, že známkování je – musí být – výrazně mírnější než dřív. Takže „normální“ žák, který by byl před mnoha lety považován za slabšího, ale dnes je spíše průměr, dostane dejme tomu trojku. (Dříve by to byla čtyřka nebo pětka.) Ale pořád toho umí víc než ten, který by měl být ve škole zvláštní a který nedosahuje ani úrovně, jež by stačila na čtyřku a postup do dalšího ročníku. A propadnout se nesmí nechat, protože by takoví žáci – a je jich strašně moc – neprošli nikdy ani na druhý stupeň, natož aby kdy dochodili základku. Museli by zůstat na prvním stupni až do důchodu.

A právě tady se střetlo nastavení systému s realitou tak silně, že se učitelé dostali do neřešitelné situace. Jako kdyby měli vyřešit kvadraturu kruhu. Kdyby tito inkluzivní žáci dostali trojku nebo čtyřku, prošli by sice do dalšího ročníku, ale tam by se problémy ještě víc zhoršily. Obzvláště kdyby to dotáhli až na druhý stupeň. Snadno by se tak stalo, že žák, který nedokáže vynásobit pětkrát sedm, by se octl v šesté třídě, tedy na druhém stupni, kde je látka opět o něco těžší. A jestliže nestačil ani ve třetí třídě, která již atakovala jeho limity, propast by se nadále prohlubovala. Navíc by se všechno „hodilo“ na učitele z prvního stupně, že nechal takového žáka projít. Jinými slovy, nejpozději tady by se realita projevila, a učitelům na druhém stupni – kterým osnovy také předepisují, co by děti měly zvládnout a co se má probírat – by se třída definitivně rozpadla a výuka by zkolabovala.

Konkrétní školní třídou jsme náš příběh začali, ve stejné třídě i skončíme. Když si můj známý, který převzal slaboučký kolektiv po učitelce Kunhutě, která přitom po škole šířila mýtus, jakou má bezproblémovou třídu a jako jsou její děti „vycvičené“, všiml, že druhý nejslabší žák neumí ani malou násobilku, polil ho studený pot. Ne proto, že by tím byl překvapen, tohle je ve třídách zcela běžný stav. Ale proto, že ten konkrétní žák jménem Červeňák neměl vyřízené z poradny podpůrné opatření, nejlépe třetího stupně.

Toto opatření má pro osud učitele i jeho třídy přitom zcela zásadní význam a je to nejdůležitější dokument v celém českém školství, a to primárně ze dvou důvodů. Pouze žák s PO3 má totiž nárok na asistenta pedagoga. Jenže proto, že je takový „dvoupedagogový“ systém velmi finančně náročný, děje se v posledních letech s přibývajícími diagnózami u žáků a asistenty ve třídách ještě jedna věc. Na pedagogické poradny je shora vyvíjen tlak, aby tolik neplýtvaly. Neboli aby PO3 přidělovaly jen v nejnutnějších případech a ty ostatní přesměrovaly na PO2. Zdá se to jako drobný rozdíl, ale stojí na něm celý křehký ekosystém.

Představte si třídu, kde je několik lehce retardovaných žáků, a pochopíte to hned. Jakmile jeden z nich „vyhraje“ PO3, získá celá třída asistenta. Takže radost mají všichni, ale největší má učitel, že mu s nesourodou třídou, kterou by jinak nemohl zvládnout, pomůže druhý dospělý. Protože učit nadané, držet pozornost průměrných a dohlížet na retardované a celé to udržet pohromadě je v jednom člověku takřka nemožné.

Takže dítě, které dostane PO3, je vlastně výhrou v loterii pro celou třídu. Pokud by ale poradny byly dál tlačeny k tomu, aby s PO3 „neplýtvaly“, dostaly by najednou všechny potřebné děti místo PO3 třeba PO2. Neznamenalo by, že jsou na tom lépe, ale mělo by to jeden fatální důsledek. Třída by neměla asistenta a učitel by to musel – i když to vlastně nelze – zvládnout sám. Proto se každý učitel modlí, aby aspoň jeden mentálně zaostalý žák ve třídě dostal PO3. Poradna, která má své předpisy, ale začne třeba na PO2, a až když vidí, že ten žák opravdu nezvládá a je to katastrofa, dá mu třeba za rok PO3.

Z toho vyplývá jedna pozoruhodná věc. Pokud systém, který to stojí obrovské peníze, tlačí nově shora na poradny, aby šetřily s PO3, znamenalo by to, že by první nebo druhé třídy byly najednou bez asistentů. U problematických žáků by se začalo s PO2, a až by je systém „poznal“ a zjistil, že to jinak nejde, teprve ve druhé nebo třetí třídě by „povýšili“ na PO3. Jenže to už by mohl být učitel v sanatoriu. Už chápete, proč musí být od příštího roku zaveden systém s povinným asistentem pro první třídu?

Existuje představa, že tím systém ušetří nějaké peníze. Za asistenty a možná i za činnost poraden. V první třídě nebudou PO tolik potřeba, a ve druhé nebo ve třetí se vybere nejslabší žák, který dostane PO3, a třída bude mít asistenta i nadále. Teoreticky by tedy mohlo ubýt administrativy…

Dvojka jako dvojka?

Je tu ale ještě jeden problém. Pedagog, jehož jsem zmiňoval v úvodu, patřil mezi ty učitelské šťastlivce, kteří ve třídě zděděné po Kunhutě již asistenta měli. A to proto, že byl přidělen jedné retardované holčičce, která jej vzhledem ke svému postižení dostala hned v první třídě, neboť by bez asistentky nedokázala vůbec fungovat. Teď nemyslím v učení, tam je to beznadějné, ale spíš ani sociálně.

Teď přichází další zásadní otázka: Proč tedy byl ten učitel tak vyřízený, když zjistil, že žák Červeňák nemá PO3? Asistentka už přece ve třídě byla, a tak se mohla věnovat i jemu. Systém si navíc kvůli nákladům již hlídá víc než v počátcích inkluze, kdy to nebylo tak neobvyklé, aby nebylo ve třídě asistentů vícero, přestože by to mnohdy bylo třeba. Ale to by se nedoplatil…

Ten důvod, proč potřeboval učitel pro Červeňáka, jenž neuměl počítat ani na prstech, přiklepnuté PO, byl prospěchový. Když to řeknu trochu zjednodušeně, ale přesto přesně tak, jak to je, tak bez PO by musel chlapec propadnout. Jenže tlak z vyšších míst je, aby v inkluzi nikdo nepropadal, protože propadnutí přece popírá myšlenku samotné inkluze. Obzvláště když v předchozí Kunhutině třídě měl ten samý žák trojku. Ano, trojku. Pokud by teď najednou propadl, řešilo by se, jak se mohl tak najednou zhoršit. A nikdo už by nepochopil, že se nezhoršil, jenom mu Kunhuta byla líná pomoct vyřídit a připravit papíry do pedagogické poradny.

Jak ale souvisí PO s tím, jestli mu dala na vysvědčení trojku? No zcela zásadně, přátelé! Protože s PO se snižují i žákovy „výstupy“. Jinými slovy, aby mohl dostat trojku, může toho umět mnohem míň než na trojku bez PO. A to říkám i s vědomím toho, že i bez PO je dnes známka dvojka spíš jako čtyřka před dvaceti lety. S papíry z poradny to ale může být třeba jako osmička. Už rozumíte, co se stalo se školním známkováním?

Nejprve se úroveň snížila tím, že vzhledem k inkluzi a nesourodé třídě museli učitelé „rozvolnit“ známkovací stupnici. A to tak, že dejme tomu za šest nebo sedm chyb, za které by dřív byla pětka, musí být dnes třeba slabší dvojka, aby se mohl do stupnice učitel vejít se všemi dětmi, které tam má. Jenže děti, které potřebují PO2 nebo PO3, jsou na tom tak, že se nevejdou ani do té nejmírnější stupnice, jaká může existovat. A právě PO2 nebo PO3, které snižují výstupy, umožňují učiteli, aby takovému žákovi dal třeba trojku, i když neumí číst ani psát, natož počítat. Bez toho, aniž by byl popotahován a vyšetřován, jak mohl někoho, kdo se neumí ani podepsat, pustit do dalšího ročníku nebo na druhý stupeň základní školy.

Jakmile ale takový žák dostane PO3, může projít celou základní školu, první i druhý stupeň, s trojkou nebo se čtyřkou, zcela legálně. PO totiž výrazně snižuje požadavky na to, co musí žák pro kterou známku umět – a největší výhoda je, že s PO3 nemusí umět vůbec nic. „On má PO3“ je tedy propustka k absolvování základky pro kohokoli, a pro učitele je to jediné řešení, jak může nechat tyto děti projít, aniž by byl popotahován.

Proto byl pan učitel tak vyděšen, že žák Červeňák nemá žádné PO. Protože by mu musel dát pětku, kterou mu ale z politických důvodů dát nemohl. Ale nemohl mu dát ani trojku, protože nesplňoval nic, co by se k tomuto místu stupnice mohlo aspoň přiblížit.

Jakmile žák dostane PO3, může projít celou školu s trojkou či čtyřkou zcela legálně. PO totiž výrazně snižuje požadavky na to, co musí umět – a s PO3 nemusí umět vůbec nic.

Nebo si to alespoň myslel, protože až do minulého školního roku to tak ještě bylo. Vývoj ale nezastavíte a čas opět pokročil. Definitivní šok tento nebohý učitel utrpěl ve chvíli, kdy jejich školu svou návštěvou poctila školní inspekce.

Celý učitelský sbor byl na konci „zpucován“ za to, že známkuje žáky s podpůrnými opatřeními příliš přísně. A vedení školy bylo instruováno tak, že s tím musí něco udělat.

Až dosud totiž žili pedagogové na naší modelové základní škole v představě, že PO2 nebo PO3 jim umožňuje dát de facto nevzdělávatelným žákům na vysvědčení „legálně“ trojku nebo čtyřku a pustit je do dalšího ročníku, kam by je normálně pustit nemohli. Jenže vrchní inspektorka, nebo kdo to byl, přišla se zásadní výtkou a pro ně novou a revoluční myšlenkou: „Dětem s podpůrnými opatřeními byste neměli na vysvědčení dávat horší známku, než je dvojka. Protože trojka už je pro ně traumatizující a ponižující, a tyto děti potřebují naopak povzbudit.“

Jak to ale povzbudí dobrého žáka, kterému těsně unikla na vysvědčení jednička, když uvidí, že má na vysvědčení dvojku stejně jako Červeňák, který mezitím vyfasoval podklady do poradny a který si neumí spočítat ani prsty na ruce, už ale soudružka inspektorka nesdělila.

Ani tady ale systém neztrácí naději a našel řešení. Novela školského zákona č. 239/2025 Sb., která vstoupila v platnost 1. září 2025, totiž přináší zásadní změny v hodnocení žáků 1. a 2. ročníku základní školy. Zatímco od školního roku 2026/2027 budou v prvních ročnících základních škol zavedeni plošně asistenti pedagoga, od školního roku 2027/2028 bude v 1. ročníku ZŠ možné pouze slovní hodnocení. A od školního roku 2028/2029 se slovní hodnocení rozšíří i na 2. ročník ZŠ. Jinými slovy, zruší se známkování, které již stejně pozbylo smyslu a stalo se pouhým prázdným symbolem.

Jak to ale povzbudí dobrého žáka, když uvidí, že má na vysvědčení dvojku stejně jako Červeňák, který si neumí spočítat ani prsty na ruce, už ale inspektorka nesdělila... 

Pozorná čtenářka i všímavý čtenář jistě pochopili, že došlo opět na osvědčenou salámovou metodu. Jeden rok se známkování zruší v první třídě, druhý rok ve druhé. A pak úplně. Logicky. Protože když děti nebudou v prvních dvou letech známkováni, jak by se mohlo přejít na známky ve třetí třídě, když už teď známkování zkolabovalo a není možné známkovací stupnici smysluplně použít? Leda by se změnila po vzoru krasobruslení.

Jinak to ale ani dopadnout nemohlo. Pokud už nelze měřit výkon, nároky jsou různé a všichni musí uspět, pak známka nemůže existovat. Takže se nezmění škola, ale jazyk hodnocení. A poslední, co zbylo, je jen iluze, která to drží pohromadě.

Pedagog, který přebral třídu po učitelce Kunhutě, mi při posledním setkání přišel poněkud skleslý. Zvažuje, že změní profesi. Po chvíli z něj vylezlo, že příkaz inspekce, aby retardovaní žáci nemohli na vysvědčení dostat horší známku než dvojku, není to nejhorší, co přineslo „šetření“ na jejich škole. Poslední kapkou pro něj prý bylo, když inspekce při líčení všech nedostatků v hodinách dala pedagogickému sboru za vzor… právě Kunhutu. Ta byla neoficiálně vyhlášena jako nejlepší učitelka na škole a všichni kolegové by si z ní měli vzít příklad.

Kunhuta to totiž – na rozdíl od učitelů, kteří se snaží děti i navzdory ztíženým podmínkám pořád ještě něco naučit – pochopila. Ona vlastně jen přijala pravidla hry. Neřeší realitu, ale (svůj) klid. A systém dnes přesně tohle potřebuje. Když to přeložíme do jeho jazyka, tak učitel má dnes udržet kázeň, vyplnit dokumenty, nikoho „nepoškodit“ a nikoho „nevyloučit“. A pokud tohle splní, je všechno v pořádku. Kunhuta je dokonalým produktem systému. Je víc než učitelka. Je symbolem kultu prezentace, symbolem epochy prázdných slov. Symbolem snahy „místo být dobrý  – dobře vypadat“ a modelem celé končící éry.

Kunhuta zavírá třídní knihu. Nikdo nepropadl. Nikdo nebyl zraněn. Nikdo nebyl vyloučen. Výuka může pokračovat dál. Půlka dětí sice neumí číst ani psát, důležité ale je, že to nikomu nevadí. Škola totiž koupila nový projektor, který na stěnu promítá krásné obrázky. Všechno je v nejlepším pořádku.   

‍

Zpět k obsahu čísla
No items found.

Zprávy

Z jiného světa

Co říká jazyk systému? Že všechno funguje, problémy se řeší a pracuje se na zlepšení. Jazyk reality ale říká, že starý model skončil, zakrývá se to líbivými slovy a systém se rozpadá. Nevidí to pouze ti, kteří stále hovoří jazykem systému a věří jeho slovům, ale nevnímají realitu. 

Popsali jsme si, jaké potíže má s hodnocením a známkováním dětí běžný učitel na prvním stupni základní školy. Protože ti žáci, kteří na základní školu nestačí, a přesto jsou do ní kvůli inkluzi zařazeni, se jaksi nevejdou do známkovací stupnice. A to i přesto, že známkování je – musí být – výrazně mírnější než dřív. Takže „normální“ žák, který by byl před mnoha lety považován za slabšího, ale dnes je spíše průměr, dostane dejme tomu trojku. (Dříve by to byla čtyřka nebo pětka.) Ale pořád toho umí víc než ten, který by měl být ve škole zvláštní a který nedosahuje ani úrovně, jež by stačila na čtyřku a postup do dalšího ročníku. A propadnout se nesmí nechat, protože by takoví žáci – a je jich strašně moc – neprošli nikdy ani na druhý stupeň, natož aby kdy dochodili základku. Museli by zůstat na prvním stupni až do důchodu.

A právě tady se střetlo nastavení systému s realitou tak silně, že se učitelé dostali do neřešitelné situace. Jako kdyby měli vyřešit kvadraturu kruhu. Kdyby tito inkluzivní žáci dostali trojku nebo čtyřku, prošli by sice do dalšího ročníku, ale tam by se problémy ještě víc zhoršily. Obzvláště kdyby to dotáhli až na druhý stupeň. Snadno by se tak stalo, že žák, který nedokáže vynásobit pětkrát sedm, by se octl v šesté třídě, tedy na druhém stupni, kde je látka opět o něco těžší. A jestliže nestačil ani ve třetí třídě, která již atakovala jeho limity, propast by se nadále prohlubovala. Navíc by se všechno „hodilo“ na učitele z prvního stupně, že nechal takového žáka projít. Jinými slovy, nejpozději tady by se realita projevila, a učitelům na druhém stupni – kterým osnovy také předepisují, co by děti měly zvládnout a co se má probírat – by se třída definitivně rozpadla a výuka by zkolabovala.

Konkrétní školní třídou jsme náš příběh začali, ve stejné třídě i skončíme. Když si můj známý, který převzal slaboučký kolektiv po učitelce Kunhutě, která přitom po škole šířila mýtus, jakou má bezproblémovou třídu a jako jsou její děti „vycvičené“, všiml, že druhý nejslabší žák neumí ani malou násobilku, polil ho studený pot. Ne proto, že by tím byl překvapen, tohle je ve třídách zcela běžný stav. Ale proto, že ten konkrétní žák jménem Červeňák neměl vyřízené z poradny podpůrné opatření, nejlépe třetího stupně.

Toto opatření má pro osud učitele i jeho třídy přitom zcela zásadní význam a je to nejdůležitější dokument v celém českém školství, a to primárně ze dvou důvodů. Pouze žák s PO3 má totiž nárok na asistenta pedagoga. Jenže proto, že je takový „dvoupedagogový“ systém velmi finančně náročný, děje se v posledních letech s přibývajícími diagnózami u žáků a asistenty ve třídách ještě jedna věc. Na pedagogické poradny je shora vyvíjen tlak, aby tolik neplýtvaly. Neboli aby PO3 přidělovaly jen v nejnutnějších případech a ty ostatní přesměrovaly na PO2. Zdá se to jako drobný rozdíl, ale stojí na něm celý křehký ekosystém.

Představte si třídu, kde je několik lehce retardovaných žáků, a pochopíte to hned. Jakmile jeden z nich „vyhraje“ PO3, získá celá třída asistenta. Takže radost mají všichni, ale největší má učitel, že mu s nesourodou třídou, kterou by jinak nemohl zvládnout, pomůže druhý dospělý. Protože učit nadané, držet pozornost průměrných a dohlížet na retardované a celé to udržet pohromadě je v jednom člověku takřka nemožné.

Takže dítě, které dostane PO3, je vlastně výhrou v loterii pro celou třídu. Pokud by ale poradny byly dál tlačeny k tomu, aby s PO3 „neplýtvaly“, dostaly by najednou všechny potřebné děti místo PO3 třeba PO2. Neznamenalo by, že jsou na tom lépe, ale mělo by to jeden fatální důsledek. Třída by neměla asistenta a učitel by to musel – i když to vlastně nelze – zvládnout sám. Proto se každý učitel modlí, aby aspoň jeden mentálně zaostalý žák ve třídě dostal PO3. Poradna, která má své předpisy, ale začne třeba na PO2, a až když vidí, že ten žák opravdu nezvládá a je to katastrofa, dá mu třeba za rok PO3.

Z toho vyplývá jedna pozoruhodná věc. Pokud systém, který to stojí obrovské peníze, tlačí nově shora na poradny, aby šetřily s PO3, znamenalo by to, že by první nebo druhé třídy byly najednou bez asistentů. U problematických žáků by se začalo s PO2, a až by je systém „poznal“ a zjistil, že to jinak nejde, teprve ve druhé nebo třetí třídě by „povýšili“ na PO3. Jenže to už by mohl být učitel v sanatoriu. Už chápete, proč musí být od příštího roku zaveden systém s povinným asistentem pro první třídu?

Existuje představa, že tím systém ušetří nějaké peníze. Za asistenty a možná i za činnost poraden. V první třídě nebudou PO tolik potřeba, a ve druhé nebo ve třetí se vybere nejslabší žák, který dostane PO3, a třída bude mít asistenta i nadále. Teoreticky by tedy mohlo ubýt administrativy…

Dvojka jako dvojka?

Je tu ale ještě jeden problém. Pedagog, jehož jsem zmiňoval v úvodu, patřil mezi ty učitelské šťastlivce, kteří ve třídě zděděné po Kunhutě již asistenta měli. A to proto, že byl přidělen jedné retardované holčičce, která jej vzhledem ke svému postižení dostala hned v první třídě, neboť by bez asistentky nedokázala vůbec fungovat. Teď nemyslím v učení, tam je to beznadějné, ale spíš ani sociálně.

Teď přichází další zásadní otázka: Proč tedy byl ten učitel tak vyřízený, když zjistil, že žák Červeňák nemá PO3? Asistentka už přece ve třídě byla, a tak se mohla věnovat i jemu. Systém si navíc kvůli nákladům již hlídá víc než v počátcích inkluze, kdy to nebylo tak neobvyklé, aby nebylo ve třídě asistentů vícero, přestože by to mnohdy bylo třeba. Ale to by se nedoplatil…

Ten důvod, proč potřeboval učitel pro Červeňáka, jenž neuměl počítat ani na prstech, přiklepnuté PO, byl prospěchový. Když to řeknu trochu zjednodušeně, ale přesto přesně tak, jak to je, tak bez PO by musel chlapec propadnout. Jenže tlak z vyšších míst je, aby v inkluzi nikdo nepropadal, protože propadnutí přece popírá myšlenku samotné inkluze. Obzvláště když v předchozí Kunhutině třídě měl ten samý žák trojku. Ano, trojku. Pokud by teď najednou propadl, řešilo by se, jak se mohl tak najednou zhoršit. A nikdo už by nepochopil, že se nezhoršil, jenom mu Kunhuta byla líná pomoct vyřídit a připravit papíry do pedagogické poradny.

Jak ale souvisí PO s tím, jestli mu dala na vysvědčení trojku? No zcela zásadně, přátelé! Protože s PO se snižují i žákovy „výstupy“. Jinými slovy, aby mohl dostat trojku, může toho umět mnohem míň než na trojku bez PO. A to říkám i s vědomím toho, že i bez PO je dnes známka dvojka spíš jako čtyřka před dvaceti lety. S papíry z poradny to ale může být třeba jako osmička. Už rozumíte, co se stalo se školním známkováním?

Nejprve se úroveň snížila tím, že vzhledem k inkluzi a nesourodé třídě museli učitelé „rozvolnit“ známkovací stupnici. A to tak, že dejme tomu za šest nebo sedm chyb, za které by dřív byla pětka, musí být dnes třeba slabší dvojka, aby se mohl do stupnice učitel vejít se všemi dětmi, které tam má. Jenže děti, které potřebují PO2 nebo PO3, jsou na tom tak, že se nevejdou ani do té nejmírnější stupnice, jaká může existovat. A právě PO2 nebo PO3, které snižují výstupy, umožňují učiteli, aby takovému žákovi dal třeba trojku, i když neumí číst ani psát, natož počítat. Bez toho, aniž by byl popotahován a vyšetřován, jak mohl někoho, kdo se neumí ani podepsat, pustit do dalšího ročníku nebo na druhý stupeň základní školy.

Jakmile ale takový žák dostane PO3, může projít celou základní školu, první i druhý stupeň, s trojkou nebo se čtyřkou, zcela legálně. PO totiž výrazně snižuje požadavky na to, co musí žák pro kterou známku umět – a největší výhoda je, že s PO3 nemusí umět vůbec nic. „On má PO3“ je tedy propustka k absolvování základky pro kohokoli, a pro učitele je to jediné řešení, jak může nechat tyto děti projít, aniž by byl popotahován.

Proto byl pan učitel tak vyděšen, že žák Červeňák nemá žádné PO. Protože by mu musel dát pětku, kterou mu ale z politických důvodů dát nemohl. Ale nemohl mu dát ani trojku, protože nesplňoval nic, co by se k tomuto místu stupnice mohlo aspoň přiblížit.

Jakmile žák dostane PO3, může projít celou školu s trojkou či čtyřkou zcela legálně. PO totiž výrazně snižuje požadavky na to, co musí umět – a s PO3 nemusí umět vůbec nic.

Nebo si to alespoň myslel, protože až do minulého školního roku to tak ještě bylo. Vývoj ale nezastavíte a čas opět pokročil. Definitivní šok tento nebohý učitel utrpěl ve chvíli, kdy jejich školu svou návštěvou poctila školní inspekce.

Celý učitelský sbor byl na konci „zpucován“ za to, že známkuje žáky s podpůrnými opatřeními příliš přísně. A vedení školy bylo instruováno tak, že s tím musí něco udělat.

Až dosud totiž žili pedagogové na naší modelové základní škole v představě, že PO2 nebo PO3 jim umožňuje dát de facto nevzdělávatelným žákům na vysvědčení „legálně“ trojku nebo čtyřku a pustit je do dalšího ročníku, kam by je normálně pustit nemohli. Jenže vrchní inspektorka, nebo kdo to byl, přišla se zásadní výtkou a pro ně novou a revoluční myšlenkou: „Dětem s podpůrnými opatřeními byste neměli na vysvědčení dávat horší známku, než je dvojka. Protože trojka už je pro ně traumatizující a ponižující, a tyto děti potřebují naopak povzbudit.“

Jak to ale povzbudí dobrého žáka, kterému těsně unikla na vysvědčení jednička, když uvidí, že má na vysvědčení dvojku stejně jako Červeňák, který mezitím vyfasoval podklady do poradny a který si neumí spočítat ani prsty na ruce, už ale soudružka inspektorka nesdělila.

Ani tady ale systém neztrácí naději a našel řešení. Novela školského zákona č. 239/2025 Sb., která vstoupila v platnost 1. září 2025, totiž přináší zásadní změny v hodnocení žáků 1. a 2. ročníku základní školy. Zatímco od školního roku 2026/2027 budou v prvních ročnících základních škol zavedeni plošně asistenti pedagoga, od školního roku 2027/2028 bude v 1. ročníku ZŠ možné pouze slovní hodnocení. A od školního roku 2028/2029 se slovní hodnocení rozšíří i na 2. ročník ZŠ. Jinými slovy, zruší se známkování, které již stejně pozbylo smyslu a stalo se pouhým prázdným symbolem.

Jak to ale povzbudí dobrého žáka, když uvidí, že má na vysvědčení dvojku stejně jako Červeňák, který si neumí spočítat ani prsty na ruce, už ale inspektorka nesdělila... 

Pozorná čtenářka i všímavý čtenář jistě pochopili, že došlo opět na osvědčenou salámovou metodu. Jeden rok se známkování zruší v první třídě, druhý rok ve druhé. A pak úplně. Logicky. Protože když děti nebudou v prvních dvou letech známkováni, jak by se mohlo přejít na známky ve třetí třídě, když už teď známkování zkolabovalo a není možné známkovací stupnici smysluplně použít? Leda by se změnila po vzoru krasobruslení.

Jinak to ale ani dopadnout nemohlo. Pokud už nelze měřit výkon, nároky jsou různé a všichni musí uspět, pak známka nemůže existovat. Takže se nezmění škola, ale jazyk hodnocení. A poslední, co zbylo, je jen iluze, která to drží pohromadě.

Pedagog, který přebral třídu po učitelce Kunhutě, mi při posledním setkání přišel poněkud skleslý. Zvažuje, že změní profesi. Po chvíli z něj vylezlo, že příkaz inspekce, aby retardovaní žáci nemohli na vysvědčení dostat horší známku než dvojku, není to nejhorší, co přineslo „šetření“ na jejich škole. Poslední kapkou pro něj prý bylo, když inspekce při líčení všech nedostatků v hodinách dala pedagogickému sboru za vzor… právě Kunhutu. Ta byla neoficiálně vyhlášena jako nejlepší učitelka na škole a všichni kolegové by si z ní měli vzít příklad.

Kunhuta to totiž – na rozdíl od učitelů, kteří se snaží děti i navzdory ztíženým podmínkám pořád ještě něco naučit – pochopila. Ona vlastně jen přijala pravidla hry. Neřeší realitu, ale (svůj) klid. A systém dnes přesně tohle potřebuje. Když to přeložíme do jeho jazyka, tak učitel má dnes udržet kázeň, vyplnit dokumenty, nikoho „nepoškodit“ a nikoho „nevyloučit“. A pokud tohle splní, je všechno v pořádku. Kunhuta je dokonalým produktem systému. Je víc než učitelka. Je symbolem kultu prezentace, symbolem epochy prázdných slov. Symbolem snahy „místo být dobrý  – dobře vypadat“ a modelem celé končící éry.

Kunhuta zavírá třídní knihu. Nikdo nepropadl. Nikdo nebyl zraněn. Nikdo nebyl vyloučen. Výuka může pokračovat dál. Půlka dětí sice neumí číst ani psát, důležité ale je, že to nikomu nevadí. Škola totiž koupila nový projektor, který na stěnu promítá krásné obrázky. Všechno je v nejlepším pořádku.   

‍

Zpět k obsahu čísla
No items found.

Všechno je v pořádku

Poslední, co zbylo, je iluze, která to drží pohromadě.

Co říká jazyk systému? Že všechno funguje, problémy se řeší a pracuje se na zlepšení. Jazyk reality ale říká, že starý model skončil, zakrývá se to líbivými slovy a systém se rozpadá. Nevidí to pouze ti, kteří stále hovoří jazykem systému a věří jeho slovům, ale nevnímají realitu. 

Popsali jsme si, jaké potíže má s hodnocením a známkováním dětí běžný učitel na prvním stupni základní školy. Protože ti žáci, kteří na základní školu nestačí, a přesto jsou do ní kvůli inkluzi zařazeni, se jaksi nevejdou do známkovací stupnice. A to i přesto, že známkování je – musí být – výrazně mírnější než dřív. Takže „normální“ žák, který by byl před mnoha lety považován za slabšího, ale dnes je spíše průměr, dostane dejme tomu trojku. (Dříve by to byla čtyřka nebo pětka.) Ale pořád toho umí víc než ten, který by měl být ve škole zvláštní a který nedosahuje ani úrovně, jež by stačila na čtyřku a postup do dalšího ročníku. A propadnout se nesmí nechat, protože by takoví žáci – a je jich strašně moc – neprošli nikdy ani na druhý stupeň, natož aby kdy dochodili základku. Museli by zůstat na prvním stupni až do důchodu.

A právě tady se střetlo nastavení systému s realitou tak silně, že se učitelé dostali do neřešitelné situace. Jako kdyby měli vyřešit kvadraturu kruhu. Kdyby tito inkluzivní žáci dostali trojku nebo čtyřku, prošli by sice do dalšího ročníku, ale tam by se problémy ještě víc zhoršily. Obzvláště kdyby to dotáhli až na druhý stupeň. Snadno by se tak stalo, že žák, který nedokáže vynásobit pětkrát sedm, by se octl v šesté třídě, tedy na druhém stupni, kde je látka opět o něco těžší. A jestliže nestačil ani ve třetí třídě, která již atakovala jeho limity, propast by se nadále prohlubovala. Navíc by se všechno „hodilo“ na učitele z prvního stupně, že nechal takového žáka projít. Jinými slovy, nejpozději tady by se realita projevila, a učitelům na druhém stupni – kterým osnovy také předepisují, co by děti měly zvládnout a co se má probírat – by se třída definitivně rozpadla a výuka by zkolabovala.

Konkrétní školní třídou jsme náš příběh začali, ve stejné třídě i skončíme. Když si můj známý, který převzal slaboučký kolektiv po učitelce Kunhutě, která přitom po škole šířila mýtus, jakou má bezproblémovou třídu a jako jsou její děti „vycvičené“, všiml, že druhý nejslabší žák neumí ani malou násobilku, polil ho studený pot. Ne proto, že by tím byl překvapen, tohle je ve třídách zcela běžný stav. Ale proto, že ten konkrétní žák jménem Červeňák neměl vyřízené z poradny podpůrné opatření, nejlépe třetího stupně.

Toto opatření má pro osud učitele i jeho třídy přitom zcela zásadní význam a je to nejdůležitější dokument v celém českém školství, a to primárně ze dvou důvodů. Pouze žák s PO3 má totiž nárok na asistenta pedagoga. Jenže proto, že je takový „dvoupedagogový“ systém velmi finančně náročný, děje se v posledních letech s přibývajícími diagnózami u žáků a asistenty ve třídách ještě jedna věc. Na pedagogické poradny je shora vyvíjen tlak, aby tolik neplýtvaly. Neboli aby PO3 přidělovaly jen v nejnutnějších případech a ty ostatní přesměrovaly na PO2. Zdá se to jako drobný rozdíl, ale stojí na něm celý křehký ekosystém.

Představte si třídu, kde je několik lehce retardovaných žáků, a pochopíte to hned. Jakmile jeden z nich „vyhraje“ PO3, získá celá třída asistenta. Takže radost mají všichni, ale největší má učitel, že mu s nesourodou třídou, kterou by jinak nemohl zvládnout, pomůže druhý dospělý. Protože učit nadané, držet pozornost průměrných a dohlížet na retardované a celé to udržet pohromadě je v jednom člověku takřka nemožné.

Takže dítě, které dostane PO3, je vlastně výhrou v loterii pro celou třídu. Pokud by ale poradny byly dál tlačeny k tomu, aby s PO3 „neplýtvaly“, dostaly by najednou všechny potřebné děti místo PO3 třeba PO2. Neznamenalo by, že jsou na tom lépe, ale mělo by to jeden fatální důsledek. Třída by neměla asistenta a učitel by to musel – i když to vlastně nelze – zvládnout sám. Proto se každý učitel modlí, aby aspoň jeden mentálně zaostalý žák ve třídě dostal PO3. Poradna, která má své předpisy, ale začne třeba na PO2, a až když vidí, že ten žák opravdu nezvládá a je to katastrofa, dá mu třeba za rok PO3.

Z toho vyplývá jedna pozoruhodná věc. Pokud systém, který to stojí obrovské peníze, tlačí nově shora na poradny, aby šetřily s PO3, znamenalo by to, že by první nebo druhé třídy byly najednou bez asistentů. U problematických žáků by se začalo s PO2, a až by je systém „poznal“ a zjistil, že to jinak nejde, teprve ve druhé nebo třetí třídě by „povýšili“ na PO3. Jenže to už by mohl být učitel v sanatoriu. Už chápete, proč musí být od příštího roku zaveden systém s povinným asistentem pro první třídu?

Existuje představa, že tím systém ušetří nějaké peníze. Za asistenty a možná i za činnost poraden. V první třídě nebudou PO tolik potřeba, a ve druhé nebo ve třetí se vybere nejslabší žák, který dostane PO3, a třída bude mít asistenta i nadále. Teoreticky by tedy mohlo ubýt administrativy…

Dvojka jako dvojka?

Je tu ale ještě jeden problém. Pedagog, jehož jsem zmiňoval v úvodu, patřil mezi ty učitelské šťastlivce, kteří ve třídě zděděné po Kunhutě již asistenta měli. A to proto, že byl přidělen jedné retardované holčičce, která jej vzhledem ke svému postižení dostala hned v první třídě, neboť by bez asistentky nedokázala vůbec fungovat. Teď nemyslím v učení, tam je to beznadějné, ale spíš ani sociálně.

Teď přichází další zásadní otázka: Proč tedy byl ten učitel tak vyřízený, když zjistil, že žák Červeňák nemá PO3? Asistentka už přece ve třídě byla, a tak se mohla věnovat i jemu. Systém si navíc kvůli nákladům již hlídá víc než v počátcích inkluze, kdy to nebylo tak neobvyklé, aby nebylo ve třídě asistentů vícero, přestože by to mnohdy bylo třeba. Ale to by se nedoplatil…

Ten důvod, proč potřeboval učitel pro Červeňáka, jenž neuměl počítat ani na prstech, přiklepnuté PO, byl prospěchový. Když to řeknu trochu zjednodušeně, ale přesto přesně tak, jak to je, tak bez PO by musel chlapec propadnout. Jenže tlak z vyšších míst je, aby v inkluzi nikdo nepropadal, protože propadnutí přece popírá myšlenku samotné inkluze. Obzvláště když v předchozí Kunhutině třídě měl ten samý žák trojku. Ano, trojku. Pokud by teď najednou propadl, řešilo by se, jak se mohl tak najednou zhoršit. A nikdo už by nepochopil, že se nezhoršil, jenom mu Kunhuta byla líná pomoct vyřídit a připravit papíry do pedagogické poradny.

Jak ale souvisí PO s tím, jestli mu dala na vysvědčení trojku? No zcela zásadně, přátelé! Protože s PO se snižují i žákovy „výstupy“. Jinými slovy, aby mohl dostat trojku, může toho umět mnohem míň než na trojku bez PO. A to říkám i s vědomím toho, že i bez PO je dnes známka dvojka spíš jako čtyřka před dvaceti lety. S papíry z poradny to ale může být třeba jako osmička. Už rozumíte, co se stalo se školním známkováním?

Nejprve se úroveň snížila tím, že vzhledem k inkluzi a nesourodé třídě museli učitelé „rozvolnit“ známkovací stupnici. A to tak, že dejme tomu za šest nebo sedm chyb, za které by dřív byla pětka, musí být dnes třeba slabší dvojka, aby se mohl do stupnice učitel vejít se všemi dětmi, které tam má. Jenže děti, které potřebují PO2 nebo PO3, jsou na tom tak, že se nevejdou ani do té nejmírnější stupnice, jaká může existovat. A právě PO2 nebo PO3, které snižují výstupy, umožňují učiteli, aby takovému žákovi dal třeba trojku, i když neumí číst ani psát, natož počítat. Bez toho, aniž by byl popotahován a vyšetřován, jak mohl někoho, kdo se neumí ani podepsat, pustit do dalšího ročníku nebo na druhý stupeň základní školy.

Jakmile ale takový žák dostane PO3, může projít celou základní školu, první i druhý stupeň, s trojkou nebo se čtyřkou, zcela legálně. PO totiž výrazně snižuje požadavky na to, co musí žák pro kterou známku umět – a největší výhoda je, že s PO3 nemusí umět vůbec nic. „On má PO3“ je tedy propustka k absolvování základky pro kohokoli, a pro učitele je to jediné řešení, jak může nechat tyto děti projít, aniž by byl popotahován.

Proto byl pan učitel tak vyděšen, že žák Červeňák nemá žádné PO. Protože by mu musel dát pětku, kterou mu ale z politických důvodů dát nemohl. Ale nemohl mu dát ani trojku, protože nesplňoval nic, co by se k tomuto místu stupnice mohlo aspoň přiblížit.

Jakmile žák dostane PO3, může projít celou školu s trojkou či čtyřkou zcela legálně. PO totiž výrazně snižuje požadavky na to, co musí umět – a s PO3 nemusí umět vůbec nic.

Nebo si to alespoň myslel, protože až do minulého školního roku to tak ještě bylo. Vývoj ale nezastavíte a čas opět pokročil. Definitivní šok tento nebohý učitel utrpěl ve chvíli, kdy jejich školu svou návštěvou poctila školní inspekce.

Celý učitelský sbor byl na konci „zpucován“ za to, že známkuje žáky s podpůrnými opatřeními příliš přísně. A vedení školy bylo instruováno tak, že s tím musí něco udělat.

Až dosud totiž žili pedagogové na naší modelové základní škole v představě, že PO2 nebo PO3 jim umožňuje dát de facto nevzdělávatelným žákům na vysvědčení „legálně“ trojku nebo čtyřku a pustit je do dalšího ročníku, kam by je normálně pustit nemohli. Jenže vrchní inspektorka, nebo kdo to byl, přišla se zásadní výtkou a pro ně novou a revoluční myšlenkou: „Dětem s podpůrnými opatřeními byste neměli na vysvědčení dávat horší známku, než je dvojka. Protože trojka už je pro ně traumatizující a ponižující, a tyto děti potřebují naopak povzbudit.“

Jak to ale povzbudí dobrého žáka, kterému těsně unikla na vysvědčení jednička, když uvidí, že má na vysvědčení dvojku stejně jako Červeňák, který mezitím vyfasoval podklady do poradny a který si neumí spočítat ani prsty na ruce, už ale soudružka inspektorka nesdělila.

Ani tady ale systém neztrácí naději a našel řešení. Novela školského zákona č. 239/2025 Sb., která vstoupila v platnost 1. září 2025, totiž přináší zásadní změny v hodnocení žáků 1. a 2. ročníku základní školy. Zatímco od školního roku 2026/2027 budou v prvních ročnících základních škol zavedeni plošně asistenti pedagoga, od školního roku 2027/2028 bude v 1. ročníku ZŠ možné pouze slovní hodnocení. A od školního roku 2028/2029 se slovní hodnocení rozšíří i na 2. ročník ZŠ. Jinými slovy, zruší se známkování, které již stejně pozbylo smyslu a stalo se pouhým prázdným symbolem.

Jak to ale povzbudí dobrého žáka, když uvidí, že má na vysvědčení dvojku stejně jako Červeňák, který si neumí spočítat ani prsty na ruce, už ale inspektorka nesdělila... 

Pozorná čtenářka i všímavý čtenář jistě pochopili, že došlo opět na osvědčenou salámovou metodu. Jeden rok se známkování zruší v první třídě, druhý rok ve druhé. A pak úplně. Logicky. Protože když děti nebudou v prvních dvou letech známkováni, jak by se mohlo přejít na známky ve třetí třídě, když už teď známkování zkolabovalo a není možné známkovací stupnici smysluplně použít? Leda by se změnila po vzoru krasobruslení.

Jinak to ale ani dopadnout nemohlo. Pokud už nelze měřit výkon, nároky jsou různé a všichni musí uspět, pak známka nemůže existovat. Takže se nezmění škola, ale jazyk hodnocení. A poslední, co zbylo, je jen iluze, která to drží pohromadě.

Pedagog, který přebral třídu po učitelce Kunhutě, mi při posledním setkání přišel poněkud skleslý. Zvažuje, že změní profesi. Po chvíli z něj vylezlo, že příkaz inspekce, aby retardovaní žáci nemohli na vysvědčení dostat horší známku než dvojku, není to nejhorší, co přineslo „šetření“ na jejich škole. Poslední kapkou pro něj prý bylo, když inspekce při líčení všech nedostatků v hodinách dala pedagogickému sboru za vzor… právě Kunhutu. Ta byla neoficiálně vyhlášena jako nejlepší učitelka na škole a všichni kolegové by si z ní měli vzít příklad.

Kunhuta to totiž – na rozdíl od učitelů, kteří se snaží děti i navzdory ztíženým podmínkám pořád ještě něco naučit – pochopila. Ona vlastně jen přijala pravidla hry. Neřeší realitu, ale (svůj) klid. A systém dnes přesně tohle potřebuje. Když to přeložíme do jeho jazyka, tak učitel má dnes udržet kázeň, vyplnit dokumenty, nikoho „nepoškodit“ a nikoho „nevyloučit“. A pokud tohle splní, je všechno v pořádku. Kunhuta je dokonalým produktem systému. Je víc než učitelka. Je symbolem kultu prezentace, symbolem epochy prázdných slov. Symbolem snahy „místo být dobrý  – dobře vypadat“ a modelem celé končící éry.

Kunhuta zavírá třídní knihu. Nikdo nepropadl. Nikdo nebyl zraněn. Nikdo nebyl vyloučen. Výuka může pokračovat dál. Půlka dětí sice neumí číst ani psát, důležité ale je, že to nikomu nevadí. Škola totiž koupila nový projektor, který na stěnu promítá krásné obrázky. Všechno je v nejlepším pořádku.   

‍

Zpět k obsahu čísla
No items found.
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu